Tunguzské jazyky patří do jazykové rodiny používané na Sibiři na východ od středního toku Jeniseje, v Mandžusku a na Dálném Východě. V kontroverzní hypotéze altajských jazyků se tunguzské jazyky obvykle řadí mezi ně, společně s turkickými a mongolskými jazyky, a někdy se k nim v této hypotéze řadí také japonština a korejština (tzv. makroaltajské jazyky). Mnoho z těchto jazyků je na pokraji vymření kvůli kulturní a politické asimilaci mluvčích (mandžuština).

Etymologie

Slovo tunguz, rusky тунгус, pochází z turkického výrazu pro prase. Jakuti a (Sibiřští) Tataři takto pojmenovali Evenky někdy v 17. století. V současné (kazaňské) tatarštině se prase řekne дуңгыз (translit. duŋgyz). Odbornou veřejností to bylo přijato. V současnosti používají ruské úřady termíny evenkijské jazyky a Evenkové, aby se tak vyhnuli hanlivému označení. Ve společnosti je ale původní výraz silně zakořeněn.

Dělení

Tří hlavní rodiny představují:

• Severotunguzské jazyky, kterými se hovoří především v Rusku a severní Číně. Sem patří evenkijský jazyk, evenský jazyk a související dialekty (negidalský jazyk, někdy považovaný za samostatný jazyk).
• Jihotunguzské jazyky se dále dělí na jihovýchodní, kam patří nanajština, ulčský jazyk, orokština, oročský jazyk a udehejština.
• Do jihozápadních patří mandžuština, šive a džurčenština.

Historie

Starých památek se nedochovalo mnoho, což znesnadňuje mapování historie tunguzských jazyků. Nejstarší památky zahrnují staroturecké nápisy z 8. století z oblasti Orchonu v Mongolsku^[1] psané semitským písmem.

Charakteristika

Jazyky vykazují aglutinační stavbu slov a samohláskovou harmonii. Aglutinační stavba znamená, že na kořen slova, který zůstává stejný, se přidávají předpony a přípony, aby byla vyjádřena konkrétní modifikace významu či mluvnická kategorie jako rod, čas, způsob, pád ad.

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tunguzské jazyky na Wikimedia Commons