Václav Vlček
Václav Vlček (1881)
Narození	1. září 1839 Střechov nad Sázavou Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	17. srpna 1908 (ve věku 68 let) Královské Vinohrady Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtí	kardiovaskulární onemocnění
Místo pohřbení	Vinohradský hřbitov
Povolání	novinář, dramatik, publicista, politik
Vzdělání	Budeč (škola), Karlo-Ferdinandova univerzita
původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Vlček (1. září 1839 Střechov nad Sázavou^[1] — 17. srpna 1908 Královské Vinohrady^[2]) byl český spisovatel, novinář, dramatik a básník. Od roku 1870 do konce života redigoval revui Osvěta, v níž publikoval množství literárních prací a populárně vědeckých článků více než stovky významných i začínajících českých autorů; časopis byl velmi oceňovaný a oblíbený ve vlasteneckých kruzích. Ve vlastní tvorbě se soustředil na povídky, romány a dramata čerpající z historie i současných námětů. Psal idealizovaným realistickým stylem, snažil se o kultivování vkusu a pozvednutí morálky čtenářů v národním duchu. Na jeho historické povídky navázali Václav Beneš Třebízský a Alois Jirásek.

Život

Václav Vlček se narodil 1. září 1839 ve Střechově u Kácova v rodině sedláka jako nejmladší z osmi dětí. Roku 1851 odešel do Prahy na Amerlingovu Budeč, odkud o rok později přestoupil na akademické gymnázium.^[3] Vystudoval filologii a roku 1863 přijal místo jako suplent — nejprve na pražském akademickém gymnáziu a o dva roky později v Českých Budějovicích.^[4] Tam se ihned zapojil do kulturního života. 15. října 1865 se stal členem Besedy a postavil se do čela divadelních ochotníků, se kterými uspořádal 26. prosince dvě představení — Žena panovnice a První den po svatbě. Když se roku 1867 vrátily české korunovační klenoty z Vídně (kde byly uschovány po dobu prusko-rakouské války) do Prahy, vystoupil Vlček při té příležitosti s projevem na slavnostní akademii.^[5]

Vlčkovým hlavním zájmem ale byla literatura. Aby se jí mohl věnovat, opustil v prosinci 1867 k velké lítosti místní kulturní veřejnosti České Budějovice (s občany se rozloučil na slavnostním večeru)^[6] a odebral se do Prahy, kde vstoupil do redakce Národních listů a časopisu Hlas. Přispíval do dvanácti časopisů a samostatně publikoval historické povídky a dramata (viz Dílo).^[4]

Roku 1871 začal vydávat revui Osvěta. Byl to odvážný čin — pod stejným názvem vydával časopis krátce předtím i Ferdinand Schulz, ale musel se vzdát pro nedostatek odběratelů.^[7] Ani Vlčkovy začátky nebyly jednoduché; například podle Josefa Durdíka obsahovalo první číslo příliš mnoho beletrie a málo odborných článků na výši doby. Vlček se ale snažil oslovit co nejširší veřejnost, což vyžadovalo vhodně spojit poučné s aktuálním a zábavným. Smyslem časopisu mělo být, přiblížit čtenářům různé vědecké obory (např. literární historie, biologie, slavistika, lingvistika) a umělecké proudy, přičemž nejvýrazněji byl zastoupen starý idealistický směr. Politicky propagoval práva Českého království a slovanskou vzájemnost.^[4] Redaktorovy organizátorské schopnosti a jeho talent pro vyhledávání kvalitních spolupracovníků ale nakonec slavily úspěch. V osmém ročníku se již Osvětě dostalo širokého uznání. Předplatné tohoto časopisu se stalo projevem vlastenectví a k významným abonentům patřily čtenářské a osvětové spolky na venkově.^[7] V polovině roku 1884 napočítal recenzent, že Osvěta dosud otiskla práce 192 autorů.^[8] V jubilejním 25. ročníku (1895) podepsalo 133 spisovatelů uznání, že tento časopis vykonal velké kulturní a vlastenecké dílo ve směru obrany národního sebezachování. Do ostrých stranických sporů se nezapojoval.^[4]

Vlček byl rovněž veřejně činný. Určitou dobu byl členem zastupitelstva a městské rady (ve funkci výběrčího potravní daně), zastával funkci jednatele Svatoboru a předsedy literárního odboru Umělecké besedy.^[9] Vystupoval s veřejnými projevy, např. r. 1874 na slavnosti V. Kl. Klicpery v Chlumci (1874) a J. E. Vocela v Kutné Hoře (1876); promluvil rovněž na pohřbech Vítězslava Hálka a Václava Beneše Třebízského.^[10]

Redaktorem Osvěty zůstal Vlček do konce života.

Rodina a úmrtí

Roku 1868 se výhodně oženil a s manželkou Annou, rozenou Kurzovou, vychoval čtyři děti (dcera Ludmila * 1869, synové Bohuslav * 1875, Vladimír * 1878 a Milan * 1879). Jako majitel domu a vydavatel časopisu byl Vlček zdatným podnikatelem. Rodina roku 1881 zakoupila novorenesanční vilu čp. 125 se zahradou na Vinohradech^[11], kterou Vlček podle svého časopisu pojmenoval Vila Osvěta. Větší část domu pronajímal. V podnájmu u něj v letech 1886-1889 bydlel pozdější prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk s rodinou, 14. září 1886 se tam narodil Jan Masaryk. Jejich vztahy narušil spor o pravost rukopisů, a pravděpodobně také vliv prostředí.^[12]

V posledních letech Vlček trpěl kornatěním tepen, které postupně zasáhlo srdce a znemožňovalo mu pohyb. Dostal také šedý zákal, v jehož důsledku téměř oslepl.^[13] Zemřel ve své vile Osvěta na Královských Vinohradech 17. srpna 1908,^[3] pohřben byl na Vinohradském hřbitově.^[9]

Dílo

Vlčkovou první publikovanou prací byla alegorie o ptačí válce z roku 1859 v Humoristických listech, v níž mnozí viděli narážku na nedávné boje s Itálií. Před hrozícím postihem ho zachránil jeho učitel, farář Václav Štulc.^[3] Následujícího roku vydal v témže časopise povídku Dvoje polití, oceněnou Vilímkovou cenou.^[4]

Později přispíval do řady časopisů. Byl autorem básní, povídek, románů a dramat.^[13] Knižně vyšly jeho práce:^[14]

• Po půlnoci (1863), první samostatně vydaný román. Námět čerpá z bitvy u Kolína (1757); název naznačuje, že pruskou porážkou skončila doba nejtěžšího útlaku českého národa.^[4]
• Eliška Přemyslovna (1866), truchlohra v pěti jednáních
• Jan Pašek z Vratu : Obraz dějin českých věku šestnáctého (1867)
• Milada (1869), truchlohra v pěti jednáních z doby útisku Jednoty bratrské za krále Vladislava Jagellonského. Hlavní hrdinka ze zoufalství zabije pronásledovatele (Albrechta z Kolovrat) a je popravena; činem vzbudila opovržení jak u nepřátel, tak i ve vlastních řadách, protože se tím zpronevěřila bratrské zásadě nenásilí.^[15]
• Paní Lichnická : Pověst z počátku XVI. století (1870)
• Poslání Pražanům a tolikéž jiným měštěnínům českého jazyka (1872)
• Jan Švehla (1873), povídka o nelítostném husitském bojovníkovi, kterého láska k dívce přesvědčila o nesmyslnosti válčení a přivedla ho k učení Chelčického; spolubojovníci ale jeho názorovou změnu nepochopili a zabili ho jako zrádce. Autor zde ilustruje přechod od husitství k Jednotě bratrské.^[15]
• O nynějších poměrech českých : desatero kapitol lidu českému (1875)
• Věnec vavřínový (1877), podle Fr. Zákrejse jeden ze dvou jeho stěžejních románů (vedle Zlata v ohni)^[16]
• Lipany (1881), truchlohra v pěti jednáních
• Zlato v ohni (1882), román z prusko-rakouské války^[17]
• Dalibor (1888), historický román
• Povodeň (1891), truchlohra v pěti jednáních, podle vlastního románu Samohradův^[18]
• Černé jezero : Román mladého srdce (1893). Projevuje zde lásku k Šumavě, kterou poznal během letních pobytů.^[19]
• Druhové z mládí (1907), román
• Sněhy a ledy : drobné příběhy a velké otázky (1908), vzpomínky

Jako spisovatel byl řazen mezi realisty, ale realita v jeho dílech byla idealizovaná. Měl smysl pro detail; navštěvoval místa děje svých prací, aby co nejlépe zapadla do skutečného prostředí. V důsledku toho ale byly také jeho práce objemné a někdy rozvláčné,^[16] což se vytýkalo například románu Senohrady.^[10] V některých historických pracích se nechával unášet fantazií na úkor pravdivosti podání.^[13]

Po roce 1860 obnovil upadající zájem čtenářů o historickou prózu. Na jeho dílo pak navázal například Václav Beneš Třebízský nebo Alois Jirásek.^[20]

Vliv na něj měli Charles Dickens a Ivan Sergejevič Turgeněv,^[16] z českých autorů pak v mládí Vítězslav Hálek a Jan Neruda.^[13] Myšlenkově spřízněný byl i s Karolinou Světlou.^[19]

Současníci uznávali Vlčka především pro jeho odvahu, vytrvalost a cílevědomé úsilí, které projevil při založení a řízení časopisu Osvěta.^[21] Kolem něj shromáždil elitní sbor literátů a vědců^[19] a zejména v prvních 25 ročnících zajistil jeho vysokou úroveň.^[21]

Vlček byl věrný svým ideálům a zásadám, kde na prvním místě stála „starovlastenecká“ láska k vlasti a národu.^[19] Jeho hlavní snahou bylo povznesení českého písemnictví, zušlechtění vkusu, rozkvět jazyka.^[20] Politicky byl mírně konzervativní, za národní zlo pokládal nejednotnost a nedostatek snahy o sjednocení Slovanstva.^[21]

Reference

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/) a z projektu Kramerius NK ČR (http://kramerius.nkp.cz).

Externí odkazyeditovat | editovat zdroj

• Autor Václav Vlček ve Wikizdrojích
• Václav Vlček v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
• Pobytová přihláška rodiny
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Vlček (spisovatel)
• Digitalizovaná díla Václava Vlčka v Národní digitální knihovně.
• Digitalizované ročníky časopisu Osvěta v digitální knihovně Kramerius NK ČR.
• Vybrané ročníky časopisu Osvěta, digitalizované na serveru archive.org:
  • Ročník 1 (1871)
  • Ročník 2 (1872)
  • Ročník 3 (1873)
  • Ročník 4 (1874)
  • Ročník 5 (1875)
  • Ročník 9 (1879)
  • Ročník 10 (1880)
  • Ročník 11 (1881)
  • Ročník 12 (1882)
  • Ročník 13, díl 2 (1883)
  • Ročník 15 (1885)
  • Ročník 16 (1886)
  • Ročník 17 (1887)
  • Ročník 18 (1888)
  • Ročník 19 (1889)
  • Ročník 20 (1890)
  • Ročník 21 (1891)
  • Ročník 22 (1892)
  • Ročník 23 (1893)
  • Ročník 27 (1897)
  • Ročník 28 (1898)
  • Ročník 31 (1901)
  • Ročník 32 (1902)
  • Ročník 33 (1903)
  • Ročník 34 (1904)
  • Ročník 35 (1905)
  • Ročník 36 (1906)
  • Ročník 37 (1907)
  • Ročník 38 (1908)