Dynastie čínské historie tvoří kontinuální řadu dynastií od třetího tisíciletí před naším letopočtem až do roku 1911.^{[pozn. 1][pozn. 2]}

Legendární období

Podle legend byli prvními vládci Číny Tři vznešení a pět vladařů — bohové a mytické bytosti, na jejichž autoritu se později dovolávali čínští učenci a kteří byli dáváni za vzor následujícím panovníkům.

Historické období

Dějiny Číny
STAROVĚKÁ ČÍNA
3 vznešení a 5 vladařů
Dynastie Sia 2100–1600 př. n. l.
Dynastie Šang 1600–1046 př. n. l.
Dynastie Čou 1045–256 př. n. l.
Západní Čou
Východní Čou
Období Jar a podzimů
Období válčících států
CÍSAŘSKÁ ČÍNA
Dynastie Čchin 221 př. n. l.–206 př. n. l.
Dynastie Chan 206 př. n. l.–220 n. l.
Západní Chan
Dynastie Sin
Východní Chan
Období tří říší 220–280
Wej, Šu & Wu
Dynastie Ťin 265–420
Západní Ťin	16 Království 304–439
Východní Ťin
Severní & Jižní dynastie 420–589
Dynastie Suej 581–618
Říše Tchang 618–907
( X Wu Ce-tchien 690–705 )
5 dynastií & 10 říší 907–960	Dynastie Liao 907–1125
Dynastie Sung 960–1279
Severní Sung		Z. Sia
Jižní Sung	Ťin
Dynastie Jüan 1271–1368
Dynastie Ming 1368–1644
Říše Čching 1644–1911
MODERNÍ ČÍNA
Republika 1912–1949
Spor o Čínu ...
Čínská lidová republika 1949–současnost	Čínská republika (Tchaj-wan) 1945–současnost
Související články  Časová osa čínských dějin Dynastie čínské historie Dějiny umění Ekonomické dějiny
Tento box: zobrazit • diskuse • editovat

Po legendárním období Tří vznešených a pěti vladařů nastoupily první tři pololegendární dynastie Sia, Šang a Čou. Od dynastie Šang se každá dynastie odvolávala na mandát Nebes (天命 tiānmìng), kterým byla posvěcena vláda dynastie v Podnebesí (tchien-sia 天下 tiānxià). Poprvé tak učinila právě dynastie Šang, aby ospravedlnila svržení dynastie Sia.

Říše, vytvořené jednotlivými dynastiemi, jsou nazývány zpravidla jménem vládnoucí dynastie a až do vyhlášení dynastie Čchin vládnou jejich panovníci jako králové (王 pinyin: wáng), či knížata (vévodové, princové) (公, kung, pinyin: gōng).^{[pozn. 3]} Teprve Jing Čeng (嬴政 pinyin: yíng zhèng) — poté, co roku 221 př. n. l. sjednotil Čínu — vládl jako První císař (š'chuang-ti 始皇帝 pinyin: shǐ huángdì). Titul ti (帝 pinyin: dì)^{[pozn. 4]} — na Západě překládaný jako císař^{[pozn. 5]} — je pak používán pro většinu následujících panovníků, až do svržení dynastie Čching v roce 1911.

Každá dynastie se dále dělila na období panování jednotlivých panovníků — takzvaných ér (nien-chao TZ: 年號 ZZ: 年号 pinyin: niánhào). Každý vládce vyhlašoval jméno éry své vlády a až do nástupu dynastie Ming nebylo neobvyklé, že jeden panovník vyhlásil postupně několik ér (Kao-cung (高宗 gāo zōng) z dynastie Tchang jich během své vlády v letech 650 až 683 vyhlásil dokonce 14). Zakladatel dynastie zpravidla vyhlašoval éru své vlády spolu s vyhlášením nové dynastie. Éry dalších nástupců se počítaly zpravidla od následujícího čínského nového roku. Doba trvání každé éry pak sloužila i k počítání času,^{[pozn. 12]} takže například rok 1651^{[pozn. 13]} je sedmým rokem éry Šun-č’ (順治). Velice často je pak jméno éry zaměňováno za jméno císaře, takže císař Fulin je pak známější jako císař Šun-c’ (což bylo jméno, které si Fulin zvolil pro pojmenování éry své vlády), etc…

Dynastie „samozvanců“

V historii Číny dále figuruje řada malých a relativně krátkodobých dynastií, které se zpravidla neuvádějí v seznamech čínských dynastií. Jedná se o dynastie vyhlášené většinou vzbouřenci, rebely a uzurpátory, kteří se (stejně jako zakladatelé většiny ostatních dynastií) vzbouřili proti aktuálně vládnoucí dynastii a pokusili se jí svrhnout. Nikdy ale nezískali potřebnou podporu a moc a do několika měsíců či let byla jejich rebelie potlačena. Takové dynastie se vyznačují tím, že nikdy nezískaly vládu nad celou Čínou (kontrolovaly jenom některé provincie) a měly mnohdy třebas jenom jediného panovníka (ten se tituloval buď jako král, či jako císař), který ale vyhlásil jméno éry své vlády. To, že tyto dynastie měly krátkého trvání a minimum panovníků ale nesmí vést k domněnce, že byly úplně bezvýznamné. Alespoň některé z nich významně zasáhly do čínských dějin:

Wu Ce-tchien (武則天 wǔ zétiān) — jedna z konkubín tchangského císaře Kao-cunga^{[pozn. 14]} (高宗 gāo zōng) — se ujímá vlády za nemocného císaře a po jeho smrti^{[pozn. 15]} vyhlašuje v říjnu 690 dynastii Čou^{[pozn. 16]} (周 zhōu) a jako císařovna Šeng-šen (聖神 shèngshén) pak vládne^{[pozn. 17]} až do února 705 jako jediná císařovna čínské historie.

Koncem vlády dynastie Ming se vlivem hladomorů, katastrofálního stavu císařské pokladny a vojenské nemohoucnosti dynastie rozmohli na venkově bandité.^{[pozn. 18]} Časem se mezi nimi vyprofilovali dva nejvýznamnější vůdcové Li C'-čcheng (李自成 lǐ zìchéng) a Čang Sien-čung (張獻忠 zhāng xiànzhōng). Čang Sien-čung vyhlašuje dynastii Ta Si^{[pozn. 19]} (大西 dà xī, česky: „Velký Západ“) v červenci 1643 po dobytí Wu-čchangu^{[pozn. 20]} (武昌 wǔchāng) v provincii Chu-pej (湖北 húběi) v centrální Číně, který prohlásil hlavním městem nové dynastie a sebe tituloval jako „Velkého krále Západu“ (Ta Si wang 大西王 dà xī wáng). Li C'-čcheng vyhlásil dynastii Ta Šun^{[pozn. 19]} (大順, dà shùn, česky: „Velká Poslušnost“^{[pozn. 21]}) po dobytí Si-anu (西安 xī'ān) v provincii Šen-si (TZ: 陝西 ZZ: 陕西 shănxī) v listopadu 1643. Za „Krále velkého Šun“ (Ta Šun wang 大順王 dà shùn wáng) se prohlašuje na čínský Nový rok 8. února 1644. Obě vyhlášené dynastie převzaly model správy podle mingského vzoru a dál bojovaly nejenom proti dynastii Ming a nastupující dynastii Čching, ale i samy mezi sebou. 3. června 1644 (tedy po více než dvou měsících od dobytí Pekingu) se Li C'-čcheng prohlašuje císařem dynastie Ta Šun. Záhy ale musí prchat před spojenými silami mingského generála Wu San-kueje (吳三桂 wú sānguì) a čchingských Korouhví. V létě 1644 Čang Sien-čung přesunuje pod tlakem Mingů i Li C'-čchenga svoje království do S’-čchuanu (四川 sìchuān). Konec této dynastie přišel v listopadu 1646, když byla Čang Sien-čungova armáda poražena čchingskou armádou, Čang Sien-čung zajat a posléze popraven. Li C'-čchengova Ta Šun skončila ještě dříve a to v dubnu 1645, kdy byl po dlouhodobém pronásledování mingským generálem Wu San-kuejem (podporovaným čchingskými jednotkami) buďto zabit, a nebo spáchal sebevraždu.

Další relativně významnou dynastií „samozvanců“ byla počátkem roku 1674 vyhlášená dynastie Čou^{[pozn. 22]} (周 zhōu), kterou vyhlásil bývalý mingský generál Wu San-kuej na jihozápadě Číny v Jün-nanu (TZ: 雲南 ZZ: 云南 yúnnán) během takzvané Rebelie tří samozvanců (三反之亂, pinyin: sān fàn zhī luàn, český přepis: San Fan Č' Luan) a která trvala až do roku 1681.

Paralelní nečínské dynastie

Kromě výše uvedených dynastií ovládaly některé části historické Číny v různých obdobích i jiné nečínské dynastie:

Odkazy

Poznámky

Literatura

• FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-249-9. 
• MOTE, F.W. Imperial China 900-1800. : Harvard University Press, 2000. ISBN 0-674-44515-5. 
• BROOK, Timothy. Čtvero ročních dob dynastie Ming. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-583-6. 
• CHENG, Anne. Dějiny čínského myšlení. Překlad Helena Beguivinová; Olga Lomová, David Sehnal, Dušan Vávra. 1. vyd. Praha: DharmaGaia, 2006. 688 s. ISBN 80-86685-52-7. 
• SŁUPSKI, Zbigniew; LOMOVÁ, Olga. Úvod do dějin čínského písemnictví a krásné literatury I. (Dynastie Shang až období Válčících států). Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1267-4. 
• SŁUPSKI, Zbigniew; LOMOVÁ, Olga. Úvod do dějin čínského písemnictví a krásné literatury II. (Dynastie Qin a Han). Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1727-5. 

Související články

• Čína
• Tchaj-wan
• Dějiny Číny
• Pchin-jin

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu dynastie čínské historie na Wikimedia Commons
• CHINAKNOWLEDGE — a universal guide for China studies — přehled dynastií, panovníků, historie (anglicky)