Noční svítící oblak, známý také jako polární mezosférický oblak nebo noctilucent (zkratky NLC, NSO), je úkaz v horní části atmosféry viditelný při soumraku či rozbřesku. Je tvořen krystalky zmrzlé vody. Jméno oblaku pochází z latinského nox (gen. noctis) = „noc“ a lucere = „svítit“. Většinou jej lze pozorovat v letních měsících v zeměpisné šířce mezi 50 a 70° severně či jižně od rovníku.

Jde o nejvýše vyskytující se oblak v zemské atmosféře, který nesouvisí s výskytem běžné oblačnosti. Noční svítící oblaka se vyskytují v mezosféře ve výšce 80–85 kilometrů.^[1][2] Za normálních podmínek je příliš slabý a tedy nepozorovatelný. Je možno jej spatřit pouze, když jsou spodní vrstvy atmosféry v zemském stínu, zatímco je mezosféra ozářena zpoza horizontu slunečním kotoučem přibližně 6 až 16° pod horizontem. Právě proto lze sledovat tato oblaka jen v určitých zeměpisných šířkách a v určitou roční dobu.

Vznik a výskyt

Noční svítící oblaka se skládají z malých ledových krystalků o průměru cca 0,2 μm, která vznikají desublimací vodní páry na jádrech ze sopečného a meteoritického prachu o průměru asi 0,05 μm.^[2] K této krystalizaci dochází za specifických podmínek v nejchladnější části atmosféry – mezopauze. Teploty zde běžně dosahují −80 až −90 °C,^[1][2] a jen v letních měsících klesají na potřebných −123 °C.

Noční svítící oblaka se vyskytují podstatně výše než perleťová oblaka (ta se nacházejí ve výšce do 30 km).

Objev

Tento druh oblaku není stále dokonale prozkoumán. Jde o nedávný meteorologický objev. Nejstarší zmínky o jeho pozorování pocházejí z roku 1885, první pozorovaný výskyt zřejmě souvisel s výbuchem sopky Krakatoa v roce 1883.^[2] Úkaz se často opakoval po výbuších jiných sopek, popř. po dopadech meteoritů. (Např. v letech 1908 a 1947.) Logicky se výskyt oblak začal spojovat se sopečným a meteoritickým prachem.^[2] Později bylo zjištěno, že oblaka jsou tvořena ledovými krystaly. Vzhledem k významnému nárůstu pozorování během 20. a 21. století se uvažuje o souvislosti výskytu nočních svítících oblak s globální změnou klimatu.^[1] Uvažuje se i o souvislosti se sluneční aktivitou.^[1]

Pozorování

Noční svítící oblaka jsou pro svůj zvláštní vzhled s oblibou pozorována a fotografována. Oblaka nejvíce připomínají řídkou cirrovitou oblačnost.^[2] Nacházejí se těsně nad obzorem, nejvýše 15–20°, mohou být však velmi široké. Od cirrů je odlišuje výrazný stříbřitý nádech (oblaka září) a velice jemná struktura.^[1] Oblaka mohou mít různé barvy – od hnědé, červené a zlatavé, pokud jsou těsně nad obzorem; přes modrobílou až po šedomodrá oblaka, která se nacházejí nejvýše.^[2] Někdy mohou mít až purpurovou barvu.^[2]

Oblaka se podle tvaru dělí na základní 4 skupiny:^[1]

• Typ I – závoje (bez struktury)
• Typ II – pruhy (táhnoucí se pásy)
• Typ III – vlny – nejčastější forma
• Typ IV – víry (háčky a oblouky)

Pozorování v Česku

Mezi prvními (a to i celosvětově), kdo oblaka sledoval, byl český geofyzik Václav Láska – 10. června 1885.^[1] Nejstarší dochované fotografie pozorování úkazu na území Česka pocházejí z 2.–3. července 1956 z Plzně. Od té doby byla oblaka mnohokrát pozorována a vyfotografována.^[3] Vzhledem k poloze na jižním okraji pásu, kde se dá úkaz pozorovat, jsou oblaka v Česku sledována většinou jen 10× za rok – vždy od začátku června do konce července,^[3][2] kdy teplota mezosféry na severní polokouli klesá i pod −120 °C. Pro pozorování je důležitá lokalita s nerušeným výhledem na severozápadní či severovýchodní horizont a jasné nebe bez světelného znečištění.^[1] Úkaz bývá nejviditelnější cca 1–2 hodiny po západu nebo před východem Slunce, tedy přibližně od 22:30 letního času nebo od 02:30 ráno.

Odkazy

Reference

Literatura

• HÄCKEL, Hans. Atlas oblaků. Překlad Monika Žárská. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Academia, 2009. 190 s. ISBN 978-80-200-1783-3. 

Související články

• Perleťový oblak

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu noční svítící oblak na Wikimedia Commons
• NLC – stránky České astronomické společnosti věnované úkazu
• Noční oblaka s mimozemským původem?