Švýcarská konfederace Schweizerische Eidgenossenschaft Confédération suisse Confederazione Svizzera Confederaziun svizra Confoederatio Helvetica
vlajka znak
Hymna Schweizerpsalm (Švýcarský žalm)
Motto Unus pro omnibus, omnes pro uno (Jeden za všechny, všichni za jednoho)
Geografie
Poloha Švýcarska
Hlavní město	žádné (de iure)[1] Bern (de facto)[pozn. 1]
Rozloha	41 285 km² (132. na světě) z toho 4,3 % vodní plochy
Nejvyšší bod	Dufourspitze (4634 m n. m.)
Časové pásmo	+1
Poloha	46°47′55″ s. š., 8°13′55″ v. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	8 902 308 [2] (99. na světě, 2023)
Hustota zalidnění	207 ob. / km² (48. na světě)
HDI	▬ 0.962 (velmi vysoký) (1. na světě, 2021)
Jazyk	němčina 63 %[pozn. 2] francouzština 23 % italština 8 % rétorománština 0,5 % angličtina
Náboženství	katolíci 34 % protestanti 23 % bez vyznání 29 % islám 5 %
Státní útvar
Státní zřízení	Federativní stranická direktoriální republika s prvky přímé demokracie
Vznik	1. srpna 1291 (podle legendy z 19. století)
Spolková rada	Viola Amherdová (prezident na rok 2024) Karin Keller-Sutter (viceprezident na rok 2024) Guy Parmelin Ignazio Cassis Albert Rösti Elisabeth Baume-Schneider Beat Jans Viktor Rossi, kancléř
Rozhodování a reprezentace	předsedu vlády Švýcarsko nezná, vláda rozhoduje v konsensu nebo hlasováním, její rozhodnutí jsou ale podřízena lidu a parlamentu; reprezentační funkci federálního prezidenta vykonává, vedle svých dalších funkcí, každý rok jiný spolkový radní
Měna	Švýcarský frank (CHF)
HDP/obyv. (PPP)	89 537[3] USD (6. na světě, 2023)
Giniho koeficient	29,7 (2018)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	756 CHE CH
MPZ	CH
Telefonní předvolba	+41
Národní TLD	.ch
multimediální obsah na Commons

Švýcarsko (německy Schweiz, francouzsky La Suisse, italsky Svizzera, rétorománsky Svizra, latinsky Helvetia), plným názvem Švýcarská konfederace (německy Schweizerische Eidgenossenschaft, francouzsky Confédération suisse, italsky Confederazione Svizzera, retorománsky Confederaziun svizra, latinsky Confoederatio Helvetica) je vnitrozemský stát ležící na rozhraní západní, střední a jižní Evropy. Na severu sousedí s Německem a na východě s Rakouskem a Lichtenštejnskem, na jihu s Itálií a na západě s Francií. Švýcarsko má rozlohu 41 285 km² a geograficky se dělí na Švýcarskou plošinu, Alpy a pohoří Jura; Alpy sice zabírají větší část země, ale většina z necelých 9 milionů obyvatel země žije na Švýcarské plošině, kde se nacházejí největší města a hospodářská centra včetně Curychu, Ženevy a Basileje.^[4]

Švýcarsko vzniklo ze Staré švýcarské konfederace založené v pozdním středověku po sérii vojenských úspěchů proti Rakousku a Burgundsku; za zakládající dokument země je považována Federální smlouva z roku 1291. Švýcarská nezávislost na Svaté říši římské byla formálně uznána Vestfálským mírem v roce 1648. Od 16. století Švýcarsko zachovává politiku ozbrojené neutrality a od roku 1815 nevedlo žádnou mezinárodní válku. Do Organizace spojených národů vstoupilo teprve v roce 2002, ale vede aktivní zahraniční politiku, která zahrnuje časté zapojení do budování míru.^[5]

Ve Švýcarsku vznikl Mezinárodní červený kříž a sídlí zde většina významných mezinárodních institucí včetně Světové obchodní organizace, Světové zdravotnické organizace, Mezinárodní organizace práce, Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) a Organizace spojených národů. Je zakládajícím členem Evropského sdružení volného obchodu, ale není součástí Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru ani eurozóny; je však součástí jednotného evropského trhu a schengenského prostoru. Švýcarsko je federativní republika složená z 26 kantonů, jejíž federální úřady sídlí v Bernu.^{[pozn. 1][6][7]}

Švýcarsko patří k nejrozvinutějším zemím světa, má nejvyšší nominální bohatství na dospělou osobu^[8] a osmý nejvyšší hrubý domácí produkt na obyvatele,^[9][10] od roku 2021 je na prvním místě v indexu lidského rozvoje a dosahuje vysokých výsledků také v několika mezinárodních ukazatelích, včetně hospodářské konkurenceschopnosti a demokratického vládnutí. Města jako Curych, Ženeva a Basilej patří k nejlepším z hlediska kvality života,^[11][12] i když s jedněmi z nejvyšších životních nákladů.^[13]

Skládá se ze čtyř hlavních jazykových a kulturních oblasti: Německé, francouzské, italské a retorománskou. Ačkoli většina Švýcarů mluví německy, národní identita je poměrně soudržná, protože má kořeny ve společném historickém pozadí, sdílených hodnotách, jako je federalismus a přímá demokracie,^[14] a alpské symbolice.^[15][16] Švýcarská identita přesahuje jazyk, etnickou příslušnost a náboženství, což vede k tomu, že Švýcarsko je označováno spíše jako Willensnation ("národ vůle") než jako národní stát.^[17] Vzhledem ke své jazykové rozmanitosti je Švýcarsko známé pod několika oficiálními jmény: Schweiz (německy), Suisse (francouzsky); Svizzera (italsky) a Svizra (retorománsky). Na mincích a známkách se místo používaných jazyků používá latinský název Confoederatio Helvetica, často zkracovaný na „Helvetia“.

Název

Název Švýcarsko vychází z pojmenování jednoho z dnešních kantonů, Schwyzu. Schwyz hrál v počátcích stále ještě volného konfederačního spojenectví (viz Dějiny Švýcarska) tak aktivní roli, že agresivně-expanzivní zahraniční politika představitelů Schwyzu dala Švýcarsku jeho současný název: již ve 14. století kronikáři ve Svaté říši římské označovali konfederační spojence souhrnně jako Schwyzer nebo také Schweizer (Švýcary).^[18]

Forma Švýcarsko (Schweiz, s typickou nealemanskou dvojhláskou), přenesená do moderní spisovné němčiny, se následně stala běžnou v celém německy mluvícím světě jako název celého státu; původní forma (jako ve středověké spisovné němčině s monoftongem) byla naopak přejata do francouzštiny jako Suisse. Vlajky Schwyzu a Švýcarska, taktéž na první pohled podobné, naopak vznikly nezávisle na sobě.^[19]

Dějiny

Archeologické nálezy ve Švýcarsku naznačují přítomnost lovců a sběračů v nížinách na sever od Alp již v období pozdního paleolitu. V neolitickém období bylo území celkem hustě zalidněno a pozůstatky obydlí zbudovaných na kůlech nad hladinou vody pocházejících z doby bronzové (kolem roku 3800 př. n. l.) byly nalezeny v mělkých vodách mnoha jezer. Kolem roku 1500 př. n. l. osídlily oblast keltské kmeny, přičemž západní oblasti osídlili Helvéciové, zatímco východní část území Rétové (patrně příbuzní s Etrusky).^[20] Keltská laténská kultura je pojmenována podle archeologického naleziště La Tène, jež se nachází právě na území dnešního Švýcarska, na severním břehu Neuchâtelského jezera.^[21]

V 1. století byla oblast přičleněna k Římské říši. Kmen Helvéciů, snažící se o migraci na západ (aby unikl sílícím útokům germánského kmene Svébů vedených Ariovistem), byl Juliem Caesarem donucen v bitvě u Bibracte roku 58. př. n. l. vrátit se na švýcarské území.^[22] Dobytí oblasti pak zařídil římský císař Tiberius a jeho bratr vojevůdce Drusus v roce 15 př. n. l. Západní část obývaná Helvécii byla připojena k římské provincii Gallia Belgica, později k provincii Germania Superior, východní část obývaná Réty k provincii Raetia. Údolí Valais bylo začleněno do provincie Alpes Graiae et Poeninae.^[23] V následujících staletích byli Helvéciové silně romanizováni. Římské správní středisko oblasti se nacházelo ve městě Aventicum (dnes Avenches).^[24]

Roku 259 přišli na zdejší území germánští Alamani poté, co pronikli přes limes a usadili se na hranici s Římskou říší. Spolu s pádem Západořímské říše přišly do oblasti další germánské kmeny. Burgundové zabrali západní část země, Alamani, před nimiž se kelto-románská populace stáhla do hor, spíše východ. Na konci 4. století se tak území Švýcarska stalo součástí Burgundského království a od 5. století zčásti i Alamannie. Christianizace započala také již ve 4. století, dynamiku však nabrala až na počátku 7. století zásluhou irských mnichů, jako byl například Svatý Havel, dnes patron Švýcarska.^[25]

Burgundsko se roku 534 stalo součástí Franské říše a o dva roky později čekal stejný osud i stát Alamanů. Verdunská smlouva rozdělující tehdejší Franskou říši mezi vnuky Karla Velikého (843) přisoudila Burgundsko (západní část dnešního Švýcarska) Středofranské a Alamanii (jeho východní část) Východofranské říši. Území scelila znovu až Svatá říše římská, která v oblasti získala kontrolu okolo roku 1000.

Místní elity převzaly kontrolu ve 12. století, klíčovými rody byli Zähringové, Kyburgové a Habsburkové. Vymření rodu Kyburgů umožnilo Habsburkům získat většinu území na jih od Rýna pod svou kontrolu. To vyvolalo paniku mezi ostatními oblastmi, které si nepřály habsburskou centralizaci moci. Její hrozba zesílila poté, co se roku 1273 Rudolf I. Habsburský stal římským králem (panovníkem Svaté říše římské). Roku 1291 tak spolu uzavřely kantony Uri, Schwyz a Unterwalden na obranu proti Habsburkům dohodu o věčném spolku, čímž vznikla Švýcarská konfederace (tzv. Stará konfederace).^[26] Spolek byl úspěšný – v bitvách u Morgartenu roku 1315 a Sempachu roku 1386 Švýcaři porazili habsburskou armádu. Do roku 1353 se k původním kantonům přidaly další – Glarus a Zug a městské státy Lucern, Curych a Bern. Ve 14. století byla sepsána i tzv. federální charta, jakási zárodečná ústava. K posílení moci a bohatství spolku přispělo vítězství nad burgundským vévodou Karlem Smělým v burgundských válkách (klíčová bitva u Nancy roku 1477).^[27] Vítězství nad Habsburky ve švábské válce roku 1499 pak přispělo k faktické nezávislosti na Svaté říši římské.^[28]

V 16. století se část kantonů (primárně curyšský) nadchla pro reformaci, zejména v pojetí, které reprezentoval Huldrych Zwingli.^[29] Část kantonů ale zůstala katolická, což vedlo k náboženským válkám v letech 1529 a 1531.^[30] Zwingli na jednom z bojišť těchto konfliktů zemřel. Druhá válka o Kappel (1531) zabránila plné protestantizaci země a nastolila jistou rovnováhu sil. Občasné střety ale pokračovaly až do 18. století. Do bojů třicetileté války se konfederace nezapojila, velkou roli v ní nicméně sehráli švýcarští žoldnéři. Vestfálský mír z roku 1648 právně potvrdil nezávislost Švýcarska na Svaté říši římské.

Během Napoleonova tažení Evropou bylo Švýcarsko roku 1798 obsazeno Francií a stalo se centralizovanou Helvétskou republikou, v níž kantony přišly o autonomii a zároveň došlo ke zredukování jejich počtu.^[31] Neoblíbený okupační režim čelil několika povstáním. Vídeňský kongres roku 1815 úplně obnovil švýcarskou nezávislost a evropské mocnosti souhlasily s trvalým uznáním švýcarské suverenity podmíněné neutralitou.^[32] V tomto období se územní rozsah Švýcarska opět zvýšil o nové kantony Valais, Neuchâtel a Ženeva.

Až do roku 1848 švýcarské kantony a jejich elity navzájem politicky, ideologicky a dokonce i vojensky soupeřily o moc a vliv. Po posledním ozbrojeném konfliktu, občanské válce mezi „konzervativními“ a „liberálními“ kantony zvané Sonderbundská válka, která trvala od 3. do 29. listopadu 1847, se tyto elity odhodlaly ukončit staletou tradici válčení.^[33][34] Podle vzoru několika předcházejících menších uskupení či svazků (Bünde) se dohodly na vytvoření „národa vzešlého z vůle“ – německy „Willensnation“. V roce 1848 tyto snahy vyvrcholily změnou státního zřízení z konfederace na federaci, jejímž základem je švýcarská spolková ústava.^[35] Ta byla revidována v roce 1874 zejména v oblasti rozšíření politických práv.^[36] K vytvoření federativního státu vedly vedle ekonomických důvodů i důvody politické a obranné, neboť na území dosavadní konfederace válčily nejen kantony a města mezi sebou, ale i mnohé evropské mocnosti. Menší správní celky totiž samy o sobě nemohly jednotlivě obstát jak ekonomicky, tak ani vojensky. Mimo spojenectví zvolily i směr zahraniční politiky, která ustanovila Švýcarsko jako přísně neutrální, tedy neúčastnící se žádného vojenského spojenectví. Zároveň začala federace budovat silnou spolkovou armádu určenou pro případnou vlastní obranu – jak výstižně říká anglické rčení „neutral but heavily armed“ („neutrální, ale silně vyzbrojená“).

Velmoci během první světové války respektovaly švýcarskou neutralitu, a Švýcarsko tak do války nijak významněji nezasáhlo, přestože byla jeho neutralita ohrožena Grimmovou–Hoffmannovou aférou.^[37] Během druhé světové války Němci vypracovali detailní invazní plány, ale útok na Švýcarsko nakonec nikdy podniknut nebyl.^[38] Zemi se podařilo zůstat nezávislou díky vojenskému zastrašování a ekonomickým ústupkům Německu. Pokus malé švýcarské nacistické strany provést anšlus k Německu naprosto ztroskotal. Švýcarsko bylo za války také důležitou základnou špionáže obou stran a často sloužilo jako prostředník při vyjednávání sil Osy a Spojenců. Obě strany zároveň zvyšovaly svůj tlak na Švýcarsko, aby s jejich soupeřem neobchodovalo. To se žádné nepodařilo, byť vliv nacistického Německa byl přece jen větší. Po dobu války se švýcarský frank stal jedinou významnou volně směnitelnou měnou na světě a jak Spojenci, tak Osa prodávali značné množství zlata Švýcarské národní bance výměnou za švýcarské franky a další zahraniční měny. Stovky milionů franků byly zaplaceny za zlaté rezervy získané z centrálních bank okupovaných zemí. Také 581 000 franků „melmerského“ zlata získaného od obětí holokaustu ve východní Evropě se prodalo švýcarským bankám.^[39] O této ožehavé záležitosti se ve Švýcarsku diskutuje dodnes, v 90. letech Světový židovský kongres švýcarské banky kvůli tomu i žaloval. Na druhou stranu Švýcarsko přijalo za války 300 000 uprchlíků, z toho asi 27 000 Židů.^[40] Zvláštním druhem lidové rezistence vůči nacismu za války byl důraz na švýcarské dialekty němčiny, takže švýcarská němčina se postupně dosti vzdálila němčině německé.

Od roku 1959 je Spolková rada (vláda) skládána na základě tzv. kouzelné formule, tedy vytvoří ji vždy čtyři největší politické strany. Dlouhodobě jsou to protestantští svobodní demokraté, katoličtí křesťanští demokraté (od roku 2021 seskupeni ve straně Střed), levicoví sociální demokraté a pravicoví lidovci, čímž je vytvořen politický systém bez větší parlamentní opozice. Švýcarská demokracie, se svým důrazem na demokracii přímou, bývá dávána za vzor, ale zvláštností je, že například ženy získaly ve Švýcarsku hlasovací právo až roku 1971. V kantonu Appenzell Innerrhoden ženy toto právo v kantonálních volbách získaly dokonce až v roce 1990.^[41]

Od roku 1971 se ve švýcarském Davosu každoročně pořádá setkání nejvlivnějších světových politiků a podnikatelů zvané Světové ekonomické fórum.^[42]

Tradiční plná neutralita byla ve 2. polovině 20. století oslabena, roku 1963 Švýcarsko vstoupilo do Rady Evropy, v roce 2002 do OSN, roku 2008 země vstoupila do schengenského prostoru.^[43] Všechny tyto kroky následovaly, dle silné tradice, až po schválení v referendu.^[44] V referendu z roku 2020 Švýcaři odmítli ze schengenského prostoru vystoupit.^[45] Evropská unie dlouhodobě usiluje o komplexní rámcovou dohodu o vztazích EU a Švýcarska, která by vedla ke sblížení a sladění zejména legislativy, avšak v roce 2021 švýcarská vláda po sedmi letech jednání jednostranně ukončila, což média označila za „švýcarský brexit“.^[46]

Švýcarsko porušilo svou neutralitu během ruské invaze na Ukrajinu 28. února 2022, kdy se Spolková rada připojila k balíku sankcí uvalených Evropskou unií na Rusko (týkají se omezení ruského přístupu ke kapitálu, míří rovněž na energetiku, dopravu či obchod). Zároveň uvalila finanční sankce na ruského prezidenta, premiéra, šéfa ruské diplomacie a také pět ruských (nejmenovaných) oligarchů, kteří údajně mají k ruskému prezidentovi velmi blízko. Také vyjádřila podporu napadené Ukrajině. Díky těmto krokům se 7. března (stejně jako státy EU a dalších 20 zemí světa) dostala na oficiální seznam nepřátel Ruska.^{[47][48][49][50][51]}

Státní symboly

Vlajka

Švýcarská vlajka je tvořena červeným čtvercovým listem s bílým, rovnoramenným křížem ve středu. Rozměr kříže na vlajce není formálně stanoven. Švýcarská vlajka společné s vatikánskou jsou jediné státní vlajky se čtvercovým listem.

Znak

Švýcarský státní znak tvoří červený zaoblený štít se stříbrným řeckým křížem, jehož ramena jsou o šestinu delší, než je jejich šířka.

Hymna

Švýcarská hymna je píseň Schweizerpsalm (česky Švýcarský žalm). Vzhledem k tomu, že Švýcarsko má čtyři úřední jazyky, existuje kromě německé verze i překlad francouzský (Cantique suisse), italský (Salmo svizzero) a rétorománský (Psalm svizzer).

Geografie

Švýcarsko je se svou rozlohou 41 000 km² malou zemí. Počet obyvatel země je téměř 9 milionů a hustota obyvatelstva je 188 obyvatel/km², což je asi o ⅓ více než v Česku.

Ve Švýcarsku jsou tři typy horských oblastí: Jura, Švýcarská plošina a Švýcarské Alpy.

Jura je úzké, 250 km dlouhé vápencové pohoří s výškou až 1 700 m n. m. Jura se od Alp odděluje jižně od Ženevského jezera a táhne se obloukem podél hranice s Francií. Pokrývá zhruba 10 % území země.

Švýcarské Alpy tvoří více než 57 % území země a patří převážně k Západním Alpám. Táhnou se převážně v od jihozápadu k severovýchodu. Rozdělují se na severní a jižní pásmo. Severní část Švýcarských Alp tvoří Bernské Alpy na západě a Glarnské Alpy. Jižní část tvoří Walliské Alpy, Tessinské Alpy a Bündnerské Alpy. Centrem Švýcarských Alp je masiv sv. Gotthard. Nejvyšším štítem Švýcarských Alp je Dufourspitze (Dufourův štít se 4 634 m n. m. je nejvyšší hora Švýcarska, druhá nejvyšší hora Alp po Mont Blanc a druhá nejvyšší hora Evropy). Pramení zde několik evropských řek: Aara, Rýn, Rhôna či Inn.

Švýcarská plošina pokrývá asi 37 % území země. Nachází se mezi Jurou a Alpami a mezi Ženevským a Bodamským jezerem. V jejím centru leží město Bern. Jezera, doliny a kopce na ní vznikly působením ledovce. Tato pahorkatina je hospodářským centrem země.

Politický systém

Občan

Politickou, zákonodárnou – ale i výkonnou – moc na úrovni obcí, kantonů a konfederace představují občané, jimž jsou podřízeny i jejich parlamenty (spolkový, kantonální, městské), někde nazývané radou (kantonální, městská, obecní) – „občan je nejvyšším suverénem“.

Suverénem na úrovni obcí/měst, kantonů a na úrovni spolkové je lid, tedy občané, jimž podléhají s konečnou platností všechna rozhodování, což je zakotveno ve spolkové ústavě a ústavách kantonů:

• o zákonech a ústavách,
• o věcných záležitostech.

V praxi je zvykem, některá práva – podle oblasti a zájmů – propůjčit reprezentantům. Jedná se ale vždy o propůjčení dočasné a záleží na spokojenosti občanů, jestli si tu či onu pravomoc nevrátí do svých výlučných kompetencí.

Politická práva občana

K politickým právům občanů – na úrovni obcí/měst, kantonů a úrovni spolkové patří:

• referendum, (právo veta) jehož rozhodnutí jsou pro reprezentanty závazná:
  • povinné, při změnách ústavy,
  • fakultativní, při změnách zákona, (pokud se pro referendum během 100 dní vysloví nejméně 50 000 voličů, nebo 8 kantonů, uskuteční se celostátní hlasování o tomto zákoně),
• iniciativa, (návrh zákona) pro reprezentanty závazná, tedy pokud během 18 měsíců iniciátoři „iniciativy“ získají podpisy 100 000 voličů, uskuteční se celostátní hlasování o navrhovaném zákoně,
• petice, která je pozůstatkem z ještě nevyvinuté demokracie počátku 19. století.

volební právo:

• aktivní – volit,
• pasivní – být kandidován a zvolen,
• hlasování – vyjádřit se k předkládanému návrhu.

Poměrný systém

Původní starší většinový systém v reprezentativní části politiky během 19. a 20. století nahradil systém poměrný. Tato – ve vyspělých demokraciích běžná – forma zaručuje účast i těch, kteří jsou mnohde jinde stále ještě z reprezentativní politiky vyloučeni. Jedním ze základů jeho fungování je kolegialita a konkordance, tedy nutnost, ne-li samozřejmost („společenská objednávka“), najít věcná řešení a to přes často rozdílná stanoviska, názory a zkušenosti.

Rovnoprávnost žen

Zajímavostí je, že na spolkové úrovni bylo volební a hlasovací právo pro švýcarské ženy ustaveno až v únoru roku 1971. Předtím volili a hlasovali pouze muži starší 20 let, v 19. století ale jenom, pokud byli schopni vojenské služby.

Na kantonální úrovni trvalo zrovnoprávnění žen ještě déle. V roce 1990 bylo hlasovací právo pro ženy zavedeno i v Appenzellu Innerrhodenu a to i přes odpor voličů (mužů) rozhodnutím nejvyššího soudu.

Spolkový parlament

I když v oficiálním názvu státu přetrvává historické označení – v románských jazycích výraz pro konfederaci, v němčině výraz Eidgenossenschaft, tedy spříseženství, z hlediska fungování politického systému je Švýcarsko federace tvořená 26 spolkovými státy (kantony), kde „dolní“ komora parlamentu je volena v přímých všeobecných volbách.

Spolkový parlament je dvoukomorový a tvoří jej Rada stavů a Národní rada. Tyto komory volí nejvyšší spolkový výkonný orgán, sedmičlennou spolkovou radu. Spolková rada je volena na základě principu konkordance, tj. začlenění pokud možno největšího podílu stran do vlády. Momentálně ^[kdy? mají strany zastoupené ve Spolkové radě 217 z 246 křesel v parlamentě. Členové parlamentu i Spolkové rady jsou voleni na 4 roky.

Rada stavů

Rada stavů (Ständerat – slovem Stände se zde míní kantony) má 46 členů (po dvou zástupcích za 20 původních kantonů a po jednom za vyjmenované kantony, které historicky vznikly jako polokantony); způsob volby do Rady stavů je v kompetenci jednotlivých kantonů.

Národní rada

Národní rada (Nationalrat) má 200 členů, kteří jsou voleni proporčním systémem v každém kantonu zvlášť na dobu 4 let. Schází se po dobu 3 týdnů 4× do roka.

Prezident a vláda

Prezident konfederace je volen Sjednoceným spolkovým parlamentem (obě komory se při těchto příležitostech sloučí) ze členů Spolkové rady na jeden rok.

Švýcarský prezident stojí v čele Federální rady (Bundesrat, Conseil fédéral), která plní funkci federální vlády. Ústava definuje pozici prezidenta v celém systému jako „prvního mezi rovnými“.^[52] V praxi to znamená, že nemá pravomoc rozpustit parlament a už vůbec nemůže určovat směr vládní politiky. Prezidentský úřad slouží ke snadnější reprezentaci vrcholných orgánů Švýcarska v zahraničí, ale i uvnitř země.

Spolková rada byla zřízena roku 1848, na základě přijetí federální ústavy. Schází se v západním křídle Federálního paláce v Bernu, kde sídlí i parlament. Zatímco celá Rada je zodpovědná za správu Švýcarska, každý člen rady stojí v čele jednoho ze sedmi resortů (1. finance, 2. energetika, doprava, komunikace a životní prostředí, 3. vnitro, 4. hospodářství, školství a výzkum, 5. zahraničí, 6. obrana a sport, 7. spravedlnost a policie). Funkce prezidenta (je předsedou vlády i prezidentem země) se každoročně střídá mezi sedmi radními, přičemž prezidentem je vždy ten, kdo byl rok předtím viceprezidentem.^[53]

Od roku 1959 se Spolková rada skládá dle tzv. kouzelné formule, takže ji vždy vytvoří čtyři nejsilnější politické strany ve volbách. Poměry mezi nimi se přitom moc nemění. V současné radě má dva posty Švýcarská lidová strana, Sociálně demokratická strana Švýcarska a Svobodná demokratická strana: Liberálové. Jeden post pak drží strana Střed. Žádná jiná strana součástí rady nikdy nebyla, vezmeme-li v potaz, že stranu Střed v současnosti tvoří dva bývalí členové rady. Od 1. ledna 2023 vede radu Alain Berset.

Prezident není považován ani za hlavu státu, ani hlavu vlády, ale má přece jen v Radě jisté výsady. Dojde-li například k rovnosti hlasů (což může nastat i přes lichý počet členů, protože zdržení se hlasování je povoleno a zasedání rady se může konat bez přítomnosti všech členů), má jeho hlas sílu hlasů dvou. K reprezentačním povinnostem náležejícím hlavám státu patří například vystoupení na půdě OSN. Na druhou stranu prezident nemůže provádět žádné státní návštěvy. Při cestách do zahraničí vystupuje pouze z titulu své funkce vedoucího konkrétního odboru vlády. Hostující hlavy států musí přijmout všech sedm členů Rady společně. Mezinárodní smlouvy podepisuje jen prezident, ale jménem rady. Ostatní členové mu k tomu účelu připraví pověřovací listiny.

V 19. století byla volba prezidenta vyznamenáním pro zvláště vážené členy Rady. Méně vlivní členové byli přehlíženi - známým případem byl Wilhelm Matthias Naeff, který – ačkoliv byl 27 let členem Spolkové rady – byl prezidentem pouze jednou, v roce 1853. Ve 20. století se však systém zautomatizoval. Byť tato automatizace není nikde kodifikována, automatické střídání je pouze nepsaným pravidlem. Do roku 1920 bylo zvykem, že úřadující prezident vedl také ministerstvo zahraničních věcí. Stejně tak bylo tradiční, že prezident během roku v úřadu neopustil Švýcarsko, což zesilovalo tradiční švýcarský izolacionismus. Tato pravidla byla ale již opuštěna.

Hlavní město

Švýcarská ústava^[54] nezná pojem hlavní město federace. Většina federálních institucí a zastupitelské úřady sídlí v Bernu, sídly nejvyššího federálního soudu jsou Lausanne a Luzern.

Aktivismus

Švýcarsko vzhledem ke své tradici občanské svrchovanosti generovalo vždy osobnosti, jež chtěly ovlivnit dění nejen ve Švýcarsku, ale i v celém světě, čemuž nahrávala i švýcarská neutralita. Henri Dunant založil kupříkladu Mezinárodní červený kříž a inicioval Ženevské úmluvy. Za to také v roce 1901, jakožto vůbec první, obdržel Nobelovu cenu za mír. Hned při druhém udělování této ceny uspěli znovu Švýcaři – míroví aktivisté a zakladatelé Stálého mezinárodního výboru míru Élie Ducommun a Charles Albert Gobat.

• Ústavní listiny ve Švýcarsku
• 
  Federální ústava Švýcarska
• 
  Federální ústava
  Švýcarska
• 
  Federální ústava
  Švýcarska
• 
  Ústava kantonu
  St. Gallen

Administrativní rozdělení

Švýcarsko je federací 26 autonomních kantonů, které jsou zcela rovnoprávné navzájem i na federální úrovni, s výjimkou šesti kantonů (dříve úředně a dodnes hovorově nazývaných polokantony), které mají pouze jednoho zástupce v Radě stavů a poloviční váhu při hlasováních podle kantonů. Každý z kantonů má vlastní parlament, zákony, vládu, rozpočet i ústavu, podobně jako je tomu ve spolkových zemích Německa nebo státech USA.

Kanton		Hl. město	Kanton		Hl. město
	Aargau	Aarau		*Nidwalden	Stans
	*Appenzell Ausserrhoden	Herisau		*Obwalden	Sarnen
	*Appenzell Innerrhoden	Appenzell		Schaffhausen	Schaffhausen
	*Basilej-venkov	Liestal		Schwyz	Schwyz
	*Basilej-město	Basilej		Solothurn	Solothurn
	Bern	Bern		St. Gallen	St. Gallen
	Fribourg	Fribourg		Thurgau	Frauenfeld
	Ženeva	Ženeva		Ticino	Bellinzona
	Glarus	Glarus		Uri	Altdorf
	Graubünden	Chur		Valais	Sion
	Jura	Delémont		Vaud	Lausanne
	Lucern	Lucern		Zug	Zug
	Neuchâtel	Neuchâtel		Curych	Curych

Ekonomika

Dnes je Švýcarsko velmi vyspělým státem, ale ještě v 19. století bylo Švýcarsko jen v některých oblastech hospodářsky vyspělým státem, vynikalo však v řemeslech a průmyslu (zpočátku hodinářství, které vzniklo jako zimní zaměstnání zemědělců). Malé a jemné přístroje, které nevyžadovaly mnoho surovin a nákladnou dopravu materiálů, daly základ přesnému strojírenství, později i těžkému. Současně s tímto se rozvíjejí obory chemie a farmacie. I zemědělství se s rozvojem průmyslu rozvíjí, stoupá produkce a zpracování potravin (např. proslavené sýry, čokolády).

Pro udržení ekonomiky hovoří i integrovaná specializovaná ekonomika, špičkový průmysl, produkční a distribuční systémy a finančnictví na trzích Evropy a celého světa.

Síla a základ švýcarské ekonomiky je v malých a středních firmách, které vytvářejí přes 90 % jejího HDP.

Průmysl

Švýcarsko v průběhu rozvoje změnilo z převážně zemědělsky orientovaného státu (kantonů) ve stát s rozvinutým průmyslem různého charakteru: hodinářství, přesné a jemné strojírenství, přístrojová technika, chemický průmysl, potravinářský průmysl, farmaceutický průmysl, lékařské přístroje a vybavení aj. Ke známým firmám patří Rolex, ABB, Nestlé, Logitech, Novartis, Hoffmann-La Roche, Victorinox, Lindt & Sprüngli, Toblerone, Omega, TAG Heuer, Patek Philippe, Tissot či Adecco.

Služby

Patrně nejznámější oblastí služeb ve Švýcarsku je bankovnictví, dříve známé bankovním tajemstvím. To však zásadně oslabilo kvůli tlakům konkurence (USA, nověji Londýna, ale i Německa).^[56] Významnou bankou je UBS (největší švýcarská a jedna z největších na světě), Credit Suisse (druhá největší) a mnoho dalších. Zajímavostí jsou soukromé bankovní domy, kde jejich majitelé ručí celým svým jměním. Do této oblasti patří i pojišťovny jako jsou Winterthur, Zurich Insurance Group, Baloise aj.

Ve finančních službách (banky nebo pojišťovny, zakládané s rozvojem průmyslu a železnice) se Švýcarsko stalo mezinárodním pojmem. Započínající ekonomický rozmach země, sice zpomalený 2. světovou válkou, umožnil po jejím ukončení rychlý rozvoj a prosperitu. Po válce způsobilo kontroverzi odhalení, že během války nacisté prodávali švýcarským bankám zlato, které uloupili Židům a také v centrálních bankách v okupované Evropě, a za švýcarské franky potom od neutrálních zemí nakupovali suroviny důležité pro vedení války.^[57] Podle jednoho odhadu z 90. let zkorumpovaní politici, diktátoři a zločinci z celého světa ukryli ve švýcarských bankách okolo 6 biliónů franků.^[58]

Doprava

Doprava je spojujícím odvětvím pro celé hospodářství, propojuje infrastrukturu Švýcarska.

• hustá síť silnic a dálnic, silnice přes průsmyky (pass), tunely, poštovní autobusy (Postauto)
• městská a aglomerační doprava, autobusy, příměstské rychlodráhy (S-Bahn), systémy dopravních sítí
• železnice, lanovky: SBB-CFF-FFS a další, horské dráhy, horské lanovky
• přeložení ze silnice na železnici, zejména tranzitní dopravy
• letecké společnosti, Swiss (Swiss International Air Lines), nově vzniklé nízkonákladové společnosti („Swissair without air“), letiště

Turistika

Turistika přispěla v 19. a 20. století k rozvoji těch nejchudších částí Švýcarska, Alp. Zpočátku záležitost patřící bohaté aristokracii se v druhé polovině 20. století stala záležitostí dostupnou pro širokou oblast obyvatel planety.

Turistika v Alpách je po rozvoji dopravy, a tím i dostupnosti do hor, k jezerům atd., významnou oblastí hospodářství Švýcarska, neboť na sebe váže množství činností, které s ní souvisejí: hotely, penziony, privátní ubytování, restaurace, sport, kultura.

K nejnavštěvovanějším místům patří:

• Alpy – Švýcarské Alpy, Arosa, Davos, Engelberg, Bernské Alpy, Jungfrauregion, St. Moritz, Zermatt a Matterhorn, …
  a jezera – Bodamské (Bodensee), Curyšské (Zürichsee), Lucernské (Vierwaldstättersee), Lago Maggiore, Luganské (Lago di Lugano), Thunské (Thunersee), Ženevské (Lac Léman), …,
• francouzská část – Lausanne, Ženeva, …,
• italská část – Locarno a Ascona, Lugano, … a
• německá část – Basilej, Bern, Curych, Lucern, …, Ballenberg, …

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Švýcarsko
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

---