A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Beniamino Gigli | |
---|---|
Základní informace | |
Narození | 20. března 1890 Recanati |
Úmrtí | 30. listopadu 1957 (ve věku 67 let) Řím |
Žánry | opera |
Povolání | herec, operní pěvec, divadelní herec a filmový herec |
Nástroje | hlas |
Hlasový obor | tenor |
Ocenění | velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo rytíř Řádu čestné legie velkodůstojník Řádu zásluh o Italskou republiku Hvězda na Hollywoodském chodníku slávy Litteris et Artibus |
Děti | Rina Gigli |
Příbuzní | Catervo Gigli (sourozenec) |
Podpis | |
Web | www |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Beniamino Gigli (20. března 1890 Recanati – 30. listopadu 1957 Řím) byl italský operní zpěvák, tenor. Měl jeden z nejkrásnějších hlasů dvacátého století a byl považován za nástupce Enrica Carusa. Jeho tenor byl v podstatě lyrický, nicméně velmi dobře zvládal i dramatické party. Gigliho projev se vyznačoval vynikající technikou a obdivuhodnou kantilénou. Byl vynikajícím interpretem veristické opery i lyrického repertoáru Verdiho. Světovou popularitu si získal rovněž přednesem italských písní a romancí. [1]
Život
Pěvecká kariéra
Pocházel z chudé početné rodiny ševce a kostelníka ve městě Recanati nedaleko poutního místa Loreto. Už v sedmi letech zpíval v dětském sboru v místní katedrále a jeho hlas budil pozornost. Toužil se stát zpěvákem, ale musel přispívat na obživu rodiny. Vystřídal různá zaměstnání (např. pomocník v lékárně), přivydělával si hrou na saxofon a současně bral hodiny zpěvu u varhaníka Lazzariniho, ředitele sboru Svatého domu v Loretu. Postupně se stával známým v širším okolí. V 15 letech vystupoval v operetě v Maceratě a další úspěchy přesvědčily rodinu, že souhlasila s jeho odchodem do Říma. [2]
Po krátkém období několika měsíců vojenské služby během italsko–turecké války v roce 1912 získal stipendium a konečně se mohl zapsat na konzervatoř Santa Cecilia, kde studoval pod vedením Enrica Rosatiho a Antonia Cotogniho. [3]
V roce 1914 získal první cenu v mezinárodní pěvecké soutěži v Parmě.
Jeho operní debut přišel 15. října 1914, kdy hrál Enza v opeře La Gioconda Amilcare Ponchielliho. Role Fausta v opeře Mefistofeles mu pak otevřela brány dalších operních domů: Teatro Massimo v Palermu (31. března 1915), Teatro San Carlo v Neapoli (26. prosince 1915), Teatro Costanzi v Římě (26. prosince 1916), La Scala v Miláně (19. listopadu 1918). V poválečných letech se jeho sláva rozšířila po celé Evropě, několik měsíců zpíval v Jižní Americe. Nakonec dostal od Artura Toscaniniho pozvání do Metropolitní opery v New Yorku, kde 26. listopadu 1920 vystoupil v opeře Mefistofeles.[2]
V „Met“ pak prožil nejslavnější roky své kariéry. Jeho vrcholy byly role Edgarda v Donizettiho Lucii z Lammermooru, Rodolfo v Bohémě Giacoma Pucciniho a titulní roli v opeře Andrea Chénier Umberta Giordana. Ve stejném období cestoval po Evropě (včetně svého významného debutu 27. května 1930 v Covent Garden v Londýně v opeře Andrea Chenier) a Jižní Americe. V Praze měl koncertní vystoupení poprvé v roce 1929. [3] Kromě operního repertoáru zpíval na koncertních turné písně a romance, které později nahrával i na gramofonové desky. Mezi jeho nejpopulárnější skladby patřily O sole mio, Non ti scordar di me a Mamma.[2] Každé léto se s rodinou vracel do Itálie, kde si nechal postavit vilu v blízkosti rodného města Recanati.[3]
Po smrti Enrica Carusa v roce 1921 americký tisk Gigliho s oblibou označoval jako „Caruso Secondo“ (Druhý Caruso), k jeho nevelké libosti. S humorem oponoval, že by byl raději „Gigli Primo“. Na prknech Metropolitní opery skončil v roce 1932, po sporech o výši mzdy a celkovém vyhrocení vztahů s ředitelem opery Giuliem Gatti-Casazzou.
Gigli se vrátil do Itálie, kde se jeho domovskou scénou stalo Operní divadlo v Římě. Až do vypuknutí 2. světové války účinkoval v řadě evropských měst i v Jižní Americe. V sezóně 1938–1939 absolvoval několik operních představení v Metropolitní opeře.[3] Od poloviny třicátých let se Gigli objevoval i na filmovém plátně.
Byl oblíbeným zpěvákem italského diktátora Benita Mussoliniho. V roce 1937 mu zazpíval fašistickou hymnu Giovinezza, za což byl na konci války kritizován. I přesto však byl návrat na jeviště v roce 1945 triumfální. V Teatro Regio v Parmě s ním v opeře La Traviata vystoupila i jeho dcera Rina, která tím zahájila kariéru sopranistky.
V 50. letech však více koncertoval, než vystupoval na operním jevišti. Před svým odchodem na odpočinek v roce 1955 absolvoval vyčerpávající světovou sérii rozlučkových koncertů, což mu podlomilo zdraví. V závěrečných dvou letech života stihl ještě sepsat paměti.
Osobní život
Gigli se v roce 1915 oženil v Římě s Constanzou Cerroniovou. Z manželství se narodily dvě děti, dcera Rina (1916) a syn Enzo (1919).
Od roku 1932 udržoval tajný milostný poměr s Lucií Vigaraniovou, během kterého se narodily tři děti.
Byl velkým ctitelem a podporovatelem kněze Pia z Pietrelciny, jenž byl jeho zpovědníkem a pomáhal mu řešit morální dilema a důsledky tohoto mimomanželského vztahu.
Beniamino Gigli zemřel 30. listopadu 1957 v Římě na selhání srdce po těžkém zápalu plic.[3] Je pohřben v rodinné hrobce v Recanati. V rodném městě se nachází Gigliho muzeum v jednom ze sálů historického divadla Giuseppe Persianiho.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Beniamino Gigli na anglické Wikipedii.
- ↑ Beniamino Gigli. operasingers.wz.cz . . Dostupné online.
- ↑ a b c LAUDONIU, Lucia. Se slzou v hlase. Beniamino Gigli a jeho epigonové . Opera Plus, 2017-02-25 . Dostupné online. (slovensky)
- ↑ a b c d e ČERVINKOVÁ, Blanka. Přemožitelé času sv. 15. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Benjamino Gigli, s. 78–81.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Beniamino Gigli na Wikimedia Commons
- Galerie Beniamino Gigli na Wikimedia Commons
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antropológia
Aplikované vedy
Bibliometria
Dejiny vedy
Encyklopédie
Filozofia vedy
Forenzné vedy
Humanitné vedy
Knižničná veda
Kryogenika
Kryptológia
Kulturológia
Literárna veda
Medzidisciplinárne oblasti
Metódy kvantitatívnej analýzy
Metavedy
Metodika
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk