Říše Velká Ming  大明国  Ta Ming Kuo ←  ←  1368–1644  →  →  →
Geografie Rozloha říše Ming roku 1580
Hlavní město	Nanking (1368–1421) Peking (1421–1644)
Rozloha	6 500 000 km² (v roce 1450)[1]
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	60 000 000 (roku 1381) až 160–200 000 000 (počátkem 17. století)
Národnostní složení	Chanové, Karlukové, Ujguři, Tibeťané, Mongolové, Džürčeni a další
Jazyky	čínština (úřední), karlučtina, ujgurština, tibetština, mongolština, džürčenština, ostatní
Náboženství	kult uctívání Nebes, taoistické, konfuciánské, buddhistické, čínské lidové, islámské, římskokatolické, manicheistické
Státní útvar
Státní zřízení	absolutní monarchie
Vznik	1368 – reorganizací a přejmenováním Ču Jün-čangova státu Wu vzniklého v povstání rudých turbanů
Zánik	1644 – dobytím severní Číny Čchingy, zatímco mingští loajalisté na jihu Číny vytvořili stát Jižní Ming
Státní útvary a území
Předcházející říše Jüan říše Sung (1355–1367) Následující dynastie Jižní Ming dynastie Šun říše Čching

Říše Ming (čínsky: znaky tradiční 明國, zjednodušené 明国, pinyin Míng Guó, český přepis Ming Kuo), plným názvem Říše Velká Ming (čínsky: znaky zjednodušené 大明国, tradiční 大明國, pinyin Dà Míng Guó, český přepis Ta Ming Kuo; také anachronicky čínsky: znaky zjednodušené 大明帝国, tradiční 大明帝國, pinyin Dà Míng Dìguó, český přepis Ta Ming Tikuo) byl čínský stát nazvaný podle vládnoucí dynastie Ming (čínsky: znaky 明朝, pinyin Míng Cháo, český přepis Ming Čchao). Říše byla založena roku 1368 vyhnáním mongolské dynastie Jüan. Bývá považována za „jedno z největších období řádné vlády a sociální stability v historii lidstva,“^[2] kdy čínská civilizace měla vysokou úroveň a začínala vytvářet kapitalismus.^[3] Mingové byli poslední čínskou národní (tj. chanskou) dynastií, vládnoucí Číně po tři století. Následovala je mandžuská Dynastie Čching.

Mingské hlavní město Peking roku 1644 padlo s celou severní Čínou do rukou Mandžuů, ale jižní část země zůstala ještě 17 let (do roku 1661) pod kontrolou Číňanů (Chanů). Tyto pozdní mingské režimy jižní Číny se označují Jižní Ming.

Zakladatel mingského státu a dynastie císař Chung-wu (vládl 1368–1398) se pokusil vybudovat společnost soběstačných zemědělských komunit ve stabilním systému vztahů, který by komerční život a obchod ve městech omezil na minimum. Soukromý sektor pozemkových panství se dlouhotrvajícími válkami zmenšil na jednu třetinu veškeré obdělávané půdy, zatímco státní vlastnictví půdy rostlo. Vznikl tak státní přídělový systém, byť formálně nevyhlášený. Přísně centralizovaná státní správa se snažila řídit všechny oblasti života. Znovuvybudování Číny na zemědělské základně a zkvalitnění komunikací pomocí vojenské kurýrní sítě přineslo nezamýšlený důsledek – vznik trhů podél obnovených cest a pronikání městských trendů na venkov. Takzvaná džentry, třída vzdělaných statkářů obsazujících úřední posty, byla ovlivněna novou, konzumně orientovanou kulturou. Mezi vzdělané úřednictvo začaly pronikat obchodnické rodiny, které přebíraly zvyklosti typické pro džentry. Paralelně probíhaly změny v sociální a politické filozofii, správních institucích a také v umění a literatuře.

Říše Mingů měla velké námořní loďstvo a stálou armádu, jejíž celková početnost kolísala mezi jedním a čtyřmi milióny vojáků.^[4] Plavby admirála Čeng Chea překonaly veškeré minulé expedice a dosáhly východní Afriky. Vláda uskutečnila obrovská stavební díla včetně obnovení Velkého kanálu, Velké čínské zdi a výstavby Zakázaného města v Pekingu v první čtvrtině 15. století. Populace mingské Číny vzrostla z počátečních více než 60 miliónů^[5] na maximum 160–200 miliónů obyvatel počátkem 17. století.^[6] V posledních desetiletích vlády dynastie však lidí značně ubylo následkem epidemií, hladomorů a válek.

V 16. století ekonomiku mingské Číny stimuloval obchod s Portugalci, Španěly a Nizozemci. Čína se zapojila do globální výměny zboží, rostlin, zvířat a potravin (nazývané kolumbovská výměna) v roli centra světové ekonomiky. Vývoz zboží do Evropy a Japonska přinesl Číně značné množství stříbra, které v roli všeobecného platidla nahradilo měděné a papírové peníze. V posledních desetiletích mingské vlády se přítok stříbra do Číny výrazně snížil a poklesla i zemědělská produkce kvůli nástupu malé doby ledové, přírodních katastrof a epidemií. Zároveň se od druhé poloviny 16. století ve státním aparátu projevily příznaky rozkladu a k počátku 17. století už byl zcela prosáklý korupcí. Císaři se málo zajímali o politiku a nejvyšší moc byla v rukách jejich početného okolí (příbuzných, eunuchů a vysokých úředníků). Krize zasáhla také vztahy na vesnici: po úplné privatizaci pozemků činovníky vládního aparátu státní sektor prakticky zmizel. Pokles životní úrovně obyvatelstva a autority vlády vedl povstalce jako byl Li C’-čcheng k odmítnutí legitimity dynastie.

Slabost říše využil nedlouho předtím zkonsolidovaný stát Mandžuů k útoku na Čínu. Po pádu hlavního města a sebevraždě císaře Čchung-čena místní správní a vojenští představitelé stále ještě ovládající Nanking, Fu-ťien, Kuang-tung, Šan-si a Jün-nan nebyli schopni zkoordinovat své akce, a do roku 1661 jeden po druhém podlehli mandžuskému tlaku. Poslední mingský císař Jung-li uprchl do Barmy, ale už začátkem roku 1662 ho zajali a zabili čchingští vojáci. Jeden z mingských vojevůdců Čeng Čcheng-kung pochopil bezperspektivnost boje s Mandžuy na pevnině a v letech 1661–1662 vyhnal Nizozemce z Tchaj-wanu. Na části ostrova vládli jeho potomci až do roku 1683, kdy království Čengů dobyli Mandžuové.

Vznik dynastie

Původem mongolská dynastie Jüan (1271–1368) vládla v Číně do příchodu dynastie Ming. Nespokojenost s ní vyvolala mezi jiným diskriminace domácího obyvatelstva – Číňanů (přesněji Chanů), zejména z jihočínských oblastí. Nespokojenost rostla i kvůli tvrdému daňovému útlaku a katastrofálním záplavám v povodí Žluté řeky, způsobeným nedostatečností protipovodňových opatření.^[7] V důsledku toho upadla výroba i zemědělství a stovky tisíc rolníků, násilně sehnaných k opravám hrází na Žluté řece, povstaly.^[7]

Takzvané povstání rudých turbanů organizovali členové Bílého lotosu – tajného buddhistického bratrstva. Mezi povstalci záhy vynikl Ču Jüan-čang, narozený jako syn obyčejného rolníka, po smrti rodičů buddhistický mnich, připojivší se roku 1352 k Rudým turbanům.^[8] Zpočátku řadový bojovník postupně získal značnou autoritu, zvláště po svatbě s adoptivní dcerou jednoho z vůdců povstání.^[9] Roku 1356 armáda pod jeho velením (takzvaný „Zelený les“) dobyla Nanking,^[10] pozdější hlavní město mingské říše.

Ču Jüan-čang upevnil svou moc na jihu země, když porazil svého hlavního soupeře, dalšího povstaleckého vůdce Čchen Jou-lianga v bitvě na jezeře Pcho-jang roku 1363. Později, poté, co se v řece Jang-c’-ťiang utopil vůdce Rudých turbanů Chan Lin-er, přestal Ču Jüan-čang skrývat své císařské ambice a s novým rokem 1368 vyhlásil dynastii a nový stát – Ming.^[11] Vzápětí poslal svá vojska do útoku proti hlavnímu městu jüanských vládců Ta-tu (Chánbalyk, dnešní Peking), poslední císař dynastie Jüan Togon Temür uprchl na sever, a tak Ču pouze do základů zničil paláce předešlé dynastie.^[11] Město bylo téhož roku přejmenováno na Pej-pching.^[12]

Ču zavrhl tradiční princip, podle kterého vládnoucí dynastie dostávala název podle oblasti, ze které pocházel její první panovník, a následoval mongolský vzor povznášejícího titulu – vybral pro novou dynastii jméno Ming (明), „Jasná“.^[10] Za název éry a heslo své vlády Ču určil „Chung-wu“ – „Nesmírná bojovnost“ (protože během své vlády vyhlásil pouze jednu éru, je jejím názvem označován i sám císař). Ve snaze o likvidaci jakékoli nezávislé moci v zemi se postavil proti Bílému lotosu, začal popírat jeho zásluhy na vyhnání Mongolů a poté, co se stal císařem, krutě potlačoval náboženskou opozici své vlády.^[10][13]

Země a lidé

Země

Mingská Čína zahrnovala rozsáhlá území s výraznými geografickými i klimatickými odlišnostmi. Snad nejdůležitější byl protiklad severu a jihu.

Značnou část ploch severu říše zaujímala Velká čínská nížina, rozsáhlá odlesněná rovinná pláň protkaná řekami, pokrytá poli osetými pšenicí a prosem, s vesnicemi a městečky rozptýlenými mezi poli.^[14] Na jih od řeky Chuaj byla hlavní potravinovou plodinou rýže; rýžové oblasti jsou zcela odlišné od pšeničných – po většinu roku jsou pole zaplavena vodou, v hornatých oblastech s typickými terasami.^[15] Pěstování rýže mělo rovněž výrazně větší nároky na pracovní sílu – pěstování sazenic, sázení, pletí i sklizeň byla zcela ruční, tažná zvířata se používala pouze při orbě.^[16] Při dostatku až přebytku pracovní síly a nedostatku půdy bylo intenzívní ruční obdělávání země nejefektivnější formou zemědělství; hustá populace současně umožňovala i vyžadovala tento způsob zemědělské produkce.^[17]

V početných jezerech a rybnících jihu Číňané chovali ryby a kachny. Hlavně na jih od řeky Jang-c’-ťiang se pěstoval čajovník a také morušovník, umožňující produkci hedvábí. Ještě jižněji se rozkládaly plantáže cukrové třtiny a citrusů.^[18] Bezzemci na pobřeží od Fu-ťienu k Šan-tungu pálili ulity mlžů na vápno, vyráběli hrnce, pletli koše a rohože. Ve vnitrozemí v dosud neosídlených horách káceli stromy na dřevo nebo k výrobě dřevěného uhlí a obdělávali získanou půdu. Na horách jihovýchodu se pěstoval bambus, používaný jako stavební materiál.^[19] Zatímco jihu přinášely monzuny dostatek srážek, sever byl výrazně sušší a deště z roku na rok kolísaly až o 30 %.^[20] Kratší vegetační doba na severu umožňovala pouze jednu sklizeň v roce, zatímco na jihu dozrála úroda rýže v jednom roce dvakrát nebo i třikrát. Proto byl sever více ohrožen neúrodou a hladomory.^[20]

Na severu země byly základními dopravními prostředky relativně pomalý povoz a kůň, kdežto na jihu množství kanálů, řek a jezer umožňovalo levné a rychlé cestování a přepravu zboží čluny. Zatímco jih byl charakteristický bohatými statkáři, pronajímajícími půdu pachtýřům, severně od řeky Chuaj v chladnějším klimatu existovala spíše drobná hospodářství, nevynášející o mnoho více, než bylo nutné pro holé živobytí.^[21]

Obyvatelstvo

Základní společenskou jednotkou čínského venkova nebyla vesnice (průměrně 75 rodin), ale komplex trhového městečka (něco přes 100 rodin) a zhruba dvaceti vesnic v okruhu cca 4 km.^[22] V těchto malých, snadno dosažitelných trhových městečkách se odehrávala většina společenského života venkovanů.^[22] Zde se vesničané dozvídali novinky, domlouvali svatby, slavili svátky, na periodických trzích (termíny trhů v sousedních městečkách byly sladěné a obchodníci se pravidelně přesunovali po kraji) nakupovali a prodávali vše potřebné, navštěvovali kočovné divadlo, odevzdávali daně, zde stály základní školy a distribuovaly se rezervy v případě hladomoru.^[18]

Místní komunity byly postupně – v trendu trvajícím už od dynastie Sung – méně izolované a vzdálenosti mezi tržními městy se snižovaly.^[23] Počty a velikost filozofických škol, náboženských sdružení a jiných skupin rostly s rozšiřováním kontaktů mezi vzdělanci a místními obyvateli.^[23] Americký historik Jonathan Spence píše, že rozdíl mezi městským a venkovským životem se v mingské Číně stíral, zemědělská hospodářství byla totiž rozmístěna v bezprostřední blízkosti měst a někdy dokonce i uvnitř hradeb.^[18] Navíc se znepřehledňovalo i tradiční rozdělení společnosti na čtyři třídy tím, jak řemeslníci sezónně pracovali v zemědělství a rolníci v obdobích hladu odcházeli do měst.^[18]

Nová generace následovala otcovské povolání nebo si volila jiné. Vedle zemědělců existovali například kováři, ševci, výrobci pečetí, zastavárníci, bankéři organizující finanční operace, truhláři a výrobci rakví, krejčí, kuchaři a výrobci nudlí, podomní prodejci, provozovatelé hostinců, čajoven a vináren.^[24][25] Každé město mělo též nevěstince, kde působili prostitutky i prostituti.^[26] Druzí byli vzácnější a dražší, vztah s chlapci byl v pozdním mingském období módním znakem příslušnosti k elitě společnosti, i kvůli okázalému překračování oficiální sexuální morálky.^[27] Ve srovnání s předcházejícím obdobím se rozšířily veřejné lázně.^[28] Ve městech se prodávaly papírové peníze, nabízené jako oběť předkům, luxusní zboží, módní druhy klobouků a oděvů, čaje a další.^[25]

Dosud neexistuje shoda o počtu obyvatel mingské Číny. Údaje ze zpráv okresních úřadů o počtu obyvatel jsou považovány za odpovídající pouze pro první sčítání z roku 1381. Jelikož se podle úředně zjištěného počtu lidí rozvrhovaly daně na domácnosti, lidé se vyhýbali hlášení nových členů rodiny, zejména dívek.^[29] To vedlo k výsledkům jako bylo hlášení okresu Suej-si v provincii Kuang-tung z roku 1614, ve kterém je uvedeno 15 079 mužů, ale pouze 3780 žen.^[30] Ve stále rostoucím rozporu s realitou tak podle úředních záznamů počet obyvatel stagnoval.^[5] Vláda se pokoušela rozvrhnout daně počítáním pouze domácností, přičemž počet obyvatel odhadovala na základě předpokládané početnosti domácnosti, ale získat spolehlivé údaje se jí nepodařilo.^[31]

Tak roku 1381 sčítání přineslo údaj 59 873 305 lidí, následující sčítání roku 1391 ale skončilo počtem obyvatel o tři milióny nižším.^[5] Snaha vyhnout se registraci v seznamu se trestala smrtí, ale ani to vládě nepomohlo k zisku spolehlivých údajů. Přesuny lidí byly přes všechny pokusy Chung-wua o omezení mobility obyvatelstva příliš četné a nekontrolovatelné.^[32] Roku 1393 se vláda po dvou letech úprav a zpřesňování zjevně nevěrohodného výsledku z roku 1391 nakonec spokojila s počtem 60 545 812 obyvatel.^[32] Ve své práci Studies on the Population of China Ho Ping-ti předpokládá k roku 1393 něco přes 65 miliónů obyvatel vzhledem k nezapočtení obyvatelstva částí severní Číny a pohraničí.^[33] Další úřední sčítání uváděla 51 až 62 miliónů obyvatel, přestože reálně populace rostla.^[32] Císař Chung-č’ (vládl 1487–1505) k situaci poznamenal, že „s faktickým přírůstkem poddaných klesá počet registrovaných osob“.^[19] Americký historik William Atwell odhaduje počet obyvatel Číny kolem roku 1400 na 90 miliónů lidí.^[34]

Historici se ve snaze získat širší údaje o populačním růstu nejnověji obrátili k místním kronikám.^[29] Timothy Brook na základě jejich analýzy předpokládá v éře Čcheng-chua (1464–1487) 75 miliónů obyvatel^[31] oproti 62 miliónům v úředních záznamech.^[19] Současně s oficiálními hlášeními přednostů okresů a prefektur o stagnaci či úbytku obyvatelstva popisovaly kroniky sestavované stejnými úřady ohromný přírůstek lidí, pro které nebyl dostatek půdy a byli nuceni si hledat živobytí jako obchodníci či lupiči (povolání považovaná konfuciánskými sestaviteli kronik za morálně rovnocenná) nebo nádeníci.^[39] V érách Chung-č’ a Čeng-te vláda snížila tresty úředně nehlášeným osobám, císař Ťia-ťing (vládl 1521–1567) nakonec rezignoval a přikázal místním úřadům migranty nevracet a netrestat, ale registrovat v daňových soupisech míst, kde skutečně žili.^[30]

Ani tato reforma, jejímž cílem bylo získání přehledu o pohybujících se nádenících, dělnících a obchodnících, neuspěla. A tak v období pozdní dynastie Ming soupisy obyvatel stejně jako dříve nezachycovaly reálný stav osídlení země. Editoři místních kronik si to uvědomovali a usuzovali na ztrojnásobení, někteří i zpětinásobení počtu obyvatel od roku 1368.^[40] Moderní historici se v otázce počtu obyvatel Číny v první polovině 17. století značně rozcházejí. Podle výpočtů Johna Fairbanka měla Čína koncem mingské éry 160 miliónů obyvatel,^[37] Brook píše o 175 miliónech,^[40] a Patricia Ebreyová uvádí údaj 200 miliónů.^{[38][p 1]} Přírůstek obyvatelstva možná nebyl tak vysoký, jak předpokládají výše uvedení historici, nicméně dostatečně silný, aby i po poklesu počtu obyvatel o šestinu až čtvrtinu^[42] v souvislosti rolnickými povstáními, epidemiemi^{[p 2]} a mandžuským vpádem bylo patnáct let po pádu dynastie Ming v novém cenzu napočteno přibližně 105 miliónů obyvatel.^[44]

Společnost a kultura

Literatura a umění

Pro rané mingské malířství byla charakteristická orientace na minulé, především sungské, vzory. Ve dvorní Akademii malířství, znovuzrozené na přelomu 20. a 30. let 15. století, převládal žánr „květů a ptáků“. Nejslavnějšími mistry byli Pien Wen-ťin (na počátku 15. století) a Lin Liang (na jeho konci). U krajin, charakteristických pro umělce nezávislé na dvoru, byla nejznámější škola Wu v čele se zakladatelem Šen Čouem (1427–1509) a škola Če, jejímž nejvýraznějším představitelem byl Taj Ťin (narozen kolem roku 1430).^[45] V malířství 16. století převládalo napodobování tradičních technik a námětů. V žánru „květů a ptáků“ dosáhl mistrovství Lü Ťi (1495–1576). K novým prvkům je nutno započíst rozšíření takzvaného pohřebního portrétu s jeho důslednou realističností. Osobitý styl miniatur v této oblasti dovedl v polovině století do dokonalosti Čchiou Jing.^[44] Mimo jmenovaných umělců získali v mingském období slávu také Tchang Jin, Wen Čeng-ming a další. Kromě malířů se proslavili také někteří mistři pracující s porcelánem, jako Che Čchao-cung, žijící začátkem 17. století, známý soškami z bílého porcelánu.

Sklon k napodobování starých vzorů byl od konce 14. a počátku 15. století typický pro literární a publicistickou tvorbu směru „přívrženců staré literatury“ (ku-wen-pchaj), ke kterým patřili Sung Lien, Liou Ťi, Jang Š’-čchi a mnozí další politici a učenci.^[45]

V mingském období vznikla řada literárních děl. Sü Sia-kche (1587–1641), autor zápisků z cest vyšlých jako Cestovní deníky (404 tisíc znaků), podal pečlivé informace o navštívených místech od místní geografie až po mineralogii.^[46][47] K roku 1582 je doložena první zmínka o novinách v Pekingu, roku 1638 se pekingské noviny tiskly už pomocí pohyblivých liter nahrazujících do té doby používané vyřezávání celých stránek na dřevěných deskách.^[48] V období pozdní Ming se rozvinul nový žánr – morální průvodce shrnující rady obchodníkům týkající se obchodní etiky a způsobu života.^[49] I když krátké povídky byly populární už za dob vlády dynastie Tchang (618–907)^[50] a práce takových mingských autorů jako byli Sü Kuang-čchi, Sü Sia-kche a Sung Jing-sing měly technický a encyklopedický charakter, přesto se v mingské Číně romány velmi rozšířily. Zatímco plně porozumět dílům psaným v klasické čínštině mohli pouze příslušníci džentry, gramotní Číňané s nižším vzděláním – jako ženy v rodinách vzdělanců, obchodníci a nižší úředníci – tvořili nepoměrně širší publikum pro literaturu a drama v hovorovém jazyce (paj-chua).^[51] Román Ťin Pching Mej publikovaný roku 1610 se stal pátým z velkých čínských románů bezprostředně za „čtyřmi klasickými romány“, z nichž dva (Příběhy od jezerního břehu a Putování na západ) byly napsány v mingském období. Dramatici se romanopiscům svou imaginací vyrovnali, jednu z nejznámějších her čínské historie, Pavilón pivoněk, napsal dramatik mingské epochy Tchang Sien-cu (1550–1616).

V 16. století pokračovalo budování chrámového komplexu Chrámu nebes v Pekingu a souboru císařských náhrobků v Š’-san-lingu. V architektuře začal převládat nový styl, charakteristický okázalostí a elegancí. Příkladem je výstavba v Zakázaném městě, Konfuciův chrám v Čchü-fu a stavby na svaté buddhistické hoře Wu-tchaj-šan v Šen-si.

Neokonfucianismus

Za vlády mingských císařů se oficiální ideologií dvora a vzdělanecké vrstvy stalo neokonfuciánské učení úředníka a filozofa sungské doby Ču Siho (1130–1200). Získalo charakter státního kultu, který ovšem vstřebal rysy dalších tradičních čínských nábožensko-etických systémů, především buddhismu, v souladu se staletou čínskou tendencí k náboženskému synkretismu.^[45] Úplná shoda ve filozofii a náboženství však neexistovala. Mnozí sungští i mingští myslitelé rozvíjeli vlastní odlišné koncepce a kritizovali oficiální nauku. Nové prvky do neokonfucianismu vnesl úředník a filozof Wang Jang-ming (1472–1529), kterého oponenti obviňovali ze zkreslení Konfuciova učení pod vlivem zenového buddhismu.^[52]

Wang Jang-min analyzoval Ču Siho koncepci „rozšíření poznání“ (格物致知, ke-wu-č’-č’), to jest dosažení porozumění událostem a věcem prostřednictvím jejich pečlivého racionálního zkoumání, a vyvodil závěr, že takzvané univerzální principy jsou jen dogmata vložená do myslí výukou.^[53] Oproti tomu Wang prosazoval právo každého člověka, ať už z jakékoliv společenské vrstvy, rozvinout svůj rozum až na úroveň velikánů minulosti Konfucia a Mencia.^[54] A tvrdil, že jejich díla nejsou zdroje věčných pravd, ale pouze průvodci na cestě učení, místy i chybnými.^[54] Z hlediska Wanga byl rolník s mnoha zkušenostmi a životní praxí moudřejší než úředník pečlivě studující klasiky, ale nemající zkušenost s reálným světem.^[54]

Úřednictvo, náležející ke konzervativnímu křídlu konfuciánů, se postavilo k Wangovým myšlenkám ostražitě, znepokojení působil stabilní růst počtu jeho stoupenců ve spojení s kritikou oficiální moci obsaženou v tomto učení.^[52] Pro omezení svého politického vlivu byl Wang neustále vysílán mimo metropoli – ať už měl řešit vojenské potíže na hranicích nebo uklidňovat rebelie ve vnitrozemí, důvod pro vzdálení z hlavního města se vždy našel.^[52] Ale nehledě na všechny obtíže ideje Wang Jang-mina pronikaly stále více mezi vzdělance a probouzely vlnu zájmu o taoismus a buddhismus.^[52] Navíc někteří začali pochybovat o správnosti a spravedlnosti sociální hierarchie a oprávněnosti nadřazenosti vzdělanců nad rolníky.^[52] Wang Jang-minův žák Wang Ken, dříve horník v solných dolech, učil prosté lidi o nutnosti vzdělávání jako prostředku zlepšení života, zatímco jiný žák Che Sin-jin zpochybnil postavení rodiny jako základu společnosti.^[52] Jeho současník Li Č’ (1527–1602) hlásal intelektuální rovnocennost žen a mužů a nutnost zlepšit vzdělání žen; oba jmenovaní zemřeli ve vězení, obviněni z šíření nebezpečných myšlenek.^[55] Přitom „nebezpečné vzdělání žen“ nebylo nic nového – základní vzdělání běžně děti získávaly od svých matek,^[56] i kurtizány byly vzdělané v kaligrafii, malířství a poezii stejně jako jejich mužští zákazníci.^[57]

V opozici vůči liberálním idejím Wang Jang-mina stáli konzervativní úředníci z cenzorátu, jejichž povinností bylo upozornit na jakékoliv ohrožení moci, a starší úředníci z akademie Tung-lin, znovuzaložené roku 1604.^[58] Konzervativci jako Ku Sien-čcheng (1550–1612) prosazovali návrat k ortodoxní konfuciánské etice a argumentovali proti Wang Jang-minovým myšlenkám o vrozené morálce tvrzením, že jde prostě o legitimizaci bezskrupulózního chování, hrabivosti a ziskuchtivosti.^[58]

Spory vedly k rozkolu uvnitř třídy literátů, nevyjímaje členy vlády. Ti, podobně jako v dobách sungských státníků Wang An-š’iho a S’-ma Kuanga, využívali každou příležitost k odstranění příslušníků druhé frakce od dvora.^[58]

V závěru mingské doby vyrůstala nová generace myslitelů, která svou činnost plně rozvinula až za vlády následující dynastie Čching; k nejvýraznějším z nich patřili Chuang Cung-si (1610–1695) a Wang Fu-č’ (1619–1692).^[44]

Menšinová náboženství

Charakteristickým znakem náboženského života mingské Číny bylo to, že vedle oficiálního konfuciánského učení existovaly vlivné místní kulty. V těchto kultech, s jejich širokým pantheonem a specifickou obřadností, se projevoval typicky čínský synkretismus, který lze v duchovní kultuře země sledovat už od starověku.^[45]

Buddhismus a taoismus nebyly zakázány ani zjevně pronásledovány. Ve snaze omezit šíření věr konkurujících konfucianismu však pro ně vláda stanovila omezení: roku 1373 padlo rozhodnutí mít v každém okresu pouze po jednom buddhistickém a jednom taoistickém chrámu.^[45]

Křesťanství nestoriánského směru proniklo do země už za vlády dynastie Tchang (618–907). V pozdním období Ming do země přibyli jezuitští misionáři, mezi nimi známí Matteo Ricci a Nicolas Trigault. Mimo jezuitů přišli do Číny i dominikáni a františkáni.

Ricci roku 1607 společně s čínským matematikem, astronomem a astrologem Sü Kuang-čchiem přeložil z řečtiny do čínštiny Eukleidovy Základy. Číňané měli velký zájem o evropské poznatky z astronomie, kalendářnictví, matematiky, hydrauliky a geografie. Mnozí evropští mniši vystupovali v Číně více jako učenci než misionáři, doufajíce v zisk důvěry a vážnosti u místních elit.^[59] Většina Číňanů se však stavěla ke křesťanství nedůvěřivě až nepřátelsky v důsledku rozporů mezi křesťanskou vírou a čínskými tradicemi.^[59] Nepřátelství stoupenců domácí a nové víry se otevřeně projevilo v Nankingském střetu (1616–1622), kdy konfuciánští tradicionalisté dominovali s názory o druhořadosti západního náboženství a vědy, jež považovali za odvozené od vyšší čínské kultury; po nedlouhé době získali Evropané důvěru vlády zpět a misionáři byli zase přijati mezi císařské astronomy.^[60]

Vedle křesťanství se vyskytoval v Číně i judaismus, židovské obce v Číně jsou doloženy od 8. století. Ve 13. a 14. století vzkvétaly, ale pod mingskou vládou postupně zanikly, přežila pouze komunita v Kchaj-fengu.^[61] Ricci se v Pekingu seznámil se zástupcem kchaj-fengské obce a předal informaci o její existenci a historii do Evropy.^[62]

Islám pronikl do Číny počátkem 7. století za vlády Tchangů. V mingské době se muslimové uchytili i na vysokých státních postech, zejména císař Chung-wu nezřídka jmenoval muslimy do vysokých vojenských funkcí, například Čeng Chea, Čchang Jü-čchüna, Lan Jüa, Ting Te-singa a Mu Jinga.^[63]

Věda a vzdělání

Ve srovnání s obdobím mongolské vlády se s nástupem dynastie Ming rozšířila síť škol sloužící přípravě úředníků. V obou metropolích – Pekingu i Nankingu – existovaly státní vysoké školy (kuo-c’-ťien). V samostatných vysokých školách probíhala výuka vojenství, lékařství a dokonce magie. Obnovovaly se a zakládaly nové místní školy (šu-jüan).^[45]

Vláda podporovala rozvoj základního vzdělání. Mimo oblastních, okresních a újezdních škol nařídila roku 1375 zakládání vesnických škol. Existovaly i soukromé školy. Mingská administrativa se snažila školství řídit, předepisovala jak obsah výuky, tak průběh i obsah zkoušek.^[45] Přesto celkově vzdělání v období raných Mingů nedosáhlo úrovně za Sungů v 11. – 13. století.^[45]

Ve srovnání s bouřlivým rozkvětem vědy a technologií v sungské éře a soudobými úspěchy západního světa vypadá mingská věda dosti skromně. Pokrok čínské vědy v tomto období byl závislý na kontaktech s Evropany. Roku 1626 Johann Adam Schall von Bell napsal první čínský traktát o (hvězdářském) dalekohledu (Jüan-ťing-šuo, Daleko vidoucí optické sklo); roku 1634 získal poslední mingský císař Čchung-čen z pozůstalosti Johanna Schrecka (1576–1630) jeho dalekohled.^[64] Katoličtí misionáři v Kantonu odmítali heliocentrický model sluneční soustavy, ale přesto myšlenky Galilea a Koperníka pomalu pronikaly do Číny, zpočátku díky traktátu von Bella z roku 1640 a aktivitě polského jezuity Michała Boyma (1612–1659), který roku 1647 zaslal do Pekingu Tabulae Rudolphinae Johanna Keplera.^[65] Jezuité v Číně sice u dvora propagovali koperníkovské ideje, avšak ve vlastních dílech se drželi starého geocentrismu až do roku 1865.^[66] Počátky trigonometrie položili v Číně učenci předešlých dob Šen Kchuo (1031–1095) a Kuo Šou-ťing (1231–1316), další významná díla vydali až roku 1607 Sü Kuang-čchi a Matteo Ricci.^[67] Některé vynálezy převzaté z Evropy koncem mingského období, například mobilní mlýn, byly paradoxně v Číně používány už před staletími, ale dávno zapomenuty.^[68]

Čínský kalendář potřeboval reformu vzhledem k nepřesné délce roku nastavené na 365¼ dne, což způsobovalo chybu 10 minut a 14 sekund ročně, tedy přibližně jeden celý den každých 128 let.^[69] Přestože byl v mingské době přijat kalendář Kuo Šou-ťinga, přesností srovnatelný s gregoriánským kalendářem, Astronomický úřad neprováděl nutné periodické korekce; příčinou byly nedostatečné znalosti zodpovědných úředníků, kteří svá místa dědili po předchůdcích.^[70] Potomek císaře Chung-siho v šestém pokolení, Ču Caj-jü, roku 1595 navrhl nutné změny, ale ultrakonzervativní astronomická komise je odmítla.^[69][70] Ču Caj-jü mimo jiné rozpracoval systém rovnoměrně temperovaného ladění, zavedeného současně v Evropě Simonem Stevinem (1548–1620).^[71] Kromě hudební teorie Ču publikoval roku 1597 práce týkající se reforem kalendáře.^[70] O rok dříve byl ještě jeden návrh, tentokrát Sing Jün-luův, zamítnut vedoucím Astronomického úřadu s odůvodněním, že zákon zakazuje soukromé výzkumy v oblasti astronomie; Sing se později, roku 1629, společně s Sü Kuang-čchiem zúčastnil zpracování reformy upravující kalendář podle evropských standardů.^[70]

Čínské záznamy – jmenovitě Jüan-š’ – popisují pětikolové písečné hodiny, mechanismus propagovaný Čan Si-jüanem (kolem 1360–1380), který vylepšil starší Su Sungovy astronomické hodiny s korečkovými koly a stacionárním číselníkem s pohyblivou ručičkou, podobnou soudobým evropským modelům.^[72] Tyto hodiny byly vylepšeny Čou Šu-süem (kolem 1530–1558), který do jejich konstrukce včlenil čtvrté ozubené kolo, změnil koeficienty otáčení kol a zvětšil velikost otvoru, skrz který padal písek, čímž odstranil stálé zacpávání – hlavní problém dřívějších modelů.^[70]

Když zakladatel dynastie Ming císař Chung-wu objevil v jüanském císařském paláci v Chánbalyku všemožná mechanická zařízení – fontány s míči tančícími v proudech vody, mechanického tygra, dračí hlavy rozprašující parfémy, mechanické hodiny, sestavené podle návrhů I Singa (683–727) a Su Sunga (1020–1101) – prohlásil je za zhmotnění mongolské dekadence a přikázal jejich zničení.^[73] Zmínky o hodinách využívajících ozubených kol, sestavených čínskými řemeslníky, se objevují v pracích Mattea Ricciho a Nicolase Trigaulta.^[74] Nicméně oba se shodují, že v 16. století evropské hodiny převyšovaly své čínské obdoby, mezi kterými popisovali ohnivé a vodní hodiny a také přístroje, v nichž kolečka byla poháněna pískem místo vodou.^[75]

Evropané se zajímali o čínskou techniku neméně než Číňané o evropskou. Například roku 1584 Abraham Ortelius (1527–1598) ve svém atlase Theatrum Orbis Terrarum zobrazil čínské povozy oplachtěné stejně jako lodě.^[76] Gonzales de Mendoza také o rok později psal o této inovaci, zobrazované podle něj i na čínských hedvábných oděvech, plachty na vozech zmiňoval též Gerardus Mercator (1512–1594) ve svém atlase, psal o nich i John Milton (1608–1674) a Andreas Everardus van Braam Houckgeest (1739–1801).^[77]

Ve svém díle Nung-čeng čchüan-šu se agronom Sü Kuang-čchi (1562–1633) soustředil na otázky zavlažování, hnojení, boje s hladem, textilní a technické plodiny a také empirická pozorování, obsahující základní poznatky chemie.^[78]

Popis nejrůznějších výrob a postupů mingské éry je uveden v encyklopedii Sung Jing-singa Tchien-kung kchaj-wu (Zužitkování děl přírody) vydané roku 1637. Encyklopedie vypočítává nejrůznější mechanické a hydraulické stroje používané v zemědělství a zavlažování,^[79] plavební technologie včetně typů lodí a potápěčského vybavení lovců perel,^[80][81][82] postupy výroby hedvábí a tkaní látek,^[83] metalurgické znalosti,^[84] výrobu střelného prachu,^[85] používaného mimo jiné k výrobě námořních min.^[86] Obsáhlý soupis vědeckých a technických znalostí obsahuje i encyklopedie Wang Čchiho San-cchaj tchu-chuej (Ilustrovaná encyklopedie tří mocí) z roku 1609.^[44] Objevily se i specializované příručky jako Jen-sien ming tchao lu (Popis slavné keramiky z Jen-sienu) Wu Čchiena.^[44]

Raně mingští konstruktéři provedli mnoho zdokonalení a úprav střelných zbraní.^[87] Chuo-lung-ťing (Příručka ohnivých draků), zkompilovaná Ťiao Jüem a Liou Ťiem před rokem 1375,^[88] uvádí řadu typů soudobých střelných zbraní. Například explozívní kanónové střely,^[89] pozemní nášlapné i námořní miny,^[90] křídlaté rakety,^[91] vícestupňové rakety, jejichž poslední stupeň (vypadající jako dračí hlava) tvořilo větší množství malých raket,^[92] a desetihlavňové ručnice.^[93] Ve středním a pozdním mingském období začali Číňané přecházet k využití evropských vzorů děl a pušek.^[87]

Jeden z nejznámějších lékařů čínské historie, Li Š’-čen, roku 1587 publikoval Soupis stromů a bylin (Pen-cchao kang-mu), v kterém popsal 1892 léčivých přípravků a přes tisícovku léčebných postupů.^[44] Přestože údajně očkování proti neštovicím objevil koncem 10. století taoistický mnich žijící na hoře E-mej, široce se rozšířilo až v éře Lung-čching (1567–1572), dlouho před aplikací mimo Čínu.^[94] Co se týče zubní hygieny, Číňané od roku 1498 používali jako první zubní kartáček v současné formě, vyrobený z prasečích štětin.^[95]

Ekonomika

Ekonomika říše Ming byla největší na světě. Podíl Číny na světovém hrubém domácím produktu je odhadován na 25 % roku 1500 a 29 % roku 1600.^[96] Pro mingskou dobu byl charakteristický vzestup politického vlivu obchodníků, postupné oslabování vládní moci a technologický pokrok.

V 16. a 17. století pokračoval nerovnoměrný ekonomický rozvoj různých regionů Číny. S posuny center hospodářského života a změnami obchodních cest, zejména ztrátou významu Hedvábné cesty, S’-čchuan, Šen-si a některé další regiony ustoupily do druhořadého postavení.^[97] Naproti tomu jihovýchodní pobřežní provincie a území podél Jang-c’-ťiang a Velkého kanálu prožívala výrazný růst.^[97] Ekonomickým centrem říše byla oblast Ťiang-nan (jižně od dolního toku Jang-c’-ťiang) se střediskem v Su-čou.

Rané období

První mingský císař Chung-wu se pokusil zavést idealizovaný konfuciánský model společnosti.^[98] Tato koncepce považovala zemědělství za základní zdroj bohatství a předpokládala přímý vztah mezi rolníky a státem vlastnícím půdu.^[98] V důsledku dlouhotrvajících válek se státní vlastnictví půdy výrazně rozšířilo zejména na severu, kde se v majetku státu ocitla většina pozemků, na jihu stále převládala soukromá půda.^[98]

Chung-wu považoval za ideál život rolníka v téměř úplně soběstačné komunitě, jejíž obyvatelé nebyli nuceni nikam cestovat a kromě odvádění daní nepřišli do styku s úřady. Císař dělal co mohl, aby takový život, v dobách jeho mládí nedosažitelný sen, pro rolníky zajistil. Pokusil se dosáhnout stabilizace společnosti výrazným omezením mobility obyvatelstva, jak fyzické – vzdálení se od bydliště na více než 20 li (12 km) považoval na nevhodné, cesty delší než 100 li (58 km) byly bez úředního povolení zakázány; tak sociální – i opuštění povolání rodičů bylo trestáno.^[99]

Ve snaze obnovit prosperitu státu po dlouholetých válkách vláda podporovala zemědělskou výrobu nejrůznějšími prostředky. Stát značně investoval do infrastruktury, obnovil hráze a kanály, snížil daně.^[100] To vedlo k tvorbě masivních přebytků, které umožnily existenci tržního přerozdělování.^[101]

Většina státních pozemků byla předána rolníkům do trvalého užívání, hospodáři na nově zúrodněných pozemcích měli daňové úlevy.^[98] Organizováno bylo (nedobrovolné) přesidlování ze zalidněného jihu do zpustošených severních provincií, později vláda přešla k podpoře místního rozvoje.^[102] V pohraničí a strategicky důležitých oblastech vznikly vesnice vojenských osídlenců, kteří byli v případě války povinni vojenskou službou.^[98]

Byly postátněny některé manufaktury, zejména porcelánky.^[103] Stát si držel monopol na těžbu a zpracování soli a rud, což způsobilo drahotu kovů.^[103]

Pro daňové účely vláda sestavila soupisy obyvatelstva – takzvané Žluté registry, půda byla evidována v Registrech map rybích šupin.^[98] Soupisy obyvatel i organizaci pracovní povinnosti zabezpečovala místní samospráva v systému li-ťia – deset domácností tvořilo ťia, deset ťia pak jedno li.^[104] Rolníci platili daň v naturáliích dvakrát ročně, navíc museli plnit pracovní povinnost na státních stavbách.^[98] Na státní půdě byly povinnosti rolníků vyšší než na soukromé, ale zde rolníci platili dosti vysoký nájem statkářům.^[105] Řemeslníci měli rovněž kromě odvádění daní i pracovní povinnost; v případech, kdy byla vykonávána mimo bydliště, pak mimořádně tíživou.^[105] Obchodníci cestující po říši se museli registrovat u místních úřadů.^[105][106]

Daně a finance

Daně byly stanoveny na 1/10 úrody, resp. 1/30 prodeje.^[107] Značný význam měly i nepřímé daně, spojené se státním monopolem na sůl a další základní produkty. Navíc byli poddaní vázáni pracovní povinností ve výši 30 dnů za rok, využívané zejména ve stavebnictví a dopravě.^[108] Daň se vybírala v obilí, látkách a penězích.^[108] Vzhledem k výkyvům cen stříbra v 15. století, úřady přijaly jako základ pro výpočet daně rýži, na severu pšenici; další produkty, jako hedvábí, plátno, kovové a papírové peníze byly na rýži přepočítávány.^[108] Už roku 1436 byly platby pozemkové daně v jižních provinciích převedeny z rýže na stříbro.^[109] Podíl peněžních poplatků stále rostl a od konce 16. století se téměř všechny původně naturální dávky a daně platily ve stříbře, peněžní platby nahradily i pracovní povinnost.^[108][110]

Vláda zprvu odmítla papírové peníze a zůstala u měďáků a kusového stříbra, které se vážilo na liangy (36,9 gramů).^[111] Jeden liang stříbra odpovídal tisícovce měďáků (měďáky je konvenční název, fakticky byly mince bronzové).^[103] Později začalo ministerstvo financí emitovat papírové peníze,^[103] vláda jimi ve velkém měřítku odměňovala své zasloužilé stoupence, ale neuvědomovala si inflační důsledky takové politiky; nakonec roku 1425 cena papírových peněz klesla pouze na 1/40 až 1/70 hodnoty ze 14. století.^[112] Císaři Chung-wu i Čeng-tchung (vládl 1435–1449) se pokoušeli omezit přítok stříbra na trh ve snaze o podporu oběhu papírové měny, jenomže dosáhli pouze přeměny dobývání stříbra v nelegální, ale vysoce ziskové podnikání přitahující množství zájemců.^[113]

Hodnota měděných mincí upadla s rozšířeným paděláním mincí; od počátku 16. století růst námořního obchodu s Evropany přinesl masívní import stříbra, které se postupně stalo základním platebním prostředkem používaným při větších platbách.^[114]

Zemědělství

Díky úsilí předchozích generací čínské zemědělství dosáhlo poměrně vysoké úrovně, rolníci disponovali širokými znalostmi.^[115] Používané nástroje však zůstávaly jednoduché a primitivní, nízká cena a široká dostupnost pracovních sil snižovala potřebu technického pokroku.^[115] Zvýšila se výsadba průmyslových plodin, zejména bavlny.^[115]

Takzvaná kolumbovská výměna přinesla i do Číny původem americké plodiny, jako kukuřici a brambory. Vedlo to k značnému nárůstu množství obdělávané půdy, neboť mohly být využity pozemky nevhodné pro tradiční čínské plodiny.

S ekonomickým růstem se rozrostla elita vesnice, která se aktivně podílela na přerozdělování půdy.^[116] Bohatí sedláci, současně působící v místní samosprávě, a věřitelé získávali pole zchudlých rolníků.^[116] Privatizace pozemků nejintenzivněji postoupila v provinciích Ťiang-si, Če-ťiang, Kuang-tung, Chu-nan a Chu-pej, tedy v ekonomicky rozvinutých regionech země.^[116] V pohraničí pozemky vojenských osad přešly do rukou vojenských velitelů a jiných vlivných lidí,^[116] v důsledku čehož příjmy z státní pokladny z vojenských osad (původně téměř 2/3 státních příjmů ze zemědělství) klesly na jednu desetinu počátečního stavu.^[108]

Hlavními „pohlcovateli“ dříve státní země byli velcí feudálové. Knížata, příbuzní císaře v ženské linii, i eunuši zachvacovali jak státní, tak soukromé pozemky.^[117] Pozemky dostávali i s rolníky, dosud majícími půdu od státu k užívání, jindy i se soukromými vlastníky.^[117] I sami císaři od poloviny 15. století začali ze státních pozemků vydělovat svá osobní panství, do konce dynastie Ming jejich počet dosáhl tří stovek.^[117] Velká panství se zpravidla rozdělovala na příděly pronajímané drobným rolníkům; feudálové žili z takto získané renty a dokud přicházela, málo se starali o produktivitu práce či neúrodu. Proto byla tato panství silně konzervativním prvkem společnosti.^[117] Jak podřízenost novým feudálním pánům, tak růst daní, poškozovaly bohaté rolníky a statkáře, kteří dosud kontrolovali půdu a zaváděli nové racionálnější metody hospodaření. Tak proces feudalizace bránil modernizačním tendencím na venkově.^[117] Nakonec se prakticky rozpadla vrstva drobných rolníků přímo platících daně státu; nahradili ji pachtýři závislí na velkostatkářích, kterým odváděli i polovinu úrody.^[108]

Podstatně méně bylo statkářů využívajících práci za mzdu, nicméně právě taková hospodářství se orientovala na produkci určenou pro trh.^[117] Zejména čaj, ovoce a technické plodiny (např. lakodárné, nebo bavlna) byly v tržně orientovaných podnicích pěstovány ve velkém měřítku. Tehdy vzniklá regionální specializace zemědělství přetrvala i v období vlády dynastie Čching.^[101]

Města a řemesla

Městští řemeslníci byli pod dozorem státu; v 15. století bylo registrováno na 300 tisíc řemeslníků, kteří své povinnosti vůči státu plnili i stovky kilometrů od domova.^[118] Pracovní povinnost byla postupně nahrazována peněžními platbami, za které byly najímány námezdní síly, ale do konce dynastie nedošlo k jejímu úplnému odstranění.^[118]

V 16. století v nejvyspělejších oblastech Číny vznikaly první soukromě-kapitalistické podniky a manufaktury, často jako sdružení několika podnikatelů.^[118] Důvodem sdružování byly nedostatek finančních prostředků jednotlivců; takové společnosti se často tvořily v odvětvích, kde podnikání jednotlivce bylo rizikové a obtížné, například v hornictví, hutnictví a zpracování kovů, těžbě soli, rafinaci cukru a výrobě papíru.^[118] Soukromé manufaktury a dílny vznikaly okolo státních podniků, využívajíce přítomné kvalifikované lidské zdroje.^[120] Ale trvající existence státních dílen – zejména zbrojních, textilních, hutí a loděnic, představovala pro soukromé podnikání nepříjemnou konkurenci.^[121]

V 16. století se některé regiony Číny soustředily na určité druhy produkce.^[97] Tak Kuang-tung zásoboval zemi výrobky ze železa, Ťiang-si porcelánem a keramikou, šanghajský region se specializoval na bavlnářství, Wu-chu na barviva, Tchaj-wan na cukr a kafr.^[97] Obyvatelé Kan-čou vyráběli indigo,^[122] v říši se objevily i oblasti orientované na zpracování cukrové třtiny, nebo olejnin.^[97] Největší rozvoj v zemi dosáhlo hedvábnictví, bavlnářství, barvířství, výroba keramiky a porcelánu, papíru a tisku.^[97] Rozšiřovala se těžba rud a uhlí. Do poloviny 16. století ovšem trval státní monopol na těžbu a zpracování nerostů.^[118]

Už ve 14. století se na venkově rozšířila rozptýlená řemeslná výroba, nerozšířenější byl tento způsob organizace výroby v hedvábnictví a bavlnářství v provinciích Ťiang-su a Če-ťiang.^[120] V 16. století už v některých městech a vesnicích na dolním toku Jang-c’ žili pouze přadláci a tkalci a zemědělství zde mělo jen okrajový význam.^[120] Vztah mezi malými výrobci a obchodníky se lišil případ od případu – od prostého prodeje a nákupu, přes pronajímání stavů a vybavení, až po rozptýlenou manufakturu.^[120]

Dřívější hedvábnická střediska ve vnitrozemí jako Čcheng-tu ztratila v 15. století význam ve prospěch Nankingu, Su-čou a Chang-čou.^[97] V hedvábnickém průmyslu těchto nových center se objevily dílny soukromých vlastníků s najatými zaměstnanci.^[120] Některé byly malé, ale v jiných dosáhl počet zaměstnanců několika set.^[120]

Střediskem produkce porcelánu byl Ťing-te-čen v Ťiang-si a Te-chua ve Fu-ťienu.^[97] Čínské výrobky byly vysoce ceněny ve východní a jihovýchodní Asii i v Evropě.^[97] Te-chuaské porcelánky se specializovaly na produkci exportního zboží pro Evropu, kam šlo 16 % pozdně mingského exportu porcelánu, a proto i vzory a malby na svých produktech přizpůsobovaly evropskému vkusu.^[123]

Od 15. století nastal vzestup stavebnictví – rozsáhlá výstavba probíhala v Pekingu a Nankingu, byla dokončena a částečně obnovena Velká čínská zeď a mnoho jiných pevností.^[124] V poslední třetině 15. století probíhala rozsáhlá výstavba mostů a cest v jižní Číně a oblasti Velkého kanálu, od přelomu 15. a 16. století se přidala i severní Čína.^[125] Zatímco v raném mingském období mosty stavěl rovnoměrně stát i soukromníci, ve středně mingské éře byla naprostá většina staveb mostů financována sdruženími obchodníků.^[126]

Obchod

Přes počáteční pokusy císaře Chung-wua o kontrolu pohybu kupců a omezování zahraničního obchodu (tzv. politika zakázaného moře),^[45] s obnovou hospodářství rostl i obchod. Samo vytvoření efektivní komunikační sítě pro vojenské a vládní činitele umožňovalo a podněcovalo vzestup komerčních aktivit.^[127] Během 15. století zesílily vazby mezi provinciemi a regiony Číny a začal se vytvářet jednotný vnitřní trh.^[121] Hlavními komoditami nadregionálního obchodu byly hedvábné a bavlněné tkaniny, bavlna, hedvábí, kovy a kovové výrobky, cukr.^[121] Největší důležitost však měla nadále rýže.

Závislost místní správy na ekonomických aktivitách obchodníků postupně rostla a ve středním mingském období se stala všeobecnou. Vláda přijala názor, že vměšování státu do fungování trhů určováním cen a kvality zboží nevyhnutelně vyvolává korupci a může zvyšovat rozdíly mezi řadovými obyvateli a boháči.^[128] Viděla obec jako základnu produkující zboží a obchod jako prostředek směny přebytků vznikajících u výrobců, úkolem státu zůstalo pouze tlumení krizí.^[128]

Značný rozsah měl čínský zahraniční obchod, země byla největším světovým dovozcem i vývozcem.^[129] V mingské době zvláště vzrostl námořní obchod realizovaný především čínskými obchodníky.^[121] Čínské produkty se široce vyvážely do zahraničí na trhy jihovýchodní Asie, Japonska, Evropy, Džungarska, Kašgaru.^[121] Exportovalo se hedvábí a porcelán, bavlněné tkaniny, kovové výrobky, keramika, lakové výrobky, čaj, cukr.^[121] Dováženy byly především suroviny – z jihu perly, drahokamy a polodrahokamy, slonovina, vzácná dřeva, léky; ze severu koně, kožešiny, ženšen.^[121] Významný byl dovoz stříbra z Japonska a španělského Peru.

Obchodníci se postupem doby měnili v kulturní mecenáše osvojující si chování džentry, čímž se hranice mezi džentry a obchodníky stírala, a ti se tak mohli stát i úředníky.^[130] Proces postupného splývání obou tříd a postupné transformace společnosti začal už za vlády dynastie Sung,^[131] ale výrazněji postoupil až v mingské době.

Správa

Instituce a úřady

V průběhu dvou tisíc let se struktura orgánů výkonné moci v Číně nijak výrazně nezměnila, třebaže každá dynastie přidávala nové části, které považovala za nezbytné. V kontrastu k systému ústřední správy známému jako „tři kanceláře a šest ministerstev“ zavedenému dynastií Chan, za dynastie Ming existovala pouze jedna kancelář – ústřední sekretariát, stojící v čele celé civilní správy. Roli vrchního velení armády hrála Hlavní vojenská komise, nejvyšším kontrolním úřadem, nezávislým na jiných institucích, byl cenzorát.^[132]

Po popravě hlavy sekretarátu Chu Wej-junga roku 1380 císař Chung-wu reorganizoval nejvyšší úroveň administrativy – zrušil sekretariát a cenzorát a rozdělil Hlavní vojenskou komisi na pět částí. Následně osobně převzal řízení šesti ministerstev a pěti hlavních vojenských komisí, jejichž vedoucí se tak ocitli na vrcholu úřednické hierarchie.^{[45][133][134]}

V následujících desetiletích se císaři, neschopní zvládnout koordinaci množství roztříštěných institucí, do značné míry vrátili k původnímu stavu. Cenzorát byl obnoven pod novým názvem, roli ústředního sekretariátu převzal nový velký sekretariát.^[132] Do provincií byli nejdříve dočasně, později trvale, vysíláni náměstci ministrů jako provinční guvernéři nebo velcí koordinátoři, kterým podléhaly všechny tři provinční úřady.^[135]

Úřady císařského paláce

Personál císařského dvoru tvořily eunuchové a ženy se svými vlastními úřady.^[136] Ženská část služebnictva byla podřízena úřadům audiencí, ceremonií, oděvů, zásobování potravinami, ložnic, řemeslníků a dozoru nad personálem.^[136] Od 20. let 15. století bylo ženské služebnictvo vytěsňováno eunuchy, ženám nakonec zůstal jen úřad pro oděvy.^[136]

Chung-wu podřídil eunuchy Správě audiencí, ale postupně s růstem jejich moci a vlivu se zmnožovala i eunušská administrativa až na čtyřiadvacet různých správ, oddělení a úřadů organizujících práci tisíců eunuchů.^[136] Eunušské správy se staraly o kontrolu zaměstnanců, ceremonie, zásobování potravinami, kuchyňské náčiní, dokumenty, stáje, pečeti, oděvy a jiné.^[137] Níže byly postaveny čtyři úřady pro topivo, hudbu, papír a lázně.^[137] Dalších osm oddělení se staralo o zbraně, stříbrné náčiní, praní, pokrývky hlavy, výrobky z bronzu, výrobou textilu, vinicemi a sady.^[137] Časem nejvlivnější eunuch z Úřadu ceremonií a rituálů získal takřka diktátorskou moc v zemi.^[137][138] K moci Úřadu ceremonií a rituálů přispěla i tajná služba tomuto úřadu podřízená.^[137]

I když se osazenstvo paláce skládalo především z eunuchů a žen, fungovala zde i skupina úředníků v Kanceláři císařských pečetí spolupracující s eunuchy při uchovávání pečetí a pečetidel.^[139] Další palácoví úředníci dozírali nad záležitostmi císařských princů.^[140]

Velký sekretariát a šest ministerstev

V důsledku změn roku 1380 se správa země soustředila přímo v rukou císaře. Chung-wu byl však záhy zahlcen řekou úřední korespondence a hlášení, proto už roku 1382 jmenoval několik speciálních sekretářů (ta-süe-š’ ).^[45] Časem tito tajemníci získávali stále větší pravomoci, až začátkem 15. století byli sjednoceni ve velký sekretariát (nej-ke), který časem prakticky nahradil císaře a fakticky se stal nejvyšším administrativním orgánem státu, analogickým dřívějšímu ústřednímu sekretariátu.^[45] Členové velkého sekretariátu byli vybírání mezi absolventy akademie Chan-lin s tím, že budou nástroji císařské vůle, nikterak neovlivnění ministerstvy. Reálně se drželi své vlastní linie, rozcházejíce se jak s císařem, tak ministerskou administrativou.^[141]

Sekretariát měl koordinující roli, zatímco šest ministerstev – ministerstva státní správy, daní, obřadů, vojenství, trestů a veřejných prací – se zabývalo vlastní administrativní prací.^[142] V kompetenci ministerstva státní správy bylo povyšování a přesuny úředníků, udělování vyznamenání a titulů.^[143] Ministerstvo daní (či financí; přesněji státních příjmů) dozíralo na vedení daňových soupisů rolníků, výběr daní a odpovídalo za státní příjmy a měnu.^[144] Ministerstvo obřadů se zabývalo prováděním oficiálních náboženských ceremonií, rituálů a obětí. Vedlo evidenci taoistického a buddhistického duchovenstva a do jeho kompetence spadalo též přijímání zahraničních vyslanců.^[145] Ministerstvo vojenství jmenovalo a rozmisťovalo armádní velitele, řídilo opevňovací stavby, staralo se o zásobování vojsk výzbrojí a výstrojí, dozíralo na síť kurýrní služby a evidovalo vojáky a vojenské rolníky.^[146] Ministerstvo trestů odpovídalo za soudní a vězeňské otázky, přičemž cenzorát a Nejvyšší odvolací soud zaujímaly nezávislé postavení.^[147] Ministerstvo veřejných prací organizovalo vládní stavební podniky, včetně nájmu pracovních sil a jejich zásobování. Řídilo opravy kanálů a cest, standardizací měr a vah a organizaci pracovní povinnosti, evidovalo řemeslníky.^[147]

Regionální a místní správa

Mingští císaři převzali systém státní správy od dynastie Jüan, třináctka mingských provincií je předchůdcem provincií současných.^{[p 3]} Obě hlavní města – Peking a Nanking se zázemím – byla vyňata z provincií a tvořila zvláštní administrativní celky (ťing).^[148]

Stejně jako v dobách vlády Jüan i mingská provinciální administrativa měla tři větve: civilní, vojenskou a kontrolní, podřízené provinčnímu sekretariátu. Roku 1376 byly provinční sekretariáty zrušeny a nahrazeny třemi samostatnými úřady – provinčním administrativním úřadem, regionální vojenskou komisí a provinčním kontrolním úřadem. Roku 1391 císař Chung-wu vyslal následníka Ču Piaa do Šen-si, aby „cestoval a usmiřoval“ (sün-fu), přičemž mu podléhaly místní civilní, vojenské i kontrolní úřady; roku 1421 s podobným cílem vyslal císař Jung-le do provincií 26 úředníků.^[149] Od roku 1430 byly takové inspekční výjezdy institucionalizovány a došlo tak k faktickému zavedení funkce provinčních guvernérů (nebo velkých koordinátorů, podléhalo-li dotyčnému více provincií), řídících všechny větve regionální správy.^[135]

Provincie (šeng) se dělily na prefektury (fu) řízené prefekty (č’-fu), nižšími články byly podprefektury (čou) v čele s podprefekty (č’-čou).^[148] Nejnižší administrativní jednotkou byl okres (sien) v jehož čele stál přednosta (č’-sien).^[148][150] Okresů bylo v mingské době 1385.^[151]

Aristokracie a úředníci

Eunuchové, členové císařského rodu, generálové

Třebaže zpočátku měli eunuchové sloužící v císařském paláci zakázáno vměšovat se do politiky, počínaje vládou císaře Jung-le získali značný vliv. Postupně vznikla početná eunušská administrativa rozprostřená i v regionech, paralelní k standardním úřadům. Eunuchové měli vlastní hierarchii založenou na stejných principech jako úředníci, byla však pouze čtyřstupňová místo úřednické devítistupňové.^[152]

Příbuzní císaře často dostávali rozsáhlé pozemky a vysoké vojenské funkce, s výjimkou vlády prvních dvou císařů se ale reálně vedení armády nevěnovali a jejich tituly byly čistě nominální. Knížata nevykonávala žádné administrativní nebo správní funkce a neměla tak feudální úděly v evropském pojetí.^[153] Byli pouze majetnými velkostatkáři. Členové císařského rodu nesměli sloužit ve státní správě.^[140]

Podobně jako civilní úředníci i důstojníci byli zařazení do několikastupňové hierarchie, v níž své postavení obhajovali každých pět let.^[154] Nicméně vojenská služba byla méně prestižní než civilní kariéra, protože byla do značné míry dědičná (v kontrastu s civilní administrativou, kde byli, alespoň teoreticky, vybírání ti nejlepší dle svých schopností). Navíc, podle konfuciánské etiky, byla povolání spojená s násilím (wu) stavěna níže, než povolání spojená s poznáním (wej).^[154][155] Nehledě na nižší prestiž, mohli se důstojníci přihlásit k civilním zkouškám a po roku 1478 byly zavedeny vojenské zkoušky, ověřující profesionální úroveň vojenských vůdců.^[156] V první polovině vlády Mingů převládali ve velení armády důstojníci původem ze vznešených rodů, v pozdější době byli postupně nahrazeni osobami relativně nízkého původu^[157] vybíranými z vrstvy dědičných nižších důstojníků.

Vyšší úředníci

Chung-wu jmenoval (v letech 1373–1384) nové úředníky na základě doporučení, předtím i potom fungoval starý systém (zavedený dynastií Suej) jmenování do funkcí pouze těch kandidátů, kteří prošli přísným zkouškovým systémem.^{[158][159][160]} Teoreticky mohl posty ve státní správě obsadit kdokoliv schopný, reálně však prostředky a čas nutný k přípravě na zkoušky měli k dispozici pouze členové majetných rodin, především pozemkových vlastníků (pokusy kupeckých synů proniknout do státní správy byly úředníky vnímány negativně).^[161] Mingská vláda také stanovila a dodržovala kvóty pro nábor úředníků z každé provincie.^[162] Snažila se tím zabránit soustředění moci v rukách rodáků z bohatých regionů státu, kde byla vzdělanost na vyšší úrovni.^[162] Rozvoj tiskového průmyslu už od dob dynastie Sung přinesl růst úrovně vzdělanosti a tím po celé zemi rostl i počet vhodných kandidátů na místa ve státní správě.^[163]

Tak jako dříve se od zkoušených požadovala znalost klasických konfuciánských knih, základními texty byly Čtyři knihy vybrané pro tento účel Ču Siem ve 12. století.^[165] Mingské zkoušky se odlišovaly od předešlých vyšší náročností poté, co roku 1487 začalo být požadováno psaní takzvaných „osmidílných esejů“ s pevně stanovenou strukturou.^[165][166] Obtížnost zkoušek rostla s postupem z místní na centrální úroveň, přičemž se složením testů získal student odpovídající titul. Úředníci byli zařazeni v systému devíti hodností (každá měla dva stupně), podle postavení v tabulkách jim byla vyplácena mzda (nominálně v rýži).^[167] Zatímco absolventi provinčních zkoušek získávali pouze nízké hodnosti a byli jmenováni na málo významné posty, absolventi palácových zkoušek obdrželi titul ťin-š’ a přiměřeně vysoký úřad.^[168][169] Za 276 let mingské vlády proběhlo 90 palácových zkoušek, kterými úspěšně prošlo 24 874 kandidátů.^[168] V celé Číně tehdy bylo současně asi dva až čtyři tisíce ťin-š’, přibližně jeden na deset tisíc dospělých mužů. Pro srovnání – nositelů nejnižšího kandidátského titulu šeng-jüan bylo v 16. století sto tisíc.^[161] Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Říše_Ming
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.