Tento článek nepokrývá téma dostatečně z celosvětového hlediska.

Pokuste se, prosíme, článek vylepšit a doplnit nebo k možnému zdokonalení přispět v diskusi.

Faktická přesnost tohoto článku byla zpochybněna.

Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi. Prosíme, neodstraňujte tuto zprávu, dokud nebudou pochybnosti vyřešeny.

---

Pro vkladatele šablony: Na diskusní stránce zdůvodněte vložení šablony.

Válečný stav je stav, kdy dvě a více stran jsou ve vzájemném ozbrojeném konfliktu. Jedná se především o stav vzniklý mezi státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva. Jeho průběh a způsob vyhlášení se liší stát od státu, záleží na jeho zakotvení v Ústavě nebo jiných právních dokumentech daného státu.

V České republice je jedním ze čtyř krizových stavů, který lze vyhlásit v reakci na mimořádnou událost či ohrožení státu. Jedná se o vnitřní stav či režim nějaké země, a nezakládá jakékoliv mezinárodněprávní důsledky.^[1] Do krizových stavů pak nadále patří stav nebezpečí, nouzový stav a stav ohrožení státu. Všechny tyto stavy mohou být vyhlášeny podle intenzity, územního rozsahu a charakteru. Lze je vyhlásit v případě, že je bezprostředně ohrožena svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy České republiky nebo ve značném rozsahu vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí anebo je-li třeba plnit mezinárodní závazky o společné obraně. Válečný stav je nejvyšším z již zmíněných krizových stavů a jako jediný je platný vždy pro celé území České republiky. Ostatní krizové stavy lze vyhlásit jak pro omezené, tak pro celé území státu. Jeho průběh a způsob vyhlášení se liší stát od státu, záleží na jeho zakotvení v Ústavě nebo jiných právních dokumentech daného státu.^[2]

Právo k vyhlášení válečného stavu má pouze Parlament České republiky. K tomuto úkonu je zapotřebí souhlas nadpoloviční většiny všech poslanců (tj. 101) a souhlas nadpoloviční většiny všech senátorů (tj. 41).^[1] Parlamentem řádně vyhlášený válečný stav, (či případně stav ohrožení státu) je podmínkou pro přijetí dalších opatření nezbytných pro zajišťování bezpečnosti a obrany státu.^[3] Tato opatření mohou zahrnovat omezení základních práv a svobod, uložení různých povinností, mobilizaci a další prostředky, které výrazně mění vnitřní uspořádání státu. V rámci mezinárodních stavů jde například i o omezování diplomatických kontaktů, uzavření hranic a vypovězení některých mezinárodních smluv. V tomto případě se klade důraz na akceschopnost řídících a výkonných složek státu.^[4]

Libor Lukášek z odboru mezinárodního práva Ministerstvo obrany ČR v roce 1999 uvedl: „V právním řádu ČR je vyhlášení válečného stavu plně v kompetenci Parlamentu ČR. Článek 43 Ústavy ČR totiž jasně říká, že Parlament může rozhodnout o vyhlášení válečného stavu, je-li ČR napadena nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. K přijetí parlamentního usnesení o vyhlášení válečného stavu je dle čl. 39 Ústavy ČR potřebný souhlas 101 poslanců a 41 senátorů. Problematiku vyhlášení válečného stavu dále rozšiřuje ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti ČR, který ve svém článku 2 umožňuje vyhlásit válečný stav také v případech, "je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy ČR nebo ve značném rozsahu vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí".“^[5]

Vyhlášení válečného stavu

V případě, že je Česká republika ohrožována útokem ozbrojených složek jiného státu, nebo je takovému ohrožení vystaven stát, se kterým má Česká republika smluvní závazek týkající se společné obrany proti napadení, Parlament České republiky vyhlašuje válečný stav. Rozhodnutí o vyhlášení válečného stavu se sděluje hromadnými sdělovacími prostředky a vyhlašuje se stejně jako zákon. Účinnosti nabývá okamžikem, který se v rozhodnutí stanoví.^[2] Dále Parlament uděluje souhlas s vysláním ozbrojených sil státu mimo území České republiky a jejím setrváním na daném území.

Dalším subjektem, který má pravomoc rozhodovat v případě vyhlášení válečného stavu je vláda České republiky. Ta rozhoduje o vyslání ozbrojených sil v případě, jedná-li se o plnění smluvních závazků s jinými státy, vyslání vojska za účelem mírové operace nebo účast vojsk na záchranných pracích při živelních pohromách. Dále také rozhoduje o průjezdu nebo přeletu ozbrojených složek jiných států přes území České republiky.,

Rozhodnutí vlády může Parlament zrušit nesouhlasným rozhodnutím jedné nebo obou komor Parlamentu.^[6]

Mimořádná opatření

Za válečného stavu vláda, ministerstva, ústřední správní úřady, Česká národní banka, krajské úřady a obecní úřady přijímají mimořádná opatření, která jsou upravena zvláštními zákony. Jedná se například o:

• Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky^[2]
• Zákon o zajišťování obrany České republiky^[7]
• Zákon o hospodářských opatření pro krizové stavy^[8]
• Zákon o branné povinnosti a jejím zajišťování^[9]

K těmto opatřením může kupříkladu patřit:

Zkrácené jednání o návrzích zákonů

Po dobu trvání stavu ohrožení státu, či válečného stavu může vláda požadovat, aby Parlament České republiky projednal vládní návrh zákona ve zkráceném jednání, což znamená, že Poslanecká sněmovna se o návrhu usnese do 72 hodin od jeho podání a Senát do 24 hodin poté, co mu jej sněmovna postoupí. Jestliže se Senát v této lhůtě nevyjádří, platí, že je návrh zákona přijat. Takto přijatý zákon nemůže prezident republiky vrátit do sněmovny. Ve zkráceném jednání však nemůže vláda předložit návrh ústavního zákona.^[2]

Odložení voleb

Jestliže po dobu trvání nouzového stavu, stavu ohrožení státu, či válečného stavu podmínky na území ČR neumožní konat volby ve lhůtách stanovených pro pravidelná volební období, lze zákonem lhůtu prodloužit a to nejdéle o šest měsíců.^[2] Toto prodloužení je však možné opakovat.^[zdroj?

Mobilizace a demobilizace ozbrojených sil

Mobilizací ozbrojených sil se rozumí hromadné povolávání vojáků v záloze k výkonu mimořádné služby za válečného stavu. Mobilizace ozbrojených sil může být částečná nebo všeobecná.

Mobilizaci ozbrojených sil nařizuje prezident republiky na návrh vlády. Prezident republiky mobilizaci vyhlašuje v hromadných sdělovacích prostředcích.

Demobilizací se rozumí propouštění vojáků z výkonu mimořádné služby. Demobilizaci nařizuje prezident republiky na návrh vlády po ukončení válečného stavu demobilizačním nařízením.^[9]

Omezení základních práv a svobod

K zajištění obrany státu za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu se v nezbytně nutné míře omezuje svoboda pohybu a pobytu a právo pokojně se shromažďovat. Toto omezení se nevztahuje na fyzické osoby provádějící záchranné práce nebo zabezpečující poskytování pomoci v případě bezprostředního ohrožení zdraví nebo života.^[7]

Kolektivní obrana

Česká republika zajišťuje suverenitu své územní celistvosti v rámci kolektivní obrany, která je tvořena smlouvou Severoatlantické aliance (NATO). V rámci této smlouvy se dané státy zavazují ke společné obraně - útok proti jednomu z těchto států je brán jako útok proti všem.^[10] Stát má pak dále možnost se aktivně podílet na obraně, včetně použití ozbrojených sil, v takovém případě se zodpovídá Radě. Na udržování míru a zachování bezpečnosti se státy podílejí samostatně, tak i vzájemnou výpomocí, za účelem kolektivní obranyschopnosti při ozbrojeném útoku.

Historie

Na základě Ústavy z roku 1920 mohl válečný stav vyhlásit prezident republiky a to až po vyhlášení války. Jednalo se tedy spíše o formalitu, pro kterou nebyl nutný souhlas parlamentu.^[11]

Vyhlášení válečného stavu v roce 1941

16. prosince roku 1941 prezident Edvard Beneš spolu s předsedou exilové vlády vyhlásili, že Československá republika se nachází ve válečném stavu s Německem a Maďarskem a to od doby, kdy se tyto státy dopustily násilnických činů proti suverenitě Československa. Prohlášení dále uvádělo, že Československo je ve válečném stavu se všemi dalšími státy, které jsou ve válečném stavu s Velkou Británií, SSSR a USA.^[12] V roce 1943 československá exilová vláda v Londýně upřesnila, že za datum vzniku válečného stavu s Německem pokládá den 17. září 1938.^[13]

Reference