Francouzské revoluční války
Bitva u Abúkíru
Trvání	1792 až 1802
Místo	Evropa, Střední východ, Atlantský oceán a Karibské moře
Příčiny	Vypuknutí velké francouzské revoluce
Výsledek	Francouzské vítězství; vypuknutí napoleonských válek
Strany
Francouzské království (do 1792) Francouzská republika (od 1792) Batávská republika (1795–1802) Irská republika polské legie Helvétská republika Cisalpinská republika Římská republika Cisrenánská republika Ligurská republika Parthenopská republika Španělsko (1796–1802) Dánsko-Norsko (akce 16. května 1797 a bitva u Kodaně) Maisúrské království (čtvrtá anglo-maisúrská válka) francouzští roajalisté a kontrarevolucionáři Émigré Armies Svatá říše římská Svatá říše římská Habsburská monarchie Toskánsko Modena-Reggio Parma Prusko (1792–1795) Velká Británie (1793–1800) Korsika (1794–1796) Irské království (1793–1800) Spojené království (1801–1802) Helvétská republika (1798) Španělsko (1793–1795) Nizozemsko (1793–1795) Sardinie Švýcarsko (1798, 1802) Neapolsko-Sicílie Maltézský řád (1798) Malta (1798–1800) Osmanská říše Portugalsko Benátská republika Rusko (1799) Švédsko Travankúr selší povstalci Jižního Nizozemí (selská válka) povstalci na Saint-Domingue (Haitská revoluce, 1791–1794) Newfoundland (1796) Spojené státy americké (1798–1800)
Velitelé
Ludvík XVI. Jacques Pierre Brissot Maximilien Robespierre Paul de Barras (1795–1799) Napoleon Bonaparte Jean-Charles Pichegru Jean-Baptiste Jourdan Jean-Victor Moreau Charles François Dumouriez François-Christophe Kellermann Wolfe Tone Jan Henryk Dąbrowski František II. Arcivévoda Karel Michael von Melas József Alvinczi Dagobert Sigmund von Wurmser Petr Quasdanovich Fridrich Vilém II. Karel Vilém Ferdinand Brunšvicko-Wolfenbüttelský Fridrich Ludvík Hohenlohe Princ Frederick Horatio Nelson Ralph Abercromby William Sidney Smith Princ z Condé Pavel I. Petrovič Alexandr Suvorov Selim III. Murad Bej Jezzar Paša
Ztráty
434 000 Francouzů 15 000-30 000 Irů 201 800 Rakušanů 9 000 Prusů 44 100 Rusů 20 340 Britů 7700 Sardiňanů 7500 Španělů 6 600 Nizozemců
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Francouzské revoluční války byla série válek v letech 1792 až 1802 během Velké francouzské revoluce mezi revoluční Francií a sousedními evropskými mocnostmi.

Pozadí

V květnu 1789 byli francouzským králem Ludvíkem XVI. svoláni ve Versailles zástupci tří stavů (aristokracie, duchovenstva a buržoazie) s cílem schválit nové daně. Důvodem Národního shromáždění byla špatná hospodářská situace země. Když církev a šlechta nesouhlasila s zavedením daní (vůči sobě), král se pokusil Národní shromáždění rozpustit (či spíše násilně rozehnat), třetí stav – buržoazie – se 14. července vzbouřil a dobyl pevnost Bastilu, což bylo královské vězení a symbol státní moci.

Tím začala Velká francouzská revoluce, která se brzy rozšířila po celé zemi. 16. července musel Ludvík XVI. přijmout revoluční trikoloru v národních barvách (modro-bílo-červenou). 8. srpna byla vyhlášena Deklarace práv člověka a občana a byla vyhlášena konstituční monarchie. Evropští panovníci byli proti revoluci, a proto 7. února 1792 císař Svaté říše římské Leopold II., který byl bratrem francouzské královny Marie Antoinetty, a pruský král Fridrich Vilém II. vytvořili pakt proti Francii.

Válka první koalice (1792–1797)

20. dubna 1792 vyhlásil Ludvík XVI. pod nátlakem Zákonodárného shromáždění Prusku a Rakousku válku a francouzská armáda vpadla do Rakouského Nizozemí, ale v prvních bitvách byli Francouzi poraženi a prusko-rakouský sbor, kterému velel vévoda Brunšvický, začal ohrožovat Paříž. Přesto v následující bitvě u Valmy 20. září Prusové prohráli a třebaže to byla spíše bezvýznamná přestřelka, pozvedla duch revolučních vojsk a Francouzi přešli do útoku a brzy vstoupili do Belgie a Nizozemí. 21. října byla napadena Mohuč a v tomto městě také Francouzi založili republiku po svém vzoru. 21. ledna 1793 byl pod gilotinou popraven král Ludvík XVI. Poprava krále způsobila, že se ke koalici přidaly německé a italské státy, Španělsko a Velká Británie. A zrada generála Dumorieze způsobila, že koalice získala Rakouské Nizozemí a v zemi vypukla roajalistická povstání.

Byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Uprchlí důstojníci byli nahrazeni novými a ti schopní se lehce mohli stát z vojínů či poddůstojníků generály (např. Hoche, Jourdan či Napoleon Bonaparte). Na konci roku 1793 se situace změnila a Francie znovu přešla do útoku. Z Nizozemí se stala sesterská Batávská republika. Roku 1795 uzavřelo mír s Francií Prusko a jiné státy. Proti Francii nyní bojovalo jen Rakousko a Velká Británie. V této době dostal generál Napoleon Bonaparte velení armády o 40 000 špatně vycvičených mužích. V roce 1796 začala italská výprava a Bonaparte měl poutat Rakušany v severní Itálii. Brzy obsadil většinu severní Itálie a po bitvě u Arcole zamířil na Vídeň. Roku 1797 byl uzavřen mír v Campo Formio a většina Itálie se změnila na řadu sesterských republik Francie.

Povstání Irské jednoty (1798)

Roku 1782 získal moc Irský parlament, ale přesto Irové chtěli plnou nezávislost. Irská jednota byla organizací, jejíž vůdce Wolfe Tone se rozhodl vyvolat celonárodní povstání a svrhnout britskou nadvládu; k tomu se rozhodli získat podporu Francie. Roku 1798 odplul Tone pod jménem Smith do Francie, odkud s ním poslali 43 lodí, s kterými měl přistát v Bantry Bay, ale špatný vítr jeho lodě zahnal zpět. Mezitím v květnu 1798 vypuklo povstání, které ovšem nebylo celonárodní a na většině míst utrpělo brzy porážku. Jen ve Wexfordu měli rebelové vedení knězem Johnem Murphym zprvu úspěch. Situace se pro ně změnila v červnu, kdy Britové dobyli Vinegar Hill, jenž byl v rukou rebelů, zajali Johna Murphyho a později brutálním způsobem popravili. V srpnu se vylodilo v Irsku 1000 Francouzů, jimž velel generál Jean Humbert spolu s Wolfe Tonem. Francouzi bojovali odvážně, ale stáli proti velké převaze a byli poraženi. Wolfe Tone byl zajat a ve vězení spáchal sebevraždu. Přesto, že povstání bylo poraženo, nebyla irská jednota zničena, protože někteří její vůdci utekli do Paříže.

Kvaziválka (1798–1800)

Francie byla hlavním spojencem Američanů během americké války za nezávislost a později spolu tyto dvě země podepsaly smlouvu o alianci. Přesto během konfliktu mezi revoluční Francií a Velkou Británií zůstaly Spojené státy neutrální. Francii navíc rozhořčilo, že Spojené státy začaly obchodovat spíše s Británií. Vztahy obou zemí se dále zhoršovaly, až 7. července 1798 Kongres zrušil smlouvy s Francií. Americké námořnictvo následně začalo útočit na francouzské korzáry, kteří přepadali americké obchodní lodě.

Docházelo k námořním bojům na východním pobřeží Severní Ameriky, v moři u Antil a Karibském moři. Američanům se nakonec podařilo ukončit útoky francouzských korzárů na americké lodě a to za cenu 20 mrtvých. Válku ukončila až Mortefontaineská úmluva (někdy také nazývaná Monterfaineský mír).

Egyptské tažení (1798–1801)

Po míru v Campo-Formio bojovala proti Francii jen Velká Británie, proto se Napoleon rozhodl, že dobude Indii a s tímto cílem chtěl ovládnout Egypt. Direktorium mu proto svěřilo 350 lodí a 30 000 mužů. 21. července porazil mamlúky v bitvě u Pyramid a poté dobyl Káhiru. Francouzský postup byl zastaven v Sýrii pevností Akko a situaci Francouzů výrazně zhoršila Bitva u Abúkíru, ve které byla zničena francouzská flotila admirálem Horatio Nelsonem, následkem čehož se většina Francouzů do Francie nikdy nevrátila. Navíc docházelo k povstáním, kterým bylo těžké čelit. Zatím vznikla v Evropě druhá koalice a díky maršálu Suvorovovi slavila úspěchy. Napoleon Bonaparte opustil vojsko a vrátil se zpět do Evropy. Francouzi se zoufale bránili až do roku 1801, kdy se jejich zbytky vzdaly.

Pomerančová válka (1801)

29. ledna 1801 španělský ministr Manuel Godoy jako spojenec Francie zaslal do Lisabonu ultimátum, podle nějž mělo Portugalsko uzavřít mír s Francií, zrušit koalici s Británií, otevřít přístavy španělským a francouzským lodím a uzavřít je britským. Také mělo Portugalsko odevzdat Španělsku jednu nebo dvě provincie a též zaplatit Francii 25 milionů franků.

Portugalsko tyto podmínky nepřijalo. 2. května 1801 Španělsko vyhlásilo Portugalsku nepřátelství a 20. května vpadla španělská armáda pod Godoyovým velením do Portugalska. Obsadila bez boje Olivençu a Juromenhu. Portugalská armáda byla dezorganizovaná, měla nedostatek munice a zásob, a proto potřebovala spojeneckou pomoc, ale Británie místo toho stáhla své jednotky z Portugalska s vysvětlením, že jsou potřeba na ochranu portugalských kolonií. To jenom vyvolalo obavy, že je chce Británie obsadit pro sebe.

Španělé zatím postupovali provincií Alentejo a bez boje obsadili několik měst. Jen pevnost Elvas se bránila. Portugalsko válku prohrálo, přestože Gomes Freire de Andrade v provincii Trás-os-Montes znovudobyl ztracených měst. Válka skončila 6. června 1801 podepsáním mírové smlouvy v Badajozu.

Portugalsko mělo uzavřít přístavy britským lodím, ztratilo město a pevnost Olivenza s přilehlými oblastmi východně od řeky Guadiany, také ztratilo určitá území v Guyaně, mělo zaplatit 25 milionů liber a nakupovat francouzské vlněné textilie bez jakýchkoliv omezení.

Válka se však přenesla i na americký kontinent, kde Portugalci vedení Marquesem de Sousa zvítězili 17. října u Passo da Perdiz. Marques koncem října dobyl pevnost Serro Largo a poté Sancla Tecla, čímž obsadil celý krajní brazilský jih. Současně portugalský desátník Borges de Canto obsadil takzvaných sedm misií.

Válka druhé koalice (1798–1802)

Druhá koalice se skládala z Velké Británie, Ruska a Rakouska. Tentokrát měla koalice schopné velitele, hlavně maršála Suvorova, který byl vynikajícím vojevůdcem. Suvorov brzy porazil Francouze 16. a 17. dubna 1799 u Addy a v červnu také na řece Tidone a u Trebbie. V červenci padla pevnost v Mantově, o níž se říkalo, že je nedobytná, a 15. srpna Suvorov zvítězil v bitvě u Novi, ale po bitvě došlo k rozporům mezi carem Pavlem I. a císařem Františkem, které způsobily, že Rusko vystoupilo z koalice a v září Suvorov přešel Alpy a vrátil se do Ruska. Brzy po jeho odchodu šla koalice od porážky k porážce. Navíc se vrátil Napoleon, který přešel Alpy a 14. června 1800 porazil Rakušany v bitvě u Marenga a zároveň generál Moreau zvítězil u Hohelinden, čímž se uvolnila cesta na Vídeň. Rakousko raději uzavřelo mír, který tentokrát uzavřela i Velká Británie. Touto válkou mimo jiné skončily revoluční války a pokračovaly války napoleonské.

Literatura

• AUGUSTA, Pavel, a kol. Války a válečníci. Praha: Aventinum, 1993. 320 s. ISBN 80-7151-228-1. 
• HOTMAR, Josef. Dobrodružství Velké revoluce 1789–1799. Praha: Panorama, 1989. 408 s. ISBN 80-7038-035-7. 
• REGAN, Geofrey. Guinnessova kniha válečných omylů. Praha: Velryba, 1993-1995. 2 svazky. ISBN 80-901322-6-X, ISBN 80-85860-01-5. 

Související články

• Moderní dějiny
• Velká francouzská revoluce
• Napoleon Bonaparte
• Napoleonské války
• Bitva u Jemappes
• Pilnická deklarace

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu francouzské revoluční války na Wikimedia Commons
• Matthew White: Statistics of Wars, Oppressions and Atrocities of the Eighteenth Century: French Revolutionary Wars (1792–1802)