Svatý Ludvík IX. Francouzský
francouzský král
Doba vlády	1226–1270
Korunovace	29. listopadu 1226
Narození	25. dubna 1214 Poissy
Úmrtí	25. srpna 1270 Tunis
Pohřben	Bazilika Saint-Denis
Předchůdce	Ludvík VIII. Francouzský
Nástupce	Filip III. Francouzský
Manželka	Markéta Provensálská
Potomci	Blanka Isabela Francouzská Ludvík Francouzský Filip III. Francouzský Jan Jan z Damietty Petr I. z Alenconu Blanka Francouzská Markéta Francouzská Robert z Clermontu Anežka Francouzská
Dynastie	Kapetovci
Otec	Ludvík VIII. Francouzský
Matka	Blanka Kastilská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatý Ludvík IX. Francouzský
Obraz
král
Příčina úmrtí	úplavice a kurděje
Svátek	25. srpna
Rodiče	Ludvík VIII. Francouzský[1] a Blanka Kastilská[1]
Místo pohřbení	Bazilika Saint-Denis
Státní občanství	Francouzské království
Řád	Františkánský řád
Vyznání	katolická církev
Svatořečen	11. července 1297, Řím, Papežský stát, Bonifác VIII.
Úřady	francouzský král
Uctíván církvemi	římskokatolická církev a církve v jejím společenství, anglikánská církev
Atributy	koruna, žezlo, plášť, meč
Patronem	Francie, arcidiecéze New Orleans, diecéze Port-Louis, holičů, ženichů
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatý Ludvík IX. Francouzský (francouzsky Louis IX de France, 25. dubna 1214 Poissy – 25. srpna 1270 Tunis) byl od roku 1226 francouzský král z dynastie Kapetovců. Zúčastnil se dvou křížových výprav, z nichž však ani jedna nebyla příliš úspěšná, provedl řadu reforem francouzského království a roku 1298 byl pro svůj příkladný život plný odříkání svatořečen.

Život

Dětství a mládí

Narodil se jako třetí z početného potomstva krále Ludvíka VIII. a Blanky, dcery kastilského krále Alfonse VIII. Byl druhým jménem známým synem svých rodičů. Jeho starší bratr Filip, který se narodil v roce 1209, v devíti letech zemřel a čtyřletý Ludvík se v roce 1218 stal následníkem trůnu.^[2] Dle dobových svědectví princ zdědil plavé vlasy a jemný vzhled po rodu z Hainaut.^[3] V dětském věku mu především matka dopřávala pečlivou výchovu a hodně času trávil také s dědečkem Filipem II., který po vítězství v bitvě u Bouvines přenechal válčení i správu království synovi Ludvíkovi VIII. a zkušeným královským rádcům.^[4]

Když Ludvík VIII. 8. listopadu 1226 při návratu z křížové výpravy proti albigenským nečekaně zemřel na úplavici, stal se jeho nástupcem teprve dvanáctiletý Ludvík IX. Zemřelý král byl pohřben 15. listopadu a jeho syn byl už o čtrnáct dní později 29. listopadu v Remeši korunován na krále Francie.^{[pozn. 1]} Vzhledem k svému věku však nemohl samostatně vládnout.^[6] Při cestě do Remeše byl Ludvík při zastávce v Soissons pasován na rytíře.^{[7][pozn. 2]} Ihned po pohřbu svého manžela ujala se královna vdova vášnivé obhajoby práv svého syna.^[8] Při správě království Blanka Kastilská mohla počítat s podporou skupiny věrných kastelánských rodů, z jejichž okruhu pocházeli arcibiskup v Sens Gautier Cornut, královský konstábl Matouš II. z Montmorency nebo královský maršálek Jean III. Clément. Podporovali ji i senliský biskup a kancléř Guérin a komoří Bartoloměj z Roye.^[9]

Regentství královny

Aby královna omezila rizika spojené s případnými ambicemi Filipa Hurepela, nevlastního bratra svého zemřelého manžela, daroval mu nový král hned po své korunovaci z jejího podnětu dva ze tří hradů, které francouzský král vlastnil na jeho panstvích. Zároveň mu bylo uděleno v léno saintpolské hrabství a na počátku roku 1227 obdržel i doživotní rentu ve výši 6000 tourských liber. Filip Hurepel se za sebe i za své potomky musel zavázat, že nebude vznášet žádné další požadavky ohledně dědictví. Dne 6. ledna 1227 král nechal propustit flanderského hraběte Ferdinanda, který byl držen v zajetí od bitvy u Bouvines. Při svém propuštění složil králi výkupné a poskytl záruky vhodného chování. V dalších letech pak Ferdinand Ludvíkovi vždy věrně sloužil.^[10] Brzy po korunovaci se proti mladému králi vytvořila koalice velmožů, kteří od posílení královské moci očekávali újmu na svém postavení. Patřili k nim především bretaňský vévoda Petr Mauclerc, hrabě ze Champagne Theobald V. a hrabě z Marche Hugo X. z Lusignanu. Spoléhali přitom na pomoc anglického krále Jindřicha III., kterému záleželo na znovuzískání ztracených území ve Francii, a který vzbouřencům sliboval různé výhody.^[11] Královně se podařilo s podporou papežského legáta shromáždit velké vojsko, se kterým vytáhla na jih. Mezitím se Theobald ze Champagne nepohodl se svými spojenci a přešel na stranu královny. V této pro vzbouřence nepříznivé situaci se Petr Mauclerc a Hugo z Lusignanu v březnu 1227 poddali královně. Při té příležitosti byly domluveny sňatky mezi dětmi královny a příslušníky rodů z Lusignanu a z Dreux. Zároveň bylo uzavřeno příměří s anglickým králem.^[12]

Zklidnění situace bylo jen zdánlivé, protože už v létě 1227 se francouzští baroni sešli v Corbeil a rozhodli se, že se zmocní krále. Do svého čela si postavili Filipa Hurepela a Petra Mauclerka. Cílem baronů nebyla otevřená vzpoura proti králi, ale snaha zbavit vlivu královnu matku. Přední šlechtici by pak jménem krále mohli vládnout sami. Při své cestě z Orléans byl král v Montlhéry zastaven baronským vojskem a vysvobodil jej až ozbrojený pařížský lid.^[13][14]

V letech 1227–1229 pokračovala královská armáda pod vedením Humberta z Beaujeu v křížové výpravě proti albigenským zahájené Ludvíkovým otcem. Sám král se tažení nezúčastnil a není známo, do jaké míry se podílel na konci křížové výpravy. Výprava byla ukončena pařížskou smlouvou podepsanou 12. dubna 1229. Toulouskému hraběti Raimondu VII. se sice podařilo udržet většinu svých území, ale jeho dcera a jediná dědička Jana se měla provdat za jednoho z Ludvíkových bratrů a přinést mu věnem Toulouse a toulouský kraj. Pokud by Raimond neměl další potomky, měla Jana zdědit i ostatní jeho panství. Kdyby se Jana se svým manželem nedočkala potomků, mělo se celé jejich panství stát součástí francouzské koruny. Ludvík smlouvou získal severní část albigenského kraje včetně města Albi. Získal také do zástavy sedm hradů včetně citadely v Toulouse.^[16][17][18] V září 1229 uzavřel Ludvík smlouvu i s dalším vzbouřencem z jižní Francie Raimundem II. Trencavelem. Na jejím základě získal Ludvík Carcassonne s okolím. Francouzské korunní území tak poprvé dosáhlo až ke Středozemnímu moři a Ludvík zde později založil přístav Aigues-Mortes.^{[19][pozn. 3]}

V roce 1229 Ludvík spolu se svou matkou založil Klášter Royaumont. Plnil tak vůli svého otce, který ve své závěti odkázal vekou sumu peněz na založení kláštera u Paříže. Klášter měl být původně fundací řeholních kanovníků z pařížského opatství svatého Viktora, ale Ludvík spolu se svou matkou převedli fundaci na cisterciácký řád. Na výstavbě nového kláštera se Ludvík osobně podílel.^[21]

V letech 1233–1234 Ludvík pomohl vyřešit spor o hrabství Champagne. O práva na hrabství se totiž přihlásila Alice, kyperská královna a sestřenice hraběte Theobalda IV. V roce 1234 došlo k dohodě, když se Alice vzdala svých práv na hrabství výměnou za 40 000 tourských liber v hotovosti a roční rentu 2000 liber. Protože Theobald nebyl schopen tak vysokou částku zaplatit, obrátil se s žádostí o pomoc na Ludvíka. Ludvík uhradil Alici všechny pohledávky. Na oplátku se Theobald v králův prospěch vzdal lenní držby hrabství Blois, Chartres, Sancerre a châteaudunského vikomství.^[23]

Sňatek a samostatná vláda

V roce 1233 zůstával Ludvík IX. stále svobodný. Vina za to byla kladena jeho matce, která prý bránila jeho sňatku, aby nebyl oslaben její vliv na krále. Brzy poté se situace změnila a Ludvíkovou vyvolenou se stala teprve třináctiletá Markéta, dcera provensálského hraběte Ramona Berenguera V. a Beatrix Savojské. Snoubenci byli sice příbuzní čtvrtého stupně, ale dispensem z 2. ledna 1234 je papež Řehoř IX. této překážky zbavil.^[24]

Sňatek se uskutečnil 27. května 1234 v Sens. Jako věno vyplatil nevěstě její otec 8000 marek stříbra později zvýšené o dalších 2000 marek.^[26] Den po svatbě, 28. května, byla novomanželka korunována. Veškeré náklady na sňatek dosáhly částky 2526 pařížských liber.^[27] Je pravděpodobné, že ve stejném roce, co se oženil s Markétou či nejpozději o rok později, ve věku 21 let, se Ludvík IX. ujal samostatné vlády. I poté si však Blanka Kastilská zachovala autoritu a významný vliv na dvoře svého syna.^[28] Novomanželé byli do sebe zamilováni a králova matka neviděla ráda, že král tráví tolik času se svou manželkou, místo aby se staral o správu království.^[29] První dítě se novomanželům narodilo až šest let po svatbě.^{[pozn. 4]} Přestože Ludvík svou ženu velmi miloval, její vliv na něj se nikdy nevyrovnal vlivu jeho matky nebo sourozenců.^[31]

Na konci třicátých let získal Ludvík od konstantinopolského císaře Balduina II. Kristovu trnovou korunu,^{[pozn. 5]} kterou nechal v roce 1239 převézt do Francie.^[35] Ludvík za trnovou korunu pravděpodobně zaplatil 10 000 pařížských livrů a doprava do Francie stála dalších 2000 livrů.^[36]

Pro nově získanou cennou relikvii nechal postavit novou kapli známou jako Sainte-Chapelle (Svatá kaple). Kaple byla postavena v rekordním čase včetně výzdoby mozaikových oken a pravděpodobně i soch. Vysvěcena byla 26. dubna 1248. Ještě za života Ludvíka IX. byla kaple považována za mistrovské dílo.^[38] Ludvíkovi se v kapli podařilo shromáždit velkolepou kolekci svatých ostatků. Kromě trnové koruny, která sehrála důležitou roli při vytváření kapetovského monarchistického kultu,^[39] se jednalo o dva velké fragmenty svatého Kříže (z nichž jeden byl nazýván Crux triumphalis), železný hrot kopí, kterým byl probodnut bok Ježíše Krista, část Kristova rubáše, kámen z Božího hrobu a také různé jiné ostatky, jako třeba lebky svatého Klimenta a svatého Blažeje.^[40]

Po dosažení plnoletosti svých mladších bratří Ludvík naplnil otcovu závěť a předal jim do správy jejich dědictví. Tak se Robert stal v roce 1237 hrabětem z Artois, Alfons v roce 1241 hrabětem z Poitiers a Karel v roce 1246 hrabětem z Anjou. Při příležitosti byli všichni bratři Ludvíkem pasováni na rytíře.^[41]

Křížová výprava

Dne 10. prosince 1244 Ludvík vážně onemocněl (pravděpodobně se jednalo o úplavici). Během několika dní se jeho stav se rychle zhoršil a královo okolí se začalo obávat nejhoršího. Dne 14. prosince Ludvík v předtuše smrti a s přáním, aby zemřel smířen s Bohem jmenoval dva smírčí soudce, kteří měli urovnat jeho spory s kapitulou katedrály Notre-Dame. V celém království se konaly modlitby a procesí za královo zdraví. Královna dokonce nechala do Pontoise, kde Ludvík onemocněl, přivézt relikvie z královské kaple, aby se jich Ludvík dotkl.^[42]

Po uzdravení z vážné nemoci král ohlásil svůj záměr uspořádat křížovou výpravu do Palestiny. Ludvíkovo rozhodnutí se nesetkalo s pochopením jeho matky. Ona sama i pařížský biskup Vilém z Auvergne se pokusili uzdraveného Ludvíka odvrátit od jeho záměru s tím, že slib, který složil ve chvíli, kdy nevládl všemi svými duševními schopnostmi není platný. Rozmluvit králi jeho rozhodnutí se jim však nepodařilo.^[44] Ani ne dva měsíce poté, co Ludvík přijal kříž, souhlasil papež s vyhlášením křížové výpravy a její organizací byl pověřen legát Odo ze Châteauroux. Situaci poněkud komplikovalo to, že ve stejné době byla hlásána i křížová výprava proti císaři Fridrichovi II. Vojáci křížové výpravy pocházeli z celého území francouzského království. V roce 1245 Ludvík IX. svolal shromáždění baronů, aby získal jejich souhlas a podporu pro křížovou výpravu. O tři roky později na jaře 1248 svolal shromáždění opět, aby baroni složili lenní hold jeho dětem pro případ, že by se z výpravy nevrátil.^[45]

Král se i s celým vojskem nalodil 25. srpna 1248 v Aigues-Mortes. Spolu s ním vyrazila na křížovou výpravu i skoro celá jeho nejbližší rodina. Velikost jeho vojska dosahovala asi 25 000 mužů, z toho přes 2500 rytířů. Cílem plavby se stal Kypr, který byl určen za shromaždiště celého vojska.^[46][47] Do Limassolu na Kypru Ludvík dorazil 17. září.^[48]

V polovině května vyplulo Ludvíkem vedené křižácké vojsko z Kypru. Vzhledem k nepřízni počasí dorazila flotila k Damiettě až 4. června. Časně ráno 5. června začali křižáci pod ochranou střelců z kuší s vyloďováním. Podařilo se jim získat předmostí a vybudovat tábor. Sultán as-Sálih zatím s hlavní muslimskou armádou vyčkával po proudu Nilu za Damiettou. Obránci Damietty tak město raději vyklidili, než by riskovali smrt v boji nebo hladem při obležení města. Damietta tak padla do rukou překvapených útočníků po pouhých několika hodinách boje. Křesťané ve městě získali velké zásoby potravin a válečného materiálu a také zde osvobodili 53 křesťanských zajatců, kteří zde byli uvězněni od páté křížové výpravy.^[49] Celé město bylo obsazeno se ztrátou pouhého jediného muže.^[50] Po dobytí města nařídil Ludvík zvýšit opevnění města, opravit příkopy a posílit zdi. Nechal také obnovit kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl dříve změněn na mešitu.^[51] Uvažoval i o kolonizaci dobytých území v Egyptě.^[52]

Zdržení na Kypru neumožnilo králi zformovat armádu k pochodu na jih ještě před začátkem pravidelných nilských záplav. Živé vzpomínky na neúspěch páté křížové výpravy vedly k tomu, že se křižáci rozhodli zůstat přes léto v dobytém městě. Získaného času využil Ludvík k tomu, aby jeho vojsko bylo posíleno dalšími oddíly včetně oddílu jeho mladšího bratra Alfonse. Alfons dorazil do Egypta 24. října v době, kdy v Egyptě začínalo nejvhodnější období k boji. V ležení u Damietty zvažovali křižáci dva možné scénáře dalšího postupu. Zatímco část vojska chtěla uskutečnit relativně bezpečný útok na Alexandrii, Ludvík spolu se svým bratrem Robertem z Artois chtěli zaútočit přímo na Káhiru. Robert z Artois argumentoval tím, že „kdo chce zabít hada, musí mu nejprve roztít hlavu“. Rozhodující byl Ludvíkův názor, protože na jeho finančních zdrojích závisela většina křižáckých vůdců. Místem dalšího křižáckého postupu se tak stala Káhira. Ještě před odjezdem z města jmenoval Ludvík v Damiettě arcibiskupa a stálou kapitulu katedrálních kanovníků.^[54][55]

Bitva u al-Mansúry

Dne 20. listopadu 1249 vyrazilo křižácké vojsko z Damietty ke Káhiře. Křižácké vojsko postupovalo velmi pomalu a denně neurazilo více než tři kilometry. Hlavní vojsko doprovázela po vodě početná flotila určená pro boj na Nilu. Během pomalého křižáckého postupu zemřel na konci listopadu u al-Mansúry egyptský sultán as-Sálih Ajjúb. Po jeho smrti přešla reálná moc v Egyptě na jeho vdovu Šadžar ad-Durr a Fachr ad-Dína. Sultánovu dědici al-Mu’azzamovi Túránšáhovi totiž trvalo tři měsíce, než dorazil do Egypta. Muslimové se neúspěšně pokusili zastavit křižácký postup 7. prosince, kdy se utkali s templářským předvojem. O čtrnáct dní později dorazili křižáci k nilskému kanálu Bahr as-Saghír, kde si proti egyptskému táboru postavili vlastní opevněný tábor. Obě vojska na sebe navzájem útočila, ale rameno Nilu bránilo uskutečnění velké bitvy.^[56]

Situaci změnilo až několik egyptských zběhů, kteří křižáky informovali o existenci hlubokého brodu níže po proudu řeky. Ludvík se rozhodl zaútočit, protože pro dlouho trvající poziční válku neměl dostatek sil. Ráno 8. února byl zahájen útok přes brod. Hloubka vody umožňovala přebrodění jen jezdcům na koních. Rytíři měli zajistit protější břeh a teprve poté měla pěchota přejít na druhý břeh. Předsunutý oddíl pověřený úkolem zajištění protějšího břehu vedl králův bratr Robert z Artois. Byl posílen o templáře a johanity a anglický oddíl vedený Vilémem Longespéem. Oddíl se úspěšně dostal přes rameno Nilu. Zde však nevyčkal na Ludvíka, ale hned zaútočil na egyptský tábor, kde zastihl zcela nepřipravené obránce. Během útoku byl zabit velitel egyptských vojsk a faktický vládce Egypta Fachr ad-Dín Júsuf, který byl zaskočen při ranní očistě. Zaskočení Egypťané hledali záchranu v al-Mansuře. Křižáci nadšení úspěchem nevyčkali, až se shromáždí celé vojsko, a pokračovali v útoku a v pronásledování nepřátel do al-Mansúry. Úzké a spletité městské uličky však útočící jízdní vojsko zbavily všech výhod a dosavadní triumf se změnil v masakr křesťanských rytířů.^[57]

Mezitím se král Ludvík i s hlavním jízdním oddílem dostal na druhý břeh. Zde musel čelit opakovaným egyptským protiútokům. Boje probíhaly po celý den a teprve za soumraku se křesťanskému vojsku podařilo opanovat celé bojiště. Egypťané sice byli poražení, ale jejich vojsko nebylo zničeno a al-Mansúra nebyla dobyta. Cesta do Káhiry tak zůstávala stále blokována. Koncem února dorazil do egyptského tábora u al-Mansúry nový sultán Turanšáh. S postupujícím časem se postavení křižáckého vojska zhoršovalo. Zatímco muslimské vojsko bylo neustále doplňováno posilami a válečným materiálem, křižákům se začalo nedostávat potravin a začaly je trápit nemoci, především kurděje^{[pozn. 6]} a úplavice. Egypťanům se navíc podařilo přetáhnout po souši část člunů níže po proudu křižáckého tábora a odříznout tak křižácký tábor od zásob v Damiettě. Zhoršující se podmínky vedly Ludvíka k tomu, že na konci března se stáhl zpět na druhou stranu kanálu Bahr as-Saghír.^[60]

Zajetí

Probíhající diplomatická jednání mezi křižáky a Egypťany o výměně Damietty za Jeruzalém také nevedla k cíli. Sultán si byl totiž vědom toho, že se jeho postavení stále více zlepšuje a jednání proto protahoval, když nabízel nepřijatelné podmínky dohody. Dne 5. dubna 1250 se nemocný Ludvík rozhodl k definitivnímu ústupu k Damiettě.^[61]

Sultán neponechal nic náhodě a za každou cenu chtěl zabránit, aby se křižácké vojsko stáhlo k Damiettě. Soustředěné muslimské útoky, vyčerpání křižáků i jejich upadající morálka vedly k tomu, že během ústupu došlo k praktickému rozpadu vojska. Většina křižácké armády tak byla buď zmasakrována nebo se vzdala. Jen malému množství lodí se podařilo uniknout až k Damiettě. Kapituloval i samotný Ludvík, který byl po zajetí spolu se svým doprovodem v řetězech převezen do al-Mansúry. Zajetí krále a rozbití křížové výpravy znamenalo absolutní muslimské vítězství.^[63]

Po zajetí krále hodlali obránci Damietty město okamžitě opustit. Jejich záměru zabránila královna apelem na svůj stav (byla krátce po porodu) a také slibem, že zaplatí všechny jejich náklady včetně jídla. Údajně se jednalo o částku 360 000 tourských livrů. To, že se královně podařilo Damiettu udržet, hrálo později významnou roli při jednání o Ludvíkově propuštění ze zajetí.^[65]

Provedený převrat nic nezměnil na dojednané dohodě s křižáky. Tak byl 6. května propuštěn ze zajetí král Ludvík a Damietta byla předána muslimům. Během následujících dvou dnů byla zaplacena polovina výkupného za zajaté křižáky.^[67] Při shromažďování a počítání výkupného se zjistilo, že chybí ještě 30 000 livrů. Král souhlasil s návrhem Jeana de Joinville, aby se chybějící částka vypůjčila od templářů. Templářský komtur Štěpán z Otricourtu to však odmítl s tím, že řád nemůže půjčovat peníze, které mu svěřili jiní lidé. Joinville tak získal potřebné peníze až pod pohrůžkou použití násilí.^[68]

Cesta do Svaté země

Po zaplacení poloviny výkupného a po propuštění všech významných zajatců odplul Ludvík z Egypta do Akkonu, kde přistál 12. nebo 13. května. Brzy po přistání svolal Ludvík v Akkonu poradu svých leníků o budoucích plánech. Blanka Kastilská totiž v dopise vyzývala svého syna k urychlenému návratu do Francie. Ludvíkovi bratři a flanderský hrabě radili k návratu do Francie. Dne 3. července oznámil Ludvík své rozhodnutí. Královi bratři a každý, kdo si přál se vrátit, se měli vrátit domů. Samotný král spolu s těmi, kteří chtěli zůstat, se rozhodl pro setrvání v Palestině. Královi bratři se vydali na zpáteční cestu asi v polovině července. S králem zůstalo ve Svaté zemi jen asi 1400 mužů. Je možné, že důvodem Ludvíkova setrvání ve Svaté zemí nebyla jen zbožnost, ale i snaha napravit neúspěchem pošramocenou pověst francouzského krále. Během následujících let Ludvík vynaložil velké částky peněz na obnovu opevnění Jaffy, Caesareje, Sidonu a Akkonu.^[67][69] V Jaffě navštívil Ludvíka i nový antiochijský kníže Bohemund VI. Také jemu věnoval Ludvík potřebné finance na posílení opevnění Antiochie. Během pobytu ve Svaté zemi se Ludvíkovi podařilo dosáhnout propuštění všech křižáků držených v egyptském zajetí. Kromě zajatců získal Ludvík od vůdce egyptských mameluků darem i zebru a slona.^[70] Dne 27. listopadu zemřela ve Francii Ludvíkova matka Blanka Kastilská. Z práva o její smrti se dostala k Ludvíkovi do Svaté země teprve na jaře roku 1253.^[71] Trvalo ale ještě rok než se Ludvík rozhodl pro cestu zpět do Francie. Ve Svaté zemi zanechal asi stovku rytířů s doprovodem, které zaplatil pod velením Geoffroye ze Sergines. Tato jednotka se stala základem stálého tzv. „francouzského regimentu“, který působil ve Svaté zemi až do zániku křižáckých států a jehož pomoc byla pro tyto státy mnohem významnější než občasné křížové výpravy.^[72]

Přestože Ludvíkova křížová výprava byla nejlépe naplánovanou a zorganizovanou křížovou výpravou na východ, skončila nezdarem. Ani neúspěch křížové výpravy však nevedl k zániku nadšení pro křižáckou věc v dalších letech.^[73]

Návrat z křížové výpravy

Dne 24. nebo 25. dubna 1254 se Ludvík spolu se svou manželkou a třemi dětmi narozenými na křížové výpravě (Janem Tristanem, Petrem a Blankou) nalodil v Palestině na loď a vydal se na cestu domů do Francie. Po více než dva měsíce trvající plavbě se vylodil na evropském pobřeží 10. července v Salins d’Hyères. Odtud pokračoval v doprovodu Jeana de Joinville do Aix-en-Provence, odkud se vydal na pouť ke svaté Máří Magdaléně de Sainte-Beaume. Dále pokračoval do Beaucaire, kde se rozloučil s Joinvillem. Už na francouzském území pak pokračoval přes Aigues-Mortes, Saint-Gilles, Nîmes, Le Puy, Clermont, do baziliky v Saint-Denis, kde uložil korouhev a kříž. Konečně 7. září 1254 dorazil do Paříže.^[74][75]

Poznamenán prožitým utrpením a rozčarováním z neúspěchu křížové výpravy se Ludvík stal ještě více zbožnějším a pokornějším. V celé Francii začal uplatňovat přísnou morálku, zakazoval prostituci, hazardní hry a po celém království vysílal kontrolory, aby odstranili vše, co se podle jeho názoru příčilo Božím přikázáním.^[77] Prostý šat, který Ludvík oblékl jako účastník křížové výpravy, odkládal v následujících letech jen výjimečně. Také v jídle a v pití byl ještě střídmější než před odjezdem na křížovou výpravu. Od prostého života, tak Ludvík postupně přešel k přísné střídmosti, která se stala hlavní myšlenkou jeho politiky. Myšlenkou platnou pro všechny obyvatele království, která měla vést k nastolení mravního a křesťanského řádu.^[78]

Mír s Aragonií a Anglií

V 50. letech došlo k opětovnému vystupňování napětí mezi Francií a Aragonií, když aragonský král Jakub I. opětovně vznesl své nároky na město Millau, hrabství Foix a Gévaudan a vikomství Fenouilledès. Oba panovníci však dali přednost mírovému urovnání sporu. V roce 1255 určili dva církevní smírčí soudce (Francouze a Aragonce) a přijali jejich návrh. Výsledkem bylo podepsání mírové smlouvy v Corbeil 11. května 1258.^[79]

Když v letech 1253–1254 potlačil anglický král Jindřich III. šlechtickou vzpouru v Gaskoňsku, vracel se do Anglie přes Francii. Na Ludvíkovo pozvání strávil Vánoce roku 1254 v Paříži. Zde došlo také k setkání čtyř dcer zemřelého provensálského hraběte: francouzské královny Markéty, anglické královny Eleonory, Sanchy, manželky Richarda Cornwallského, a Beatrice, manželky Karla z Anjou. Během setkání oba králové pocítili sympatie a Ludvík dokonce daroval Jindřichovi slona, kterého si přivezl z Egypta.^[80][81]

Roku 1258 byla mezi nimi po dlouhých a náročných jednáních uzavřena smlouva. Ludvík bez boje předal Jindřichovi bývalé državy jeho předků – Limousin, Périgord a Saintonge. Na oplátku se Jindřich III. zřekl nároků na Normandii, Anjou a Poitou a své državy Akvitánii a Gaskoňsko přijal od Ludvíka v léno za velkolepých slavností v prosinci 1259.

Království zažilo celých patnáct let míru.^[84]

Mincovní reformy

Ke konci své vlády (v letech 1262–1270) provedl Ludvík několik důležitých mincovních reforem. Nařízením z roku 1262 zavedl královské mince jako jediné oběživo ve Francii a zakázal jejich napodobování a padělání. Výjimku měly mince šlechticů s právem ražby mincí. Jejich oběh však byl omezen jen na jejich vlastní panství. Další dvě nařízení z let 1262–1265 žádala od všech královských poddaných přísahu, že nebudou používat anglické mince esterliny. Jako nejzazší termín jejich použití byl stanoven srpen 1266. V červenci 1266 byla dalším nařízením obnovena ražba pařížského denáru a byla nově stanovena jeho váha a obsah drahého kovu v něm.^{[pozn. 7]} Byla také vyhlášena i ražba nové mince tourského groše. Někdy v letech 1266–1270 pak vydal nařízení, kterým zavedl novou minci zlatý denár se štítem (deniers d’or à l’écu) nazývaný zkráceně écu.^{[pozn. 8]} Ražba zlatých mincí v tehdejší Evropě patřila spíše k výjimkám.^{[pozn. 9]} Zatímco obnovený pařížský denár a écu se neujaly, tourský groš se těšil velké oblibě i na mezinárodním trhu a používal se i ve 14. století.^[87]

Další křížová výprava

V září 1266 se Ludvík, ač chatrného zdraví, rozhodl k další křížové výpravě.

Dne 25. března 1267 při rituálu v Sainte-Chapelle přijal kříž spolu se svými třemi syny, dalšími rodinnými příslušníky a předními představiteli francouzské šlechty. Přes veškerou Ludvíkovu snahu se nepodařilo dostatečně zkoordinovat postup jednotlivých křižáckých vojsk. Tak aragonský král vyrazil už v červnu 1269 a většina jeho lodí byla po cestě do Svaté země zničena v bouři. Francouzská flotila vyrazila až 2. července 1270 z Aigues Mortes. Dne 4. července dorazila do Cagliari, kde čekala na příjezd dalších křižáků. Zde také Ludvík 13. července oficiálně oznámil, že cílem křížové výpravy je Tunis. Výhodou Tunisu bylo, že byl pro Ludvíka velmi dobře dosažitelný po moři. Navíc dobytí města by velmi posloužilo Ludvíkovu bratrovi a sicilskému králi Karlovi z Anjou.^[89] Svou roli ve výběru cíle kruciáty mohla hrát i soudobá neznalost zeměpisu, kdy se Ludvík spolu se svými současníky zřejmě domníval, že Tunis leží mnohem blíže Egyptu než ve skutečnosti, a že by se mohl stát vhodnou základnou pro pozdější útok na egyptského sultána.^[90] K útoku na Tunis mohlo ale Ludvíka vést i to, že se zpozdil mongolský útok proti mamlúkům (s nimž chtěl Ludvík křížovou výpravu koordinovat) a král tak musel shromážděné síly využít k jiné (původně neplánované) operaci.^[91]

V Tunisu se francouzské vojsko vylodilo 18. července a o necelý týden později se přesunulo směrem ke Kartágu, kde byly lepší podmínky pro postavení tábora včetně lepšího zdroje vody. Zde Ludvík čekal na svého bratra, který v té době teprve začal vyzbrojovat svou flotilu. V táboře se rozšířilo nebezpečné nakažlivé onemocnění (zřejmě tyfus nebo úplavice). Na jeho následky zemřel králův syn Jan Tristan a onemocněl i Ludvík spolu se svým následníkem Filipem. Ludvík, těžce zasažený ztrátou mladšího syna, nemoci posléze podlehl.^[92]

Novým francouzským králem se stal princ Filip a vůdcem výpravy (kvůli chlapcově mládí) Karel z Anjou. Karlovi se podařilo vyjednat s emírem dohodu o volném obchodu a ochraně křesťanských mnichů. Tím pro Francouze výprava skončila a vraceli se zpět na evropský kontinent.

Při plavbě do Trapani zastihla flotilu vichřice a výprava ztratila na čtyřicet válečných lodí. Mladý král Filip s manželkou s bídou zachránil holý život. Vyděšení cestovatelé se rozhodli raději pro cestu po souši. Do vlasti se jich přesto vrátilo jen pár. Nemoci podlehl navarrský král Theobald II., jeho manželka Isabela (Ludvíkova dcera) zemřela o rok později. Mladou královnu Francie Isabelu shodil kůň, což vedlo k předčasnému porodu mrtvého chlapce a Isabelině smrti o pár dní později. Srpen roku 1271 se stal osudným pro Ludvíkova bratra Alfonse z Poitiers a jeho ženu Janu. Zavražděn byl syn Richarda Cornwallského Jindřich z Almainu. Ve chvíli modlitby byl v kostele zákeřně přepaden a ubodán Guyem a Simonem, syny Simona z Montfortu. Byla to msta za opuštění řad vzbouřenců proti králi Jindřichovi III.

Průvod s rakví plnou kostí mrtvého krále^{[pozn. 10]} dorazil do Paříže až v květnu 1271. Ludvík byl posledním francouzským panovníkem, který se postavil do čela křížové výpravy.

Svatořečení

Brzy po své smrti získal Ludvík pověst svatosti pro svou hlubokou zbožnost a také pro činy vykonané pro křesťanství, které odpovídaly jednání „svatého krále“.^[95]

První iniciativu ve věci svatořečení vyvinul papež Řehoř X., který 4. března 1272 napsal zpovědníkovi Ludvíka IX. Geoffroyovi z Beaulieu, aby mu zaslal co nejvíce informací o životě Ludvíka IX., kterého papež považoval za pravý vzor po všechny křesťanské panovníky.^[97] V odpověď na papežský dopis sepsal Geoffroy z Beaulieu kolem roku 1274 první životopis zemřelého krále, ve kterém shrnuje, že podle jeho názoru je Ludvík hoden oficiálního svatořečení.^[98] Šetření o svatosti krále trvalo řadu let a teprve v roce 1281 bylo zahájeno oficiální řízení. Během něho bylo zdokumentováno přes 330 svědectví o zázracích a shromážděno 38 výpovědí. Přesto se proces táhl až do roku 1297, kdy byl Ludvík IX. svatořečen papežem Bonifácem VIII. Po svatořečení se úcta k Ludvíkovi ještě zvýšila. Francouzský král Filip IV. nechal 17. května 1306 dopravit Ludvíkovu lebku do Sainte-Chapelle. Různé další ostatky pak rozesílal kostelům v celé Francii.^[99]

Dne 25. srpna 1298 proběhl v katedrále v Saint-Denis za přítomnosti francouzského krále Filipa IV. slavnostní obřad, při kterém byly kosti svatého Ludvíka exhumovány a uloženy do relikviáře za oltářem.^[100]

Hodnocení

Po překonání těžkostí v začátcích své vlády se Ludvíkovi podařilo rozšířit svou jurisdikci na nezávislá královská léna za hranicemi jeho korunní domény. Zde všude napomáhal vymáhání práva, dodržování míru a ochraňoval církev. Za jeho vlády tak byl položen základ pro právní jednotu pozdějšího francouzského národa.^[101]

V pozdějším období své vlády přijal Ludvík za svůj asketický způsob života. To vzbudilo kritiku osob, které se domnívaly, že takový způsob života je neslučitelný s hodností krále.^[103]

V době úmrtí Ludvíka IX. byla Francie nejbohatší zemí Evropy.^[104]

Vývod z předků

Odkazy

Poznámky

Reference

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk