Jan Dědina
Malíř Jan Dědina
Narození	1. září 1870 Straky Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	14. ledna 1955 (ve věku 84 let) Tatobity Československo Československo
Národnost	česká
Vzdělání	Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání	malíř a ilustrátor
Děti	Jeanno Dědina Jaroslav Dědina Ivo Dědina
Podpis
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Dědina (1. září 1870 Straky^[1] – 14. ledna 1955 Tatobity) byl český akademický malíř, grafik, ilustrátor žánrových obrázků v časopisech, autor spisů o umělcích.

Život

Narodil se na statku č. 3 ve Strakách v početné rodině sedláka Jana Dědiny a jeho ženy Kateřiny^[1]. Vzdělával se v Pokračovací řemeslnické a obchodní škole v Mladé Boleslavi, kam ho přivedla množnost kreslit. Jeho výtvarným ambicím nedostačovala. Absolvoval studia malby v Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde byl žákem Františka Ženíška, a na Akademii výtvarných umění v malířském ateliéru Maxmiliána Pirnera a v sochařském ateliéru u Josefa Václava Myslbeka. Po ukončení studií musel roku 1893 narukovat do rakouské armády. Z Lince byl převelen do Tridentu, odkud v roce 1895 dezertoval přes Itálii do Francie^[2]

1895–1909
Uprchl do Paříže ke svému bratrovi, rytci a sochaři Václavovi (jako naturalizovaný Francouz znám pod jménem Wenceslas Dédina). Zpočátku žil u bratra, posléze se osamostatnil, získával umělecké zakázky a rozvíjel důležité kontakty. Například díky Maroldovi získal zakázky na ilustrace v časopisech Le Monde Illustré a La Revue Illustrée. Usadil se v Paříži a roku 1898 se zde oženil s Francouzkou Jeanne Marií Anceaux (*1880). Snáze tak pronikal do francouzské společnosti. Kolem roku 1904 přemístil rodinu do Bretagne, jezdil ji navštěvovat a posílal jí peníze. Při pobytu na venkově kreslil své děti, manželku, bretaňské mořské pobřeží, zvířata a další každodenní náměty.^[3] S Jeanne Marií měli sedm dětí.

Stal se oblíbeným portrétistou akademického verismu období Belle époque (od konce 19. stol. do vypuknutí první světové války 1914) a secese. Účastnil se pařížských Salonů roku 1903 a 1910.^{[pozn. 1]} Pracoval s Albertem Besnardem na výzdobě stropů výstavního pavilónu Malého paláce poblíž Champs-Élysées a v budově Comédie-Française, asistoval u tehdy již populárního Mihály Munkácse. Dále se věnoval kresbě a akvarelu. Osvojil si pařížský styl lehce malovaných nebo načrtnutých portrétů a figurálních studií, motivů různých žánrů od podobizen přes velkoměstský život až po exotiku.^{[pozn. 2]} Mimo jiné ilustroval pařížský módní časopis Monde illustré a kreslil plakáty. Vděčil za tyto zakázky Luďku Maroldovi; stýkal se také s Alfonsem Muchou a přes ně se sochaři Augustem Rodinem a Emilem Antoinem Bourdellem, jemuž pomohl zorganizovat pražskou výstavu v roce 1909. Uhlazená malířská tvorba z období 1897–1910 je v posledních letech v aukcích velmi ceněna.^{[pozn. 3][4]}.

1909–1941
Do Čech se Dědina s rodinou vrátil po patnácti letech na základě amnestie v roce 1909. Krátce bydleli v Nymburku, brzy se usadili v Praze–Bubenči v novostavbě domu v Dobrovského ulici čp. 1078/VII.^[5] Nejstarší syn Abel a dcera Helène se brzy osamostatnili a tíhli k Francii, mladší děti Ludmila (* 1904), Jan (* 1906), Lubor (*1909) a Ivo Gabriel (*1922) vyrostli v Čechách. Dědina se stal členem Jednoty výtvarných umělců, zapojil se do národněobrozenecké tematiky akademické malby, ve které ustrnul^{[pozn. 4]} a podobně jako Alfons Mucha již nesdílel nástup malířské moderny. Patřil k pilným ilustrátorům časopisů (Zlatá Praha, Světozor, Ženské listy aj.) a ilustrátorům knih, často z nakladatelství Eduarda Weinfurtera.

1942–1955
Po razii gestapa v pražském bytě Dědinových a po smrti manželky Jeanne Anceaux v roce 1943 se malíř trvale usadil v Tatobitech v Českém ráji, kde měl dům s ateliérem a velkou zahradou; okolí se mu stalo inspirací pro mnohé jeho obrazy.

Potomci

• syn Jan Dědina (1906–1980)^[6], historik, autor několika středoškolských učebnic dějepisu.
• syn Ivo Gabriel Dědina (1922 Praha – 1999 Amsterdam), v cizině známý jako Yvo Gabriel Dédina d'Anceaux, hudební skladatel, filozof a ekolog.

Pozůstalost

Pozůstalost tvoří osobní fond a je uložena v Archivu Národní galerie v Praze. Obsahuje mj. rukopis rodinných vzpomínek dcery Ludmily.

Galerie

• 
  Z ateliéru malíře Jana Dědiny
• 
  Jan Dědina v Lomnici nad Popelkou
• 
  Památník „Malířova zahrada“ v Tatobitech
• 
  Malířova zahrada v Tatobitech, památník malíře Jana Dědiny

Poznámky

Odkazy

Reference

Literatura

• ČERNÝ, Jiří a kol. Kniha osobností a organizací města Nymburka: od založení města do roku 2011. Nymburk: Pro město Nymburk vydal Ivan Ulrych, 2011, s. 52. 417 s. ISBN 978-80-87275-49-8.
• DĚDINA, Jan. Moji přátelé umělci: vzpomínky. Praha: Karel Voleský, 1940. 86 s.
• DOLANSKÝ, Pavel. Neznámý Jan Dědina. Lidová demokracie. 2. 9. 1980, s. 5.
• HORÁKOVÁ, M.: Malíř Českého ráje. Naše rodina, 1980, č. 35, s. 13.
• HOROVÁ, Anděla, ed. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. , A–M. Praha: Academia, 1995, s. 122–123. 546 s. ISBN 80-200-0536-6.
• JINDRA, Martin, ed. a SLADKOWSKI, Marcel, ed. Biografický slovník Církve československé husitské. Praha: Církev československá husitská, 2020, s. 640. 639 s. ISBN 978-80-7000-167-7.
• MIŠURCOVÁ, Anna. Jan Dědina a čeští umělci v Paříži. Brno, 2014. 42 s., dokumentace, obr. příl. Bakalářská práce. Ved. práce doc. PhDr. Alena Pomajzlová, Ph.D., oponent prof. PhDr. Ladislav Kesner, Ph.D. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Přístup také z: https://is.muni.cz/th/z259w/
• PÝCHA, Josef. Jan Dědina a jeho rodné Straky. Polabí. 1970, č. 3–4, s. 43.
• ŘEHOUNEK, Jan. Připomeňme si jednoho z nejslavnějších rodáků. Polabské listy. 2000, roč. 3, č. 34, s. 4.
• TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. I., A–K. 3., značně rozšíř. vyd. V Praze: Rudolf Ryšavý, 1947, s. 153. 605 s.

Externí odkazy

• Pobytová přihláška pražského magistrátu
• Jan Dědina na Artplus.cz
• Jan Dědina v Galerii Marold
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Dědina
• Jan Dědina v databázi Středočeské vědecké knihovny
• Jan Dědina v informačním systému abART
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Dědina na Wikimedia Commons
• Osoba Jan Dědina ve Wikicitátech