Nikifor Romanovič Černigovskij (rusky Никифор Романович Черниговский; † 1675) byl ruský sibiřský kozák, původem z polsko-litevského státu. V letech 1665–1670, 1673 a 1675 stál v čele samosprávy v Albazinu, centru ruské moci v horním Poamuří.

Ve smolenské válce (1632–1634) bojoval v polsko-litevském vojsku a roku 1633 padl do ruského zajetí. Po válce se roku 1635 odmítl vrátit, namísto toho vstoupil do ruských služeb, jako služilij čelovek.^{[pozn. 1]} Po roce se pokusil o útěk na Litvu, byl chycen a poslán na Sibiř do Jenisejska. V jenisejském vojevodství sloužil jako kozák dvanáct let, v letech 1637–1649. Poté byl přeložen do ilimského vojevodství, kde postoupil z řadového kozáka na „padesátníka“ (velitele padesáti mužů).

Roku 1665 se postavil do čela skupiny nespokojenců, která zaútočila na ilimského vojevodu Lavrentije Obuchova a zabila ho. Rebelové se rozhodli odejít k Amuru a na místě bývalého daurského městečka, spáleného roku 1651 kozáckým oddílem Jerofeje Chabarova, postavili ostroh (palisádou opevněné sídlo) Albazin. Už roku 1666 zaseli a sklidili první obilí, od domorodců v okolí vybírali jasak a navázali kontakt s nejbližším představitelem ruského státu – Larionem Tolbuzinem, který z něrčinského ostrohu spravoval Zabajkalsko. Tolbuzin uznal Černigovského jako řádného představitele ruské vlády na Amuru. V listopadu 1670 vyšlo najevo, že Nikifor Černigovskij přemlouval manželku jednoho z Albazinců, aby s ním zběhla do Číny. Albazinci ho zatkli a pod stráží odvezli do Něrčinska. Po čase byl propuštěn a 1673 opět spravoval Albazin. Roku 1674 však nový něrčinský vojevoda Pavel Šulgin dosadil v Albazinu za náčelníka Semjona Vešňaka. Černigovského přeložil do Něrčinska. V lednu 1675 je Černigovskij opět doložen ve funkci albazinského náčelníka.

V březnu 1675 byl v Moskvě za účast na vraždě vojevody Obuchova odsouzen k smrti, vzápětí však omilostněn a přijat do státní služby. O svém odsouzení a milosti se nedozvěděl, protože zemřel počátkem léta 1675, ještě předtím, než zpráva doputovala do Albazinu.

Nikifor Černigovskij měl tři syny, kteří s ním neodešli do Albazinu, ale z půli útěku se vrátili. Později přesídlili do Idinsku u Irkutsku; zde a v blízkém Svirsku a Čeremchovu žili jejich potomci i na počátku 21. století.

V polské historické literatuře je Nikifor Černigovskij pokládán za významného Poláka, nezávisle spravujícího Albazin a samostatně udržujícího diplomatické vztahy s Čínou.

Život

Na Litvě, v Rusku

Nikofor Černigovskij se účastnil smolenské války (1632–1634) ve vojsku polsko-litevského státu. V soudobých dokumentech se poprvé objevuje roku 1633, kdy u Novgorodu-Severského upadl do ruského zajetí, do konce války byl držen ve Vologdě na severu Ruska. Po skončení války se odmítl vrátit, místo toho požádal o vstup do ruských služeb.^[1][2] Přijal pravoslaví a v květnu 1635 byl pokřtěn. Od podzimu 1635 sloužil v Tule, v tamním pluku husarů a rejtarů složeném z cizozemců.^[3] Současně se – roku 1635 – oženil s Onosicou, dcerou Petra Dubovského, původem Litvina, žijícího v Moskvě.^[4] Litvini bylo jméno pro poddané Litevského velkoknížectví ruské národnosti.^[5]

Svůj původ Černigovský udával různě. U výslechu roku 1633 se prohlásil za Poláka z kyjevského povětu s tím, že sloužil polskému králi jako kozák „na třech koních“.^{[pozn. 2][7]} Roku 1635 v souvislosti se žádostí o vstup do ruských služeb se prohlásil za Čerkase z braginského povětu na Litvě.^[1] Čerkasové bylo ruské jméno pro (ruskojazyčné) kozáky žijící při jižních okrajích Ruska. V dokumentu o křtu je popsán, s odvoláním na jeho slova, jako šlechtic z brestského povětu.^[8] V dokumentech týkajících se jeho útěku v létě 1636 je, opět na základě svých slov, označován za Litvina z braginského povětu.^[5]

Pokus o útěk, v Jenisejsku

Začátkem července 1636 se sedmi dalšími cizozemci uprchl z Tuly. Útěk nebyl plánovaný, účastníci se pro něj rozhodli až v den útěku.^[9] Na cestě do Litvy byla však polovina zběhů chycena, mezi nimi i Černigovskij. U výslechu uvedli jako důvod útěku nízký plat, nedostávali totiž příplatky za ženy a děti, zřejmě proto, že jejich rodiny žily v Moskvě.^[9] Za trest byl Černigovskij s manželkou v srpnu 1636 poslán na Sibiř do Jenisejska. Na cestě přezimovali v Tobolsku, na místo určení dorazili koncem září 1637.^[10] V Jenisejsku sloužil jako řadový kozák dvanáct let.^[3][2] Později (roku 1657) o své službě napsal:

…na Bajkalské jezero jezdil pro sobolí jasak a z výběru jasaku zisk přinášel, a na lenskou převlaku se zásobami obilí jezdil, a po mnohým řekám na služby jezdil sbírat jasak.^{[pozn. 3]}

V Ilimsku

Roku 1649 Černigovskij patřil mezi kozáky převedené z Jenisejska do Ilimska v souvislosti se vznikem ilimského vojevodství.^[12] Roku 1652 ho ilimský vojevoda poslal do Kirensku na řece Leně, z tamních skladů vydal zásoby stopadesátičlennému oddílu Dmitrije Zinovjeva, který putoval k Amuru.^[13] Následující rok se účastnil stíhání zběhů z Ilimska k Amuru. Totiž v létě 1653 zběhli k Amuru tesaři, kozáci a rolníci z Leny a kozáci z Vercholenského ostrožku (ostrožek je malý ostroh, palisádou opevněné sídlo) s dalšími rolníky, celkem přes dvě stě lidí, polovina kozáků. Na Amuru se vesměs připojili k vojsku Onufrije Stěpanova.^[14] Černigovského oddíl se dostal se zběhy do boje, naopak z jiného oddílu se několik kozáků přidalo ke zběhům. Ilimský vojevoda pak v Čečujsku postavil hlídku, která měla zadržovat další uprchlíky. Roku 1654 byl už Černigovskij desátník, a opět sloužil v Kirensku, kde mimo jiné vydával ze skladů zásoby odesílané do Jakutska.^[15] Dokumenty vystavené jeho jménem nesepisoval ani nepodepisoval, sestavovali je jeho spolupracovníci.^[16]

V létě 1655 zběhlo k Amuru z Leny 200 až 300 lidí v čele s kozákem Michailem Sorokinem,^[16] kteří po cestě v Kirensku sebrali zbraně a hledali Černigovského, aby ho zabili. Ten se před nimi schoval v lese.^{[17][pozn. 4]} Roku 1655 nadále sloužil v Kirensku, kde žila i jeho rodina, dům měl i v Ilimsku. Roku 1656 již měl hodnost padesátníka (velitele padesáti mužů).^[18] V Kirensku mimo jiné vybíral jasak od Tunguzů.^[13]

V letech 1656–1657 byl, se synem Fjodorem, v poselstvu ilimských kozáků, které přivezlo do Moskvy do Sibiřského prikazu sobolí kožešiny vybrané jako jasak a hlášení o stavu vojevodství.^[19] V Sibiřském prikazu podal list s přehledem své služby v němž požádal o přeřazení do služby proti Polákům. Ani tento list nenapsal osobně, zřejmě proto, že byl negramotný. Ačkoliv obvykle bylo podobným žádostem vyhověno, Černigovský neuspěl.^[13]

V letech 1658–1662 v Kirensku dohlížel na plnění povinností tamních rolníků (vydělení a obdělání půdy, jejíž výnos byl určen státu).^[20] Roku 1664 a 1665 byl prikazčikom (náčelníkem a správcem) ve Verchně-Kirenské volosti.^[21]

Německý historik žijící v Rusku Gerhard Müller roku 1757 napsal o Černigovském, že roku 1650 působil jako prikazščik v Čečujsku a roku 1652 dohlížel na solivar v Usť-Kutském ostrohu.^[22] Historikové v 19. i 20. století se při popisu Černigovského života v ilimském vojevodství omezili na převzetí těchto tvrzení,^{[pozn. 5]} přestože se neopírají o prameny a není známo, jak k nim Müller dospěl.^[24]

Zabití ilimského vojevody a útěk k Amuru

Jenisejsk

Ilimsk

Kirensk

Albazin

Něrčinsk

Místa na Sibiři významná pro život Nikifora Černigovského

Podle Černigovského syna Fjodora od března 1665 se syny a rolníkem Michalem Ivanovem Sapožnikovem^{[pozn. 6]} plánoval útěk „na Rus“, aby přednesl stížnost na ilimského vojevodu Lavrentije Obuchova.^[25] Plán změnil po příjezdu Obuchova na trh do Kirenska, když ho jakutský kozák Fjodor Lukjanov a kirenský rolník Ivan Jeremejev Mikulka přesvědčili, že lepší bude Obuchova oloupit a utéct k Amuru.^{[27][pozn. 7]} Ke spiknutí se přidalo ještě 15 dalších lidí, vesměs lovců (промышленых людей).^[26] Celkem mělo 22 účastníků.^{[28][pozn. 8]}

Spiklenci zaútočili 28. června v noci na vojevodovu loď na Leně^[30] u ostrova (později nazvaného Obuchovův ostrov) 26 km od Kirenska, když se vojevoda vracel do Ilimska.^[31] Vojevodovi lidé byli neozbrojení.^[32] V šarvátce útočníci zabili šest a zranili deset lidí vojevodova doprovodu^[33] a samotného vojevodu utopili poté, co na útěku skočil do vody.^[30][34]

Kdo zabil vojevodu není jasné. Fjodor Černigovský roku 1666 v Jakutsku vypověděl, že se zabitím vojevody nemá nic společného a pouze slyšel, že ho kopími „přidrželi“ ve vodě Fjodor Lukjanov a lovec Maťuška Maximov.^[30] Roku 1667 se od zběhů odtrhl a na Lenu vrátil Grigorij Kulakovskij, který vypověděl, že Obuchova zabili Fjodor Lukjanov, Maťuška Maximov a Černigovského syn Vasilij, přikázal jim to Fjodor Černigovskij. A že to v Telembinsku první dva přiznali něrčinskému náčelníkovi Larionovi Tolbuzinovi. Při konfrontaci (v Jakutsku) se syny Černigovského obě strany opakovaly svou verzi.^[35] Roku 1670 Černigovskij, ve zprávě do Něrčinska o útěku několika kozáků z Albazinu do Číny, obvinil z vraždy Obuchova dva z nich, Ivana Jeremejeva Mikulku a Osku Vasiljeva Podkamenného.^[36] Oska Vasiljev byl tchán Fjodora Černigovského.^[37]

Útočníci zbili a okradli členy vojevodova doprovodu,^[30] vysvobodili vojevodovy vězně (včetně Černigovského zetě Petra Oskolkova),^[38] a loď i s nákladem zabavili.^[30] Z lodi ukořistili 30 soroků sobolů (30×40, to jest 1200 sobolích kožešin) a 300 rublů.^[39][40]

Ač Černigovskij byl vůdcem skupiny, útoku na vojevodu se neúčastnil. Po útoku vyloupili Kirensk.^[41] Poté skupina vytáhla z Kirenska po proudu Leny. V následujícím městečku, Čečujsku, sestavili a předali tamnímu náčelníkovi list pro cara, v němž vysvětlovali svůj čin.^[42] Z listu se zachovaly pouze tři stránky.^[43] Svůj čin ospravedlňovali lichvou a krutým chováním Obuchova, který zdržoval jejich stížnosti poslané přes Jakutsk.^[44] Také vinili Obuchova z věznění popa Fomy Kirillova a znásilnění jeho ženy Palagejky Nikiforovy,^[44] snad dcery Nikifora Černigovského^[45] a oznamovali, že jdou sloužit carovi do Poamuří.^[44] Roku 1673 Černigovskij a další, celkem 101 lidí, v žádosti o milost, kterou zaslali do Moskvy, zabití Obuchova zdůvodnili jeho nesnesitelným chováními, znásilňováním jejich žen a vymáháním jejich majetku; jinak se prý chovali řádně a cestou k Amuru nikomu nijak neubližovali. Tři z nich – Ivan Perelešev, Jarko Tvarogov a Nechoroško Jelfimov – žádost dovezli do Moskvy, kam dorazili 19. ledna 1674.^[46]

Z Čečujska rebelové pluli po Leně až k ústí Oljokmy a po ní na jih, přitom přibrali další kozáky a rolníky, takže jejich počet vzrostl na 84 lidí.^{[47][pozn. 9]} Plavili se na sedmi lodích.^[47] Rolníky, jejichž hospodářství leželo při cestě, kupce, které potkali, a kozáky posádkou v ostrožcích po cestě, olupovali o zbraně, potraviny, nářadí a jiné zásoby.^[49] Kupcům a místním náčelníkům rovněž zabavovali a ničili zápisy o dluzích a daňových nedoplatcích.^[50] Zatímco majetné kupce a osoby spjaté s administrativou obírali bez náhrady, v  některých případech –zpravidla prostým rolníkům, ale i posádce ostrožku v ústí Oljokmy, která měla bránit útěkům ruských poddaných do Poamuří, – za sebrané věci štědře platili^[51] sobolími kožešinami nebo penězi, o které okradli vojevodu.^[52]

Na Oljokmě u ústí Tungiru se od skupiny odtrhli tři synové Černigovského, Fjodor, Anisim a Vasilij, kteří tam přezimovali a na jaře 1666 se vrátili na Lenu, kde se v červnu 1666 vzdali jakutským kozákům. Poté byli vězněni v Jakutsku.^[53] V pochodu od Tungiru k Amuru se rebelové dostali do konfliktu s místními Tunguzy, kteří patnáct z nich zabili.^[53]

Při zdůvodňování účasti Černigovského na rebelii historikové různě spekulovali. Müller uvažoval o tom, že Černigovského mohla ke vzpouře přimět beztrestnost předešlých útěků na Amur.^[54] Sovětský historik V. A. Alexandrov měl Černigovského za jednotlivce, který nehrál větší roli v „lidovém povstání“ a pouze se k němu připojil.^[23] Někteří historikové podávali události do značné míry nezávisle na pramenech. První z nich byl chorvatský Juraj Križanić, který roku 1680 ve své Historii Sibiře vzpouru zdůvodnil znásilněním Černigovského sestry. Taková verze je však nemožná, protože Černigovskij byl poslán na Sibiř pouze s manželkou.^[55] Ruský etnograf S. V. Maximov roku 1871^[56] sestru nahradil manželkou, která se v jeho představivosti změnila v „krásnou Polku“^{[pozn. 10]} a vzpouru přenesl do Usť-Kutu (pod vlivem Müllerovy chyby s usť-kuťským solivarem).^[57] Znásilněná manželka coby důvod Černigovského vzpoury poté přecházela z knihy do knihy.^{[pozn. 11]} Černigovského manželka ovšem – vzhledem k době svatby – musela mít v době vzpoury více než 45 let. Někteří pisatelé se proto vrátili k verzi se sestrou,^{[pozn. 12]} jiní váhali mezi ženou a sestrou.^{[pozn. 13]}

V Poamuří

Zběhové přišli k Amuru, zprvu se chtěli usadit v bývalém městečku daurského náčelníka Lavkaje, u ústí Urky, na místě se však rozhodli přesídlit o 160 km níže po proudu, do bývalého městečka náčelníka Albazy, v čínských pramenech nazývaného Jaxa, které roku 1651 dobyl kozácký oddíl Jerofeje Chabarova a pojmenoval Albazin. Tam postavili ostroh.^[65] Už roku 1666 zaseli a sklidili první obilí, od domorodců v okolí vybírali jasak. Navázali kontakt s nejbližším^{[pozn. 14]} představitelem ruského státu – něrčinským náčelníkem Larionem Tolbuzinem, v září 1666 již byli v pravidelném styku.^[67] Tolbuzin si – vzhledem k nepočetnosti svých kozáků – nemohl dovolit nepřátelství s albazinskými^[68] a nejpozději na podzim 1666 uznal Černigovského jako řádného představitele ruské vlády na horním Amuru.^{[69][pozn. 15]} Snad už roku 1666, ale jistě od roku 1667, albazinští kozáci sebraný jasak odesílali do Moskvy.^[70] Tolbuzina oplátkou žádali o střelný prach a olovo a o kováře.^[71] Albazinští se považovali za loajální ruské poddané, podřizovali se Něrčinsku a chovali se jako každá ruská posádka – vybírali jasak, vedli administrativu, nicméně snažili se udržet si samosprávu.^[23] Z obdělávané půdy vydělili státní pole, jejichž výnos byl určen pro výživu kozáků a úředníků.^[71] Roku 1669 Tolbuzina zaměnil Danilo Aršinskij. I on, zjevně v souladu s instrukcemi Moskvy, uznával Černigovského a Albazince a udržoval s nimi styky.^[72][71]

Koncem roku 1669 navázali s Aršinským kontakt představitelé mandžuské říše Čching, Mandžuové si mu stěžovali na albazinské kozáky, že útočí na Daury a Ďučery, poddané Čchingům. Naopak ruská delegace vyslaná z Něrčinska (v čele s kozákem Ignatijem Milovanovem) přednesla v Pekingu stížnost na útok Daurů a Ďučerů na Albazin provedený roku 1669, při kterém útočníci zabili tucet Rusů.^[73] V létě 1670 kontakt završilo předání listu čchingského císaře, který Aršinskij odeslal do Moskvy,^[74] současně zakázal Albazincům napadat čchingské poddané a vybírat od nich jasak.^[70][75]

V květnu nebo začátkem června 1670 osm albazinských kozáků uprchlo do čchingské Číny. Černigovskij ve zprávě o útěku dva z nich – Ivana Jeremejeva Mikulku a Osku Vasiljeva Podkamenného – obvinil z vraždy Obuchova.^[37] V listopadu 1670 vyšlo najevo, že Nikifor Černigovskij třetí den po útěku zmíněné osmičky přemlouval manželku jednoho z Albazinců, aby s ním také zběhla do Číny. Albazinci vedení Petrem Oskolkovem ho zatkli a pod stráží odvezli do Něrčinska. Aršinskij událost oznámil do Moskvy,^[76] zřejmě však nedostal instrukce, jak s ním naložit, a tak ho po čase propustil.^[77]

Roku 1673 Černigovskij opět spravoval Albazin.^[77][78] Roku 1674 však nový něrčinský správce Pavel Šulgin dosadil v Albazinu za náčelníka Semjona Vešňaka.^{[79][80][pozn. 16]} Černigovského přeložil do Něrčinska, kde se – poté, co neuspěla Šulginova snaha o smírné vyřešení konfliktu – zúčastnil tažení proti Mongolům („tabunuckým lidem“), přepadajících Rusům poddané (takzvané „jasačné“) Tunguzy.^{[82][pozn. 17]} V lednu 1675 je Černigovskij opět doložen ve funkci albazinského náčelníka,^[83][81] v souvislosti s konfliktem s Šulginem. Pavel Šulgin totiž roku 1674 skupinu vyhnanců přišlou z Ruska poslal rolničit k Urce, na místo bývalého Lavkajevova městečka. Oni však – se souhlasem Černigovského a albazinských kozáků – přesídlili do Albazinu. To nebylo v zájmu Šulgina, který potřeboval rolníky pracující na státních polích, aby získal obilí pro výživu kozáků, nikoliv další zájemce o zařazení mezi kozáky^[84] Téhož roku v březnu Černigovskij vytáhl s třemi sty lidmi z Albazinu na jihozápad na řeku Ken-che, na žádost místního daurského náčelníka, který chtěl se svými lidmi přejít z čchingského do ruského poddanství. Když Rusové přišli na smluvené místo, náčelník je zásobil potravinami a požádal, aby počkali, načež prchl i se svými lidmi na Čchingy kontrolované území na řece Non. Kozáci se poté vrátili.^[85]

V březnu 1675 se moskevské úřady rozhodly vyřešit právní status Albazinců: 15. března za vraždu vojevody car Alexej I. Michajlovič odsoudil Černigovského se syny a dalšími,^[86] celkem 17 lidí, k trestu smrti, a 46 účastníků vzpoury k zbičování a useknutí ruky,^[87] nicméně za zásluhy o ruskou moc v Poamuří je všechny 17. března (na své jmeniny o svátku Alexije z Edessy) omilostnil a oficiálně přijal do služby.^[86]

Nikifor Černigovskij počátkem léta 1675 zemřel, zřejmě v červnu. Zpráva o carském odsouzení a milosti doputovala do Albazinu později, o svém omilostnění se tedy nedozvěděl.^[88][89]

Gerhard Müller odsouzení a omilostnění mylně posunul do roku 1672.^[90] Datum 1672 opisovali historikové v 19. i 20. století;^{[pozn. 18]} někteří si přimysleli, že o milost žádaly tobolské nebo jiné sibiřské úřady.^{[93][pozn. 19]} Někteří zachovali milost v roce 1672, ale odsouzení posunuli do doby krátce po vraždě.^{[pozn. 20]}

Potomci

Manželka Černigovského po jeho útěku zřejmě zůstala v Ilimsku nebo Kirensku. Jeho synové Fjodor, Anisim a Vasilij, zatčení roku 1665, byli nějakou dobu vězněni v Ilimsku, záhy však byli propuštěni a přijati do kozácké služby. Nejstarší Fjodor se k roku 1676 objevil v dokumentech již jako dosti zámožný kozák, od roku 1678 v hodnosti padesátníka. Anisim byl počínaje rokem 1678 doložen jako řadový kozák.^[94]

Roku 1685 byl z Ilimska odvelen Anisim a příští rok i ostatní Černigovští. Od konce 80. let sloužili v Idinském ostrožku (pozdější Verchneostrožnoje, ještě později Kamenka) na soutoku říčky Idy a Angary, který podléhal vojevodovi v Irkutsku.^[95] Fjodor tam nějakou dobu velel, roku 1687 a znova v letech 1692–1695.^[96]

Jeden z Černigovských se usadil nedaleko Idinsku na místě moderního města Svirska: roku 1735 tam existoval jeden statek Černigovských, koncem 18. století vesnice Černigovská, roku 1909 vesnice Černigovská (neboli Svirská)^{[pozn. 21]} s 299 obyvateli^[97] a v 21. století město Svirsk s 13 tisíci obyvateli.^[98] Ve Svirsku, sousedním městě Čeremchovo a Irkutsku žili Černigovští i počátkem 21. století.^[97]

Polské verze příběhu Černigovského

V polské historické literatuře je Nikifor Černigovskij pokládán za významného Poláka. Obrazotvornost polských historiků však jeho příběh značně rozvinula. Prvním, kdo v Polsku psal o Černigovském, byl Marian Dubiecki.^[99] Dubiecki vycházel z práce Gerharda Müllera, ale vnesl do polských verzí Černigovského příběhu vlastní osobité prvky. A sice původ Černigovského od volyňského Žitomiru, vložení do příběhu Nikiforova otce Romana, který měl být roku 1632 vypovězen do Jenisejska se synem a dcerou. Černigovští měli inspirovat ruského průkopníka Jerofeje Chabarova k zemědělskému podnikání, vzpoura a zabití Obuchova je u Dubického přesunuta na rok 1660, čínské a mandžuské jméno Albazinu (Jaxa) je považováno za jméno erbu Černigovských, Černigovský je popisován jako nezávislý vládce, kterému vláda říše Čching posílala polsky psané listy.^[100]

Z Dubieckého verze vycházejí polští historikové i ve 21. století. Tak Michał Lubina přidává Černigovskému gramotnost, opakuje příběh o znásilnění sestry, rozepisuje se o údajných dobrých vztazích Černigovského s Čínou.^[99] Jiný polský historik Roman Sidorski píše, že Nikifor Černigovský byl sice polský poddaný, ale (malo)ruské, nikoliv polské národnosti. Jinak opakuje Dubického verzi, s tím že zdůrazňuje dobré vztahy s domorodci „zásluhou sdílení zemědělských a řemeslných znalostí“. Navázání kontaktu s ruskou administrativou v Něrčinsku datuje do roku 1669 (Dubicky do roku 1671) a odsouzení a omilostnění tradičně podle Müllera do roku 1672.^[101]

Odkazy

Poznámky

Reference

Literaturaeditovat | editovat zdroj

• КРАСНОШТАНОВ, Г. Б. Krasnoštanov, G. V.. Никифор Романов Черниговский: документальное повествование Nikifor Romanov Černigovskij: dokumentalnoje povestvovanije. Иркутск: Репроцентр А1, 2008. 378 s. ISBN 978-5-91344-065-5. (rusky) Podrobný životopis Černigovského opírající se o obsáhle citované prameny. 
• БОЛОНЕВ, Ф.Ф Boloněv, F. F.. Албазинцы в Западном Забайкалье Albazinci v Zapadnom Zabalkalje. In: ДЕРЕВЯНКО, А.П. Děrevjanko, A. P.; МОЛОДИН, В.И. Molodin, V. I.. Проблемы археологии, этнографии, антропологии Сибири и сопредельных территорий. Материалы итоговой сессии Института археологии и этнографии СО РАН 2011 г. Том XVII Problemy archeologii, etnografii, antropologii Sibiri i sopredělnych territorij. Materialy itogovoj sessii Instituta archeologii i etnografii SO RAN 2011 g. Tom XVII. Новосибирск: Изд-во Ин-та археологии и этнографии СО РАН, 2011. Dostupné online. ISBN 978-5-7803-0215-5. S. 280–283. (rusky)
• ЧЕРКАСОВ, А.Н. Čerkasov, A. N.. Русские первопроходцы на Амуре Russkije pervoprochodci na Amure. In: ЗАБИЯКО, А.П. Zabijako, A. P.; ЧЕРКАСОВ, А.Н. Čerkasov, A. N.. Албазинский острог: История, археология, антропология народов Приамурья Albazinskij ostrog: istorija, archeologija, antropologija narodov Priamurja. Новосибирск: Изд-во ИАЭТ СО РАН, 2019. ISBN 978-5-7803-0268-1. S. 75–120. (rusky)

Externí odkazyeditovat | editovat zdroj

• Черниговский Никифор Романович Černigovskij Nikifor Romanovič online. ostrog.ucoz.ru cit. 2017-02-26. Včetně odkazů na zprávy sibiřských vojevodů týkající se Černigovského a články A. R. Artěmjeva a dalších historiků. Dostupné online. (rusky)