Měšek I. Těšínský
kníže
Korunovace	1281
Úplné jméno	Měšek I. Těšínský
Tituly	Kníže ratibořský, Kníže těšínsko-osvětimský
Narození	okolo 1252
Úmrtí	před 27. červen 1315
Pohřben	Těšín Kostel svaté Máří Magdalény v Těšíně
Kazimír I. Těšínský a Jan I. Osvětimský
Nástupce	Přemek Ratibořský
Manželka	neznámá
Potomci	Viola Těšínská Vladislav I. Osvětimský Kazimír I. Těšínský
Rod	Těšínští Piastovci
Dynastie	Piastovci
Otec	Vladislav I. Opolský
Matka	Eufemie Velkopolská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Měšek I. Těšínský či Měško (polsky Mieszko cieszyński) (narozen 1252/1256, zemřel 27. srpna 1315) – od roku 1281/1282 spolu s bratrem Přemyslem vládl v Těšíně, Osvětimi a Ratiboři. Od roku 1290, po rozdělení samostatně, jako kníže těšínsko-osvětimský, spojenec (možná i lenik) Václava II. Byl zakladatelem Těšínské větve Piastovců.

V historické literatuře je psán také někdy jako Měšek III. Opolský (polsky Mieszko III Opolski).^[1]

Život

Za života svého otce

Byl nejstarším synem Vladislava I. Opolského a jeho ženy Eufemie Velkopolské. V historických záznamech byl poprvé zmiňován 12. října 1258, kdy spolu s otcem a dvěma bratry vydal souhlas na založení nadace pro cisterciáky v Rudě (polsky Rudy Wielkie, německy Groß Rauden).

Kníže Ratibořský

Po smrti otce (1281/1282), a to i přesto, že byl nejstarší syn, dostal panství v Ratiboři. Sídlo otce, Opole, převzal třetí bratr Boleslav I.. Měšek, jako nejstarší se sourozenců byl poručníkem nejmladšího Přemysla. Ten teprve v roce 1284 se stal knížetem. V tomto období, konkrétně roku 1288, založil nové město Fryštát a strážní hrad ve Fryštátě, který se v polovině 15. století proměnil v jednu z Piastovských rezidencí.^[2]

Kníže Těšínsko-osvětimský

K rozdělení knížectví na jednotlivá panství došlo v roce 1290. Přemyslav převzal Ratibořské knížectví. Měšek zůstal v Těšíně, převzal vládu nad těšínskou, osvětimskou, chrzanovskou (polsky Chrzanów) a zátorskou kastelánii. Prvně, jako těšínský kníže, je zmíněn v listině z 1. ledna 1290.^[3]

V roce 1285 Měšek podpořil vratislavského biskupa Tomáše II. Zarembu tím, že mu poskytl azyl v Ratiboři, před Jindřichem IV. Probusem.

V roce 1290 daroval rytíři Buhušovi (polsky Bogusz) 10 franckých lánů poblíž města Těšín. Tím byl dán základ k založení dnešní vesnice Bohušovice (polsky Boguszowice).

Měšek zahájil intenzivní kolonizaci území svého knížectví tak, že založil řadu osad. Dal privilegia (obchodní) městům Těšín, Osvětim (kde byl v roce 1291 založen sklad soli, které pocházela z Solného dolu Wieliczka), Bílsku a Fryštátu. 10. listopadu 1292 dal městské práva Zátoru.

Boj o královský trůn

Měšek nepodpořil kandidáty (Jindřicha IV. Probuse, Přemysla II. Velkopolského ani Vladislava I. Lokýtka). Postavil se na stranu Václava II. (tou dobou jen český král). K uzavření dohody mezi Měškem a jeho bratry Boleslavem, Kazimírem a Přemkem došlo formálně 17. února 1291 v Olomouci. Historici se dohadují, kdy Měšek složil lenní hold Václavu II., resp. zda to bylo v únoru 1291, nebo až 11. srpna 1292, kdy se Václav II. stal polským králem.

Měšek se neúčastnil válečné výpravy Václava II. do Krakova v roce 1291, rovněž ani v dalším roce, kdy Václav II. bojoval proti Vladislavu I. Lokýtkovi, kdy Vladislav I. bitvu prohrál a složil lenní hold Václavu II. v Sieradzi (polsky Sieradz). Měšek však Václavu II. poskytl své vojsko.

V roce 1300 se účastnil korunovace Václava II. v Hnězdně (polsky Gniezno) na polského krále. Politika spolupráce s českými Přemyslovci pokračovala i po smrti Václava II. Jeho syn Václav III. se 5. října 1305 oženil s dcerou Měška, Violou Alžbětou Těšínskou. Díky tomu sňatku získal velký vliv v českém království. Historici spekulují, že to mohl být ze strany Měška promyšlený tah, díky kterému by získal polskou korunu. Dobře naplánovanou kariéru mu však překazilo zabití (královražda^[4]) Václava III. v Olomouci 4. srpna 1306. Český král po sobě nezanechal žádné potomky, tím tato linie vymřela po meči. Tím Měšek svůj vliv ztratil.

Po roce 1306 se jeho vliv zcela vytratil. Ve věku 50 let předal vládu svým synům – Vladislavovi I. a Kazimíru I. Po úpadku českého království byl jeho jediný politický akt předání državy města Kenty (polsky Kęty) krakovskému biskupovi Jan Muskatovi (polsky Jan Muskata), protivníkovi Vladislava I. Lokýtka v Malopolsku.

Nepodpořil, oproti jeho bratrovi Boleslavovi, vzpouru starosty Krakova jistého Alberta^[5] (polsky Bunt wójta Alberta) v roce 1311.

Podpora církve

Měšek byl štědrým podporovatelem (sponzor) církve. Díky jeho podpoře byl dokončen klášter dominikánů v Těšíně (krátce po roce 1283). Finančně podporoval klášter norbertánek v Černovousech^[6] (polsky Czarnowąsy, Opolské vojvodství) a klášter dominkánů v Těšíně.

Manželství

Ještě za života svého otce se oženil s blíže neznámou kněžnou. Ovdověl nejpozději v roce 1302. Z tohoto manželství se narodili dva synové: Vladislav I. a Kazimír I., a dcera: Viola Alžběta.

Smrt

Přesné datum smrti není známo. Podle diplomatické korespondence v knížectví se usuzuje, že zemřel v roce 1314, nebo v první polovině roku 1315, před 27. červnem.

Podle Kazimíra Jasinského (polsky Kazimierz Jasiński): „Tato domněnka je zcela logická.“^[7]

Vývod z předků

Galerie

• 
  Pečeť Měška I. Těšínského
• 
  Znak Těšínského knížectví

Odkazy

Reference

Literatura

• FUKALA, Radek. Slezsko. Neznámá země Koruny české. Knížecí a stavovské Slezsko do roku 1740. České Budějovice: Veduta, 2007. 344 s. ISBN 978-80-86829-23-4. 
• JASIŃSKI, Kazimierz. Rodowód Piastów śląskich. 2. vyd. Kraków: Avalon, 2007. 720 s. ISBN 978-83-60448-28-1. 
• MIKA, Norbert; WAWOCZNY, Grzegorz. Książęta opolsko-raciborscy. Wybrane postacie. Racibórz: Wydawnictwo i Agencja Informacyjna „WAW“, 2000. 46 s. 
• Dworzaczek W., Genealogia, Warszawa 1959.
• LINDNER Roman. Dějiny slezského knížecího hradu a zámku Fryštát^{[nedostupný zdroj}, vydané v elektronické podobě roku 2019
• Golec J., Bojda S., Słownik biograficzny ziemi cieszyńskiej, t. 2, Cieszyn 1995, s. 145–146.
• Jasiński K., Rodowód Piastów śląskich, t. 3, Wrocław 1977, s. 33–35.
• Jureczko A., Mieszko ks. cieszyńsko-oświęcimski, (w:) Polski Słownik Biograficzny, t. 21, 1976, s. 39–40.
• Landwehr v. Pragenau M., Geschichte der Stadt Teschen, Würzburg 1976, s. 2, 16, 30, 107.
• Morys K., Dzieje Cieszyna, Cieszyn 1960, s. 8.
• Panic I., Jeszcze w sprawie daty powstania księstwa cieszyńskiego, (w:) Pamiętnik Cieszyński, t. 20, 2005, s. 6–10.
• Panic I., Księstwo cieszyńskie w średniowieczu. Studia z dziejów politycznych i społecznych, Cieszyn 1988, s. 39–41.
• Panic I., Ziemia Cieszyńska w czasach piastowskich (X-XVII wiek), (w:) Śląsk Cieszyński. Środowisko naturalne. Zarys dziejów. Zarys kultury materialnej i duchowej pod red. W. Sosny, Cieszyn 2001, s. 123–124, 131.
• Popiołek F., Dzieje Cieszyna, Cieszyn 1916.
• Popiołek F., Dzieje Śląska austriackiego z ilustracjami, Cieszyn 1913.
• Popiołek F., Historia osadnictwa w Beskidzie Śląskim, Katowice 1939, s. 14.
• Popiołek F., Szkice z dziejów Cieszyna, Katowice 1957.
• Prasek V., Dějiny knižectvi Těšinskeho, Opava 1894.
• Snoch B., Górnośląski leksykon biograficzny, wyd. 2, Katowice, 2004, s. 223.
• Wantuła J., Mieszko I (1290-1316), (w:) Kalendarz Cieszyński 1989, Cieszyn 1988, s. 4.
• Wyrozumski J., Dzieje Polski piastowskiej (VIII w.-1370), Kraków 1999, s. 242, 253-254, 256, 287, 304, 345.
• Balzer O., Królestwo Polskie 1295-1370, Lwów 1919.
• Biermann G., Geschichte des Herzogthums Teschen, wyd. 2, Cieszyn 1894.
• Rychlik I., Księstwo Oświęcimskie i Zatorskie, (w:) Sprawozdanie dyrekcji c.k. gimnazjum w Tarnowie za r. szk. 1889, Tarnów 1889, s. 10–15.
• Semkowicz A., Walka o monarchię 1288-1294, (w:) "Kwartalnik Historyczny", t. 5, 1891.
• Włodarski B., Polska i Czechy w drugiej połowie XIII i początkach XIV w. (1250-1306), Lwów 1931.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Měšek I. Těšínský na Wikimedia Commons
• 2134/ " Listina-Dokument księcia z 10 kwietnia 1290 roku z woskową pieczęcią"

Předchůdce: vydělení z Opolského knížectví

Ratibořský kníže spolu s bratrem Přemyslem 1281–1290

Nástupce: Přemysl Ratibořský

Předchůdce: vydělení z Ratibořského knížectví

Těšínský kníže 1290–1315

Nástupce: Kazimír I.