Panonie (latinsky Pannonia) byla mezi léty 9–433 provincií římské říše, jež zhruba do poloviny 1. století nesla název Illyricum inferius. Na severu a východě byla Panonie ohraničena řekou Dunajem, která ji oddělovala od krajů obývaných germánskými a sarmatskými kmeny. Na západě sousedila s Noricem a Itálií, zatímco na jihu a jihovýchodě s Dalmácií a Moesií. Provincie zahrnovala západní polovinu dnešního Maďarska, Burgenland a část Vídeňské pánve v Rakousku, Srem v Srbsku a slovinské a chorvatské území mezi řekami Drávou a Sávou.

Podle římského historika Cassia Diona bylo prý jméno Panonie odvozeno ze slova panni (latinsky šátek), což poukazovalo na místní zvyk týkající se odívání. Avšak dle názoru Julia Pokorneho, rakouského badatele a keltologa, pochází slovo Panonie z ilyrského výrazu pro bažinu, vodu nebo močál. Pojem Panonie se používá dodnes (například Panonská pánev), přičemž Panonií se v maďarštině někdy označuje část Maďarska ležící na západ od Dunaje.

Obyvatelstvo a hospodářství

Oblast byla původně obývána ilyrskými kmeny, které Římané nazývali Panony (Pannonii). Tito Ilyrové se podle tvrzení dobových pramenů, v nichž jsou popisováni jako zloději a lupiči, netěšili u Římanů příliš velké vážnosti. Od 4. století př. n. l. vliv Ilyrů pozvolna slábl v důsledku přílivu převážně keltských kmenů: Noriků a Bojů na severu a Skordisků, Dáků a Bastarnů na jihu. Někdy v době kolem přelomu letopočtu začaly do Panonie proudit ze severu germánské kmeny Kvádů a Markomanů, k nimž se později přidali ještě Langobardi.

Panonie byla poměrně řídce osídlenou zemí. Římané ji proto zúrodnili vysušováním bažin, regulováním řek a kácením lesů. Dále zde vytvořili síť silnic, spojujících města, vzniklá původně z vojenských táborů a posádek legií. Díky těmto opatřením se Panonie už v době principátu změnila v hustě obydlenou a hospodářsky prosperující provincii. Proměnu zaznamenala také skladba obyvatelstva: usadilo se tu mnoho římských občanů, příchozích z různých, leckdy i exotických koutů říše, a to buď jako vojáci sloužící v legiích, nebo jako obchodníci usilující o podíl na obchodu s jantarem (viz Jantarová stezka).

Po skončení služby obdrželi vysloužilí legionáři půdu, na níž si stavěli vily, což byly v podstatě bohatě vybavené selské dvory s obytnými částmi různé velikosti (tzv. Pars urbana). Vojáci si často z vlasti přinášeli své zvyky a náboženství. Jelikož někdy kolem roku 100 pocházelo mnoho zdejších legionářů z provincie Sýrie, došlo v této době v Panonii k značnému rozšíření syrských božstev a kultů. Po roce 251 byla Panonie pravidelně pustošena opakujícími se nájezdy Germánů, což přimělo velkou část obyvatelstva k odchodu do bezpečnějších části římské říše.

Jedním z nejdůležitějších exportních artiklů Panonie bylo dřevo. Mezi další významné produkty náležely obiloviny, především oves a ječmen, z kterého zdejší lidé vařili pivo nazývané sabaea. Pěstováno bylo rovněž víno a olivy. Panonie byla proslulá taktéž pro svůj chov loveckých psů. Třebaže starověcí historikové se nijak nezmiňují o zdejším nerostném bohatství, zřejmě se zde nacházely doly na železnou rudu a stříbro. Hlavními řekami v provincii byly Dravus (Dráva), Savus (Sáva) a Arrabo (Raab) spolu s Dunajem (latinsky Danubius), do něhož všechny tři předchozí vtékaly.

Římská provincie

O Panonii existuje jen velice málo historických údajů až do roku 35 př. n. l., kdy byli její obyvatelé, spojenci kmene Dalmatů, napadeni Octavianovými legiemi, které dobyly osadu Siscia (dnešní Sisak v Chorvatsku). Území si však smělo ještě nějakou dobu ponechat nezávislost. Teprve v letech 12 až 9 př. n. l. byla Panonie Římany definitivně podrobena a začleněna do provincie Illyricum. Hranice římského impéria tím byly posunuty až k řece Dunaji.

V roce 6 n. l. Panonové, stejně jako Dalmatové a další ilyrské kmeny, povstali. Vzpoura byla potlačena Tiberiem a Germanicem po několika velice náročných taženích, jež trvala celkem tři roky. Po skončení povstání bylo území provincie Illyricum rozděleno mezi nově vzniklé provincie Pannonia na severu (hlavním městem bylo Carnuntum) a Dalmatia na jihu. Datum jejich rozdělení není známo, pravděpodobně se tak stalo někdy mezi roky 20 a 50 n. l.

Panonie byla bráněna římskými a spojeneckými (auxilia) legiemi, neboť blízkost barbarské hrozby si vyžadovala přítomnost velkého počtu vojsk. Z téhož důvodu bylo na břehu Dunaje postaveno mnoho pevností a pohraničních kastel. Někdy mezi léty 102 až 107, v průběhu dáckých válek, rozdělil Traianus provincii na Horní Panonii (Pannonia superior) a Dolní Panonii (Pannonia inferior), jejímž správním centrem se stalo město Aquincum (dnešní Budapešť). Dalšími významnými sídly byly: Cibalae (Vinkovci), Mursa (Osijek), Poetovio (Ptuj), Savaria (Szombathely), Scarbantia (Sopron), Singidunum (Bělehrad), Sirmium (Sremska Mitrovica) a Vindobona (Vídeň). Za císaře Marca Aurelia byla provincie v letech 166 až 180 zle postižena markomanskými válkami. 9. dubna roku 193 byl v Carnuntu provolán císařem místodržitel Horní Panonie, Septimius Severus. V této době byl prý v provincii velmi populární kult slunečního boha Sola, taktéž nazývaného Sol Invictus („nepřemožitelné slunce“). Také byla objevena řada artefaktů potvrzujících přítomnost vyznavačů Mithrova kultu a římských bohů.

Největšího rozkvětu dosáhla Panonie v první polovině 3. století, kdy Carnuntum obývalo pravděpodobně kolem 40 000 lidí. Panonové a Keltové byli v této době již zcela romanizováni. Historik a tehdejší místodržitel v Panonii, Cassius Dio, charakterizoval zdejší obyvatelstvo jako statečný a velice prchlivý lid. První doklady o křesťanech a křesťanských mučednících (martyrech) pocházejí zhruba z roku 250. Krize říše ve 3. století a s tím spojené války, epidemie a hladomory ukončily období prosperity provincie, kvůli čemuž drasticky poklesl počet obyvatel.

Poté, co Gótové porazili v roce 251 císaře Decia, zaplavili barbaři celý Balkánský poloostrov. Teprve po vítězství v bitvě u Naissu v roce 269 dokázali císaři Claudius II. Gothicus a Aurelianus zatlačit Góty zpět za Dunaj, kde měli setrvat příštích 100 let. Nicméně kmeny Juthungů, Markomanů a Vandalů i nadále ohrožovaly římskou hranici na Dunaji. Za Diocletiana byla provincie rozdělena do čtyř částí. Vznikly tak nové politicko-správní jednotky Pannonia Prima na severozápadě, Pannonia Valeria na severovýchodě, Pannonia Savia na jihozápadě a Pannonia Secunda na jihovýchodě. V roce 308 se v Carnuntu za Diocletianova předsednictví konal kongres císařů, jenž měl urovnat rozpory mezi jednotlivými panovníky v rámci vládního systému tetrarchie.

Na počátku 4. století byla provincie opět napadena Markomany a ve třicátých letech Vandaly. Aby znovu osídlil vylidněná území, usadil Konstantin I. mnoho Vandalů na římském území při řece Dunaji. Kolem roku 350 byl severozápad provincie postižen ničivým zemětřesením. S prohlubujícím se úpadkem římské moci se intenzita barbarských útoků ještě zvyšovala. V letech 357 a 374 podnikli Markomani další nájezdy do Podunají. Panonie byla zasažena taktéž válkou Valentiniana I. se Sarmaty a Kvády v polovině sedmdesátých let.

Nepřetržité válčení a z toho plynoucí přítomnost cizích i spřátelených armád měla katastrofální dopad na hospodářství provincie. Kdysi kvetoucí panonská města upadala. Historik Ammianus Marcellinus popsal Carnuntum na konci 4. století jako „pustnoucí, špinavé hnízdo“. Po roce 375 byli v Panonii jako foederati postupně usídleni Alani, Germáni a Hunové. V roce 395 byly Vindobona a Carnuntum vydrancovány Markomany. Ti byli o rok později Stilichonem usazeni jako foederati v dnešním Burgenlandu.

V roce 405 přepadli Panonii Radagaisovi Gótové, následovalo povstání místních rolníků a otroků. Do roku 410 byla však římská vláda obnovena, načež byla zahájena výstavba opevnění na ochranu před očekávaným náporem Hunů. Již o 10 let později se ale velká část Panonie nacházela v jejich rukou. V roce 433 byla pak Hunům tato země oficiálně postoupena výměnou za to, že poskytli pomoc římskému vojevůdci Aetiovi během bojů o moc v Římě. Po Hunech, kteří ovládali Panonii až do Attilovy smrti v roce 453, kontrolovali provincii nejprve Ostrogóti, pak Langobardi a nakonec Avaři.

Středověk

Kolem roku 800 zřídil Karel Veliký v Panonii avarskou marku k zabezpečení hranic franské říše před avarskými útoky. O sto let později byla marka dobyta nomádskými Maďary, kteří si zde po porážce v bitvě na řece Lechu v roce 955 založili vlastní stát, existující dodnes.

Dnešní význam názvu

Název provincie se dochoval v některých dnešních geografických názvech a příležitostně se používá i pro celou oblast.

Název Pannonia nese i pár rychlíků, který do 12. prosince 2008 byl jediným přímým železničním spojením České republiky s oblastí Balkánu. Do roku 2008 jezdily jako rychlíky R374/375 mezi Prahou a Bukureští, do počátku 90. let pokračovaly přes Československo až do Berlína a přes Rumunsko do bulharské Sofie. Od prosince 2008 byl zkrácen do Budapešti, odkud část jeho vozů pokračuje v českých rychlících Amicus a Metropol.^[1] Tento rychlík je známý především tragickou nehodou na řikonínském viaduktu, při které zahynulo 31 cestujících.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Pannonien na německé Wikipedii a Pannonia na anglické Wikipedii.

Související články

• Seznam panonských vládců
• Dějiny Maďarska
• Římské provincie

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Panonie na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Pannonie v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Pannonia (stránky Antika) Archivováno 10. 6. 2007 na Wayback Machine.
• Aerial photography: Gorsium - Tác - Hungary(anglicky)
• Aerial photography: Aquincum - Budapest - Hungary(anglicky)