Ferdinand Boura (30. listopadu 1921, Úpice – 14. února 1957, Praha) byl československý komunistický právník specializující se na civilní právo procesní, který zastával funkci děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Zabýval se také filozofií.

Život a dílo

Narodil se 30. listopadu 1921 v Úpici u Trutnova do rodiny zedníka. Roku 1940 absolvoval klasické gymnázium v Hradci Králové. Protože na podzim roku 1939 němečtí okupanti uzavřeli české vysoké školy, nemohl po maturitě dále studovat. Nastoupil proto jako úředník do okresní nemocenské pojišťovny v Hradci Králové. Po skončení druhé světové války a osvobození Československa se na jaře roku 1945 zapsal ke studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V té době vstoupil do Komunistické strany Československa a Československého svazu mládeže. Úlevy pro předválečné maturitní ročníky mu umožnily úspěšně dokončit studium na právnické fakultě již roku 1947. V letech 1947-1950 studoval při zaměstnání na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Po dokončení právnické fakulty začal pracovat v právní komisi sekretariátu ÚV KSČ. Od října roku 1948 do konce roku 1949 pracoval jako zástupce přednosty kodifikační sekce ministerstva spravedlnosti a současně byl politickým tajemníkem této sekce. Z této funkce dohlížel za doby tzv. právnické dvouletky na ideologické vedení práce jednotlivých kodifikačních komisí a podílel se na přípravách občanského soudního řádu z roku 1950 a tzv. středního občanského zákoníku. V lednu roku 1950 se vrátil zpět do sekretariátu ÚV KSČ, kde začal pracovat jako referent pro soudnictví a byl členem pracovní komise, která měla na starosti propagandu týkající se procesu s Miladou Horákovou.^[1]

V květnu 1951 byl jmenován docentem občanského práva procesního a nastoupil na katedru občanského práva procesního Právnické fakulty Univerzity Karlovy.^[2] Jakkoli se jako agilní komunista dostával do konfliktů s některými členy pedagogického sboru (zejména pak s Václavem Vaněčkem)^[3], podle vzpomínek Viktora Knappa "na rozdíl od velké většiny jiných, kteří přišli zvenčí, osvědčil mimořádný vědecký i učitelský talent". Akademik Knapp ho popisoval jako člověka neobyčejně občansky rozvážného, slušného a spravedlivého, který byl jako děkan všeobecně vážen.^[4] Funkci děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy zastával od roku 1953 až do své smrti. Do funkce byl jmenován ve svých 31 letech, čímž se stal nejmladším děkanem v moderních dějinách pražské právnické fakulty. Roku 1954 byl jmenován profesorem. Byl také předsedou Československé společnosti pro mezinárodní styky a členem sekretariátu Mezinárodního sdružení demokratických právníků.

V době, kdy byl děkanem právnické fakulty, vyšly jeho stěžejní práce Dokazování podle občanského soudního řádu (1954) a Soudní rozhodnutí (1957). Jeho další četné a obšírné studie zejména z oblasti procesního práva byly uspořádány do sborníku Socialistická zákonnost v civilním řízení. Autorsky přispěl také do komentáře k Ústavě 9. května. Za svůj život uveřejnil přes 70 odborných prací. Až po jeho smrti vyšla jeho studie Diderotovy filosofické a sociálně politické názory, která je důkazem toho, že se věnoval i svému druhému oboru, filozofii.

Zemřel 14. února 1957 v Praze po delší nemoci, kterou trpěl již v době nástupu do funkce děkana právnické fakulty.^[5] Právnická fakulta po něm na jeho počest pojmenovala cenu, kterou v 60. letech udělovala jako projev uznání za vědeckou práci studentům a mladým pracovníkům v oborech státu a práva k podpoře jejich tvůrčího úsilí.^[6]

Reference