A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Evropská unie (EU) je oficiálně politická a ekonomická unie, která si klade za cíl zlepšit spolupráci v Evropě. De facto se jedná o entitu sui generis, která má částečně pravomoci mezinárodní organizace, ale také jednotného státu. K 1. lednu 2022 tvořilo EU 27 evropských států s 447,5 miliony obyvatel[1] (2019, přibližně 5,7 % světové populace). Evropská unie vznikla formálně dne 1. listopadu 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva. Nahradila tak Evropská společenství a je jeho právní nástupkyní. Evropská integrace probíhá již od konce druhé světové války. Stupňovala se a počet členských a přidružených států se zvětšoval, Spojené království bylo jediným státem, který EU opustil, stalo se tak 31. ledna 2020. Do té doby tři území členských států opustily EU nebo její předchůdkyně.
Evropská unie má třetí největší nominální HDP a paritu kupní síly na světě (po Spojených státech a Číně), v přepočtu nominálního HDP a kupní síly na obyvatele je druhá (po Spojených státech). V roce 2012 získala Evropská unie Nobelovu cenu za mír.[2] Nobelův výbor ocenil zejména její úlohu při zajišťování mírového soužití na evropském kontinentu.[3]
Fungování
Evropská unie je založena na Smlouvě o Evropské unii a na Smlouvě o fungování Evropské unie, které uzavřely členské státy a kterými na Unii přenesly některé své pravomoci za účelem dosažení společných cílů. Podle čl. 3 Smlouvy o EU je cílem Unie podporovat mír, své hodnoty (viz. čl. 2) a blahobyt obyvatel.[4] Unie zejména poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Vytváří vnitřní trh a usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství a ochraně životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok a bojuje proti sociálnímu vyloučení. Mezi cíle dále patří podpora hospodářské, sociální a územní soudržnosti a solidarity mezi členskými státy. Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro. Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně vlastních občanů. Dle smlouvy přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji planety, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv a k dodržování a rozvoji mezinárodního práva.
Dějiny
Ve snaze o prevenci hrůz druhé světové války, ale také jako prostředek dohledu nad dalším případným německým zbrojením, uzavřelo šest západoevropských států v dubnu 1951 Pařížskou instituční smlouvu, která založila Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie, ESUO). Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Právě uhlí a ocel byly považovány za hlavní strategické suroviny té doby. Základem této smlouvy byl tzv. Schumanův plán, který 9. května 1950 předložil francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman.[5]
V březnu 1957 pak tyto státy uzavřely další – tzv. Římské smlouvy, kterými s platností od 1. ledna 1958 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Jelikož se koncepce nadstátního řízení osvědčila v rámci činnosti ESUO, byl stejný model zvolen i pro práci v nově vzniklých organizacích.[6]
Po 1. červenci 1967 se po sloučení tří společenství (ESUO, EHS a Euratom) začalo hovořit o Evropských společenstvích (ES). Počátkem sedmdesátých let, v době ropné krize, se ES poprvé rozšiřují. K Spolkové republice Německo (SRN), Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku a Nizozemsku se k 1. lednu 1973 přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko. V roce 1985 ovšem Evropské společenství opustilo Grónsko, které si odchod odhlasovalo v referendu v roce 1982.
Jednotný evropský akt (JEA; podepsán 1986, v platnost vstoupil 1987), jehož východiskem byla Bílá kniha Komise specifikující přibližně tři sta opatření směřujících k zajištění jednotného vnitřního trhu, znamenal změnu strategie a přístupu k harmonizaci práva.[7][8] Ve stejné době, ačkoliv odlišnou formou, a to prostřednictvím mezinárodní smlouvy, se Francie, SRN, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko rozhodli řešit otázku fyzického uvolnění pohybu zboží a služeb. V roce 1985 tak byla přijata Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. V roce 1990 byla podepsána i druhá Schengenská dohoda (Schengenská prováděcí úmluva), jež vstoupila v platnost v roce 1995. Tyto dvě dohody a jejich další prováděcí předpisy jsou souhrnně označovány za Schengenské acquis. Byl tak vytvořen Schengenský prostor, v němž se zboží a osoby mohou pohybovat v zásadě bez omezení.[9]
Maastrichtská smlouva oficiálně zavedla pojem Evropská unie pro zastřešení tří Společenství bez založení její právní subjektivity a zavedla tři pilíře EU – první pilíř zahrnoval otázky komunitární mající v zásadě vztah ke třem Společenstvím, druhý pilíř představoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a třetí policejní a justiční spolupráci. Druhý a třetí pilíř byly nekomunitární, což znamenalo, že komunitární orgány v těchto oblastech nemohly přijímat sekundární právo.[10][11] Pilířová struktura EU zanikla účinností Lisabonské smlouvy.[12] Maastrichtská smlouva nastavila novou proceduru přijímání předpisů, spolurozhodování, zavedla nové politiky a institut občanství EU. Přinesla také změnu do fungování EHS, když došlo k vypuštění slova hospodářské.
V roce 1995 došlo k rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko.
_edited.jpg)
Proces postupoval dál, a tak byla v červenci 1997 uzavřena Amsterodamská smlouva, která tzv. Schengenské acquis začlenila do práva EU, posílila pravomoci Evropského parlamentu, zavedla princip flexibility a ze třetího pilíře do prvního přesunula oblast justiční spolupráce v civilních věcech. Vznikl tak Evropský justiční prostor v civilních otázkách jako základ pozdějšího prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti.[13]
S ohledem na blížící se přistoupení dalších států byla přijata Smlouva z Nice (2001), která měla přizpůsobit instituce EU novému počtu členů. Předpokládalo se snížení počtu komisařů, posílení pozic větších států, rozšíření oblastí rozhodovaných kvalifikovanou většinou.[14]
Všechny předchozí smlouvy měla nahradit Smlouva o Ústavě pro Evropu. Ta počítala s nahrazením Evropského společenství Evropskou unií, jež by měla právní subjektivitu. Smlouva o Ústavě pro Evropu měla státoprávní charakter: počítala se zavedením termínů blízkých vnitrostátnímu právu (zákony, rámcové zákony) a vytvořením funkcí typických pro stát (prezident). Smlouva byla však odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku.[15]
Následně byla připravena nová smlouva – Lisabonská, jejímž základem byla právě odmítnutá Smlouva o Ústavě pro Evropu. Lisabonská smlouva je další novelizační smlouvou, stejně jako i Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice. Lisabonská smlouva změnila obsah Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství, jež byla přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie. Evropské společenství přestalo existovat – právním nástupcem je EU. Z bývalých tří společenství zůstal již jen Euratom, neboť ESUO zaniklo v roce 2002, kdy uplynulo padesátileté období, pro které bylo Pařížskou smlouvou ustanoveno.
V roce 2016 si v referendu 51,89 % britských hlasujících zvolilo odchod Spojeného království z Evropské unie (tzv. brexit). Následně britská vláda započala proces vyjednávání odluky Spojeného království od EU, který měl dle původních plánů vyvrcholit 29. března 2019 vystoupením země ze struktur EU. Spojené království nakonec vystoupilo z Evropské unie k 31. lednu 2020.
Vývoj smluv Evropské unie
| Podpis Platnost Smlouvy |
1948 1948 Brusel |
1951 1952 Pařížská |
1954 1955 Paříž. doh. |
1957 1958 Římské |
1965 1967 Slučovací |
1975 TREVI |
1985 1985 Schengenská |
1986 1987 JEA |
1992 1993 Maastrichtská |
1997 1999 Amsterodamská |
2001 2003 Niceská |
2007 2009 Lisabonská |
|
|
|
|
|
|
|
| ||
| Tři pilíře Evropské unie: | ||||||||||||||||||||||
| Evropská společenství: | ||||||||||||||||||||||
| Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM) | ||||||||||||||||||||||
| Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) | Smlouva vypršela v roce 2002 | Evropská unie (EU) | ||||||||||||||||||||
| Evropské hospodářské společenství (EHS) | ||||||||||||||||||||||
| Schengenská smlouva | Evropské společenství (ES) | |||||||||||||||||||||
| TREVI | Spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV) | |||||||||||||||||||||
| Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech (PJCC) | ||||||||||||||||||||||
| Evropská politická spolupráce (EPS) | Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) | |||||||||||||||||||||
| Bruselský pakt | Západoevropská unie (ZEU) | |||||||||||||||||||||
| Smlouva vypršela v roce 2011 | ||||||||||||||||||||||
Geografie
Evropská unie zasahuje na území o rozloze přibližně 4,25 mil. km², jež ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Součástí Evropské unie jsou i četná zámořská území a závislá území (španělské Kanárské ostrovy, Ceuta a Melilla; za Portugalsko Azory a Madeira a francouzská území Réunion, Francouzská Guyana, Martinik, Guadeloupe, Mayotte, Saint-Martin), zatímco jindy nejsou území přidružená k členským států součástí EU (například Grónsko, Aruba, Curaçao, Sint Maarten, Karibské Nizozemsko, Svatý Bartoloměj, Francouzská Polynésie, Wallis a Futuna či Nová Kaledonie) a mají status přidruženého území.
Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz Oblasti EU se zvláštním statusem (především v oblasti Karibiku a Pacifiku).
Nejvyšší hora na území Unie je Mont Blanc (4808 m) na hranici Francie a Itálie (kdyby do EU vstoupilo Turecko, stal by se nejvyšší horou Ararat s 5166 m). Vänern na jihu Švédska je s plochou 5650 km² jezerem s největší rozlohou povrchu a zároveň s objemem 153 km³ jezerem s největším objemem. Nejdelší řeka EU je Dunaj (2850 km, pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u rumunsko-ukrajinských hranic).
EU leží převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu −5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.
Členské státy
Při prvních rozšířeních evropských společenství nebyla stanovena žádná kritéria, která by noví členové museli splnit (kromě obecných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích přistupujících zemí, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani určila obecné závazné podmínky, tzv. Kodaňská kritéria:
- politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin
- ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie
- kritérium přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie
Evropská unie měla do 31. ledna 2020 28 členských států a přibližně 500 miliónů obyvatel (2009; lidnatější jsou jen Čína, 1 306 mil., a Indie, 1 080 mil.).
Rozšířila se celkem sedmkrát: Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. (V roce 1985 vystoupilo Grónsko, když v referendu 53 % obyvatel hlasovalo proti setrvání v ES.) Roku 1995 se členy staly dosud neutrální Finsko, Rakousko a Švédsko. V květnu 2004 bylo přijato 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Od ledna 2007 jsou členy Rumunsko a Bulharsko. 1. července 2013 se stalo členem Chorvatsko. 31. ledna 2020 Spojené království Evropskou unii jako vůbec první země opustilo (Grónsko opustilo ještě Evropská společenství).
| Stát | Vstup | Obyvatel (k 1. 1. 2022)[16] |
% obyvatel EU | Rozloha (km²)[17] |
Skutečný HDP (€/obyvatele/rok) (rok 2018)[18] |
HDP přepočtený v paritě kupní síle (€/obyvatele/rok)[19] |
% HDP v PPP (100% = průměr EU27)[20] |
Křesel v EP (k 1. 2. 2020) |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
 Belgické království |
1952 | 11 617 623 | 2,60 % | 30 528 | 35 600 | 35 100 | 116 % | 21 |
 Bulharská republika |
2007 | 6 838 937 | 1,53 % | 110 879 | 6 550 | 15 200 | 50 % | 17 |
 Česká republika |
2004 | 10 516 707 | 2,35 % | 78 867 | 17 620 | 27 500 | 91 % | 21 |
 Dánské království |
1973 | 5 873 420 | 1,31 % | 43 094 | 48 260 | 38 300 | 127 % | 14 |
 Estonská republika |
2004 | 1 331 796 | 0,30 % | 45 228 | 15 090 | 24 700 | 82 % | 7 |
 Finská republika |
1995 | 5 548 241 | 1,24 % | 338 145 | 36 890 | 33 500 | 111 % | 14 |
 Francouzská republika |
1952 | 67 871 925 | 15,19 % | 543 801 | 32 830 | 31 500 | 104 % | 79 |
 Chorvatská republika |
2013 | 3 862 305 | 0,86 % | 56 594 | 11 990 | 19 100 | 63 % | 12 |
 Irská republika |
1973 | 5 060 004 | 1,13 % | 70 273 | 57 960 | Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Evropská_unie
.jpg&veda=41647){kind=link}
.jpg&veda=41647){kind=link}
.jpg&veda=41647){kind=link}
