A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Seznam římských císařů představuje souhrn jedinců monarchicky vládnoucích římské říši od konce 1. století př. n. l. První z nich, Augustus, završil občanské války, jež vedly k zániku římské republiky. Ve svých rukou soustředil značnou vojenskou a politickou moc a své postavení legitimizoval řadou pravomocí a titulů přiznaných mu římským senátem a převzatých po něm většinou jeho nástupců. Ke svému původnímu jménu připojil čestný titul augustus, po svém adoptivním otci zdědil jméno Caesar a běžně byl oslovován vojenským termínem imperator. Na veřejnosti se nechal titulovat neformálním výrazem princeps („první občan“), vyjadřujícím jeho vůdčí pozici ve státě a navozujícím zdání zachování republikánských tradic. Nová forma vlády, vznikající od roku 27 př. n. l., se proto nazývá principát.
Po Augustově smrti se vláda předávala mezi jeho příbuznými a členy rodu, julsko-klaudijské dynastie. V letech 68 až 69 se říše pohroužila do občanské války, po jejímž skončení získala moc flaviovská dynastie. Větší část 2. století panovali říši adoptivní císaři. Další kolo občanské války se odehrálo v letech 193 až 194, načež nastoupila severovská dynastie. Následovala krize 3. století, v jejímž průběhu se na trůně vystřídal nespočet císařů, panujících obvykle velmi krátkou dobu. Krize přivodila téměř úplný rozvrat říše a vyústila ve zhroucení principátu.
Opětovná konsolidace nastala po nástupu Diocletiana v roce 284. Císařská moc nabyla ryze absolutistický charakter a její nositel byl označován jako dominus („pán“). Toto období se na základě toho někdy nazývá dominát. Jiná zásadní změna spočívala v nastolení tetrarchie, tedy v přenesení vlády na několik císařů panujících zároveň. Tento systém spoluvlády dvou starších císařů s titulem augustů (augusti) a dvou mladších s titulem caesarů (caesares) se ale rozpadl brzy po Diocletianově abdikaci. Za pozdějších dynastií, konstantinovské a valentiniánské, se opětovně prokázala nezbytnost rozdělení správy říše mezi více císařů. Za theodosiovské dynastie se impérium v roce 395 trvale rozdělilo na západořímskou a východořímskou říši.
V 5. století se císařové na Západě ocitli ve stínu vojenských velitelů, kteří nedokázali zabránit kolapsu západní říše. Východ se začal proměňovat v byzantskou říši a počínaje 6. stoletím se pro tamější vládce stále častěji užívalo řeckého termínu basileus. Přehled císařů uzavírá Justinián I., poslední významný panovník, jehož rodným jazykem byla latina.
Legitimita
Seznam v zásadě zahrnuje všechny osoby, jež lze na základě převažujícího mínění badatelů označit za legitimní císaře. Určení legitimity jednotlivých císařů je vzhledem k velmi vágnímu legálnímu vymezení císařské hodnosti poměrně obtížné. Stěžejní úloha při výběru císaře formálně náležela senátu a římskému lidu. Přesto se již v raném principátu zřetelně ukázalo, že klíčovou roli zastávala armáda. Pokud vojsko nebo lid prohlásili někoho za císaře, k dosažení legitimity svého postavení potřeboval tento jedinec také souhlas senátu. Souhlas býval ovšem často vynucován nátlakem. Panující císař mohl jmenovat svého následníka a přenést na něho část zodpovědnosti za řízení státu. V takovém případě příslušela senátu při rozhodování o budoucím císaři jen velmi omezená role.
Mnozí z císařů získali své postavení uzurpací, zatímco řada neúspěšných uchazečů měla legitimní nárok na trůn. Osoby uvedené v seznamu jako legitimní císaři buď po určitou dobu nesporně vládli celé říši, nebo byli spolucísaři či následníky jiných legitimních císařů a sami po nich fakticky vykonávali vládu, anebo byli akceptováni senátem v případě, že se vyskytlo více uchazečů trůnu a žádný z nich nebyl dříve ustanoven následníkem.
Například Aurelianus si uzurpoval trůn, avšak byl jediným a nezpochybnitelným, a proto legitimním vládcem říše. Gallienus sice neměl ve své moci celé území impéria a čelil několika uzurpátorům, ale byl následníkem legitimního císaře Valeriana. Claudius Gothicus se domohl trůnu uzurpací a neovládal celou říši, nicméně byl jediným uchazečem akceptovaným senátem. Obdobně všichni pretendenti trůnu v roce čtyř císařů dosáhli v jisté fázi konfliktu uznání senátu. Shora formulovaným zásadám se vymykají Pescennius Niger a Clodius Albinus, kteří získali moc v roce 193. Přesto i oni jsou zahrnuti do seznamu, neboť legitimita Septimia Severa, tehdejšího senátem formálně uznaného císaře, byla obdobně sporná. Naproti tomu existuje několik jedinců, kteří se stali spolucísaři, nikdy ale nevykonávali samostatně vládu. Obvykle se jedná o potomky některého z císařů. Tito legitimní císaři nejsou v seznamu vedeni individuálně, nýbrž společně s těmi, kdo je učinili svými spoluvládci.
Císařové panující po roce 395 na Východě podléhají stejným, shora uvedeným kritériím, třebaže u nich postačuje vláda jen nad východní polovinou říše. Na Západě je situace poněkud složitější, protože legitimita západního císaře byla v této době často odvozována od souhlasu a uznání jeho východního kolegy. Značná část západních císařů nedosáhla uznání Východu, přesto jsou zařazeni do seznamu. Konkrétně Romulus Augustus byl v podstatě uzurpátor. Navzdory tomu bývá běžně označován za „posledního západořímského císaře“.
Titulatura
Vedle vlastního jména každého císaře tvořily součást jeho oficiální titulatury obvykle také tituly Imperator Caesar, umisťované před tímto jménem, a Augustus, nacházející se za ním. S výjimkou julsko-klaudijské dynastie se tyto tituly v seznamu neuvádějí. Titulatura dále zahrnovala v různých obměnách počty zastávaných úřadů, nebo čestné tituly jako Pater patriae („Otec vlasti“), či jména přemožených národů Germanicus, Sarmaticus, Pathicus, Gothicus, Alamannicus a jiné, případně přízviska Pius („zbožný“), Felix („šťastný“), Invictus („nepřemožitelný“), Victor („vítěz“), Triumphator Semper („vždy triumfující“) a podobně.
Principát
Julsko-klaudijská dynastie
| Portrét | Jméno | Vláda | Narození a úmrtí | Poznámka | Délka vlády |
|---|---|---|---|---|---|
|
Augustus IMPERATOR CAESAR DIVI FILIUS AUGUSTUS |
16. ledna 27 př. n. l. – 19. srpna 14 n. l. |
23. září 63 př. n. l. 19. srpna 14 n. l. |
adoptivní syn diktátora Caesara, po bitvě u Actia získal svrchovanou moc nad římskou říší, formálně obnovil republiku, ve skutečnosti nastolil samovládu ve formě principátu, vymezil hranice říše na Rýně a Dunaji, v Germánii utrpěl porážku v bitvě v Teutoburském lese, podnítil rozsáhlou stavební činnost, vytvořil stálé profesionální vojsko, provedl četné reformy, obnovil klid a stabilitu v říši – počátek „římského míru“ (Pax Romana) | 40 let, 7 měsíců |
|
Tiberius TIBERIUS IULIUS CAESAR AUGUSTUS |
19. srpna 14 – 16. března 37 |
16. listopad 42 př. n. l. 16. března 37 n. l. |
syn Augustovy manželky Livie adoptovaný Augustem, zanechal výbojů v Germánii, vedl velezrádné procesy (maiestas) proti senátorům a jezdcům, později se stáhl do ústraní spoléhaje na pretoriánské prefekty, v císařské pokladně zanechal obrovskou sumu peněz | 22 let, 7 měsíců |
|
Caligula GAIUS IULIUS CAESAR AUGUSTUS GERMANICUS |
16. března 37 – 24. ledna 41 |
31. srpna 12 24. ledna 41 |
Tiberiův adoptivní vnuk, prameny ho líčí jako mimořádně krutého císaře, usiloval o posílení osobní moci po vzoru orientálních despocií, padl za oběť spiknutí senátorů a pretoriánů | 3 roky, 7 měsíců |
|
Claudius TIBERIUS CLAUDIUS CAESAR AUGUSTUS GERMANICUS |
24. ledna 41 – 13. října 54 |
1. srpna 10 př. n. l. 13. října 54 |
Caligulův strýc, na trůn ho dosadila pretoriánská garda, podnikl invazi do Británie a zabral jižní část ostrova, zpacifikoval Mauretánii, při řízení státu se značnou měrou opíral o propuštěnce, čelil spiknutí manželky Messaliny, jeho další žena Agrippina ho údajně otrávila | 13 let, 9 měsíců |
|
Nero NERO CLAUDIUS CAESAR AUGUSTUS GERMANICUS |
13. října 54 – 9. června 68 |
15. prosince 37 9. června 68 |
adoptivní syn Claudia, nechal zavraždit svoji matku, manželku a bratra, potlačil povstání v Británii, v Římě vypukl velký požár, inicioval pronásledování křesťanů, v Judeji vypuklo židovské povstání, po vzpourách v Galii a Hispánii spáchal sebevraždu | 13 let, 8 měsíců |
Občanská válka v letech 68 až 69
| Portrét | Jméno | Vláda | Narození a úmrtí | Poznámka | Délka vlády |
|---|---|---|---|---|---|
|
Galba SERVIUS SULPICIUS GALBA |
8. června 68 – 15. ledna 69 |
24. prosince 3 př. n. l. 15. ledna 69 |
uchopil moc s podporou hispánského vojska, vzápětí podlehl spiknutí pretoriánů iniciovanému Othonem | 7 měsíců |
|
Otho MARCUS SALVIUS OTHO |
15. ledna 69 – 16. dubna 69 |
28. dubna 32 16. dubna 69 |
zmocnil se trůnu poté, co nechal zavraždit Galbu, po porážce v bitvě s Vitelliovým vojskem spáchal sebevraždu | 3 měsíce |
|
Vitellius AULUS VITELLIUS GERMANICUS |
16. dubna – 20. prosince 69 |
24. září 15 20. prosince 69 |
s podporou germánských legií porazil Othona, nedlouho po vzpouře na východě ho porazili a zabili Vespasianovi vojáci | 8 měsíců |
Flaviovská dynastie
| Portrét | Jméno | Vláda | Narození a úmrtí | Poznámka | Délka vlády |
|---|---|---|---|---|---|
|
Vespasianus TITUS FLAVIUS VESPASIANUS |
1. července 69 – 23. června 79 |
17. listopadu 9 23. června 79 |
získal trůn díky legiím na východě a v Podunají, s jejichž pomocí zdolal Vitellia, završil první židovskou válku, potlačil povstání Batavů na Rýně, po zničujícím „roce čtyř císařů“ všestranně konsolidoval říši, reformoval finanční systém a inicioval četné stavební projekty | 10 let |
|
Titus TITUS FLAVIUS VESPASIANUS |
24. června 79 – 13. září 81 |
30. prosince 39 13. září 81 |
Vespasianův starší syn, v Římě dokončil roku 80 Koloseum, Pompeje zasáhla devastující erupce Vesuvu roku 79 | 2 roky, 3 měsíce |
|
Domitianus TITUS FLAVIUS DOMITIANUS |
14. září 81 – 18. září 96 |
24. října 51 18. září 96 |
Vespasianův mladší syn, opevnil hranice říše v Germánii, vedl války v Británii, potýkal se s Dáky, jako první se nechal oslovovat dominus et deus („pán a bůh“), autokratickým řízením státu popudil senát, padl za oběť palácovému spiknutí | 15 let |
Adoptivní císaři
| Portrét | Jméno | Vláda | Narození a úmrtí | Poznámka | Délka vlády |
|---|---|---|---|---|---|
|
Nerva MARCUS COCCEIUS NERVA |
18. září 96 – 27. ledna 98 |
8. listopadu 30 27. ledna 98 |
za císaře ho prohlásil senát, pokusil se o uvolnění poměrů, v zájmu upevnění své vratké pozice adoptoval populárního velitele Traiana | 1 rok, 4 měsíce |
|
Traianus MARCUS ULPIUS NERVA TRAIANUS |
28. ledna 98 – 8. srpna 117 |
18. září 53 8. srpna 117 |
adoptivní syn Nervy, římská říše za něho dosáhla své největší rozlohy, ve dvou válkách si podmanil Dácii a připojil ji k říši, anektoval Nabatejské království a přeměnil ho v provincii Arabii, vtáhl do parthské říše a vyplenil její hlavní město Ktésifón, připojil Arménii, Asýrii a Mezopotámii, ze získané kořisti nechal vybudovat četné stavby | 19 let, 6 měsíců |
|
Hadrianus PUBLIUS AELIUS TRAIANUS HADRIANUS |
11. srpna 117 – 10. července 138 |
24. ledna 76 10. července 138 |
adoptivní syn Traiana, po získání moci vyklidil území dobyté svým předchůdcem na východ od Eufratu, procestoval téměř všechny provincie říše, vymezil severní hranice Británie výstavbou Hadriánova valu, potlačil Bar Kochbovo povstání v Judeji | 20 let, 11 měsíců |
|
Antoninus Pius TITUS AELIUS HADRIANUS ANTONINUS |
10. července 138 – 7. března 161 |
19. září 86 7. března 161 |
adoptivní syn Hadriana, sídlil výhradně v Itálii, rozšířil zábor Británie vybudováním Antoninova valu, opuštěném krátce po jeho smrti, s výjimkou drobných střetů na hranicích se impérium těšilo míru a blahobytu | 22 let, 8 měsíců |
|
Marcus Aurelius MARCUS AURELIUS ANTONINUS |
7. března 161 – 17. března 180 |
26. dubna 121 17. března 180 |
adoptivní syn Antonina Pia, zpočátku vládl se svým bratrem Luciem Verem, proslul jako představitel filozofického směru stoicismu, bývá proto nazýván „filozofem na trůně“, větší část panování se potýkal s útoky barbarských kmenů během markomanských válek, říši zachvátil zhoubný antoniniánský mor, jemuž sám podlehl | 19 let |
|
Lucius Verus LUCIUS AURELIUS VERUS |
7. března 161 – březen (?) 169 |
15. prosince 130 březen (?) 169 |
adoptivní syn Antonina Pia, bratr Marcus Aurelius ho ustavil svým spolucísařem, vypravil se na východ proti parthské říši, po jejím vítězném završení zemřel zřejmě na mor | 8 let |
|
Commodus MARCUS AURELIUS COMMODUS ANTONINUS |
18. března 180 – 31. prosince 192 |
31. srpna 161 31. prosince 192 |
syn Marka Aurelia, po převzetí moci ukončil tažení proti Germánům na severu, přečkal spiknutí své sestry a skupiny senátorů, přejmenoval Řím na Colonii Commodianu, ztotožňoval se s Herkulem a vystupoval jako gladiátor, padl za oběť palácovému spiknutí | 12 let, 9 měsíců |
Občanská válka v letech 193 až 197
| Portrét | Jméno | Vláda | Narození a úmrtí | Poznámka | Délka vlády |
|---|---|---|---|---|---|
|
Pertinax PUBLIUS HELVIUS PERTINAX |
1. ledna 193 – 28. března 193 |
1. srpna 126 28. března 193 |
dosadila ho pretoriánská garda, pokusil se obnovit uvolněnou kázeň, načež ho pretoriáni zavraždili | 3 měsíce |
|
Didius Julianus MARCUS DIDIUS SEVERUS IULIANUS |
28. března 193 – 1. června 193 |
133 nebo 137 1. června 193 |
získal trůn v dražbě uspořádané pretoriány, došlo ke vzpouře legií na Dunaji a v Orientu, což vyústilo v jeho sesazení a popravu | 2 měsíce |
.jpg)
|
Pescennius Niger GAIUS PESCENNIUS NIGER |
duben 193 – duben 194 |
mezi 135 až 140 duben 194 |
po Pertinakově smrti se prohlásil v Sýrii za císaře, přidaly se k němu východní provincie, podlehl Septimiu Severovi | 1 rok |
.jpg)
|
Clodius Albinus DECIMUS CLODIUS SEPTIMIUS ALBINUS |
193 – 19. února 197 |
kolem 150 19. února 197 |
spojil se se Septimiem Severem, jenž mu přiznal titul caesara, posléze se proti němu vzbouřil, po porážce v Galii spáchal sebevraždu | 4 roky |
Severovská dynastie
| Portrét | Jméno | Vláda | Narození a úmrtí | Poznámka | Délka vlády |
|---|---|---|---|---|---|
|
Septimius Severus LUCIUS SEPTIMIUS SEVERUS PERTINAX |
9. dubna 193 – 4. února 211 |
11. dubna 145 4. února 211 |
s podporou dunajských legií povstal v Panonii proti Didiu Julianovi, po jeho sesazení zdolal Pescennia Nigra na východě, pak přemohl Clodia Albina na západě, zvítězil nad Parthy a zabral severní Mezopotámii, opíral se veskrze o armádu, zemřel v průběhu tažení v Británii | 17 let, 10 měsíců |
|
Caracalla MARCUS AURELIUS SEVERUS ANTONINUS |
4. února 211 – 8. dubna 217 |
4. dubna 188 8. dubna 217 |
starší syn Septimia Severa, nechal zavraždit vlastního bratra a spoluvládce Getu, vydal Constitutio Antoniniana, edikt udělující římské občanství všem mužským obyvatelům říše, válčil s Germány, během tažení proti Parthům padl za oběť spiknutí | 6 let, 2 měsíce |
|
Geta PUBLIUS SEPTIMIUS GETA |
4. února 211 – prosinec 211 |
7. března 189 prosinec 211 |
mladší syn Septimia Severa, vládl společně s bratrem Caracallou, který ho nechal zavraždit | 10 měsíců |
| Macrinus[pozn. 1] MARCUS OPELLIUS SEVERUS MACRINUS společně s ním Diadumenianus[pozn. 1] |
8. dubna 217 – červen 218 |
164 červen 218 |
zosnoval komplot proti Caracallovi, pokusil se omezit platy vojáků zvýšené svým předchůdcem, po porážce s Parthy ho svrhlo nespokojené vojsko | 1 rok, 2 měsíce | |
.jpg)
|
Heliogabalus MARCUS AURELIUS ANTONINUS |
16. května 218 – 11. března 222 |
204 11. března 222 |
vnuk Caracallovy tety, jeho vláda se vyznačovala sexuálními skandály a náboženskými kontroverzemi, svojí výstředností a zhýralostí si znepřátelil senát, lid i pretoriány, kteří ho zavraždili | 3 roky, 10 měsíců |
|
Alexander Severus MARCUS AURELIUS SEVERUS ALEXANDER |
13. března 222 – březen 235 |
1. října 208 březen 235 |
Heliogabalův bratranec a adoptivní syn, na řízení státu se značnou měrou podílely jeho babička a matka, s obtížemi zadržel expanzi novoperské sásánovské říše, jež na východě nahradila parthskou říši, při tažení proti Alamanům na Rýně ho zavraždili vlastní vojáci | 13 let |
.jpg)
.jpg)
.jpg&veda=41682){kind=link}
.svg&veda=41682){kind=link}