A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
| Asie | |
|---|---|
.svg) | |
| Rozloha | 44 603 853 km² |
| Počet obyvatel | 4 522 598 000 (2018) |
| Počet států | 48 |
| Regiony | Střední Asie Východní Asie |
| Souřadnice | 39°0′0″ s. š., 108°0′0″ v. d. |
 multimediální obsah na Commons | |
Asie () je svou rozlohou 44 603 853 km² největší, s více než 4,7 miliardami obyvatel nejlidnatější a zhruba od přelomu tisíciletí rovněž nejhustěji osídlený světadíl, který tvoří součást kontinentu zvaného Eurasie, popř. Eurafrasie. Rozkládá se především na východní a severní polokouli. Pokrývá 8,6 % povrchu Země (29,9 % souše) a její obyvatelstvo představuje 60 % světové populace. Během 20. století se počet lidí žijících v Asii téměř zčtyřnásobil. Pojmenování pochází z akkadského slova asu, které znamená východ či rozbřesk.
Hranice Asie
Nejzazší body asijské pevniny:
- Sever: Čeljuskinův mys (77°44' s. š.) na poloostrově Tajmyr v Rusku
- Východ: Děžňovův mys (169°40' z. d.) na poloostrově Čukotka v Rusku
- Jih: Mys Buru (1°25' s. š.) na Malajském poloostrově
- Západ: Mys Baba (26°3' v. d.) v Turecku jižně od Dardanel
Vzhledem k pozemnímu spojení Asie s Evropou i Afrikou se někdy rozcházejí názory na to, kudy vést hranici mezi těmito kontinenty. Rozšířená a na českých školách vyučovaná verze hranice mezi Evropou a Asií vede z Bajdarackého zálivu po východním úpatí Uralu (Ural leží celý v Evropě), dále po řece Embě, po pobřeží Kaspického moře a Kumomanyčskou sníženinou na sever od Kavkazu (Kavkaz je častěji označován jako Asie) do Azovského moře. Dále k jihozápadu oba světadíly odděluje Černé moře, průliv Bospor, Marmarské moře a průliv Dardanely. Do obou světadílů zasahuje území Ruska, Kazachstánu a Turecka.
Od Afriky je Asie oddělena Suezským průplavem. Sinajský poloostrov už tedy leží v Asii a Egypt tak zasahuje částí území do Afriky a částí do Asie. Dále na jih oba světadíly odděluje Rudé moře.
Ani hranici s Austrálií a Oceánií není snadné stanovit. Australská pevnina se sice asijské nedotýká, ale mezi nimi leží velké množství ostrovů, u nichž není vždy jasné, ke kterému světadílu je přiřadit. Ostrov Nová Guinea se obvykle řadí k Oceánii, což znamená, že území Indonésie zasahuje do obou světadílů. Zoogeografové pracují s tzv. Wallaceovou linií, která odděluje ekosystémy považované za čistě asijské od smíšených asijsko-australských.
Nejjasněji vymezená je hranice Asie a Severní Ameriky. Ty jsou odděleny 88 km širokou Beringovou úžinou v místech, kde se k sobě blíží asijská Čukotka a americká Aljaška.
Nejzazší body na ostrovech:
- Sever: Arktický mys (81°16' s. š.) na ostrově Komsomolec v ruském souostroví Severní země
- Východ: Uprostřed Beringova průlivu se nachází rusko-americké souostroví Diomédovy ostrovy, které fyzickogeograficky nepatří jednoznačně ani k Asii, ani k Americe (západní ostrov leží asi 35 km od asijské pevniny, východní ostrov asi 36 km od americké), politicky je však rozděleno mezi Rusko a Spojené státy. Tříkilometrovým průlivem mezi oběma ostrovy také probíhá Datová hranice. Přiřadíme-li ruský ostrov k Asii, bude jeho východní okraj nejvýchodnějším bodem světadílu (169°0' z. d.)
- Jih: Záleží na tom, které ostrovy ještě přiřadíme k Asii a které již k Austrálii. Při nejjednodušší variantě, kdy hranice vede mezi Malajským souostrovím na asijské straně a ostrovy Ashmore a Cartier na australské, se nejjižnější bod nachází na ostrůvku u indonéského ostrova Rote (11°1' j. š.)
- Západ: I v Egejském moři leží velké množství ostrovů. Mnohé z nich leží těsně u pobřeží Malé Asie (např. Samos 1,6 km daleko), ale politicky náleží Řecku. Zohlednění jejich geologické spřízněnosti s asijskou pevninou by zřejmě umožnilo posunout hranici až na západní pobřeží ostrovů Lesbos a Chios (25°50' v. d.), na druhé straně by to ale znamenalo, že část řeckého území leží v Asii, což je v rozporu se všeobecně přijímaným názorem. Nejzápadnější ostrov pod tureckou správou je Gökçeada, ta má ale zřetelně blíž k evropské než k asijské části Turecka. Za nejzápadnější výspu Asie lze tedy buď považovat ostrov Bozcaada (25°58' v. d.), nebo prohlásit, že veškeré egejské ostrovy už patří k Evropě bez ohledu na svou vzdálenost od asijské pevniny.
Asijské geografické rekordy
Mnohé asijské geografické rekordy jsou současně světovými rekordy.
.jpg)
- Nejvyšší hora: Mount Everest – 8849 m (Nepál, Čína, Himálaj) je současně nejvyšší horou světa
- Nejvyšší činná sopka: Ključevskaja – 4750 m (Rusko, Kamčatka)
- Nejnižší bod: hladina Mrtvého moře – 400 m pod úrovní světového oceánu (Izrael, Jordánsko)
- Nejhlubší kryptodeprese: Bajkal – dno −1186,5 m pod úrovní hladiny oceánu (Rusko) je současně nejhlubší kryptodepresí na světě
- Nejdelší řeka: Jang-c’-ťiang – 6379 km (Čína) je 3. nejdelší řeka světa a s průtokem 31 900 m³/s 4. nejvodnatější tok této planety
- Největší ostrov: Kalimantan nebo také (Borneo) – 725 460 km² (3. největší ostrov světa)
- Největší poloostrov: Arabský poloostrov – 2 780 000 km²[1][2]
- Nejvzdálenější místo od moře: Džungarská pánev (Čína) – 2650 km od Severního ledového i od Indického oceánu je současně nejvnitrozemštějším bodem na světě
- Největší jezero: Kaspické moře – 371 000 km² (největší jezero na světě)
- Nejhlubší jezero: Bajkal – 1642 m (nejhlubší jezero na světě)
- Nejlidnatější stát: Indie – 1 498 863 874 (nejlidnatější stát na světě)
- Největší stát: Rusko – 13 200 000 km² (asijská část; celé Rusko je největší stát světa)
Geologie
Asie vznikla spojením několika platforem. Sibiřská platforma byla v minulosti samostatným kontinentem, který se spojil s Baltikou, čímž vzniklo pohoří Ural. Čínská platforma se pospojovala z menších bloků (Severní Čína, Blok Jang-c' a Jižní Čína) a nakonec se spojila se Sibiří. V nejmladší době pak do Asie narazily dvě platformy, které se oddělily od někdejší Gondwany: Indická a Arabská.
Sibiřské jednotky
Sibiřská (angarská) platforma představuje velký stabilní blok. Aldanský a anabarský štít obsahují horniny až 3,5 miliardy let staré. Člení se následovně:
- Předbajkalské jednotky
- Vrásová pásma bajkalského vrásnění (Bajkalské pohoří, Jenisejské pohoří)
- Depresní jednotky – syneklízy a okrajové prohyby (tunguzská a viljujská syneklíza, předsajansko-bajkalský prohyb)
Čínské jednotky
Čínská platforma je rozdělena na vystupující masívy, mezi nimiž leží mladší jednotky. Obsahuje prekambrické štíty:
- Tarimský štít
- Severočínský štít
- Korejský štít
- Inšanský masiv (hřbet Vnitřního Mongolska)
- Středočínský blok
- Indočínský masiv
Čínská platforma také zahrnuje řadu plošin a poklesových pánví. Ty jsou pokryty paleozoickými, mezozoickými a kenozoickými sedimenty různého charakteru a mocnosti. Krystalické podloží leží místy ve větších hloubkách než 10 km.
- Pánev Ordos (kambrium až ordovik) obsahuje mimořádně mocné (až 7 km) platformně uložené spraše
- Pánev Chuang-che
- Pchjongjangská pánev
- Sečuánská (Rudá, Červená) pánev (synklinála vznikla koncem permu, 3 až 4 km mocné akumulace z průběhu celých druhohor)
- Nanningská pánev
- Wutchanská pánev
- Alašanská pánev
- Platformní sedimenty v Indočíně (perm, trias, jura, křída)
Kundwanská Asie
Indická platforma a Madagaskar byly původně spojeny s Afrikou, ale ve třetihorách se vydaly na sever k Asii. Madagaskar se oddělil a zůstal poblíž Afriky, zatímco Indie narazila do Čínské platformy, čímž vyvolala mohutné vrásnění, jehož výsledkem je Himálaj.
Na západě Indické platformy se nacházejí vodorovně uložené čedičové vrstvy vulkanického původu, kterým se říká trapy (např. Dekánské trapy či sibiřské trapy). Až 100 m silná vrstva čediče překrývá stará jádra.
Nejstarší kontinentální jádra se vytvořila během protoindického geotektonického cyklu. Nejstarší metamorfity jsou staré až 3,5 miliardy let. Během dhárvárského geotektonického cyklu došlo k sedimentaci, vulkanickým procesům a průnikům granitů, dotvářela se kontinentální jádra.
Arabská platforma byla původně součástí Afriky, ale začala se od ní oddělovat příkopovou propadlinou, jejíž velkou část nyní vyplňuje Rudé moře. Nejstarší horniny jsou asi 1 miliardu let staré a nacházejí se v haliské formaci. Asi polovinu platformy tvoří prekambrické metamorfity, druhá polovina se skládá z granitoidů. Na západním okraji eroduje a klesá do příkopu Rudého moře. Východní okraj se zvedá i s akumulovanými usazeninami. Mezi vlastním štítem a Perským zálivem je mocný platformní pokryv prvohor, druhohor a třetihor. Nacházejí se tu hojné formace s ložisky ropy z období svrchní křídy a eocénu.
Kaledonidy
Kaledonidy jsou horská pásma, jejichž vývoj začal během starších prvohor, tedy v době, kdy na území dnešní Evropy probíhalo kaledonské vrásnění. Jejich zvedání podél starých zlomů mnohdy pokračovalo i později.
Sibiřské a středoasijské kaledonidy vznikly z tzv. uralsko-mongolské mobilní zóny mezi fenosarmatskou, sibiřskou a čínskou platformou. Patří sem Altaj, Sajany, Ťan-šan, Kazašská pahorkatina, Sibiřské starokaledonidy (salairidy).
Čínské kaledonidy leží zčásti ve východní Číně, kromě toho k nim patří pohoří Nan-šan. Najdeme zde 5 až 6 km mocný sinijský komplex fylitů, kvarcitů, zelenokamenů a mramorů.
Hercynidy
Hercynidy jsou horská pásma, jejichž vývoj začal během mladších prvohor, tedy v době, kdy na území dnešní Evropy probíhalo hercynské vrásnění. Jejich zvedání podél starých zlomů mnohdy pokračovalo i později.
Ve Střední Asii jsou hercynidy silně promíchané s kaledonidy a nejde o samostatný horský systém. Hercynského stáří je např. západní část Ťan-šanu (Kyzylkumsko-ťanšanská větev), Kazašská pahorkatina, nebo jižní část Altaje a Sajanů (Irtyšsko-zajsanská větev).
Mongolsko-ochotské hercynidy se táhnou z Mongolska až k Ochotskému moři.
Vnitročínské hercynidy se táhnou mezi Pamírem a východočínskými kaledonidami. Patří sem Kchun-lun (vklíněn mezi tarimský a tibetský masiv) a Čchin-ling (vklíněn mezi severočínský a středočínský blok).
Sibiřské a středoasijské hercynidy a kaledonidy jsou na velkých plochách pokryty druhohorními a třetihorními nezvrásněnými vrstvami, které tak tvoří mladé platformy: Západosibiřská nížina, Turanská nížina, Tádžická pánev.
Alpidy
Alpidy jsou horská pásma, jejichž vývoj začal ve druhohorách nebo později. Některé se začaly zvedat během kimmerského vrásnění, některé až během alpinského.
Tethydní alpidy vznikly z bývalého oceánu Tethys a jde o asijskou část Alpsko-himálajského systému. Patří sem Pontidy, Anatolidy a Tauridy v Turecku, ostrov Kypr, Krymsko-kavkazská oblast, Malý Kavkaz a Arménská vysočina, Zagros (Iranidy), centrální íránské pásmo s lutským masivem, makránsko-balúčistánská flyšová jednotka, východoíránská pohoří, ománská ofiolitová zóna, orogenní zóna Alborzu, Kopet Dag, centrální pákistánský hřbet (kvétský hřbet), pamírsko-hindúkušsko-karákoramská elevace, Himálaj a Transhimálaj, Indoganžská nížina.
Alpinského stáří jsou také pásma podél pobřeží Tichého oceánu, tzv. cirkumpacifické alpidy, které ovšem vznikly kontaktem jiných desek (pacifické s eurasijskou) během druhohorního jenšanského vrásnění. Patří sem starší pásma v Laosu, Čukotsko-katasijský vulkanický pás (Kamčatka). Ve třetihorách vznikla vulkanická pásma Kuril, Japonska a Filipín, jakož i další ostrovní oblouky na západním okraji pacifické desky (Velké a Malé Sundy, Moluky aj.)
Zemětřesení a sopečná činnost
Mnoho výše uvedených oblastí je seizmicky aktivních a zemětřesení zde nejsou vzácným jevem. Týká se to ostrovních oblouků na styku litosférických desek, např. Japonsko, Tchaj-wan, Sumatra, ale i mnoha oblastí alpsko-himálajského systému (např. Malá Asie, Kavkaz, Írán, Kašmír) i jiných zlomových oblastí (např. Sečuánská pánev).
Oblastí vulkanického původu je v Asii celá řada, dodnes činné sopky najdeme opět především ve východní Asii podél okraje Tichého oceánu: Kamčatka, Japonsko, Filipíny, Indonésie.
Vodstvo
V Asii se nacházejí mnohé z nejdelších a nejvodnějších veletoků na Zemi, mj. Čchang-ťiang (Dlouhá řeka, Evropanům známá též jako Jang-c’-ťiang), Chuang-che (Žlutá řeka), Ob, Jenisej, Lena, Amur, Mekong, Brahmaputra, Ganga, Indus, Eufrat a Tigris. Velké sibiřské řeky (Ob, Jenisej, Lena) odtékají do Severního ledového oceánu, čínské a indočínské veletoky (Chuang-che, Čchang-ťiang a Mekong) míří na východ do Tichého oceánu, další směřují k jihu do Indického oceánu. Velké oblasti v nitru Asie jsou bezodtoké, tj. bez spojení se světovým oceánem. Řeky se buď ztrácejí v pouštích (např. Gobi, Taklamakan, Karakum, Kyzylkum), nebo končí ve více méně slaných jezerech, odkud se voda vypařuje (Balchaš, Aralské jezero, Kaspické moře). Z významných řek se to týká např. Amudarji, Syrdarji a Tarimu. Naopak nejhlubší jezero světa Bajkal (odkud voda odtéká řekou Angarou) je sladkovodní a odhaduje se, že obsahuje asi pětinu světových zásob sladké vody.
Podnebí
.jpg)
Vzhledem k obrovské rozloze Asie zde najdeme všechny hlavní podnebné pásy. Velká území v nitru kontinentu mají silně kontinentální podnebí s velkými teplotními rozdíly mezi zimou a létem. Tlak vzduchu přepočtený na hladinu moře dosahuje nejvyšších hodnot v lednu v oblasti Ulánbátaru a Sibiře (103 kPa). Vzniká tlaková výše (anticyklóna) nad střední Sibiří. Naopak velká tlaková níže (cyklóna) vzniká v červenci kolem Dillí (99,5 kPa). Nejnižší lednové teploty na Sibiři mohou klesnout i pod −50 °C, v jižní Asii zůstávají kolem +25 °C. Rozpětí průměrných červencových teplot je od 5 do 35 stupňů.
Množství srážek je ovlivněno především vysokými asijskými horstvy. Jih a jihovýchod kontinentu je extrémně vlhký, naopak ve srážkovém stínu za Himálajem leží velmi suché pouštní oblasti. Roční období v Himálaji a na jih od něj jsou ovlivňována pravidelnými monzuny.
V Asii rozlišujeme tyto klimatické oblasti podle Köppena:
- Tundrové podnebí
- Boreální podnebí
- Stepní podnebí
- Mírně teplé monzunové podnebí
- Monzunové podnebí
- Podnebí tropického deštného pralesa
- Studené pouště
- Horké pouště
- Středomořské podnebí
Vegetace
V severní Asii (na Sibiři) jsou hlavními biotopy tundra, lesotundra a tajga. V mírném podnebném pásu najdeme listnaté opadavé lesy mírného pásu, lesostep a step, dále na jih pak polopouště a pouště. V jižní a jihovýchodní Asii pak původní společenstva spadají pod monzunové opadavé lesy a tropické deštné lesy.
Velká území na Sibiři pokrývá trvale zmrzlá půda (permafrost). Dále na jih ji lze nalézt v Tibetu kvůli vysoké nadmořské výšce. Ledovce se zachovaly v nejvyšších pohořích (např. Himálaj, Pamír, Ťan-šan), ale kvůli globálnímu oteplování se zkracují.
Obyvatelstvo
Kolem roku 1900 žilo v Asii 947 milionu lidí.[3] Od té doby počet obyvatel Asie vzrostl čtyřnásobně a v roce 2012 dosáhl 4 175 038 363 a stále stoupá.[4] Polovinu tvoří obyvatelstvo do 20 let.
V Asii žijí přibližně dvě třetiny obyvatelstva světa. Nejvíce obyvatel má Čína s 1,4 mld. osob.
Politická geografie
Regiony a státy
.jpg)
.jpg&veda=41682){kind=link}
.svg&veda=41682){kind=link}