A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Josef Šmída | |
---|---|
Narození | 25. května 1919 Hroška |
Úmrtí | 7. července 1969 (ve věku 50 let) Praha |
Povolání | režisér |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Josef Šmída, rozený Josef Školník (25. května 1919 v Hrošce – 7. července 1969 v Praze) byl český herec, režisér a dramatik, zakladatel divadélka Větrník.
Mládí
Pocházel z movité rodiny. Jeho otec Josef Školník byl obchodníkem z Hrošky u Dobrušky, který zemřel v roce 1929. Matka (roz. Černá) se pak provdala za bratrance svého prvního manžela, po kterém převzal Josef jméno Šmída.[1] Rodina bydlela ve vilce v Rychnově nad Kněžnou ve čtvrti "Na Sibiři". Otčím zemřel po třech letech. U matky se poté projevila duševní porucha a její otec Václav Černý si ji vzal na svůj statek v Pohoří u Opočna. Po třetím pokusu o sebevraždu byla převezena na psychiatrickou léčebnu, kde zemřela.[1]
Šmída studoval na rychnovském gymnáziu. Po smrti matky zůstal v domě v Rychnově, zbytek domu byl pronajat řediteli školy, jehož manželka Šmídovi prala a vařila. Po maturitě byl v ročníku 1938/1939 zapsán na fakultu architektury ČVUT.
Divadelní začátky
Po uzavření vysokých škol v roce 1939 se přihlásil do herecké školy E. F. Buriana v divadle D 34 a absolvoval pod Burianovým vedením režisérský kurz. Prošel také odborným školením režiséra Jindřicha Honzla,[2] jemuž dělal v roce 1940 asistenta režie v Divadélku pro 99.[3] Od roku 1941 pak byl zaměstnán jako pomocný střihač ve filmovém týdeníku Aktualita. V letech 1943–45 byl asistentem režie u Jiřího Frejky v pražském Národním divadle.
Ve Větrníku (1941–1946)
V září roku 1941 navrhl vytvoření divadla Větrník, pro které vymyslel i jméno.[4] Toto divadlo se stalo po likvidaci Burianova Déčka a Divadélka pro 99 scénou protioficiálně zaměřených mladých divadelníků.[5] Šmída sestavil soubor z mladých herců, z nichž mnozí byli studenty soukromé herecké školy EFB. Ve Větrníku za války vystupovali např. Vlastimil Brodský, Zdeněk Řehoř, Zdeněk Dítě, Václav Lohniský, Zdeněk Míka, Stella Zázvorková a Zdeněk Stránský.[6] Krátce zde vystupovali i konzervatoristé Jaromír Pleskot a Radovan Lukavský a později byli přijati Miroslav Homola a Gustav Heverle. Vlastimil Brodský přivedl do Větrníku i svoji tehdejší dívku Jaroslavu Adamovou, posluchačku 2. roč. konzervatoře.[7]
Na konci války byl Šmída totálně nasazen v továrně na hasicí přístroje v Praze, ale souběžně připravoval se souborem třetí inscenaci Němcových soudniček. Po válce se soubor divadla stěhoval do sálu v Ženském klubu Ve Smečkách, později do Rokoka a Mozartea. V roce 1945 ve Větrníku hráli také Miroslav Horníček a Miloš Kopecký, kteří však odešli na konci první poválečné sezóny spolu s V. Brodským, V. Lohniským, S. Zázvorkovou a J. Adamovou do Divadla satiry.[8] Na podzim 1946 bylo divadlo Větrník Ministerstvem školství a osvěty likvidováno.
Činnost po roce 1946
Od září 1947 byl režisérem Severočeského národního divadla v Liberci. V roce 1948 se Josef Šmída zapsal na Filosofickou fakultu University Karlovy, obor divadelní věda. V sezóně 1948/1949 byl režisérem Divadla na Vinohradech.[9] Později působil ještě v divadlech v Olomouci, Mladé Boleslavi (1951) a od ledna 1952 do roku 1954 v Městském divadle pro mládež v Praze (pozdější Divadlo Jiřího Wolkera), kde byl režisérem a lektorem. Zde v září 1952 před zkouškou hry „Tři zlí kmotři“ a v jejím průběhu došlo nevysvětlitelnému jednání J. Šmídy a byl převezen na psychiatrickou kliniku v Praze 2. V chorobopise uvedl, že do hry na místě vymyslel další postavu, odpovídající průběhu zkoušky – figuru Nešťastlivce z Ostrovského hry Les.[10] V roce 1954 odešel do divadla v Benešově, v roce 1956 nabídl spolupráci divadlu E. F. Buriana, avšak byl odmítnut. V prosinci 1959 požádal Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, aby mohl v bývalém divadle Akropolis zřídit experimentální divadlo, žádost však nebyla vyslyšena.
V sezóně 1960/1961 působil v Šumperku a mezi léty 1963–1965 na Kladně. V polovině 60. let působil také jako konzultant Ivana Vyskočila v Redutě. V závěru života pracoval v Krajském osvětovém středisku v Praze na Smíchově.
Rodina
Ještě za války se ve Větrníku J. Šmída zamiloval do bývalé tanečnice z D40 Milady Matasové (1916–1966), tehdy vdané, která zde pomáhala při choreografii jedné z inscenací. Později si ji vzal za manželku a měl s ní dvě děti – syna Jana (nar. 8.12.1944, emigroval v r. 1968) a dceru Annu (nar. 2.1.1946 provdaná Habartová). Manželka pracovala naposledy v letech 1951–3 ve Škodových závodech v Praze, pak u ní propukla vážná duševní choroba.
V prosinci 1959 požádal Šmída o svoji hospitalizaci v psychiatrické léčebně v Praze 2, opakovaně pak i v letech 1962, 1963, 1965 a 1967, kdy zde pobyl vždy několik týdnů nebo měsíců. Jeho špatný psychický stav byl způsoben zoufalou finanční situací, nedobrými rodinnými poměry a nevyhovujícím pracovním zařazením. V závěru života pobírala jeho manželka invalidní důchod 300 Kčs, Šmída v roce 1967 částečný invalidní důchod ve výši 700 Kč.[11]
Josef Šmída zemřel zesláblý a zcela vyčerpán v pražské nemocnici Na Františku na druhý srdeční infarkt dne 7. července 1969.[12]
Citát
„ | A tu se objevil budoucí neobyčejně nadaný režisér Josef Šmída, který krátce spolupracoval s Honzlem ještě u Topičů. Z žáků Burianovy herecké školy sestavil pozoruhodný soubor, který byl pojmenován Větrník a začal na podzim 1941 hrát ve vyklizeném sálku u Topičů...Šmída, který se hlásil k Burianovu odkazu, směřoval osobitě ke klaunovsky komediálnímu projevu, ke grotesce svérázného ražení. | “ |
— Ladislav Boháč[6] |
Divadelní režie, výběr
- 1941 J. Šmída: Portrét Antonína Dvořáka, Větrník
- 1941 J. Šmída: Lancelot a Alexandrina, Větrník
- 1942 J. Pokorný: Písně Omara Pijáka, Větrník
- 1942 M. de Cervantes, M. Součková: Zázračné divadlo hraje Oidipa krále, Větrník
- 1942 J.Mahen: Husa na provázku, Větrník
- 1942 K. L. Immermann: Merlin, Větrník
- 1943 J. Š. Kubín, J. Šmída: Přiďte pobejt, Větrník
- 1943 Karel Schulz, J. Šmída: Peníz z noclehárny, Větrník
- 1943 František Němec: Sentimentální romance, Větrník
- 1944 F. Němec, J. Šmída: Nesentimentální romance, Větrník
- 1944 Jiří Brdečka: Limonádový Joe, Větrník
- 1945 Jaroslav Hašek: Dobrý voják Švejk, Větrník (216 repríz)
- 1945 M. Bontempelli: Cenerentola, Větrník
- 1945 A. Suchovo-Kobylin: Smrt Tarelkinova, Větrník
- 1946 Marc Connelly: Zelená pastviska, Větrník
- 1946 A. Dumas, K. Kučera: Všichni za jednoho-jeden za všechny, Větrník
- 1946 Jacinto Benavente: Do Prahy je cesta dlouhá, Větrník (8 repríz)
- 1947 Karel Poláček: Okresní město (Hra v karty), Severočeské národní divadlo Liberec
- 1948 Julius Fučík: V zemi, kde zítra již znamená včera, Severočeské národní divadlo Liberec
- 1948 Pásmo – Večer na paměť T. G. M., Severočeské národní divadlo Liberec
- 1948 J. Šmída: Před velikou cestou (Podobenství o životě a díle J.Čapka), Divadlo na Vinohradech
- 1948 E. Roblés: Dobyvatelé, Divadlo na Vinohradech (18 repríz)
- 1948 J. Šmída: Zpěv svobody a práce, Divadlo na Vinohradech
- 1949 Jiří Stano: Natalie, Divadlo na Vinohradech (20 repríz)
- 1949 Jevgenij Petrov: Útěk lorda Jakobse aneb Ostrov velkých nadějí, Komorní divadlo (44 repríz)
- 1953 Vladimír Goldfeld: Pohádka o Ivanu a Mášence, Městské divadlo pro mládež v Praze/Divadlo Jiřího Wolkera
- 1954 Molière: Lakomec, Městské divadlo pro mládež v Praze/Divadlo Jiřího Wolkera
- 1954 I. S. Turgeněv: Měsíc na vsi, Divadlo Benešov
- 1954 Miloslav Stehlík: Selská láska, Divadlo Benešov
- 1960 Václav Štech: Třetí zvonění, Severomoravské oblastní divadlo Šumperk
- 1963 František Němec, J. Šmída: Zrození dámy aneb dnes málem naposled, Divadlo Jaroslava Průchy na Kladně
- 1964 Václav Stýblo: Osvobozená revue (pásmo z textů V+W), Divadlo Jaroslava Průchy na Kladně
- 1964 Robert Thomas: Osm žen, Divadlo Jaroslava Průchy na Kladně (premiéra 6. června 1964 – poslední režie J. Šmídy)
Literární dílo
- 1948 100krát nic umořilo osla. Kacířské listy o divadle – rukopis, nevydáno
Divadelní osobnosti o Josefu Šmídovi
- Šmída nachází a rozehrává kouzla „otevřeného“, nekukátkového jeviště. Zatímco se mnohde stále otřepává názor, že na divadlo patří jen texty pro divadlo určené, tedy dramata a nikoliv dramatizace, proměňuje Šmídova imaginace prozaické texty – třeba druhově odlišné, jako jsou Němcovy soudničky a Kubínovi podkrkonošské povídky – v plnokrevné, komediální, dynamické divadlo.[13]
- Šmída byl umělec nadaný velikou fantazií a zároveň umělec neobyčejně inteligentní a poučený. Měl obrovský dar improvizace a zároveň usiloval a chtěl usilovat o divadlo určité koncepce. Byl člověkem citlivým a byl bytostný melancholik, introvertní typ. V poválečném období našeho divadelnictví, plném proměn, přeměn a reorganizací – dobrých i mylných – se patrně nedovedl vlastní tvořivostí orientovat. Umírá předčasně.[14]
- V čele Větrníku po celou dobu jeho existence stál režisér a dramaturg Josef Šmída. Byl to mimořádně talentovaný režisér a především dramaturg.[15]
- Jeho (Větrníku) vůdčí osobnost, v roce 1941 dvaadvacetiletý režisér Josef Šmída, jemuž jeho přátelé pro jeho vystupování i způsob oblékání říkali „český Mejerchold “, byl až k přecitlivělosti nervní, pragmatických kompromisů neschopný žák všech svých avantgardních učitelů, z nichž posléze nejvíc přimkl k Jiřímu Frejkovi s jeho programem básnivého, ale realisticky ukotveného divadla.[16]
Odkazy
Reference
- ↑ a b Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 18
- ↑ František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 104, 353
- ↑ Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 20
- ↑ Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 11, 13
- ↑ František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 255
- ↑ a b Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 194
- ↑ Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 49, 51, 133
- ↑ Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 150, 162
- ↑ Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 194, ISBN 978-80-239-9604-3
- ↑ Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 177
- ↑ Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 182, 184
- ↑ Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 173
- ↑ Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 117
- ↑ Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 118
- ↑ Archivovaná kopie. host.divadlo.cz . . Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-30.
- ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 51, ISBN 978-80-200-1502-0
Literatura
- Josef Balvín: Vlastimil Brodský, Orbis, Praha, 1967, str. 14–42, 108–110
- Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 194
- František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 255
- František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 59, 104–6, 113, 126, 144, 351–3, 367, 372, 374, 413, 414
- Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 36, 51–3, 70, 95–6, 140, 167, 214–5, 384, 466, 471, ISBN 978-80-200-1502-0
- Jindřich Černý: Otomar Krejča, Orbis, Praha, 1964, str. 12
- Divadelní zápisník, ročník I, 1945 – 1946, Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, Praha, 1946, str. 331–2, 570
- Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988
- Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 458, 526–530, 532, 534, 536, 597, 631, 667
- V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907 – 1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 136, 152, 162
- Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 73, 180, 194, ISBN 978-80-239-9604-3
Externí odkazy
- Časopis DISK: http://casopisdisk.amu.cz/cs/archiv/rocnik-2012/disk-42-prosinec-2012/skoly-e.-f.-buriana[nedostupný zdroj
- Český rozhlas: http://www.rozhlas.cz/cro6/vsouvislostech/_zprava/puvod-a-vyvoj-soudnicek--415848 Archivováno 24. 9. 2015 na Wayback Machine.
- Divadelní noviny: https://web.archive.org/web/20151030051621/http://host.divadlo.cz/noviny/archiv2001/cislo06/rozhovor.html
- Středočeská vědecká knihovna v Kladně: http://svk7.svkkl.cz/aRLreports/redo/redo183.htm Archivováno 20. 6. 2020 na Wayback Machine.
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antropológia
Aplikované vedy
Bibliometria
Dejiny vedy
Encyklopédie
Filozofia vedy
Forenzné vedy
Humanitné vedy
Knižničná veda
Kryogenika
Kryptológia
Kulturológia
Literárna veda
Medzidisciplinárne oblasti
Metódy kvantitatívnej analýzy
Metavedy
Metodika
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk