Pracovní smlouva dle pracovního práva zakládá pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Právně je upravena v zákoníku práce. Uzavřena musí být vždy písemně^[1] a vyhotovuje se obvykle ve třech stejnopisech: pro zaměstnavatele, zaměstnance a okresní správu sociálního zabezpečení. Zaměstnanec nicméně musí vždy obdržet jedno vyhotovení.^[2] Pracovní smlouvu podepisuje zaměstnanec a zaměstnavatel (nebo osoba, která je oprávněna jednat za zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích na základě plné moci).^[3] Jmenování nebo odvolání musí provést výhradně statutární orgán (pro společnost s ručením omezeným jsou to jednatelé) a tuto pravomoc nelze přenášet.

Další možnosti úpravy vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, ale mimo standardní pracovní poměr, nabízí dohoda o pracovní činnosti nebo dohoda o provedení práce.

Podstatné náležitosti smlouvy

Smlouva musí vždy obsahovat tyto informace:^[4]

• druh práce, kterou má zaměstnanec vykonávat,
• místo nebo místa výkonu práce a
• den nástupu do práce (tímto dnem vzniká pracovní poměr).^[5]

Další informace související s pracovním poměrem

Pokud další informace o právech a povinnostech zaměstnance nejsou uvedeny ve smlouvě, musí ho o nich zaměstnavatel nejpozději do jednoho měsíce od vzniku pracovního poměru písemně informovat.^[6] Nicméně je možné již přímo v pracovní smlouvě např. uvést, zda je pracovní poměr sjednán na dobu určitou a v takovém případě konkrétně jakou, nebo na dobu neurčitou, když doba neurčitá je sjednána vždy, pokud není výslovně uvedena délka trvání.^[7] Dále je vhodné určit výši platu či mzdy, jinak totiž musí zaměstnavatel ihned po nástupu zaměstnance do práce pro něj vydat platový/mzdový výměr.^[8] V případě sjednání zkušební doby pak její délku (sjednána může být maximálně na tři měsíce a nemůže být prodloužena), protože její sjednání je možné jen písemně a nejpozději v den, který byl určen jako den nástupu do práce.^[9]

Dřívější význam

V předválečné civilistice se „smlouvou pracovní“ rozuměl právní teorií užívaný souhrnný název pro smlouvu služební (odpovídající svým obsahem dnešní pracovní smlouvě) a smlouvu o dílo, které obě byly upraveny v § 1151–1174 obecného zákoníku občanského. Smlouvou pracovní se rozuměla konsensuální smlouva, jejímž předmětem je práce neboli „smlouva o provádění procesu pracovního v cizí sféře hospodářské“.

Reference