Foiníčané (řec. Φοίνικες Foiníkes) nebo Féničané (lat. Phoenices) byli starověký semitský národ, který osídlil Fénicii, krajinu u východního pobřeží Středozemního moře. Jedním z nejdůležitějších fénických měst bylo libanonské město Týros , také zvané Syr.

Féničané byli zdatnými obchodníky a kvůli obchodu podnikali dlouhé plavby po moři. Byli rovněž vynikajícími řemeslníky, obchodovali s výrobky z hlíny, skla, kovu a vyráběli látky barvené nachovým barvivem (foiníkis = purpurová barva).

Féničané byli původem kanaánské obyvatelstvo, jež další semitské kmeny vytlačily na pobřeží. Na začátku 1. tisíciletí př. n. l. začala fénická kolonizace západního Středomoří (obchodní dostupnost). V roce 814 před n. l. Féničané založili město a přístav Kartágo, které se později stalo významnou námořní mocností. V 7. století př. n. l. se Féničané dostali i do Španělska a přilehlé části severní Afriky. Podle Hérodota dokonce obepluli Afriku (kolem roku 600 př. n. l.).

Velká fénická kolonie Kartágo časem ovládlo západ Středozemního moře, ale v sérií tzv. punských válek s Římem bylo nakonec zničeno. Již v roce 122 př. n. l. na troskách města vzniklo římské město, rovněž s názvem Kartágo.

Féničané užívali hláskového písma (22 hlásek).^[1] Nešlo o jejich vynález v pravém slova smyslu – šlo o předělání vývoje písma v celé semitské oblasti, jak dokládají nálezy v oblasti i na Sinajském poloostrově (protosinajské písmo).

Fénická kultura

Fénická kultura byla na poměrně vysoké úrovni. Byla svébytná, jen nepatrně ovlivněna mezopotámskými a egyptskými vlivy.^[2] Byla tu vyspělá architektura, kvetlo tu umění a především řemeslná dovednost: výrobky jejich uměleckých řemesel nacházely cestu do celého tehdejšího světa.^[2]

Féničtí bohové

Svérázné bylo také jejich náboženství, založené na uctívání mnoha bohů. Nejvyšším bohem jejich panteonu byl strašný a obávaný El, stvořitel, uctívaný někdy též jako Dagon. Dále jeho syn Jaw, někdy ztotožňovaný s bohem úrody Baalem, Baalova dcera bohyně deště Tapie, Baalova manželka a bohyně lásky Astarté a mnoho dalších.^[3] V Týru byl hlavním bohem Melkart, jehož kult se rozšířil do Kartága i dalších oblastí Středomoří. Byla také nalezena spousta příběhů a mýtů, které se dochovaly na hliněných tabulkách. Poměrně důkladnou zprávu o fénickém náboženství podal fénický spisovatel Sanchuniathon, jehož spis se však zachoval jen ve zlomcích u fénického historika Filóna z Byblu a u biskupa Eusebia († 340).

Fénické náboženství bylo díky častým svátkům a jisté tolerantnosti velkým lákadlem pro Izraelity.^[4] V Knize soudců (Sd 10,6) se můžeme dočíst, že Izraelité sloužili Bálům a Astarté, to jest bohům syrským, takže opustili Hospodina a nesloužili jemu.^[4] Za Šalomounovy vlády měli Baal i Astarté svůj oltář přímo v Šalomounově chrámu.^[4] Vzájemná rivalita těchto náboženství způsobila nevraživost, až nenávist hebrejských kněží.^[4] Bohyně Astarté je v Bibli odsuzována, protože v jejím kultu hrál hlavní roli sex a chrámová prostituce.^[4]

Hospodářství

Féničané byli proslaveni těžbou a zpracováním cedrového dřeva. Vyváželo se zlato, stříbro, měď, železo, cín, ledek, síra, mramor, purpur, dřevo, sklo, tkaniny, aj.^[2] Na svých lodích křižovali rozsáhlým prostorem mezi Španělskem a Levantou, zboží převáželi mezi Baleárami, Sicílií a Egyptem. Féničané vynikali ve stavbě lodí, v tkalcovství, v barvení látek (nachovcem), v leštění drahokamů.^[2]

Fénické lodě

Zavedli také řadu novinek při stavbě lodí: jejich první lodi se zprvu podobaly egyptským se zvednutou přídí i zádí a kolmými boky, měly však důmyslnější vazbu lanoví mezi přídí a zádí.^[5] Všechna fénická plavidla kombinovala pohon vesly a čtvercovou příčnou plachtou o ploše 300 m². Výtlak takových plavidel při délce 30–40 metrů s ponorem 2,5 metru činil 300–400 tun. Posádku tvořilo asi 30 mužů – veslařů, námořníků a vojáků. Féničané však disponovali i velmi rychlými a obratnými válečnými plavidly.^[6] Taková plavidla byla delší a užší než obchodní lodě a měla zesílenou příď. Průměrná rychlost lodi byla 8 km/hod, válečná 15 km/hod.^[6]

Hlavní loděnice se nacházely v Sidonu, Ugaritu, Auvadu, Byblu, Týru a některých další městech.^[6] S orientací na moři byly potíže a proto pluly lodě tak, aby bylo vždy vidět pobřeží. V noci se Féničané řídili podle hvězd na nebi.^[1]

Fénická historie

V letech 1500 – 1209 př. n. l. se do čela foinických měst propracoval Sídon (Libanon).^[7] Na území Fénicie jako na území celého Předního východu docházelo k četným velmocenským bojům mezi Asyřany, Chetity a Egypťany, Féničané však kupodivu tohoto pohybu dovedli využít ve svůj prospěch. Jejich lodě brázdily Egejské moře tak jako celé východní Středomoří.^[7] Posléze je bylo možno vidět na ostrovech Kypru, Rhodu, Krétě, Théře, Sicílii, Korsice, Sardínii, Elbě a mnoha dalších. Většinou vzhlíželi ke své mateřské zemi s pietou, dodržovali její zvyky, náboženství a způsoby. Některé osady však byly drženy v přísné podřízenosti. V roce 1209 př. n. l. se většina vznešených rodin přestěhovala do Týru, které se tak stalo nejsilnějším městem Fénicie.^[8] V roce 1050 př. n. l. dobyl celou Fénicii král Abibaal a stal se králem Fénicie. Jeho syn Chíram byl současníkem Šalamounovým. Za jeho vlády došlo k velkému rozkvětu Fénicie.^[7]

Po Chíramově smrti došlo ve Fénicii k nepokojům, a mnozí obyvatelé Týru se vystěhovali do zámořských osad.^[7] Poté se stal králem Ithobal, který zmatky ve Fénicii ukončil. Avšak po jeho smrti docházelo ke zmatkům a mnoho králů bylo svrženo. Po období zmatků se stal králem Pygmalion, za jehož vlády se Féničané stali největší obchodní mocností. V době jeho panování založila podle legendy jeho sestra Elisser město Kartágo.^[9] Fénické obchodní stanice, roztroušené až po Hispánii, byly základnami mořeplavby a překladišti zboží pro vnitrozemí.^[5] Měly svou infrastrukturu, svůj soud, divadlo a chrámy.

Féničané ale přitom neusilovali o osídlování (kolonizaci) cizích území ani o soužití s místním obyvatelstvem: žili jen mezi sebou a nepřijímali cizí zvyky nebo náboženství.^[5] Jejich exportním artiklem v té době bylo sklo, kovové předměty včetně klenotů a purpurové látky (barva se na ně dovážela až z Kanárských ostrovů). Významný byl i trh s otroky: féničtí kupci chodili za armádami a skupovali zajatce jako otroky. Proti nebezpečným konkurentům neváhali použít zbraně jako v případě hispánského Tartessonu, který zničili, aby nepřekážel rozvoji jejich vlastního střediska Gades (dnešní Cádiz).^[5]

Po roce 850 př. n. l. byla moc v Týru oslabena jednak založením Kartága, jednak odlivem obyvatelstva do nových osad.^[6] Celá Fénicie pak byla často obsazována jinými říšemi. V roce 605 př. n. l. po bitvě u Karchemiše se stala Fénicie babylonskou provincii – až na Týros, který kapituloval teprve roku 573 př. n. l. po třináctiletém obléhání!^[6] V roce 538 př. n. l. se Fénicie dostala pod nadvládu Perské říše a v té době se stala hlavním zdrojem perské námořní moci. Roku 332 př. n. l. dobyl Fénicii Alexandr Veliký a Fénicie tak natrvalo ztratila samostatnost.^[10] Jádrem jejího území je dnešní Libanon.

Odkazy

Reference

Literatura

• Ervín Hrych, Velká kniha vládců starověku. Praha: Regia, 2002
• Sabatino Moscati, Foiničané. Praha: Orbis 1975
• Sabatino Moscati, Staré semitské civilizace. Praha: Odeon 1969
• ANTALÍK, Dalibor. Písemnictví starého Předního východu. Starověké písemnictví Levanty. Svazek I. Praha: ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, 2011. ISBN 978-80-7298-442-8. IX. kapitola: Foinické písemnictví, s. 317-365. 

Související články

• Fénicie
• Féničtina
• Kartágo
• Kanaán
• Libanon

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Féničané na Wikimedia Commons
• Staré národy | civilizace – Féničané