Epikleze nebo řidčeji epikléze (starořecky επικλησις – epiklésis) je v křesťanství vzývání Boha, aby posvětil určitou věc nebo osobu.

Charakteristika

Nejčastěji se epiklezí rozumí část eucharistické modlitby, při níž celebrant svolává Ducha svatého na předložené dary chleba a vína, aby se staly Ježíšovým tělem a jeho krví (konsekrační epikleze), nebo aby způsobil užitek z jejich přijímání (komuniální epikleze).

Podle víry východních církví právě při epiklezi dochází k proměňování.

Podle víry západní církve dochází k proměňování při recitaci slov ustanovení, epikleze postupně téměř vymizela: v kánonu tradičního římského ritu, v části Quam oblationem, se kněz pouze modlí, aby Bůh mešní oběť posvětil a přijal. Teprve při pokoncilní liturgické reformě bylo na tomto místě zavedeno gesto vzkládání rukou, které se vykládá jako „implicitní epikleze“.^[1] V římském ritu byla epikleze obnovena až liturgickou reformou provedenou po druhém vatikánském koncilu, kdy byla rozdělena na dvě části – konsekrační epiklezi před slovy ustanovení a komunikální epiklezi po anamnezi, jak tomu bylo i v Hippolytově anafoře ze 3. století a v alexandrijském ritu.

V byzantském a západosyrském ritu jsou obě epikleze spojeny do jedné, která je zařazena za anamnezi. Ve východosyrském ritu používaná anafora Addaie a Mariho epiklezi neobsahuje vůbec.

Reference

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.