Mgr. Jiří Dienstbier
Jiří Dienstbier mladší
4. ministr pro lidská práva a rovné příležitosti ČR
Ve funkci: 29. ledna 2014 – 30. listopadu 2016
Předseda vlády	Bohuslav Sobotka
Předchůdce	Michael Kocáb (do 2010)
Nástupce	Jan Chvojka
Předseda Legislativní rady vlády
Ve funkci: 29. ledna 2014 – 30. listopadu 2016
Předseda vlády	Bohuslav Sobotka
Předchůdkyně	Marie Benešová
Nástupce	Jan Chvojka
Místopředseda ČSSD
Ve funkci: 19. března 2011 – 15. března 2013
3. senátor za obvod č. 30 – Kladno
Ve funkci: 26. března 2011 – 18. října 2020
Předchůdce	Jiří Dienstbier starší
Nástupce	Adéla Šípová
Poslanec Poslanecké sněmovny PČR
Ve funkci: 25. března 2011 – 26. března 2011
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci: 7. června 1990 – 4. června 1992
Zastupitel hlavního města Praha
Ve funkci: 16. října 2010 – 10. září 2012
Zastupitel městské části Praha 2
Ve funkci: 19. listopadu 1994 – 14. listopadu 1998
5. předseda Mladých sociálních demokratů
Ve funkci: 2000 – 2002
Předchůdce	Zbyněk Rýpar
Nástupce	Jan Hamáček
Stranická příslušnost
Členství	OF (do 1991) OH/SD (1991–?) SOCDEM (od 1997)
Narození	27. května 1969 (54 let) Washington, D.C. USA
Vztahy	Jaroslava Tomášová
Rodiče	Jiří Dienstbier st. Zuzana Dienstbierová
Děti	syn Jiří (* 1993)
Příbuzní	Filip Dienstbier (bratranec)
Sídlo	Praha-Vinohrady
Alma mater	Právnická fakulta UK
Zaměstnání	advokát
Profese	politik, advokát a novinář
Podpis
Commons	Jiří Dienstbier mladší
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiří Dienstbier (* 27. května 1969 Washington, D.C.)^[1] je český advokát a sociálnědemokratický politik, v letech 2011 až 2020 senátor v obvodu č. 30 – Kladno za Českou stranu sociálně demokratickou. Zvolen byl v doplňovacích volbách po úmrtí svého otce Jiřího Dienstbiera staršího, jenž mandát zastával. V říjnu 2014 senátorské křeslo obhájil, v říjnu 2020 však již nikoliv, když vypadl už v prvním kole.

Od ledna 2014 do listopadu 2016 působil jako ministr bez portfeje, který měl na starosti lidská práva a rovné příležitosti a zároveň byl předsedou Legislativní rady vlády. V ČSSD byl místopředsedou strany v letech 2011–2013, stínovým ministrem spravedlnosti^[2] a kandidátem na primátora Prahy v říjnu 2010. Rovněž se stal kandidátem ČSSD v první přímé volbě prezidenta České republiky v lednu 2013;^[3] v prvním kole skončil těsně čtvrtý.^[4] V minulosti byl také předsedou Mladých sociálních demokratů.^[5]

Je představitelem sociálního liberalismu, blízkého bývalým předsedům ČSSD Špidlovi a Sobotkovi. Naopak se ocital v konfliktech s prozemanovským křídlem a bývalým 1. místopředsedou strany Michalem Haškem.

Rodina, studium, advokacie

Narodil se ve Washingtonu, kde byl Jiří Dienstbier starší zahraničním korespondentem Československého rozhlasu; tím získal i občanství USA. Po rozchodu rodičů vyrůstal především v domácnosti matky Zuzany Dienstbierové, která stejně jako Dienstbier starší patřila k první vlně signatářů Charty 77,^[6] v Podskalské ulici na Novém Městě pražském.^[7] Jeho dědečkem z matčiny strany byl malíř Jaromír Wíšo (1909–1992), z otcovy MUDr. Jiří Dienstbier, primář kladenské nemocnice v letech 1936–53^[8] (†1976 nebo 1977).^[9] Pradědečkem z otcovy strany byl pianista Emil Hájek.^[zdroj?

Když Dienstbier chodil do 4. třídy, byl jeho otec odsouzen pro činnost ve VONS a na 3 roky se stal politickým vězněm. Pro svůj původ v disidentském prostředí byl i jako dítě vystaven perzekuci; 7. dubna 1982 ho příslušníci SNB na ulici obvinili z krádeže, odvezli na služebnu, vyhrožovali mu a následně vše popřeli.^[7] Kvůli persekuci rodičů^[10][11] nesměl chodit na jazykovou základní školu ani na gymnázium, ale po prodloužení ZŠ o 9. ročník (v té době již většinou zrušený) a dvou odvoláních mohl díky jistému uvolnění poměrů i se spolužákem Markem Bendou nastoupit na Střední průmyslovou školu strojnickou hl. m. Prahy, kde roku 1988 odmaturovali.^[9] To už probíhala přestavba a oba byli přijati na vysokou školu, Dienstbier na strojní fakultu ČVUT, obor strojírenská ekonomie – řízení strojírenské výroby.

Po listopadové revoluci složil na jaře 1990 přijímací zkoušky na právnickou fakultu UK; prezenční studium oboru právo a právní věda absolvoval po 6 a půl letech (s přestávkou na výkon poslaneckého mandátu) v roce 1997.^[12] Nastoupil jako advokátní koncipient do advokátní kanceláře exkomunistického expremiéra Mariána Čalfy Čalfa, Bartošík a partneři.^[13] V roce 1998 složil odbornou advokátní zkoušku^[14] a stal se advokátem,^[15] později partnerem v advokátní kanceláři Čalfa a Bartošík. Soustředil se na rozvoj vlastní právnické profese, kterou kombinoval s veřejnou aktivitou v komunální politice – 15 let vykonával plnou advokátní praxi. Věnoval se bez zúžené specializace celému rozsahu občanského, správního a obchodního práva. V roce 1999 absolvoval stáž v advokátní kanceláři Hamburger, Weinschek, Molnar a Fischer ve Washingtonu.

Žije na vinohradské Zvonařce nesezdán s asistentkou Jaroslavou Tomášovou,^[16][17] mají syna Jiřího (*1993, někdy také uváděn jako Jiří Dienstbier jr.).^[18]

Politika

Jiří Dienstbier byl v kontaktu s politikou od dětství. Během vysokoškolského studia se zapojil do nezávislého studentského hnutí, v roce 1989 byl spoluzakladatelem a hybatelem^[19][20] opozičního studentského sdružení STUHA.^[21] Sdružení vytvořila v průběhu roku 1989 skupina známých, mezi nimiž byli dále bratři Bendové, Jan Dus, Roman Růžička, Šimon Pánek, Jan Vidím nebo Martin Klíma.^[22] Seskupení mělo značný vliv na radikalizaci studentů i jejich ochotu promluvit k veřejnému dění.^[23] Podílelo se také na studentském pochodu z Albertova 17. listopadu 1989.^{[24][25][26][27]}

Poslanec Federálního shromáždění

Ve volbách v červnu 1990 byl Jiří Dienstbier ml. zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění z kandidátní listiny Občanského fóra za Středočeský kraj, kam ho delegoval tzv. Českomoravský studentský parlament jako jednoho ze studentských vůdců. Kandidoval na 5. místě z 19, po započtení preferenčních hlasů byl 6. z 8 zvolených.^[28] Po rozdělení Občanského fóra přešel v květnu 1991 do klubu Občanského hnutí.^[29]

Do voleb v červnu 1992 působil v branně-bezpečnostním výboru,^[30] který vedl blízký spolupracovník Dienstbierových z disentu Ladislav Lis. Pracoval též v tzv. Komisi 17. listopadu, kde byli činní zejména studenti a která měla za cíl analyzovat činnost bývalých represivních složek, zejména StB.

Komunální politika

Dienstbier prošel spolu se svým otcem nástupnickou stanou Občanského hnutí, Svobodnými demokraty, za něž byl v roce 1994 zvolen zastupitelem městské části Praha 2 (díky preferenčním hlasům postoupil z nevolitelného 7. místa kandidátky na 2. ze 3 zvolených).^[31] Od roku 1997 je členem České strany sociálně demokratické (od roku 2023 Sociální demokracie),^[32] za kterou kandidoval na nevolitelném místě i ve volbách 1998^[33] a 2002.^[34] Znovu byl zastupitelem v letech 2006–2010 už jako lídr kandidátky.^[35]

V komunálních volbách v říjnu 2010 byl Dienstbier lídrem kandidátky ČSSD do Zastupitelstva hlavního města Prahy^[36] a jejím kandidátem na primátora. Před volbami vyloučil, že by ČSSD po volbách znovu (jako před rokem 2006) uzavřela koalici s ODS, neboť pražští zastupitelé za ODS jsou nedůvěryhodní, spojení s mnohými skandály a „vytvořili v Praze korupční, až mafiánské prostředí“.^[37]

ČSSD sice skončila poslední ze tří stran, které do zastupitelstva prošly, ale dosáhla nejlepšího výsledku v historii pražských komunálních voleb (17,85 %),^[38] což bylo připisováno Dienstbierovu působení.^[zdroj? Po volbách se Dienstbier znovu postavil proti opakování koalice s druhou ODS a preferoval jednání s vítěznou TOP 09. Dostal se tak do otevřeného střetu se zastupitelem, poslancem a předsedou pražské ČSSD Petrem Hulinským.^[39] Byl však přehlasován a odstoupil z vyjednávacího týmu, čímž podle některých zpráv předešel tomu, že by jej spolustraníci sami odvolali.^[40] Poté byla koalice ODS a ČSSD uzavřena; Dienstbier tak svůj slib ve straně neprosadil.^[41][42] Sám se ale od koalice, kterou za ČSSD dohodli Petr Hulinský a exministr Zemanovy vlády Karel Březina, distancoval. Způsob jejího uzavření označil za „podrazácký“, ČSSD podle něj porušila sliby, které dala voličům.^[43]

Dne 8. ledna 2011 kandidoval na post předsedy pražské ČSSD proti Hulinskému, ale ten ho i zde porazil 104 hlasy ku 48.^[44]

Dne 10. září 2012 Dienstbier rezignoval na post zastupitele hlavního města Prahy s tím, že necítil možnost prosadit v zastupitelstvu své představy a chtěl se více věnovat prezidentské kandidatuře.^[45] V zastupitelstvu ho nahradila Lucie Válová.^[45]

V komunálních volbách v roce 2022 kandidoval do zastupitelstva Prahy 2 z 2. místa kandidátky koalice Dvojka solidární a zelená, kterou tvořili Zelení, ČSSD a KDU-ČSL, ale neuspěl.^[46][47] Zároveň kandidoval do Zastupitelstva hlavního města Prahy z 21. místa kandidátky koalice Solidarita, kterou tvořila ČSSD, Zelení, Budoucnost a Idealisté, ale také neuspěl.^[48]

Stínový ministr, sněmovní intermezzo

Ještě předtím, ve sněmovních volbách v červnu 2010 kandidoval Dienstbier na nevolitelném 9. místě v Praze; díky preferenčním hlasům se však stal 1. náhradníkem za čtyřmi poslanci.^[49] Od července 2010 do roku 2014 byl Dienstbier stínovým ministrem spravedlnosti ČSSD.

Na sjezdu ČSSD v sobotu 19. března 2011, kde byl zvolen předsedou Bohuslav Sobotka (již od rezignace Jiřího Paroubka po volbách vedoucí stranu jako statutární místopředseda), se jemu blízký Dienstbier stal místopředsedou. Vzápětí lídr pražské sněmovní kandidátky, exministr vnitra nestranické Fischerovy vlády Martin Pecina oznámil, že pro nesouhlas s jejich programem odejde z parlamentu: „Není to zatrpklost. Má vize politiky je jiná než vize Bohuslava Sobotky a Jiřího Dienstbiera. Myslím si, že bych jim tam překážel. Abych dělal nějakou frakci a rozbíjel sociální demokracii, to bych považoval za nešťastné.“^[50] Ústavní právníci prohlásili, že tím Dienstbierovi automaticky vznikne poslanecký mandát bez ohledu na jeho vůli, a že kdyby se tak stalo až podle Pecinova prvotního záměru v dubnu, po očekávaném Dienstbierově zvolení senátorem, Dienstbier by pro neslučitelnost přišel o čerstvý senátorský mandát (a volby by se musely opakovat).^[51] Aby tomu předešel, Pecina rezignoval již v pátek 25. března, ještě před začátkem 2. kola senátní volby.^[52] Dienstbierovi tak na den podle ústavy formálně vznikl poslanecký mandát,^[53] i když se ho neujal a nesložil poslanecký slib; s koncem senátní volby v sobotu 26. mu vznikl senátorský mandát. Do sněmovny nastoupil druhý náhradník, kontroverzní exposlanec Miroslav Svoboda „vykroužkovaný“ z 3. místa kandidátky.

Senátor

Jeho otec Jiří Dienstbier starší byl na podzim 2008 jako nestraník zvolen za ČSSD do Senátu v Kladně, odkud pocházel; v sobotu 8. ledna 2011 však zemřel na rakovinu plic. Během několika dnů se ve straně objevily návrhy, aby v doplňovacích volbách kandidoval jeho syn;^[54] ten nabídku přijal v úterý 18. ledna, po otcově pohřbu.^[55] Zkritizoval prezidenta Václava Klause za to, že vyhlásil termín voleb hned v úterý 11., ještě před pátečním pohřbem.^[56] Oficiálně ho nominoval středočeský výkonný výbor 28. ledna 14 hlasy z 21 proti čtyřem dalším kandidátům.^[57]

Dienstbier mladší porazil kladenského primátora Dana Jiránka (ODS) 44 % ku 27 % hlasů v prvním kole 18.–19. března^[58] a 65 % hlasů ve 2. kole za 14 dnů.^[32][59] Již počátkem února jej podpořila Strana zelených^[60] s tím, že jeho program je zeleným blízký; předseda strany Ondřej Liška se aktivně zapojil do předvolební kampaně. Po prvním kole Dienstbiera podpořila i KDU-ČSL a obvodní výbor KSČM, který oslovil a navštívil.^[61] První mandát mu vypršel 25. října 2014.

Působí v ústavně-právním výboru Senátu, kriticky komentoval přijetí nového občanského zákoníku, zejména délku legisvakance. Dlouhodobě se věnuje nominacím ústavních soudců, při nichž apeluje na větší důraz na odbornost a morální přednosti kandidátů.^[62] V dubnu 2012 se postavil proti nominaci exposlance ČSSD a náměstka nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké Zdeňka Koudelky, označovaného za blízkého „justiční mafii“.^[63]

Od dubna 2011 setrvával v průzkumech jako nejoblíbenější politik.^[64]

Ve volbách do Senátu PČR v roce 2014 obhajoval za ČSSD mandát senátora v obvodu č. 30 – Kladno.^[65] Se ziskem 30,63 % hlasů vyhrál první kolo a postoupil tak do kola druhého. V něm porazil poměrem hlasů 55,40 % : 44,59 % nestraničku za TOP 09 a STAN Michaelu Vojtovou a zůstal senátorem.^[66]

V říjnových senátních volbách v roce 2020 se rozhodl mandát obhajovat.^[67] Neúspěšně kandidoval za koalici ZÁSADOVOST, SPRAVEDLNOST – koalice ČSSD, Strany zelených a hnutí Budoucnost. Získal 8,80 % hlasů, skončil na 6. místě a nepostoupil ani do druhého kola.^[68]

Prezidentská kandidatura

Na přelomu roku 2011 a 2012 přišel ekonom a europoslanec ČSSD Jiří Havel^[69] s myšlenkou nominovat do přímých prezidentských voleb Dienstbiera. Na veřejnosti se tato idea objevila poprvé až v únoru 2012. Nominace zpočátku neměla v ČSSD jasnou podporu, uvažovalo se i o primárkách s dalšími kandidáty. Nakonec 19. května ústřední výkonný výbor ČSSD schválil nominaci Dienstbiera jako jediného kandidáta, který mu byl oficiálně navržen, 107 hlasy ze 152.^[70]

Jiří Dienstbier vyhlásil, že se nebude opírat jen o nominaci senátorů a poslanců ČSSD, kterou měl zajištěnou, ale že v souladu s principy přímé volby požádá také voliče o podporu prostřednictvím padesáti tisíc jejich podpisů,^[71] které sbíral s pomocí neplacených dobrovolníků a členů ČSSD.^[72] Absolvoval veřejné diskuse s ostatními kandidáty,^{[73][74][75][76]} komentuje aktuální politické dění.^[77][78]

V neděli 21. října 2012 oznámil místopředseda strany Lubomír Zaorálek dosažení 50 000 podpisů; Dienstbier to potvrdil na tiskové konferenci v pondělí, kde představil program.^[79] Jako jediný kandidát tak měl podpisy ze všech 3 možných zdrojů nominace; ministerstvo vnitra nakonec jeho kandidaturu zaregistrovalo jako podanou 28 senátory a podpisy nekontrolovalo. V předvolební kampani Dienstbier požádal, stejně jako Miloš Zeman, o podporu vedení KSČM;^[80] to nakonec podpořilo oba kandidáty.^[81]

Kromě českého občanství má Jiří Dienstbier občanství Spojených států amerických, které vzniklo automaticky narozením v zemi, není spojeno s žádnou přísahou, slibem nebo závazkem vůči USA,^[zdroj? není v rozporu s českým právním řádem a není překážkou volitelnosti. Jde o rozdílný způsob nabytí občanství, než jaký byl při prezidentských volbách v únoru 2008 vzpomínán v souvislosti s Janem Švejnarem.^[zdroj? Otázku Dienstbierova státního občanství nevznesl během kampaně jako relevantní žádný z protikandidátů.

V prvním kole voleb skončil se ziskem 16,12 % hlasů těsně čtvrtý za Janem Fischerem;^[4] postoupili tak Miloš Zeman, jehož podporovala nemalá část ČSSD už před 1. kolem, a Karel Schwarzenberg (TOP 09). Dienstbier poté navzdory stanovisku strany Zemana zkritizoval a vyslovil se pro Schwarzenberga.

Další kariéra

Po prezidentských volbách Dienstbierova pozice ve straně dále oslabila. Před ostravským sjezdem získal v regionech jen minimum nominací a ve volbě čtyř řadových místopředsedů ze sedmi kandidátů 15. března 2013 skončil s 237 hlasy ze 604 delegátů s odstupem pátý.^[82] To je interpretováno jako porážka křídla předsedy Sobotky, k němuž patřil, pravicovějšími pragmatiky kolem Michala Haška.^[83] Kvůli ztrátě oficiální stranické funkce byl nato vyřazen z průzkumů oblíbenosti politiků, i když je paradoxně vedl.

Sobotka však následně Dienstbiera potvrdil v obměněné stínové vládě, kde posílil Špidla a naopak vypadla Zemanovi blízká Marie Benešová na konkurenčním postu pro boj s korupcí, a nevrátil se ani Zdeněk Škromach. To vzbudilo kritiku zemanovského křídla.^[84]

Jak sílila politická krize, Dienstbier si vyměňoval se zemanovským křídlem stále ostřejší útoky např. na Facebooku. V srpnu mj. vystoupil proti Zemanově nominaci předsedy městského soudu v Praze Jana Sváčka na Ústavní soud, kterou Senát o rok dříve zamítl prezidentu Klausovi.

V lednu 2014 se stal kandidátem ČSSD na post ministra pro lidská práva a rovné příležitosti a předsedu Legislativní rady vlády ve vládě Bohuslava Sobotky.^[85] Dne 29. ledna 2014 byl do těchto funkcí jmenován.

Na 38. sjezdu ČSSD v březnu 2015 kandidoval na post statutárního místopředsedy strany. Získal však pouze 75 hlasů, zatímco Milan Chovanec 359 hlasů a Jeroným Tejc 236 hlasů. Do druhého kola volby tak nepostoupil.^[86] Po z hlediska ČSSD neúspěšných krajských a senátních volbách v roce 2016 oznámil dne 11. listopadu 2016 premiér Bohuslav Sobotka, že jej odvolá z postu ministra pro lidská práva a rovné příležitosti ČR. Ve funkci skončil k 30. listopadu 2016, nahradil jej Jan Chvojka.^[87][88]

Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v říjnu 2021 měl kandidovat za ČSSD v Praze. V červnu 2021 ale z kandidátky sám odstoupil, protože se mu nelíbily změny na kandidátce, kam byli dosazeni bývalý předseda Strany zelených Matěj Stropnický a ředitel Fakultní nemocnice v Motole Miloslav Ludvík.^[89]

Ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 2024 kandiduje za SOCDEM na 26. místě její kandidátky.^[90]

Názory

Tvrzení, že někomu se dobře žije ze sociálních dávek, je podle něj rozšířený stereotyp, a doporučuje každému, kdo se s tímto názorem ztotožňuje, aby si takový život vyzkoušel.^[91]

Účastnil se pochodu na podporu LGBT Prague Pride 17. srpna 2013.

Aktivita pro Bohemians 1905, právní spory

Je dlouholetým příznivcem fotbalových Bohemians a kolem roku 2005 se aktivně angažoval v krizi kolem vlastnických práv souvisejících s klubem, kdy přispěl především právní pomocí a strategií. Je místopředsedou představenstva Družstva fanoušků Bohemians, které spoluzaložil v březnu 2005,^[92][93][94] a členem dozorčí rady rovněž tehdy založené Bohemians 1905, a.s. (od prosince 2012 Bohemians Praha 1905).^[94]

Smlouvou z 6. dubna 2005 přešli hráči klubu ze „staré“ FC Bohemians, a.s. do nové, „fanouškovské“ Bohemians 1905. Stará a.s. skončila v konkursu a v lednu 2009 se konkursní správce obrátil na Bohemians 1905 s tím, že hráči jsou zapsáni do konkursní podstaty, s níž nelze nakládat bez jeho souhlasu, a podal na Bohemians 1905 vylučovací žalobu. Dienstbier však za advokátní kancelář vypracoval právní analýzu, že správce jednak již na hráče nemá práva a mimoto se jeho argumentace stejně netýká „prodeje“ hráčů, zejména Jana Morávka do německého Schalke 04;^[95] na jejím základě vedení klubu v dubnu 2009 uzavřelo smlouvu o přestupu za 2,25 mil. eur. Ačkoli Dienstbier tvrdil „Sjednáním smlouvy o přestupu hráče Morávka by se Bohemians 1905, a.s. ani její statutární orgány neměly vystavit žádným občanskoprávním ani trestněprávním sankcím“,^[95] tehdejší předseda dozorčí rady Petr Svoboda (a ředitel klubu Lukáš Přibyl, následně zesnulý) byl v září 2011 za tento a další dva přestupy odsouzen; po úspěchu odvolání byl Svoboda v prosinci 2012 znovu odsouzen pouze za dva z přestupů.^[96] Po prvoinstančním rozsudku podal v listopadu 2011 majitel konkurenčních střížkovských FC Bohemians Praha Michal Vejsada i na Dienstbiera jako člena dozorčí rady trestní oznámení za porušení povinnosti při správě cizího majetku, poškození věřitele a zvýhodnění věřitele.^[97] Dienstbier to označil za „úsměvnou záležitost … naprostou pitomost“.^[98] Další trestní oznámení na Dienstbiera v této věci podal v březnu 2013 Michal Maňák z Prahy 10, působící v politickém hnutí Uzdravme naši politiku.^[99]

Odkazy

Reference

Tento seznam referencí potřebuje upravit.

Tento článek obsahuje reference, které nemají standardní formu, jsou použity prosté internetové adresy, u nichž může hrozit znefunkčnění odkazu. Přidejte prosím doplňující informace standardní způsobem pomocí citací. Pomůžete tím udržet ověřitelnost a jednotný vzhled a styl článků.

Literaturaeditovat | editovat zdroj

• Vilém Prečan: Charta 77: 1977–1989: od morální k demokratické revoluci: dokumentace . Scheinfeld: Čs. středisko nezávislé literatury; Praha Ústav pro soudobé dějiny ČSAV; Bratislava: Archa, 1990. ISBN 80-900422-1-X. 525 stran.
• Timothy Garton Ash: Rok zázraků, Svědectví o revoluci roku 1989 ve Varšavě, Budapešti, Berlíně a Praze. Litomyšl, Praha, Paseka 2009. s 64. ISBN 978-80-7432-009-5
• ŠÍCHA Jan: Politika není kšeft – rozhovor s Jiřím Dienstbierem. Praha, Masarykova demokratická akademie 2012. ISBN 978-80-87348-10-9.
• Kdo je kdo: 91/92: Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 150. 
• Vladimír Hanzel: Zrychlený tep dějin. Praha, Galén 2006. ISBN 80-7262-426-1
• MIKOLÁŠ Robert: Jiří Dienstbier – Žít naplno. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2012. ISBN 978-80-7422-163-7. 183 stran, ilustrace, portréty, obsahuje bibliografii a rejstřík
• BLAŽEK, Petr; PAŽOUT, Jaroslav. Nejcitlivější místo režimu. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných pohledem svých členů. Praha: Pulchra, 2008. 144 s. ISBN 978-80-904015-2-5
• OTÁHAL Milan: Opozice, moc, společnost 1969/1989. Praha, Ústav pro soudobé dějiny 1998. ISBN 80-85800-12-8. s. 92
• FROLCOVÁ Jana: Proměny role a mediálního obrazu Jiřího Dienstbiera ml. Bakalářská práce, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, Brno 2012

Externí odkazyeditovat | editovat zdroj

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří Dienstbier na Wikimedia Commons
• Osoba Jiří Dienstbier mladší ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Dienstbier mladší
• Jiří Dienstbier na stránkách ČSSD
• Jiří Dienstbier mladší na stránkách Senátu Parlamentu České republiky
• Jiří Dienstbier (ml.) na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (v jejím 6. volebním období)
• Jiří Dienstbier na stránkách Naši politici
• Antonín Panenka a Jiří Dienstbier v pořadu Krásný ztráty, ČT24, 16.10.2007
• Rozhovory v pořadu Hyde park, ČT24: 27. 8. 2010 Archivováno 18. 6. 2020 na Wayback Machine., 5. 1. 2012, 21. 5. 2012
• Jiří Dienstbier Na rovinu
• Jiří Dienstbier v Otázkách Václava Moravce ČT24, 20. 11. 2011
• Jiří Dienstbier v Událostech a komentářích ČT24, 2. 8. 2012
• Jiří Dienstbier Talk show Jana Krause
• Debata kandidátů Eurohujeři teď mlčí. Prezidentští kandidáti řešili evropskou vizi. iDNES.cz, 8. 11. 2012
• Jiří Dienstbier Interview ČT24, 27. 11. 2012
• Jiří Dienstbier hostem pořadu Pro a proti, Český rozhlas Plus, 22. 11. 2018 9:35