Svalové napětí (též svalový tonus) je obvykle chápáno jako proměnlivé napětí v kosterní svalovině, které je ovlivňováno centrální nervovou soustavou. Dá se také definovat jako rezistence svalu k napínání.^[1][2] Měří se většinou palpací (pohmatem), přičemž nižší svalové napětí způsobuje šíření tlakové vlny ve tkáni svalu.^[2] O svalovém napětí se nicméně mluví i u hladké svaloviny – to řídí vegetativní nervová soustava.^[3]

Svalové napětí kosterní svaloviny regulují převážně retikulární formace v mozku, dále pak bazální ganglia a mozeček;^[2] ; vliv však mohou mít i impulsy ze svalových vřetének přímo ve svalové tkáni.^[3] Vlastní příčinou jsou neutuchávající slabé nervové impulsy, které do svalů směřují z motorických nervů z míchy.^[3] Ve spánku, kdy se retikulární formace tlumí, dochází k poklesu svalového napětí. Vliv má však i stav mysli a emoční, tzv. limbický systém.^[2]

Hodnocení napětí

Rozlišuje se:^[2]

• atonie – absence svalového napětí
• hypotonie – snížení svalového napětí
• eutonie – normální svalové napětí
• hypertonie – zvýšení svalového napětí

Hypotonicita i hypertonicita mohou být vyvolány různými pohybovými nemocemi. Sklon k hypertonicitě mají lidé s vysokou fyzickou aktivitou, např. sportovci.^[2] Typickým projevem hypertonicity jsou svalové křeče (spasmy).^[1] Hypotonicita vzniká při dlouhém pobytu na lůžku. Mohou však signalizovat i poruchy v nervové soustavě, zejména poškození tzv. alfa motoneuronů.^[2][1] Atonie vzniká při přerušení motorického nervu vedoucího ke svalu.^[4]

Reference