A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Feng Šeng | |
---|---|
![]() | |
Rodné jméno | Feng Kuo-šeng |
Jiná jména | Feng Cung-i |
Narození | 1330 |
Úmrtí | 22. února 1395 |
Země | říše Jüan, říše Sung, říše Ming |
Povolání | generál |
Znám jako | vojevůdce v povstání rudých turbanů a následných mingsko-mongolských válkách |
Titul | vévoda ze Sung (宋國公) |
Příbuzní | zeť Ču Su vnuk Ču Jou-tun |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Feng Šeng (čínsky pchin-jinem Féng Shèng, znaky zjednodušené 冯胜, tradiční 馮勝; 1330 – 22. února 1395),[1] byl čínský vojevůdce sloužící Chung-wuovi, zakladateli a prvnímu císaři říše Ming. Patřil mezi nejpřednější mingské generály, roku 1370 získal titul vévody ze Sung. Roku 1387 vedl celkem úspěšné tažení do Mandžuska, poté byl však odvolán z velitelských funkcí a dožil v nemilosti. Zemřel za nejasných okolností začátkem roku 1395.
Jména
Feng Šeng se původně jmenoval Feng Kuo-šeng (čínsky pchin-jinem Féng Guó shèng, znaky zjednodušené 冯国胜, tradiční 馮國勝),[1] používal také jméno Feng Cung-i (čínsky pchin-jinem Féng Zōngyì, znaky zjednodušené 冯宗异, tradiční 馮宗異).[1]
Život
Feng Šeng, původním jménem Feng Kuo-šeng, pocházel z okresu Ting-jüan na východě čínské provincie An-chuej. Pocházel z nižší střední třídy, jeho bratr Feng Kuo-jung (1324 – 13. května 1359) byl vzdělaný literát. Po vypuknutí povstání rudých turbanů proti vládě mongolské dynastie Jüan, se roku 1351 se bratři postavili do čela skupiny místních lidí skrývajících se v horách. Feng Kuo-jung skupinu vedl, Feng Kuo-šeng vynikal v lukostřelbě.[1]
Roku 1354 se bratři přidali k Ču Jüan-čangovi, jednomu z povstaleckých náčelníků. Oba bratři se výrazně účastnili bojů; Feng Kuo-jung velel oddílu Čuovy tělesné stráže, ale roku 1359 padl ve východním Če-ťiangu.[pozn. 1] Velení po jeho smrti převzal Feng Kuo-šeng, nyní jen Feng Šeng. Roku 1360 vynikl v bitvách s vojsky Čchen Jou-lianga, který jako císař povstaleckého státu Chan ovládal oblast kolem středního toku Jang-c’-ťiang. V dalších letech zaujal postavení druhého (po Sü Taovi) nejvýznamnějšího generála Čuovy armády. Roku 1367 se ve funkci předsedy ústřední vojenské komise a velitele tělesné stráže účastnil zadržení a procesu s Čang Čchangem, bývalým jüanským úředníkem obviněným ze zrady. Patřil ke generálům vyznamenaným za účast dobytí království Wu (v dnešním Če-ťiangu) v letech 1366–1367.[1]
V tažení do severní Číny dosud ovládané jüanskými silami roku 1368 sloužil pod velením Sü Taa a Čchang Jü-čchuna. V létě 1368 byl jmenován velitelem Kchaj-fengu, střediska provincie Che-nan, dopravního centra a vojenské posádky klíčové pro operace na severu a severozápadě, sídlil zde dvě desetiletí. Účastnil se dobývání Šan-si roku 1368, [1] bojů v Šen-si roku 1369 a tažení do Mongolska v letech 1370 a 1372.[2]
Začátkem roku 1370 byl spolu s dalšími 29 generály vyznamenán a při udělování titulů v listopadu 1370 se stal jedním ze šesti[3] vévodů, když obdržel titul vévody ze Sung (Sung-kuo kung, 宋國公). Roku 1369 se jeho dcera vdala za císařova pátého syna Ču Sua, knížete z Čou, jehož rezidence v Kchaj-fengu byla pod Feng Šengovou kontrolou.[2]
Roku 1386 byl, jako nejvýše postavený generál v Číně, jmenován velitelem tažení proti Nagačuovi,[4] velícímu v Mandžusku nejvýznamnější mongolské vojenské síle.[2] Generálové Fu Jou-te a Lan Jü zaujali místa jeho zástupců.[4] S dvěma sty tisíci vojáky vyrazil v březnu 1387 na sever od Velké čínské zdi, v jižním Džeholu postavil čtyři pevnosti, pak se armáda vydala na východ. Mongolové 7. července porazili samostatný oddíl Čchen Junga, markýze z Lin-ťiangu, a zabili jeho velitele. Ale o sedm dní později, po přechodu řeky Liao, Feng Šeng dostihl Nagačua, porazil ho a zajatého přivezl do Číny.[4] Na zpátečním pochodu Mongolové těžce poškodili zadní voj, jehož velitel Pchu Jing padl. Čchang Mao, Fengův adoptivní syn a dědic Čchang Jü-čchuna, obvinil Fenga, že si přivlastnil nejlepší ukořistěné koně, a že byl zodpovědný za neúspěchy při ústupu. Proto císař 8. září Fenga odvolal,[5] zbavil majetku v Che-nanu a v nemilosti poslal do Feng-jangu.[2] Fengovu armádu převzal Lan Jü. Před koncem roku se už ve vyhnanství nacházel i Čchang Mao.[5]
V letech 1388–1392 byl Feng pověřován pouze drobnými úkoly. Rok 1393 strávil s Fu Jou-tem u dvora, patrně jako svědkové poprav 20 tisíc lidí zapletených do Lan Jüovy kauzy. Poté oba sloužili v Pekingu u Ču Tiho, knížete z Jen.[2]
Feng Šeng zemřel v únoru 1395 krátce po návratu do Nankingu.[6] Jeho devět synů už bylo také po smrti, takže titul vévody ze Sung zanikl. Fu Jou-te zemřel v prosinci 1394, jen o několik týdnů dříve. Feng i Fu zemřeli za nejasných okolností, verze sahají od sebevraždy až k popravě. Vzhledem k tomu, že oficiální záznamy byly poté, co se Ču Ti zmocnil vlády, rozsáhle přepisovány,[2] a jelikož oba sloužili před svou smrtí pod Ču Tim,[7] je možné, že jejich smrt měla něco společného s jeho politikou.[2]
Odkazy
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Feng Šeng na Wikimedia Commons
Poznámky
Reference
- ↑ a b c d e f g GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1022 s. ISBN 0231038011. Heslo Feng Sheng, s. 453. (anglicky) .
- ↑ a b c d e f g Goodrich, str. 454.
- ↑ DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 105. (anglicky)
- ↑ a b c DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1105-4. S. 141. (anglicky) .
- ↑ a b Dreyer (1982), str. 142.
- ↑ IDEMA, Wilt L. The Dramatic Oeuvre of Chu Yu-Tun: 1379 - 1439. Leiden: Brill, 1985. 283 s. ISBN 9004072918, ISBN 9789004072916. S. 7. (anglicky)
- ↑ Goodrich, str. 455.
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antropológia
Aplikované vedy
Bibliometria
Dejiny vedy
Encyklopédie
Filozofia vedy
Forenzné vedy
Humanitné vedy
Knižničná veda
Kryogenika
Kryptológia
Kulturológia
Literárna veda
Medzidisciplinárne oblasti
Metódy kvantitatívnej analýzy
Metavedy
Metodika
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk