Německá říše (1933–1943) Velkoněmecká říše (1943–1945) Deutsches Reich (1933–1943) Großdeutsches Reich (1943–1945) ↓ 1933–1945 ↓ vlajka znak
Hymna Deutschlandlied
Hymna Horst-Wessel-Lied
Motto Ein Volk, ein Reich, ein Führer (Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce)
Geografie Evropa na vrcholu nacistické nadvlády, rok 1942      Německo (včetně Protektorátu Čechy a Morava a Generálního gouvernementu)      Civilně řízená okupovaná území (říšské komisariáty)      Vojensky řízená okupovaná území
Hlavní město	Berlín
Rozloha	823 505 km² (1940)
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	109 518 183 v roce 1940
Národnostní složení	Němci, Češi, Poláci, Židé, Lužičtí Srbové, Slezané, Litevci, Bělorusové, Nizozemci, Belgičané, Lucemburčané, Francouzi, Slovinci, Italové
Jazyky	němčina (úřední), čeština (úřední v Protektorátu Čechy a Morava), polština (úřední v Generálním gouvernementu), jidiš, lužická srbština, slezština, litevština, běloruština, nizozemština, lucemburština, francouzština, slovinština, italština
Náboženství	vyznání v roce 1939: 54 % protestantské, 40 % římskokatolické, 3,5 % „gottgläubig“, 1,5 % bez vyznání, 1 % ostatní
Státní útvar
Státní zřízení	nacionálně-socialistický stát s vládou jedné strany pod totalitní diktaturou
Měna	Říšská marka
hlava státu	Paul von Hindenburg (1933–1934) Adolf Hitler (1934–1945) Karl Dönitz (1945)
Vznik	30. ledna 1933 – převzetí moci říšským kancléřem Adolfem Hitlerem
Zánik	8. května 1945 – bezpodmínečná kapitulace
Závislá území	{{{Podřízené celky}}}
Státní útvary a území
Předcházející Výmarská republika Sárské teritorium Rakouský stát Následující Okupační zóny Německa Okupační zóny Rakouska

Jako nacistické Německo se označuje německý stát v době vlády nacistické strany, tedy od roku 1933, kdy byl 30. ledna Adolf Hitler jmenován německým kancléřem a v březnu 1933 převzal diktátorské pravomoci, do kapitulace Německa na konci druhé světové války 8. května 1945. Oficiální název státu byl do roku 1943 Německá říše (německy Deutsches Reich) a posléze do jeho zániku roku 1945 Velkoněmecká říše (německy Großdeutsches Reich). K dalším užívaným označením nacistického Německa patří pojmy třetí říše, „národně-socialistický stát“ či „vůdcovský stát“^[1].

Adolf Hitler se 30. ledna 1933 dostal legálně k moci, když byl dosazen do funkce říšského kancléře prezidentem tehdejšího Německa Paulem von Hindenburgem. Na začátku své vlády předsedal koaličnímu kabinetu, ale poměrně záhy se mu podařilo od vlády odstavit ty členy kabinetu, kteří nebyli členy nacistické strany. Po uchopení moci se povedlo nacistickému režimu opět postavit ekonomiku na nohy a ukončit vysokou nezaměstnanost pomocí masových investic do zbrojení. Návrat ekonomické prosperity vedl k nárůstu popularity režimu mezi německým obyvatelstvem, což se projevilo oddaností Němců režimu.

Opozice z řad liberálů, socialistů a komunistů byla tvrdě potlačována tajnou státní policií gestapem pod patronací Heinricha Himmlera. Nacistická strana postupně ovládla soudy, místní vlády a všechny občanské organizace kromě protestantských a katolických,^[2] které však byly také potlačovány. Veřejné mínění v Říši utvářelo ministerstvo propagandy vedené Josefem Goebbelsem, který k tomu využíval masmédia, film a uhrančivé Hitlerovy projevy.^[3] Státní aparát se snažil vykreslit Hitlera jako vůdce německého lidu (Führer) a k tomu účelu mu předával do ruky veškerou výkonnou moc.

Na začátku existence nacistického Německa zaujal Hitler zahraniční politiku strachu a vydírání, vznášel zdánlivě důvodné požadavky na sousední země, kterým v případě neplnění vyhrožoval válkou. Když se ho pokusili protivníci uklidnit ústupky, přijal je a zaměřil se na další oblast. Tímto postupem se mu podařilo získat značné území, aniž by to vedlo k válce (např. Mnichovská dohoda a odstoupení československého pohraničí Německu v roce 1938). Agresivní politika Německa vedla k vypovězení Versailleské smlouvy a od roku 1935 se Německo začalo znovu vyzbrojovat. Téhož roku si opět připojilo Sársko,^[zdroj? o rok později remilitarizovalo Porýní, vytvořilo spojenectví – Osu – s fašistickou Itálií pod vládou Benita Mussoliniho, poslalo pomoc Frankovu fašistickému Španělsku, anektovalo Rakousko v roce 1938 a obsadilo již zmiňované československé pohraničí a později i zbytek Československa. Neustále rostoucí územní nároky vyvrcholily 1. září 1939 invazí do Polska, načež Francie a Velká Británie vyhlásily nacistickému Německu válku, čímž oficiálně začala druhá světová válka – o něco dříve, než se nacisté připravili nebo očekávali.^[4][5]

Během války se nacistickému Německu podařilo obsadit velkou část Evropy od Francie až téměř po Moskvu v tehdejším Sovětském svazu, dále od Norska na severu až po rozsáhlé pouštní oblasti v severní Africe na jihu. Na většině okupovaných území se nacisté pokusili zavést „Nový pořádek“. Současně začalo docházet k masovým persekucím neněmeckého obyvatelstva, vyvražďování Slovanů, Romů a Židů, pro které se vžil termín holokaust. Během tohoto období zemřely miliony lidí. Později, v průběhu války, se začala situace na frontě obracet v neprospěch Německa, což v důsledku vedlo k jeho porážce. Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945 kapitulací Německa západním spojencům a Sovětskému svazu.

Dějiny

Nástup k moci

Nacistické Německo vyrostlo na základech národního ponížení, hanby a vzteku vycházejících ze znění Versailleské smlouvy z roku 1919, které Německu vnutily vítězné mocnosti po první světové válce.^[6] Tato smlouva rozhodla o jednoznačné zodpovědnosti Němců za rozpoutání války a jako následcích za toto rozpoutání o trvalé ztrátě či demilitarizaci některých území,^[7][8] nutnost platit reparace v penězích a ve zboží a příkazu na redukci německé armády. Mezi další příčiny nárůstu popularity nacistické ideologie patřily nárůst nacionalismu v německé populaci a myšlenky na vybudování „Velkoněmecké říše“, která měla trvat tisíc let, občanské nepokoje a komunistické puče, hyperinflace ve Výmarské republice, celosvětová hospodářská krize probíhající ve 30. letech 20. století a nárůst síly komunismu v Německu. Všechny tyto důsledky vedly k tomu, že voliči frustrovaní prací politických stran začali stále více volit strany na levém či pravém okraji politického spektra – extrémisty, zejména nacistickou stranu Německa.

Nacisté slibovali silnou, autoritativní vládu namísto neefektivních parlamentních republikánů, občanský mír, socialismus, radikální ekonomickou politiku s plnou zaměstnaností, navrácení „tradičních hodnot“ a hrdosti, rasovou čistotu. To všechno ve jménu národní jednoty a solidarity namísto rozdrobené demokratické společnosti. Vystupovali za znovuvyzbrojení Německa, odmítnutí reparací a znovuobsazení území ztracených Versailleskou smlouvou. Propagovali názor, že Versailleská smlouva byla zrada způsobená liberální demokracií Výmarské republiky, která připravila Německo o národní hrdost, vlivem konspirace Židů, jejichž úkolem bylo docílit národní nejednotnosti a otrávení německé krve.^[9] K tomuto cíli využívala nacistická propaganda Dolchstoßlegende, která hlásala, že první světovou válku neprohrála německá armáda, ale že porážka byla způsobena zradou civilistů v zázemí.

V období od roku 1925 do 30. let 20. století se německá vláda změnila z demokratické na konzervativně-nacionalistickou autoritativní vládu pod vedením Paula von Hindenburga, považovaného za válečného hrdinu z první světové války, kterému se nelíbil liberálně demokratický stát Výmarské republiky a který chtěl z Německa vytvořit stát autoritativní.^[10] Přirozeným spojencem Hindenburga pro vytvoření autoritativní vlády byla Německá národně lidová strana (Deutschnationale Volkspartei, DNVP), která zastávala pozici nacionalistů, ovšem po roce 1929 vlivem nastupující ekonomické krize čelila odlivu mladých a více radikálních sympatizantů k myšlence revoluce zosobňovanou NSDAP. Tato strana taktéž sloužila jako protiváha narůstající popularitě komunismu v Německu. Ke všemu středoví politici ztráceli podporu, jak voliči přecházeli k extrémní levici či pravici, což ještě více ztěžovalo vytvoření většinové vlády v parlamentu.

V roce 1928, po odeznění hyperinflace z let 1922–1923, proběhly v Německu spolkové volby, ve kterých nacisté získali pouze 12 křesel, tj. 1,9 % poslaneckých mandátů. O dva roky později ve spolkových volbách vyhlášených po rezignaci kancléře Heinricha Brüninga dne 14. září 1930 a krachu akciových trhů v USA dostali nacisté již 6 400 000 hlasů (17,5 %), což jim zajistilo 107 poslaneckých mandátů a NSDAP se stala druhou nejsilnější stranou v Reichstagu. V červenci 1932 se konaly další spolkové volby, ve kterých nacisté získali 230 křesel, čímž se stali nejpočetnější politickou stranou působící v Reichstagu.^[11] Prezident Hindenburg se zdráhal předat moc do rukou Hitlera, nicméně dřívější kancléř Franz von Papen uzavřel s Hitlerem dohodu mezi NSDAP a DNVP, která umožnila Hitlerovi stát se říšským kancléřem. Dne 30. ledna 1933 jmenoval Hindenburg Hitlera kancléřem Německa poté, co skončila neúspěchem snaha generála Kurta von Schleichera o vytvoření stabilní vlády. Hitler začal na Hindenburga vyvíjet nátlak prostřednictvím jeho syna Oskara von Hindenburga a intrik s Papenem, který sledoval vlastní zájmy. Von Papen předpokládal, že z pozice vicekancléře udrží nacisty jako minoritní část vlády a že bude schopen kontrolovat Hitlera. Tento stav byl způsoben tím, že i když NSDAP vyhrála oboje volby v roce 1932, nikdy nezískala většinu hlasů, která by jí umožnila samostatnou vládu nebo alespoň vládu ve spojení s DNVP.

Upevňování moci

Hitlerovým nástupem k moci započala etapa nacionálně socialistického uchopení moci. Již 28. února 1933 bylo po požáru budovy Říšského sněmu, ze kterého Hitler obvinil komunisty, vydáno nařízení, kterým byla zrušena základní lidská práva obsažená ve výmarské ústavě. Komunistická agitace byla zakázána a komunistická strana byla zanedlouho postavena mimo zákon.

Kolem 10 000 sociálních demokratů a komunistů bylo zatčeno a uvězněno a mnozí z nich popraveni. Na základě zmocňovacího zákona z března téhož roku převzala vláda veškerou politickou moc. Zmocňovacím zákonem Hitler legálním způsobem nastolil nacistickou totalitní diktaturu.

Zásadním krokem na cestě Německa k přeměně v totalitní stát bylo „usměrnění“ („zglajchšaltování“) celého politického a správního aparátu a všech oblastí hospodářského, sociálního a kulturního života. Politické strany se buď sloučily s NSDAP, nebo byly zakázány. Stejný osud stihl také odbory a různé občanské a profesní organizace.

Velkým problémem pro Hitlera byla SA, paramilitární organizace NSDAP. Vůdce SA Ernst Röhm toužil začlenit své muže do řad reichswehru a stát se jeho velitelem. To ovšem narušovalo Hitlerovy záměry a naráželo na odpor průmyslníků, kteří Hitlera podporovali. Proto 30. června 1934 Hitler nařídil Röhma a jeho podřízené zatknout a bez soudu popravit. Tato událost vstoupila do dějin jako „noc dlouhých nožů“.

Posléze posílila své postavení SS pod velením Reichsführera SS Heinricha Himmlera. Tomu záhy podléhalo gestapo (tajná státní policie) a nově zřízené koncentrační tábory, do kterých byly umisťovány osoby nežádoucí politicky (sociální demokraté, komunisté), rasově (Židé aj.) či jinak (viz níže). Později spadala do Himmlerovy kompetence veškerá policie v nacistickém Německu. Hitler tak vyřadil jakoukoliv možnou opozici vně i uvnitř NSDAP. Po Hindenburgově smrti v srpnu 1934 se Hitler nechal jmenovat vůdcem (německy „Führer“).

Upevňování moci v armádě

Většina vyšších důstojníků reichswehru, kteří prodělali výcvik ještě za dob císařství, se nikdy nesmířila se vznikem Výmarské republiky. Tito důstojníci spatřovali v Hitlerovi obhájce svých zájmů, který opětovně vyzbrojí armádu, zasadí se o revizi Versailleské smlouvy a z Německa znovu vybuduje politickou a vojenskou velmoc.^[12] Generální štáb reichswehru si pak Hitler naklonil v červnu 1934, když při noci dlouhých nožů provedl čistku v SA. Po smrti prezidenta Paula von Hindenburga se stal Hitler hlavou státu a změnil text vojenské přísahy – zatímco do této chvíle přísahali vojáci věrnost národu a vlasti, tak nyní již přísahali věrnost vůdci Německé říše a národa Adolfu Hitlerovi.^[13] Před nástupem Hitlera k moci, v roce 1932, měla armáda 44 generálů, v roce 1938 jich bylo 261.^[14] 16. března 1935 zavedli nacisté brannou povinnost. Armáda postupně opět získala svou ztracenou prestiž a nacistický režim navíc přikládal armádním záležitostem mimořádnou důležitost. Přesto se na přelomu let 1937 a 1938 objevily v armádě první náznaky opozice vůči režimu. Některé důstojníky znepokojil především Hitlerův plán z 5. listopadu 1937 na napadení Československa.^[14] Ministr obrany polní maršál von Blomberg a vrchní velitel pozemního vojska generálplukovník von Fritsch vyjádřili nad plánem pochybnosti a byli zbaveni svých funkcí. Zanedlouho se podařilo z armády odstranit i zbytek konzervativní staré gardy a do poloviny roku 1938 Hitler zcela ovládl německou brannou moc. Přesto se v armádě i nadále objevovaly opoziční skupiny, které se opakovaně snažily Adolfa Hitlera odstranit – např. skupina spiklenců kolem náčelníka generálního štábu Ludwiga Becka, skupina kolem admirála Wilhelma Canarise a generálmajora Hanse Ostera, skupina atentátníků v čele s generálmajorem Henningem von Tresckow a atentátníci z 20. července 1944.

Nacistický stát

Už před uchopením moci projevovali nacisté nenávist k některým etnikům, například vůči Lužickým Srbům, Židům či Romům. Diskriminace a perzekuce Židů byly zahájeny v dubnu 1933 vypuzením židovských úředníků ze státní správy. V září 1935 schválil říšský sněm norimberské rasové zákony namířené proti Židům. Židé byli zbaveni německého státního občanství a bylo jim zakázáno vstupovat do manželství s Němci. Norimberskými zákony bylo postiženo kolem 500 tisíc lidí. 9. listopadu 1938 zinscenovali nacisté „křišťálovou noc“ – pogrom, během něhož shořelo v Německu značné množství synagog. Příslušníci SS přitom před zraky nečinné policie zavraždili mnoho Židů.

Ekonomická opatření, např. výstavba dálniční sítě (Autobahnen), která byla připravena již předchozími vládami, odstranila nezaměstnanost. Válečné přípravy zabezpečily hospodářské oživení.

V roce 1935 bylo Sársko opět integrováno do Německé říše. V témže roce byla znovu zavedena branná povinnost. Hitler následně obnovil německou vojenskou sílu, čímž byla sice flagrantně porušena Versailleská smlouva, nicméně Francie a Velká Británie se omezily na protesty. Když o několik měsíců později wehrmacht remilitarizoval Porýní (1936), západní mocnosti proti tomu nijak nezakročily. Tímto činem Hitler výrazně posílil svoje postavení v Německu. V srpnu 1936 se konaly v Berlíně olympijské hry, které se ukázaly být dalším propagandistickým úspěchem nacistického režimu.

Po ustavení „osy Berlín–Řím“ s Mussolinim a po podepsání paktu proti Kominterně s Japonskem se Hitler cítil být dost silný na to, aby přešel v zahraniční politice do ofenzívy. Dne 12. března 1938 wehrmacht obsadil Rakousko. Když vstoupil krátce poté do Vídně, byl bouřlivě pozdravován nadšeným davem. O čtyři týdny později se 99 % Rakušanů vyslovilo pro připojení (anšlus) k Německu. Hitlerovi se tak podařilo naplnit ideu vytvoření Velkého Německa, kterou Bismarck v roce 1866 zavrhl. Ačkoli anexe Rakouska odporovala Versailleské smlouvě, která výslovně zakazovala sjednocení Rakouska s Německem, západní mocnosti opět nezasáhly.

Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se díky rozsáhlé nacistické podpoře a propagandě 3,3milionová menšina sudetských Němců dožadovala autonomie. V září 1938 se Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Édouard Daladier dohodli na konferenci v Mnichově na odstoupení československého pohraničí Německu. Nato Hitler prohlásil, že veškeré německé územní nároky byly uspokojeny, avšak jen šest měsíců po Mnichově, 15. března 1939, využil rozporů mezi Čechy a Slováky jako záminky k obsazení zbytku Československa a k jeho přeměně v Protektorát Čechy a Morava. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel v Litvě. Západní politika appeasementu tak ztroskotala.

Druhá světová válka a zánik režimu

Dne 1. září 1939 vypukla německým přepadením Polska druhá světová válka. O dva dny později vyhlásily Velká Británie a Francie Německu válku. Poláci se pokoušeli o houževnatou obranu, ovšem proti německé bleskové válce se ukázali zcela bezmocní. Po pouhém měsíci válčení bylo Polsko na kolenou. Východní polovinu země zabral v souladu s paktem o neútočení Sovětský svaz.

Dalšími oběťmi německé agrese se v dubnu 1940 staly Dánsko a Norsko. V květnu zahájila německá armáda napadením Belgie, Nizozemska a Lucemburska válku na západě. Německým pancéřovým divizím se během pár dní podařilo rozetnout spojenecké vojsko ve dví. Britský expediční sbor, obklíčený u Dunkerque, byl sice evakuován, nicméně 14. června 1940 wehrmacht triumfálně vstoupil do Paříže. Po dalším týdnu bojů Francie kapitulovala a uzavřela příměří u Compiègne. V následné letecké bitvě o Británii musel však Hitler strpět svoji první porážku. V dubnu 1941 okupovala německá armáda spolu s Itálií, Maďarskem a Bulharskem také Jugoslávii a Řecko. Značných úspěchů dosáhl v severní Africe rovněž Afrikakorps pod velením Erwina Rommela.

Dne 22. června 1941 zaútočilo Německo na Sovětský svaz. Po několika měsících tohoto mohutného tažení padlo do německých rukou celé západní Rusko, Ukrajina, Bělorusko a Pobaltí. V zimě 1941/1942 však německý postup zamrzl před Moskvou. V prosinci 1941 vstoupily do války USA a Adolf Hitler osobně schválil přípravu sabotážních a teroristických útoků, které měly být provedeny na území USA (Operace Pastorius). V průběhu nové německé ofenzívy na východě v létě 1942 pronikl wehrmacht až na Kavkaz a k Volze. Zde však německá armáda utrpěla v zimě 1942/1943 zničující porážku v bitvě u Stalingradu, což znamenalo obrat ve vývoji války.

Mezitím byla nacisty uvedena v chod genocida především židovského obyvatelstva (holokaust). V lednu 1942 uspořádaly nacistické špičky konferenci ve Wannsee, na níž bylo rozhodnuto o konečném řešení židovské otázky („Endlösung“). Židé z celé okupované Evropy byli odvezeni do koncentračních a vyhlazovacích táborů v obsazeném Polsku. V Osvětimi, Treblince, Majdanku a na mnoha jiných místech bylo do konce války vyvražděno kolem 6 milionů evropských Židů. Je prokázáno, že podobný úděl chystali nacisté také dalším etnickým a národnostním skupinám označeným za podřadné, především Slovanům a Romům. Říšský vedoucí SS Heinrich Himmler vypracoval se souhlasem Hitlera Generalplan Ost, který plánoval po vítězné válce proti Sovětskému svazu vystěhovat na východ za Ural, zotročit nebo fyzicky zlikvidovat většinu Poláků, Čechů, Ukrajinců, Bělorusů a Rusů z evropské části Sovětského svazu.^[15] Takto uvolněné teritorium na východě mělo posloužit k vytvoření životního prostoru (Lebensraum) pro „germánskou rasu“. Zlikvidovány měly být rovněž fyzicky nebo mentálně postižené osoby. Ve válce zahynulo celkem přes 20 milionů občanů Sovětského svazu,^[16] včetně více než 3 milionů sovětských válečných zajatců.^[17] Německá okupace Polska si vyžádala životy více než dvou milionů Poláků.^[18]

Zatím po porážce u El Alamejnu síly Osy v severní Africe v květnu 1943 kapitulovaly. Po bitvě u Kurska dobyla Rudá armáda do konce roku 1943 zpět velkou část obsazeného sovětského území. 6. června 1944 se anglo-americká vojska vylodila v Normandii a již v srpnu Spojenci osvobodili Paříž. Sověti mezitím pronikli na Balkán a do Polska. V prosinci 1944 se sice Němci pokusili ještě jednou chopit iniciativy, avšak po porážce v bitvě v Ardenách, byl osud Německa zpečetěn. V dubnu 1945 zahájila Rudá armáda závěrečný útok na Berlín. 30. dubna spáchal Adolf Hitler v bunkru pod říšským kancléřstvím sebevraždu a o dva dny později se posádka Berlína vzdala.

Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace Německa. Většina Evropy ležela v ruinách a více než 60 milionů lidí bylo zabito. Politická a ekonomická infrastruktura Německa byla totálně zničena a z někdejších německých území na východě bylo odsunuto kolem 12 milionů lidí.

Geografie

Administrativní členění

Velkoněmecká říše se dělila na župy a říšské župy.

Župy

Župy byly na území tehdejší Výmarské republiky. Vznikly tak, že Německé spolkové země rozdělily na župy.

• Župa Východní Prusko
• Pomořanská župa
• Meklenburská župa
• Šlesvicko-Holštýnská župa
• Hamburk
• Župa Východní Hannoversko
• Župa Weser-Ems
• Župa Jižní Hannoversko-Brunšvik
• Magdebursko-Anhaltská župa
• Berlín
• Braniborská župa
• Halle-Merseburkská župa
• Dolnoslezská župa
• Hornoslezská župa
• Saská župa
• Durynská župa
• Hesensko-kasselská župa
• Hesensko-Nasavská župa
• Mosellandská župa
• Westmarkská župa
• Badenská župa
• Württembersko-Hohenzollernská župa
• Švábská župa
• Župa Franky
• Župa Dolní Franky
• Bayreuthská župa
• Mnichov-HornoBavorská župa

Říšské župy

Říšské župy byly na okupovaných území, které se stali součástí říše.

• Říšská župa Dolní Podunají
• Říšská župa Horní Podunají
• Říšská župa Štýrsko
• Říšská župa Salcbursko
• Říšská župa Korutany
• Říšská župa Tyrolsko-Vorarlbersko
• Říšská župa Sudety
• Říšská župa Povartí
• Říšská župa Gdaňsk-Západní Prusko

Obsazená území

Některá z dobytých území byla začleněna do Německa jako součást Hitlerova dlouhodobého cíle vytvořit Velkogermánskou říši. Několik oblastí, jako např. Alsasko-Lotrinsko, bylo podřízeno přilehlému Gau (oblastnímu okresu). V některých okupovaných zemích byl založen kvazi-koloniální režim Říšský komisariát (Reichskommissariate). Oblasti pod německou správou zahrnovaly Protektorát Čechy a Morava, Říšský komisariát Ostland (zahrnující pobaltské státy a Bělorusko) a Říšský komisariát Ukrajina. Dobyté oblasti Belgie a Francie byly pod kontrolou vojenské správy Belgie a severní Francie.^[19] Belgická oblast Eupen a Malmedy, která byla součástí Německa až do roku 1919, byla opět připojena. Část Polska byla začleněna do říše a v okupovaném středním Polsku byl zřízen Generální gouvernement^[20] Vlády Dánska, Norska (Říšský komisariát Norsko) a Nizozemska (Říšský komisariát Nizozemsko) byly podřízeny civilním správám, které tvořili převážně domorodci.^[19] Hitler měl v úmyslu mnoho z těchto oblastí začlenit do říše.^[21] Od roku 1943 Německo okupovalo italský protektorát v Albánii a italský governorát Černou Horu^[22] a v okupovaném Srbsku v roce 1941 instalovalo loutkovou vládu.^[23]

Územní změny

V důsledku porážky za první světové válce a následné Versailleské smlouvy Německo ztratilo Alsasko-Lotrinsko, severní Šlesvicko a oblast Klaipedy. Sársko se stalo francouzským protektorátem pod podmínkou, že se jeho obyvatelé později v referendu rozhodnou, ke které zemi se připojí, Polsko se stalo samostatnou zemí a přístup k moři získalo díky vytvoření polského koridoru, který oddělil Východní Prusko od zbytku Německa, zatímco Gdaňsk se stal svobodným městem.^[24]

Nad Sárskem Německo získalo kontrolu prostřednictvím referenda konaného v roce 1935 a Rakousko připojilo během anšlusu v roce 1938.^[25] Mnichovská dohoda z roku 1938 dala Německu kontrolu nad Sudety a zbytku Československa se zmocnilo o šest měsíců později. Pod hrozbou námořní invaze se Litva v březnu 1939 vzdala oblasti Klaipedy.^[26]

V letech 1939 až 1941 napadly německé síly Polsko, Dánsko, Norsko, Francii, Lucembursko, Nizozemsko, Belgii, Jugoslávii, Řecko a Sovětský svaz.^[27] Severní části Jugoslávie (Slovinsko) Německo připojilo v dubnu 1941,^[28][29] zatímco Mussolini v roce 1943 postoupil Německu Terst, Jižní Tyrolsko a Istrii.^[30]

Politika

Ideologie

Nacisté představovali krajně pravicovou fašistickou politickou stranu, která vznikla během sociálních a finančních otřesů po skončení první světové války.^[31] Ve spolkových volbách v roce 1928 šlo o malou a opomíjenou stranu s volebním ziskem 2,6%; před vypuknutím Velké hospodářské krize v roce 1929.^[25] V roce 1930 strana získala 18,3% spolkových hlasů, čímž se stala druhou největší politickou stranou Reichstagu.^[32] Po neúspěšném pivním puči z roku 1923 trávil Hitler čas ve vězení, kde napsal knihu Mein Kampf, ve které popsal svůj plán transformace německé společnosti na společnost založenou na rase.^[33] Nacistická ideologie spojila prvky antisemitismu, rasové hygieny a eugeniky a spojila je s pangermanismem a územní rozpínavostí s cílem získat pro germánský lid více životního prostoru.^[34] Režim se pokusil toto nové území získat útokem na Polsko a Sovětský svaz s úmyslem deportovat nebo zabít zdejší Židy a Slovany, kteří byli považováni za podřízené árijské panské rase a součást židobolševického spiknutí.^[35][36] Nacistický režim věřil, že pouze Německo může porazit síly bolševismu a zachránit lidstvo před světovou nadvládou mezinárodního židovství.^[37] I další lidi považovali nacisté za nehodné života, včetně mentálně a fyzicky postižených, Romů, homosexuálů, jehovistů a sociálních případů.^[38][39]

Režim ovlivnilo hnutí Völkisch; byl zaměřen proti kulturní moderně a podporoval rozvoj rozsáhlého militarismu na úkor intelektualismu.^[40][25] Kreativita a umění byly potlačovány až na případy, kdy mohly posloužit jako propagandistická média.^[41] Strana používala symboly jako krvavou vlajku a rituály jako sjezdy nacistické strany, aby podpořila jednotu a popularitu režimu.^[42]

Vláda

Hitler Německu vládl autokraticky prosazováním principu vůdce („Führerprinzip“), který požadoval absolutní poslušnost všech podřízených. Na vládní strukturu pohlížel jako na pyramidu, která měla na vrcholu svého neomylného vůdce. Hodnost strany nebyla stanovena volbami a pozice byly obsazeny jmenováním těmi, kteří měli vyšší hodnost.^[43] Strana pomocí propagandy rozvinula kolem Hitlera kult osobnosti.^[44] Historici jako Kershaw zdůrazňují psychologický dopad Hitlerovy dovednosti řečníka.^[45] Roger Gill uvádí: „Jeho dojímavé projevy zaujaly mysl a srdce obrovského počtu Němců: publikum prakticky hypnotizoval.“^[46]

Zatímco nejvyšší představitelé se hlásili k Hitlerovi a řídili se jeho politikou, měli značnou autonomii.^[47] Očekával, že úředníci „budou pracovat směrem k Vůdci“ - převzít iniciativu při prosazování politiky a akcí v souladu s cíli strany a Hitlerovými přáními, aniž by se podílel na každodenním rozhodování.^[48] Vláda byla neuspořádanou sbírkou frakcí vedených stranickými elitami, které se snažily shromáždit moc a získat Vůdcovu přízeň.^[49] Hitlerovým stylem vedení bylo vydávat rozporuplné rozkazy svým podřízeným a umisťovat je do pozic, kde se jejich povinnosti a odpovědnosti překrývaly.^[50] Tímto způsobem podporoval nedůvěru, konkurenci a boje mezi svými podřízenými, aby upevnil a maximalizoval svou vlastní moc.

Postupné dekrety říšského místodržitelství (Reichsstatthalter) v letech 1933 až 1935 zrušily stávající spolkové země (ústavní státy) Německa a nahradily je novými správními divizemi zvané Gaue ovládanými nacistickými vůdci (Gauleitery).^[51] Tato změna nebyla nikdy plně provedena, protože spolkové země byly stále používány jako správní rozdělení pro některá vládní ministerstva jako školství. To vedlo k byrokratické spleti překrývajících se jurisdikcí a odpovědností typických pro administrativní styl nacistického režimu.^[52]

Židovští státní zaměstnanci o práci v roce 1933 přišli. Výjimkou byli veteráni z první světové války. Na jejich místo byli jmenováni členové nebo příznivci strany.^[53] V rámci procesu Gleichschaltung byly říšským zákonem o místní správě z roku 1935 zrušeny místní volby a starosty jmenovalo ministerstvo vnitra.^[54]

Ovládnutí justice

Většina konzervativně smýšlejících soudců a právníků se nikdy neztotožnila s liberálními myšlenkami Výmarské republiky a v nastolení nacistického režimu spatřovali návrat ke starým hodnotám z dob autoritářského císařství.^[55] Justice se téměř bezvýhradně podvolila Hitlerově moci a stala se důležitým nástrojem režimu. V občanském zákoníku provedli nacisté jen minimum změn, zato trestní právo zneužili k vlastním cílům. Destrukce právního systému nastala po požáru Říšského sněmu Nařízením na ochranu národa a státu z 29. března 1933, které bylo následně zneužito k neomezenému zatýkání politických oponentů. V roce 1932 proběhlo v Německu 268 procesů velezrady, v roce 1933 jich bylo již 11 000.^[56] Vznikla síť mimořádných soudů bez poroty. V roce 1934 byla zřízena instituce Lidového soudu (Volksgerichtshof), jež měla projednávat případy velezrady. Hitlerova rozhodnutí se stále častěji stávala výnosem či dokonce zákonem a soudci neměli právo tato rozhodnutí zpochybňovat. Nad zákonem pak stálo např. gestapo, které jednalo rovněž dle Hitlerovy vůle.^[57]

Nacisté propagandou šířili koncept Rassenschande („rasové znečištění“), aby ospravedlnili potřebu rasových zákonů.^[58] V září 1935 byly přijaty norimberské zákony. Tyto zákony zpočátku zakazovaly sexuální vztahy a manželství mezi Árijci a Židy a byly později rozšířeny o „Romy, černochy nebo jejich potomky“.^[59] Zákon také zakazoval zaměstnávat německé ženy do 45 let jako domácí služebnice v židovských domácnostech.^[60] Podle říšského zákona o státním občanství mohou být občany pouze občané „německé nebo příbuzné krve“.^[61] Židé a další neárijci tak byli zbaveni německého občanství. Zákon také umožňoval nacistům odepřít občanství každému, kdo režim dostatečně nepodporoval.^[61] Dodatkový dekret vydaný v listopadu definoval jako Žida kohokoliv se třemi židovskými prarodiči nebo dvěma prarodiči, pokud byla dodržována židovská víra.^[62]

Opozice režimu

Opozice vůči nacismu byla v Německu roztříštěná a nejednotná. Aktivní odpůrci režimu nebyli početní, ale protože mezi ně patřili šlechtici i dělníci, političtí oponenti, církevní činitelé, generalita, mládež i státní úředníci, znamená to, že se rekrutovali z celé německé společnosti. Činnost opozičních skupin byla různorodá, od šíření letáků, sabotáží přes kázání duchovních až po přípravu státního převratu. Celkově však byl nacismus po celou dobu třetí říše silně podporován obyvatelstvem, o čemž svědčí i to, že ještě v roce 1944 upozorňoval Adam von Trott zu Solz ve svém memorandu na celkovou pasivitu dělnictva a pramalou šanci, že se případný protihitlerovský puč setká s masovou podporou.^[63] Navzdory špatné koordinaci a chabým výsledkům neupadlo protinacistické hnutí do zapomnění a v poválečném Německu existence odboje přispěla k tomu, že se národ dokázal lépe vyrovnat se svou minulostí.^[64]

Zatímco civilní úsilí mělo dopad na veřejné mínění, jedinou organizací schopnou svrhnout vládu byla armáda.^[65][66] Hlavní spiknutí mužů v horních vrstvách armády vzniklo v roce 1938. Věřili, že Británie půjde do války kvůli Hitlerově plánované invazi do Československa a Německo prohraje. V plánu bylo svrhnout Hitlera nebo ho snad i zavraždit. Mezi účastníky byli generálplukovník Ludwig Beck, generálplukovník Walther von Brauchitsch, generálplukovník Franz Halder, admirál Wilhelm Canaris a generálporučík Erwin von Witzleben, kteří se připojili ke spiknutí v čele s podplukovníkem Hansem Osterem a majorem Helmuthem Groscurthem z Abwehru. Plánovaný převrat byl zrušen po podpisu Mnichovské dohody v září 1938.^[67] Mnoho stejných lidí bylo zapojeno do puče plánovaného na rok 1940, ale účastníci opět změnili názor a ustoupili, částečně kvůli popularitě režimu po počátečních vítězstvích ve válce.^[68][69] Pokusy o atentát na Hitlera byly znovu zahájeny v roce 1943, kdy se Henning von Tresckow připojil k Osterově skupině a pokusil se vyhodit do vzduchu Hitlerovo letadlo v roce 1943. Následovalo několik dalších pokusů před neúspěšnou zápletkou z 20. července 1944, což bylo alespoň částečně motivováno rostoucí vyhlídkou na německou porážku ve válce.^[70][71] Na spiknutí, které bylo součástí operace Valkýra, se podílel Claus von Stauffenberg, který umístil bombu do konferenční místnosti ve Vlčím doupěti v Rastenburgu. Hitler, který těsně přežil, později nařídil divoké odvety, které vedly k popravě více než 4 900 lidí.^[72]

Kolem roku 1940 vznikla okolo kněze Heinricha Maiera skupina odporu. Od konce roku 1943 skupina předala spojencům umístění výrobních zařízení pro rakety V-2, tanky Tiger a letadla. Spojenecké bombardéry tyto informace využily k provádění leteckých útoků. Maierova skupina poskytla informace o masovém vraždění Židů velmi brzy; spojenci těmto zprávy zpočátku nevěřili. Odbojová skupina byla odhalena a většina jejích členů byla uvězněna, mučena nebo zabita.^[73][74]

Ozbrojené síly

Wehrmacht

Sjednocené německé ozbrojené síly se v letech 1935 až 1945 nazývaly Wehrmacht (obranné síly). Zahrnovaly Heer (armáda), Kriegsmarine (námořnictvo) a Luftwaffe (letectvo). Od 2. srpna 1934 byli příslušníci ozbrojených sil povinni složit přísahu bezpodmínečné poslušnosti Hitlerovi osobně. Na rozdíl od předchozí přísahy, která vyžadovala věrnost ústavě země a jejím zákonným ustanovením, tato nová přísaha vyžadovala, aby členové armády poslouchali Hitlera, i kdy by jim bylo nařízeno něco nezákonného.^[75] Hitler rozhodl, že armáda bude muset tolerovat a dokonce nabídnout logistickou podporu jednotkám Einsatzgruppen - mobilním komandům smrti odpovědným za miliony úmrtí ve východní Evropě - bude-li to takticky možné.^[76] Jednotky Wehrmachtu se také přímo účastnily holocaustu střílením civilistů nebo pácháním genocidy pod rouškou protipartizánských operací.^[77] Strana prohlašovala, že Židé byli podněcovateli partyzánského boje, a proto je třeba je eliminovat.^[78] Dne 8. července 1941 Heydrich oznámil, že všichni Židé na východních dobytých území mají být považováni za partyzány, a vydal rozkaz k zastřelení všech Židů ve věku od 15 do 45 let.^[79] V srpnu byl rozkaz rozšířen tak, aby zahrnoval celou židovskou populaci.^[80]

Navzdory snahám o vojenskou přípravu země nemohlo hospodářství vydržet zdlouhavou vyhlazovací válku. Byla vyvinuta strategie založená na taktice Blitzkriegu („bleskové války“), která zahrnovala rychlé koordinované útoky, které se vyhýbaly silným stránkám nepřítele. Útoky začaly dělostřeleckým ostřelováním, poté následovalo bombardování a rychlé letecké útoky. Dále útočily tanky a nakonec se přesunula pěchota, aby zajistila obsazenou oblast.^[81] Vítězství pokračovala do poloviny roku 1940, ale neúspěch porazit Británii byl prvním významným bodem obratu ve válce. Rozhodnutí zaútočit na Sovětský svaz a rozhodná porážka u Stalingradu vedly k ústupu německých armád a případné ztrátě války.^[82] Celkový počet vojáků, kteří ve Wehrmachtu sloužili od roku 1935 do roku 1945, se pohyboval kolem 18,2 milionu; 5,3 milionu z nich zemřelo.^[83]

SA a SS

Členové SA vymáhají bojkot židovských obchodů, 1. dubna 1933

Inspekce vojsk v Berlíně u Leibstandarte SS Adolf Hitler, 1938

Sturmabteilung (SA; útočné oddíly) nebo hnědé košile, založené v roce 1921, byly prvním polovojenským křídlem nacistické strany; jejich původním úkolem byla ochrana nacistických vůdců na shromážděních.^[84] Zúčastnili se také pouličních bitev proti silám soupeřících politických stran a násilných akcí proti Židům a dalším.^[84] Pod vedením Ernsta Röhma se SA do roku 1934 rozrostly na více než půl milionu členů - 4,5 milionu včetně rezerv - v době, kdy podle Versailleské smlouvy byla běžná armáda stále omezena na 100 000 mužů.

Schutzstaffel (SS; Ochranný oddíl) byli zpočátku malá jednotka tělesné stráže pod záštitou SA a stali se jednou z největších a nejmocnějších skupin v nacistickém Německu. Od roku 1929 byli pod vedením Reichsführera-SS Heinricha Himmlera a do roku 1938 měly SS více než čtvrt milionu členů. Himmler si zpočátku představoval SS jako elitní skupinu stráží, Hitlerovu poslední linii obrany. Waffen-SS, vojenská odnož SS, se vyvinula v druhou armádu. Byla závislá na pravidelné armádě co do těžkých zbraní a vybavení a většina jednotek byla pod taktickou kontrolou vrchního velení ozbrojených sil (OKW).^[85][86] Do konce roku 1942 již nebyly dodržovány přísné selekční a rasové požadavky, které byly původně v platnosti. S náborem a odvodem založeným pouze na expanzi nemohly Waffen-SS do roku 1943 tvrdit, že jsou elitní bojovou silou.^[87]

Formace SS spáchaly mnoho válečných zločinů proti civilistům a spojeneckým opravářům. Od roku 1935 byli SS vůdčí silou v pronásledování Židů, kteří byli umisťováni do ghett a koncentračních táborů. Po vypuknutí druhé světové války jednotky SS Einsatzgruppen následovaly armádu na území Polska a Sovětského svazu, kde v letech 1941 až 1945 zabily více než dva miliony lidí, včetně 1,3 milionu Židů. Třetina členů Einsatzgruppen byla rekrutována z personálu Waffen-SS. SS-Totenkopfverbände řídily koncentrační a vyhlazovací tábory, kde byly zabity další miliony lidí. V táborech sloužilo až 60 000 mužů Waffen-SS.

V roce 1931 Himmler zorganizoval zpravodajskou službu SS, která byla pod vedení jeho zástupce Heydricha a známá jako Sicherheitsdienst (SD; bezpečnostní služba). Tato organizace měla za úkol lokalizovat a zatýkat komunisty a další politické oponenty. Himmler také založil počátky paralelní ekonomiky pod záštitou ústředí ekonomiky a správy SS. Tato holdingová společnost vlastnila bytové společnosti, továrny a nakladatelství.

Ekonomika

Říšská ekonomika

Nejnaléhavější ekonomickou záležitostí, které nacisté původně čelili, byla 30% míra národní nezaměstnanosti.^[88] Ekonom Dr. Hjalmar Schacht, prezident říšské banky a ministr hospodářství, vytvořil v květnu 1933 systém pro deficitní financování. Kapitálové projekty byly hrazeny vydáním směnek s názvem Mefo. Když byly bankovky předloženy k zaplacení, říšská banka vytiskla peníze. Hitler a jeho ekonomický tým očekávali, že nadcházející územní expanze poskytne prostředky na splacení stoupajícího státního dluhu.^[89] Schachtova administrativa dosáhla rychlého poklesu míry nezaměstnanosti, největšího ze všech zemí během Velké hospodářské krize.^[90] Ekonomické oživení bylo nerovnoměrné, s omezenou pracovní dobou a nepravidelnou dostupností potřeb, což vedlo k rozčarování z režimu již v roce 1934.^[91]

V říjnu 1933 byly vyvlastněny Junkersovy letecké závody. Ve spolupráci s dalšími výrobci letadel a pod vedením ministra letectví Göringa byla zahájena výroba. Z počtu 3 200 lidí, kteří v roce 1932 vyrobili 100 kusů ročně, se toto odvětví rozrostlo a zaměstnávalo čtvrt milionu pracovníků, kteří ročně o necelých deset let později vyrobili více než 10 000 technicky vyspělých letadel.^[92]

Vznikla propracovaná byrokracie, která měla regulovat dovoz surovin a hotových výrobků se záměrem eliminovat zahraniční konkurenci na německém trhu a zlepšit národní platební bilanci. Nacisté podporovali vývoj syntetických náhrad za materiály jako ropa a textil.^[93] Vzhledem k tomu, že trh zažíval nadbytek a ceny ropy byly nízké, uzavřela v roce 1933 nacistická vláda dohodu o sdílení zisku s firmou IG Farben, která jim zaručila 5% návratnost kapitálu investovaného do jejich závodu na výrobu syntetického oleje ve městě Leuna. Jakékoli zisky přesahující tuto částku by byly předány říši. V roce 1936 IG Farben litovala uzavření dohody, protože do té doby byly generovány nadměrné zisky.^[94] Při dalším pokusu o zajištění přiměřeného válečného zásobování ropou Německo v březnu 1939 zastrašovalo Rumunsko, aby podepsalo obchodní dohodu.^[95] Mezi hlavní projekty veřejných prací financované z deficitních výdajů patřilo vybudování sítě dálnic (Autobahnen) a poskytnutí financování programů iniciovaných předchozí vládou na zlepšení bydlení a zemědělství.^[96] Ke stimulaci stavebnictví byl poskytnut úvěr soukromým podnikům a byly poskytnuty dotace na nákup a opravy domů.^[97] Pod podmínkou, že manželka opustí pracovní místo, mohly mladé páry árijského původu, které se chtěly oženit, získat půjčku až 1 000 říšských marek, a částka, která měla být splacena, byla snížena o 25 procent za každé narozené dítě.^[98] Výhrada, že žena musí zůstat mimo domov nezaměstnaná, byla roku 1937 zrušena kvůli nedostatku kvalifikovaných pracovníků.^[99]

S představou širšího vlastnictví automobilů jako součásti nového Německa Hitler oslovil konstruktéra Ferdinanda Porsche, aby vypracoval plány pro KdF-wagen (vůz Kraft durch Freude) - automobil, který by si každý mohl dovolit. Prototyp byl vystaven na mezinárodním autosalonu v Berlíně dne 17. února 1939. Po vypuknutí druhé světové války byla továrna přestavěna na výrobu vojenských vozidel. Žádné z vozů KdF-wagen nebyly prodány - to až po válce, kdy bylo vozidlo přejmenováno na Volkswagen (lidové auto).^[100]

Když se nacisté v roce 1933 chopili moci, bylo šest milionů nezaměstnaných a do roku 1937 jich bylo méně než milion.^[101] Částečně to bylo způsobeno vyjmutím žen z pracovních sil.^[102] Reálné mzdy mezi lety 1933 a 1938 poklesly o 25 procent.^[90] Po rozpuštění odborů v květnu 1933 byly jejich finanční prostředky zabaveny a jejich vedení zatčeno,^[32] včetně těch, kteří se pokoušeli s nacisty spolupracovat.^[103] Vznikla nová organizace Německá pracovní fronta (Deutsche Arbeitsfront) pod funkcionářem nacistické strany Robertem Leyem.^[104] Průměrný pracovní týden byl v roce 1933 43 hodin; do roku 1939 se zvýšil na 47 hodin.^[105]

Počínaje rokem 1934 se pozornost přesunula směrem ke znovuvyzbrojení. Okolo roku 1935 tvořily vojenské výdaje 73 procent vládních nákupů zboží a služeb.^[106] Dne 18. října 1936 jmenoval Hitler Göringa zplnomocněným zástupcem čtyřletého plánu, jehož cílem bylo urychlit vyzbrojování.^[107] Kromě výzvy k rychlé výstavbě oceláren, závodů na výrobu syntetického kaučuku a dalších továren zavedl Göring mzdové a cenové kontroly a omezil vydávání akciových dividend.^[90] I přes rostoucí deficity byly na vyzbrojování vykládány velké výdaje.^[108] Plány, které byly na konci roku 1938 představeny pro masivní nárůst námořnictva a letectva, nebylo možné splnit, protože Německu chyběly finance a materiální zdroje ke stavbě plánovaných jednotek a také potřebné palivo potřebné k udržení v chodu.^[109] Se zavedením povinné vojenské služby v roce 1935 se Reichswehr, který byl omezen podmínkami Versailleské smlouvy na 100 000 vojáků, rozšířil na 750 000 v aktivní službě na začátku druhé světové války, přičemž další milion byl v záloze.^[110] V lednu 1939 klesla nezaměstnanost na 301 800 a do září klesla na pouhých 77 500 lidí.^[111]

Válečná ekonomika a nucené práce