Veliké Japonské císařství  大日本帝國  Dai Nippon Teikoku ↓ 1868–1947 ↓ vlajka znak
Hymna  君が代  (Kimigajo)
Motto  五箇条の御誓文,  八紘一宇
Geografie Japonské císařství (tmavě zelená) kolem roku 1942 se svými koloniemi, protektoráty a loutkovými státy
Hlavní město	Kjóto (1868–1869) Tokio-ši (1869–1943) Tokio (1943–1947)
Rozloha	1 984 000 km² (rok 1938)
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	105 200 000 (rok 1940)
Národnostní složení	Japonci, Ainuové, Mandžuové, Korejci, Číňané
Jazyky	japonština (úřední), korejština, čínština
Náboženství	de iure sekulární stát de facto státní šintoismus, lidově také buddhismus
Státní útvar
Státní zřízení	unitární teokratická absolutní monarchie (1868–1885) unitární teokratická parlamentní konstituční monarchie (1885–1931) unitární teokratická konstituční monarchií pod vojenskou diktaturou (1931–1940) unitární teokratická Konstituční monarchie pod totalitární diktaturou jedné strany (1940–1945) unitární teokratická konstituční monarchie pod okupační správou (1945–1947)
Měna	jen
Vznik	1868
Zánik	1947
Závislá území	{{{Podřízené celky}}}
Státní útvary a území
Předcházející Šógunát Tokugawa Republika Ezo Království Rjúkjú Republika Tchaj-wan říše Čching Ruské impérium Korejské císařství Německá Nová Guinea Nizozemská východní Indie Následující Okupace Japonska vojenská správa souostroví Rjúkjú vojenská vláda Koreje Poručenské území Tichomořské ostrovy Čínská republika Sovětská civilní správa Sachalinská oblast Indonésie

Japonské císařství (japonsky: 大日本帝國 – Dai Nippon Teikoku, doslova Velké Japonské císařství) byl státní útvar existující v letech 1868–1947 na území nástupnického Japonska, Kurilských ostrovů, Severních Marian, Tchaj-wanu a po okupaci roku 1910 i Koreje. Vládli mu císařové z dynastie Jamato.

Císařství vzniklo po pádu šógunátu v roce 1868 a zaniklo po prohrané druhé světové válce.

Historie

Historická období

Od druhé poloviny 16. století přijížděli do Japonska obchodníci a křesťanští misionáři z Portugalska, Španělska, Nizozemí a Anglie. V první polovině 17. století podezříval japonský šógunát katolické misionáře, že jsou předvojem ozbrojené iberské invaze a okamžitě zakázal veškeré styky s Evropany s výjimkou významně omezených kontaktů s protestantskými nizozemskými obchodníky na umělém ostrůvku Dedžima (také Dešima) u Nagasaki. Čínským lodím bylo nadále povoleno vjíždět do Nagasaki a korejští vyslanci měli přístup do hlavního města. Tato izolace trvala 251 let, dokud si komodor Matthew Perry nevynutil otevření japonských přístavů pro americké obchodníky v roce 1854 na Konferenci v Kanagawě. Následně došlo k podpisu obdobných smluv (Ansejské dohody) i s evropskými mocnostmi.

Moderní dějiny

Během několika let obnovený kontakt se Západem zásadně změnil japonskou společnost. Po válce Bošin v letech 1867–1868 byl šógunát zrušen a byla znovuobnovena moc císaře. V roce 1867 nastoupil na Chryzantémový trůn nový císař Mucuhito (dnes známý jako císař éry Meidži) a během jeho 45leté vlády se uskutečnilo mnoho reforem (tzv. reformy Meidži). Feudální systém byl zrušen a byly převzaty četné západní instituce, včetně západního právního řádu a vlády. Spolu s dalšími ekonomickými, sociálními a vojenskými reformami vyústily tyto změny k přerodu Japonska do moderní světové mocnosti. Jako výsledek první čínsko-japonské a rusko-japonské války získalo Japonsko Tchaj-wan a Sachalin a později v roce 1910 okupovalo Koreu.

Na počátku 20. století zaznamenalo Japonsko vzrůstající vliv expanzivního militarismu, vedoucímu k invazi do Mandžuska a druhé čínsko-japonské válce (1937). Japonsko se spojilo s Německem a Itálií a zformovalo Osu. Japonští vůdci považovali za nezbytné zaútočit na americkou námořní základnu v Pearl Harbor (1941), aby byla zajištěna japonská nadvláda v Pacifiku. Nicméně vstup Spojených států do druhé světové války postupně změnil rovnováhu sil v Pacifiku v neprospěch Japonska. Po dlouhém pacifickém tažení Japonsko ztratilo Okinawu v souostroví Rjúkjú a bylo zatlačeno na čtyři hlavní ostrovy. Spojené státy mohutně zaútočily na Tokio, Ósaku a další města strategickým bombardováním a na Hirošimu a Nagasaki atomovými bombami. Byl vypracován i plán invaze na japonské ostrovy, nicméně Japonsko oznámilo bezpodmínečnou kapitulaci 15. srpna 1945 a 2. září byla kapitulace podepsána, čímž definitivně skončila druhá světová válka a i samotné Japonské císařství, které přešlo pod okupační správu spojenců.

Systém vlády

Základním zákonem Japonského císařství byla ústava známá též jako Ústava Meidži. Byla vyhlášena 29. listopadu 1890 a platila až do 2. května 1947. Prohlásila Japonsko konstituční monarchií v čele s císařem, zajišťovala oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci a základní lidská práva.

Císař

I přes demokratické zřízení, zůstávala většina moci v rukou císaře. Jeho titul zněl Vládce nebes (天皇 - Tennó) a byl nadále považován za „posvátného a nedotknutelného“ vládce, který ve svých rukou držel zákonodárnou, výkonnou i soudní moc, veškeré zákony, vyhlášky a rozsudky byly vydávány „Ve jménu Císaře“. Výkonnou moc vykonával nepřímo, prostřednictvím Tajné rady, jejíž členy a všechny vládní úředníky libovolně jmenoval a odvolával. Další císařskou výsadou bylo velení japonské armádě a námořnictvu. V letech 1868–1945 se na Japonském trůně vystřídali tři císaři:

• Meidži (Mucuhito) 1867–1912
• Taišó (Jošihito) 1912–1926
• Šówa (Hirohito) 1926–1989

Vláda a ministerstva

Výkonnou moc vykonával císař prostřednictvím takzvané Tajné rady, která byla de facto vládou a poradním orgánem císaře. Její členové jednali společně s císařem o všech důležitých státních otázkách. Tajnou radu tvořili premiér a ministři, z nichž každý směl sdělit císaři doporučení ze svého oboru, za které byl zodpovědný. Dále z nichž každý spravoval jedno z osmi ministerstev:

• ministerstvo občanských věcí (od roku 1873 ministerstvo domácích věcí)
• ministerstvo zahraničních věcí
• ministerstvo financí
• ministerstvo armády
• ministerstvo námořnictva
• ministerstvo císařského dvora
• ministerstvo spravedlnosti
• ministerstvo veřejných prací
• ministerstvo školství

(Do roku 1872 tvořily ministerstvo armády a ministerstvo námořnictva jednotné Vojenské ministerstvo)

Parlament

Zákonodárnou moc do roku 1890 vykonával císař. S přijetím Mucuhitovy ústavy vznikl v Japonsku první parlament, zvaný Říšský sněm (帝国議会 - Teikoku-gikai). Skládal se ze dvou komor. Horní komoru, takzvanou Šlechtickou sněmovnu (貴族院 - Kizoku-in) tvořili členové Císařské rodiny, osoby s dědičným šlechtickým titulem a další členové jmenovaní císařem. Poslaneckou sněmovnu, nebo též Sněmovnu reprezentantů (衆議院 - Šúgi-in) volili občané, přičemž volební právo se vztahovalo pouze na muže, kteří dosáhli věku 25 let a kteří zaplatili na daních více než 15 jenů. Oprávnění voliči tak tvořili pouze mizivé procento populace.

Odkazy

Literatura

• REISCHAUER, Edwin O; CRAIG, Albert M. Dějiny Japonska. 2., doplněné vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. (Dějiny států). ISBN 80-7106-843-8. 

Související články

• Seznam japonských císařů
• Japonské kolonie
• Japonský fašismus
• Japonské válečné zločiny
• Dějiny Japonska
• Japonská císařská armáda
• Japonské císařské námořnictvo
• Seznam císařství

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Japonské císařství na Wikimedia Commons
• (česky) Infoweb o Japonsku
• (japonsky) (anglicky) Úřad císařské domácnosti
• (anglicky) Hirohito a Japonsko