Pupienus

Pupienus
	30. císař římské říše
	Pupienus
Doba vlády	asi březen až červen 238
Úplné jméno	Marcus Clodius Pupienus Maximus
Narození	asi 164; Řím
Úmrtí	červen 238; Řím
Předchůdce	Maximinus Thrax
Nástupce	Gordianus III.
Manželka	Pescennia Marcellina
Potomci	Tiberius Clodius Pupienus Pulcher Maximus a Marcus Pupienus Africanus
Otec	Marcus Pupienus Maximus
Matka	Clodia Pulchra a Pescennia Marcellina
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marcus Clodius Pupienus Maximus (asi 164^[1] – červen 238 Řím) byl římský císař vládnoucí spolu se svým kolegou Balbinem asi od března do června roku 238, podle některých údajů 99 dní.^[2]

Původ a kariéra

V otázce Pupienova původu nejsou dnes odborníci zajedno. Někteří v něm vidí příslušníka plebejské rodiny,^[3] jenž za svůj vzestup vděčil výlučně vlastním schopnostem, existují však i názory, že jeho předkové patřili do řad urozenců či přinejmenším k zámožnějším kruhům.^[4] Hlavní potíž je v tom, že náš nejpodrobnější pramen, Historia Augusta, obsahuje množství nedůvěryhodných údajů a zbylé prameny hovoří o Pupienovi jen stručně. Přesto se na základě současného stavu poznání zdá, že jeho rodina nebyla nevýznamná,^[5] a on sám byl přijat mezi patricie asi již za vlády Septimia Severa.

Pupienus absolvoval během svého života obvyklou civilní úřední kariéru,^[6] oženil se s Pescennií Marcellinou a nabyl díky tomuto svazku značného jmění. Po prétuře a konzulátu (consul suffectus) spravoval jako místodržitel obě Germánie a provincii Asia a roku 234 dosáhl řádného konzulátu; současně ho jmenovali do funkce prefekta Říma, důležité vzhledem k metropolitnímu charakteru města.^[7] Povahou byl prý spíše strohý a přísný, což způsobilo, že jako městský prefekt nebyl u lidu příliš v oblibě.

Proklamace za císaře

Během konfliktu mezi senátem a císařem Maximinem Thrákem patřil Pupienus k dvacetičlennému senátnímu kolegiu, určenému k obraně Itálie před vpádem císařských jednotek.^[8] Tehdy byl zcela jistě rozhodným Maximinovým protivníkem a stoupencem vzdorocísaře Gordiana v Kartágu, o jeho dřívějších politických postojích však není známo nic. Po Gordianově smrti ho senátoři asi v březnu 238 zvolili novým vzdorocísařem proti Maximinovi – jeho kolegou v úřadě se stal senátor Caelius Balbinus.^[9]

Římský lid však nebyl s volbou spokojen a zvláště ho pobouřilo Pupienovo jmenování, protože se obával jeho přísnosti. Bránil oběma císařům vyjít z radnice a požadoval, aby byla moc svěřena někomu z Gordianova rodu. Císaři proto nechali na Kapitol přivést třináctiletého Gordianova vnuka téhož jména a prohlásili jej caesarem. Toto gesto lid uspokojilo.

Vláda

Přibližně v dubnu 238 vpadl do Itálie Maximinus Thrax, který dosud pobýval v Panonii, aby bránil tamní hranice před různými zadunajskými etniky; jeho záměrem bylo senátní revoltu co nejrychleji potlačit. Oba císaři si rozdělili povinnosti tak, že u lidu méně oblíbený Pupienus vytáhl do boje proti Maximinovi, zatímco Balbinovi připadla starost o Řím. Když Pupienus dospěl do Ravenny a shromažďoval tam další oddíly, dorazila k němu zpráva, že Maximinus byl zabit při obléhání Aquileje vlastními vojáky.^[10] Jeho hlavu a hlavu jeho syna poslal císař spolu se zprávou o vítězství do Říma a sám vyrazil k Aquileji. Tam se mu dostalo slavnostního přivítání a i Maximinovi vojáci mu odpřisáhli věrnost, zlákáni slibem peněžních darů. Nato část vojáků propustil domů a se zbylými se vrátil do hlavního města, kde byl přivítán jako triumfátor.

Třebaže dějepisci píší, že společná vláda obou císařů se vyznačovala umírněností a u lidu si získali velkou úctu, vojáci těžce nesli, že musejí poslouchat císaře jmenované senátem, a rovněž jim byla trnem v oku Pupienova germánská osobní stráž. Zosnovali tedy proti panovníkům spiknutí. Jeho úspěchu napomohl i fakt, že vztahy mezi oběma císaři byly dosti napjaté a každý se snažil strhnout svrchovanou moc na sebe.

Asi v červnu 238, zhruba dva měsíce po Maximinově pádu, vtrhli nespokojení pretoriáni do paláce na Palatinu s úmyslem císaře zabít. Pupienus chtěl povolat na pomoc svou germánskou stráž, ale Balbinus se proti tomu postavil, protože se domníval, že ji nechce použít k obraně, nýbrž proti němu. Zatímco se takto dohadovali, vpadli vojáci do jejich pokojů a vyvlekli je nahé na ulici, kde je všemožně uráželi a týrali. Jakmile se o tom dozvěděli Pupienovi Germáni, vyrazili oběma na pomoc. Přišli však pozdě, protože pretoriáni oba císaře zabili a novým vládcem provolali mladého Gordiana III.^[11]

Poznámky a reference

↑ Zonaras XII, 17.
↑ Viz Chronograf z roku 354.
↑ Opírají se o údaj v Historii Augustě, Vita Max. et Balb. 5, 1.
↑ Der Kleine Pauly, sv. I, článek Clodius Pupienus, sloupec 1229–1230.
↑ Viz CIL VI 31237.
↑ Údaje o jeho vojenské dráze, tradované především v Historii Augustě, jsou považovány za fikci.
↑ Herodianos VII, 10, 4; VIII, 8, 4.
↑ Viz CIL XIV 3902.
↑ Herodianos VII 7, 10, 1nn.
↑ Herodianos VIII 7, 1–5.
↑ Herodianos VIII 8, 6–8; Aurelius Victor 27, 6; Zosimos I, 16, 2.

Literatura

BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9.
GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X.
HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s.
Portréty světovládců II (od Maximinů po Carina). Praha: Svoboda, 1982. 302 s.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Pupienus na Wikimedia Commons
(anglicky) Pupienova biografie

Předchůdce:
Maximinus Thrax

Římský císař
238

Nástupce:
Gordianus III.

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Pupienus
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

[1] Zonaras XII, 17.

[2] Viz Chronograf z roku 354.

[3] Opírají se o údaj v Historii Augustě, Vita Max. et Balb. 5, 1.

[4] Der Kleine Pauly, sv. I, článek Clodius Pupienus, sloupec 1229–1230.

[5] Viz CIL VI 31237.

[6] Údaje o jeho vojenské dráze, tradované především v Historii Augustě, jsou považovány za fikci.

[7] Herodianos VII, 10, 4; VIII, 8, 4.

[8] Viz CIL XIV 3902.

[9] Herodianos VII 7, 10, 1nn.

[10] Herodianos VIII 7, 1–5.

[11] Herodianos VIII 8, 6–8; Aurelius Victor 27, 6; Zosimos I, 16, 2.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]