A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Nepokoje v Palestině 1929 (hebrejsky: מאורעות תרפ"ט, Me'ora'ot Tarpat, doslova Události roku 5689) byla série násilných útoků Arabů na Židy v mandátní Palestině v roce 1929.
Dobové souvislosti a počátek násilností
V roce 1928 žilo v mandátní Palestině zhruba 590 000 Arabů a 150 000 Židů. Počet Židů rapidně vzrůstal, přes polovinu z nich přesídlilo do Palestiny v období po roce 1918. Počátkem roku 1929 navíc v Palestině končila ekonomická recese a oživující hospodářství posilovalo přistěhovaleckou vlnu (pátá alija).
Arabská populace reagovala na rostoucí sílu židovské komunity již krátkými nepokoji v roce 1921.[1] Nepokoje v roce 1929 byly závažnější a byly podníceny náboženskými důvody. Už v září 1928 okolo svátku Jom kipur začal spor mezi Židy a Araby ohledně zachovávání statu quo v okolí Zdi nářků. Arabům vadila dřevěná mobilní přepážka, která byla postavena k oddělení mužů a žen na prostranství u Zdi nářků. Byla odnesena z iniciativy policejního důstojníka Edwarda Keith-Roache za účasti britské policie. Židé protestovali, arabský dav naopak Brity povzbuzoval.[2]
Incidentu z podzimu 1928 využil muftí Amín al-Husajní, který jej vydával za první krok Židů k ovládnutí Chrámové hory a znesvěcení islámských svatyň na ní stojících. Svolal dokonce na ochranu svatých islámských míst mezinárodní konferenci. K uklidnění situace nepřispíval fakt, že Palestina byla po delší dobu bez faktického nejvyššího představitele britské správy. Vysoký komisař Herbert Onslow Plumer opustil Palestinu v červenci 1928 a jeho nástupce John Chancellor ještě nedorazil.[3]
Vrchní rabíni, Židovská národní rada a politická strana Agudat Jisra'el adresovali v květnu 1929 mandátním úřadům memorandum, ve kterém požadují zastavit veškeré stavební práce, které muslimové provádějí na Chrámové hoře. Mělo jít o demolování zdiva poblíž Zdi nářků. 3. května 1929 byli Židé modlící se u Zdi nářků napadnuti Araby. 28. června muslimové narušili modlitby před začátkem šabatu úmyslnou hrou na bubínky a hudební nástroje. Provokace se opakovaly 5. července. Situace se dále vyostřila 30. července, kdy se vrchní rabíni sešli s představiteli mandátní správy a opakovali požadavek na zastavení stavebních prací na Chrámové hoře. 3. srpna se opakovalo narušení šabatových modliteb. 14. srpna se do Jeruzaléma sjely tisíce Židů v rámci oslav svátku Tiš'a be-av. Část z nich ale náboženský svátek využila k politické agitaci, zpívala na místě hymnu Hatikva, mávala sionistickou vlajkou apod. 16. srpna pak následovala protiakce v podobě masové arabské demonstrace. Arabský dav se dostal až ke Zdi nářků a napadl několik Židů, kteří se zde modlili. Došlo k izolovaným násilnostem, bylo zapáleno několik svitků Tóry. 17. srpna pak byl v Jeruzalémě při potyčce s Araby ubodán mladý Žid, Avraham Mizrachi.[4][5]
23. srpna 1929 se v centru Jeruzaléma srotilo víc než tisíc Arabů a začali útočit na místní Židy. Dav byl ovlivněn tvrzením některých muslimských předáků, že Židé hodlají zničit islámské svatyně na Chrámové hoře. Útoky se pak rychle rozšířily i do dalších etnicky smíšených lokalit Palestiny. Napadnuta byla židovská předměstí Jeruzaléma, sedm Židů bylo zabito v čtvrti Hadar ha-Karmel v Haifě. Boje se přenesly i do Tel Avivu, kde zemřelo 6 Židů.[1]
Hebronský masakr
Nejvážnější incident se odehrál v Hebronu, kde arabský dav zabil 59 Židů včetně žen a dětí, z toho 23 lidí zemřelo v jediném domě, kam se uchýlili. Mnoho obětí bylo před i po smrti mučeno a zohaveno. Mnoho Židů ovšem přežilo díky pomoci a azylu, kterého se jim dostalo od konkrétních místních Arabů. Rozsáhlé násilí se odehrálo také ve městě Safed, kde bylo zabito 20 Židů a 32 jich bylo zraněno.[1][6]
Reakce britských úřadů a důsledky násilností
Britské mandátní úřady odmítly Židům povolit zřídit ozbrojené jednotky domobrany, proti arabským útočníkům se v následujících dnech snažily zasáhnout britské pořádkové síly. Do 26. srpna 1929 bylo zabito 133 Židů a 339 jich bylo zraněno. Zemřelo 116 Arabů (kromě šesti Arabů zabitých Židy v Tel Avivu šlo ve všech případech o osoby zabité britskými bezpečnostními silami).[1]
Důsledkem nepokojů bylo dočasné ukončení židovské přítomnosti v některých obcích. Šlo o lokality Ramat Rachel, Be'er Tuvja, Chulda a Mišmar ha-Emek. Později se ale do nich židovští obyvatelé vrátili. Trvale ovšem skončila existence židovských komunit v Hebronu a Bejt Še'anu.[1] Několik set Židů opustilo i historické jádro Jeruzaléma (byť Židé tu zůstali bydlet až do roku 1948). Bezprostředně po skončení nepokojů bylo 8000 Židů mimo své domovy (5 % celkové židovské populace země), což vyvolávalo problémy ekonomického a sociálního rázu.[4]
Reakci britských úřadů na nepokoje považovali mnozí Židé za liknavou. Terčem kritiky byl například velitel policie v Hebronu Raymond Cafferata.[5] V září 1929 nařídily úřady dočasně zastavit vydávání hebrejského deníku Do'ar ha-jom, který postup Britů veřejně kritizoval. Se zvládnutím nepokojů nebyli ale spokojeni ani mnozí Arabové, kteří kritizovali podle nich přílišnou tvrdost britského zákroku proti davu. V září proto Arabové vyhlásili protestní generální stávku. V téže době zároveň mandátní správa oznámila ustavení vyšetřovací komise, která potom skutečně předložila výsledky svého šetření (Shawova zpráva). Následovala Hope Simpsonova zpráva a Passfieldova bílá kniha. Jedním z jejích závěrů bylo doporučení omezit židovské přistěhovalectví do Palestiny, které od nynějška mělo být závislé na absorpční kapacitě celé Palestiny, včetně jejího arabského obyvatelstva.[7]
Napětí v zemi přetrvávalo ještě několik měsíců. V říjnu Britové preventivně zakázali Židům nechat zaznít u Zdi nářků rituální roh (šofar) v předvečer svátku Jom kipur, zároveň v tutéž dobu soudy vydaly tvrdé rozsudky nad zatčenými arabskými násilníky (k smrti byl ovšem odsouzen za zabití dvou Arabů i Žid Josef Urfali). Celková trestněprávní bilance nepokojů byla cca 700 obžalovaných Arabů za násilí a rabování, z toho bylo 55 odsouzených a 25 odsouzených k smrti. Obžalováno bylo cca 160 Židů, z toho 70 odsouzených a 2 odsouzeni k smrti - jejich tresty ovšem později byly zmírněny na doživotí).[8]
Ještě v listopadu 1929 byl v Jeruzalému arabským útočníkem ubodán a zabit židovský lékař Avraham Ticho a v prosinci přepadli Arabové na severu země automobil s lékařem A.Berkowitzem, který byl vážně zraněn. Vyhrocené emoce se obracejí i dovnitř židovské komunity. Část studentů Hebrejské univerzity v Jeruzalémě například v listopadu 1929 narušila projev rektora Judy Leona Magnese, který byl znám pacifistickými názory a obhajobou židovsko-arabské koexistence.[7]
Nepokoje ve dvacátých letech odhalily hluboké nepřátelství Arabů k Židům, které pramenilo jednak z pocitu ohrožení vlastní existence, jednak z ekonomické a národnostní frustrace (Arabové, byť tvořili naprostou většinu obyvatelstva, představovali z ekonomického pohledu pouze levnou námezdní sílu; podobně i v případě politické organizace Arabové nebyli s to překlenout klanové rozpory a ustavit fungující zastřešující orgán, který by je byl schopen reprezentovat a jasně formulovat jejich požadavky, namísto toho se jejich představitelem stal muftí, což byla pro palestinské Araby pravděpodobně nejhorší možná varianta). Obě strany (Židé i Arabové) zároveň obviňovali britskou správu z jednostranného přístupu k řešení problému. Britská mandátní správa se již ve svých počátcích ukázala jako nepříliš schopná při řešení sporů a udržování pořádku. Drtivá většina rozhodnutí, která správa učinila, byla nepřijatelná pro obě strany konfliktu.
V následujících letech se bezpečnostní situace v zemi částečně uklidnila. Násilnosti z roku 1929 pak ale mnohnásobně překonalo Arabské povstání v letech 1936-1939, které už nebylo jen davovým afektem ale rozsáhlou povstaleckou kampaní, která v některých etapách nabývala rysů válečného konfliktu.
Reference
- ↑ a b c d e GILBERT, Martin. Atlas of the Arab-Israeli Conflict. New York: Oxford University Press, 1993. Dostupné online. ISBN 0-19-521062-X. S. 18. (anglicky)
- ↑ SEGEV, Tom. One Palestine, Complete: Jews and Arabs under the British Mandate. New York: An Own Book - Henry Holt and Company, 2001. Dostupné online. ISBN 0-8050-6587-3. S. 295–303. (anglicky) Dále jen: One Palestine Complete.
- ↑ One Palestine Complete. s. 303-307
- ↑ a b NAOR, Mordecai. The 20th Century in Eretz Israel. Kolín n.Rýnem: Könemann, 1998. Dostupné online. ISBN 3-89508-595-2. S. 154. (anglicky) Dále jen: The 20th Century in Eretz Israel.
- ↑ a b One Palestine Complete. s. 309-310
- ↑ One Palestine Complete. s. 325-326
- ↑ a b The 20th Century in Eretz Israel. s. 155
- ↑ One Palestine Complete. s. 328-329
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Nepokoje v Palestině 1929 na Wikimedia Commons
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antropológia
Aplikované vedy
Bibliometria
Dejiny vedy
Encyklopédie
Filozofia vedy
Forenzné vedy
Humanitné vedy
Knižničná veda
Kryogenika
Kryptológia
Kulturológia
Literárna veda
Medzidisciplinárne oblasti
Metódy kvantitatívnej analýzy
Metavedy
Metodika
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk