A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Doc. PhDr. Vojtěch Volavka, DrSc. | |
---|---|
Narození | 17. září 1899 Praha |
Úmrtí | 16. září 1985 (ve věku 85 let) Toronto |
Vzdělání | Filozofická fakulta Univerzity Karlovy |
Povolání | historik a teoretik umění |
Manžel(ka) | 1. Hana Volavková 3. Zdenka Volavková |
Ocenění | Cena Antonína Matějčka (1967) |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Vojtěch Volavka (17. září 1899, Praha – 16. září 1985, Toronto, Kanada) byl významný historik umění zaměřený na české a francouzské umění 19. a 20. století a na teoretické otázky malby a sochařství. Byl třikrát ženatý, s první manželkou Hanou Volavkovou, rozenou Frankensteinovou, ředitelkou Židovského muzea v Praze, měl syna Jana Vojtěcha Volavku, který působí jako profesor psychiatrie na New York University.[1] Jeho třetí žena, Zdenka Volavková, také kunsthistorička, se zabývala mimo jiné africkým uměním v oblasti Cabindy.
Životopis
Vojtěch Volavka pocházel z rodiny pražského zlatníka Jana Volavky, původem z Machova na Broumovsku, a jeho manželky Antonie, rozené Volfové[2]. a byl vzdáleně spřízněn s rodem Aloise Jiráska [zdroj?. Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze na Smíchově vystudoval v letech 1918–1924 na Filozofické fakultě UK dějiny umění (prof. Karel Chytil, Vojtěch Birnbaum) a klasickou archeologii (H. Vysoký). Patřil k tzv. pretoriánům, kteří navštěvovali od počátku Birnbaumův soukromý seminář a později tvořili jádro Birnbaumovy školy.[3] Za studií navštívil Vídeň, Německo a severní Itálii, později také Holandsko a Belgii. Roku 1924 obhájil rigorózní práci Ignác František Platzer. V letech 1920–1921 absolvoval kreslířský kurz na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (prof. Emanuel Dítě ml.), kde ve stejné době studovala Toyen a také Jan Čumpelík. Roku 1926 byl jako stipendista Historického ústavu na studijním pobytu v Římě a v letech 1936–1937 a 1968 pobýval v Paříži, v technologické laboratoři Mainiova ústavu pro vědecké studium malby v museu Louvre. Francouzské řády, které mu byly za jeho vědeckou práci uděleny, vrátil po francouzském podpisu Mnichovské dohody.[4]
Od roku 1924 působil jako kurátor Moderní galerie v Praze až do jejího zrušení za protektorátu v roce 1942. Zde se stýkal s místopředsedou jejího kuratoria Karlem Boromejským Mádlem, kterého považoval za svého dalšího učitele. Od roku 1936 spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby. Byl aktivním členem Kruhu pro pěstování dějin umění.
Z manželství s Hanou Frankensteinovou se roku 1934 narodil syn Jan Vojtěch. Manželé se pro vzájemné neshody ještě před válkou rozvedli, ale žili dál společně. Vojtěch Volavka dostal nabídku pracovat na Princeton University a počátkem roku 1939 byl na konferenci v Londýně. Nabízel Haně, kterou pro židovský původ propustili ze zaměstnání, aby za ním se synem přijela. Hana Volavková to tehdy odmítla a když jí roku 1942 hrozila deportace do koncentračního tábora, Vojtěch Volavka se s ní znovu oženil a zachránil tak život jí i svému synovi. Roku 1944 se pokusil se synem uprchnout do zahraničí, ale na hranici Slovenska byli zatčeni a transportováni do věznice gestapa v Uherském Hradišti. Syn Jan tam strávil tři týdny a pak ho poslali domů. Vojtěch Volavka byl vězněn čtyři měsíce a poté až do konce války internován v pracovním táboře v Bystřici u Benešova, kam byli umisťováni lidé ze smíšených česko-židovských manželství, kteří se odmítli rozvést.[5]
Po válce působil Vojtěch Volavka do roku 1947 na Ministerstvu zahraničních věcí, kam ho přivedl Jan Masaryk. Válečný pobyt v koncentračním táboře zanechal následky na jeho zdravotním stavu a proto po několika pobytech v nemocnici požádal o dočasné penzionování. Jako soukromý docent dějin umění byl v letech 1947–1956 externím členem Katedry dějin umění FF UK, ale v 50. letech neměl naději získat zde interní pozici. Od roku 1954 do roku 1964 byl docentem dějin umění na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Roku 1958 získal vědeckou hodnost DrSc za své teoretické práce o sochařském rukopisu.
Jako vedoucí katedry se pokoušel o reformu výuky v duchu Bauhausu, ale pro odpor i neschopnost tamních akademických pracovníků nakonec neuspěl. Jeho jmenování profesorem bylo z politických důvodů opakovaně zamítnuto a proto se vrátil do Prahy, kde žil ze svého invalidního důchodu a snažil se pokračovat ve vědecké práci. Z politických důvodů nemohly být vydány v letech 1959 a 1964 sborníky k jeho životním jubileím. O jeho jmenování profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci usiloval neúspěšně Václav Zykmund, který tam vedl katedru výtvarné teorie a výchovy. Celou anabázi jednání s vedením Univerzity, Ministerstvem školství, funkcionáři SČVU i KSČ popsal jako obludnou nespravedlnost a kulturní ostudu, pro kterou lze těžko nalézt obdobu.[6]
Roku 1968 Volavka vystoupil jako první s podněty k rehabilitaci oboru postiženého deformacemi komunistického režimu v 50. letech a byl rovněž zvolen předsedou přípravného výboru Uměleckohistorické společnosti. Koncem roku 1968 odjel na půlroční pobyt v laboratořích Musea Louvre.[3] Po Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa Volavka emigroval jako sedmdesátiletý roku 1969 do USA a později do Kanady. Zemřel 16. září 1985 v Torontu, den před 86. narozeninami.
Jeho třetí manželkou byla Zdenka Skořepová-Volavková, vyučující na Katedře orientálních a afrických studií FF UK. V letech 1968–1969 byla na stipendijním pobytu ve Francii a odtud emigrovala do USA a Kanady. Na York University v Torontu působila jako docentka (1970–1972) a profesorka (1972–1990), v letech 1974–1975 jako zástupce vedoucího katedry.
Manželé spolu v 60. letech koupili a zachránili barokní faru v Polevsku č.1 v Lužických horách.
Dílo
Vojtěch Volavka byl jako žák V. Birnbauma pokračovatelem vídeňské uměleckohistorické školy. Jeho metodickým východiskem byla Rieglova představa o dějinách umění jako autonomním vývoji forem, určovaném „uměleckou vůlí“. Kladl důraz na pečlivou heuristiku a formální analýzu díla a preferoval historická hlediska před estetickými. Úzkostlivě se vyhýbal estetickému subjektivismu a svou práci se snažil opřít o objektivní a prokazatelné skutečnosti.[3] Volavkovy teoretické práce se zabývají malířským rukopisem jako určujícím prvkem stylu, kresbou jako zdrojem tvůrčího procesu a technologickými postupy sochařství jako zprostředkujícím činitelem mezi uměleckým charakterem a hmotnou podstatou sochařského díla.[7]
Práce v Moderní galerii mu umožnila dokonalé poznání výtvarného materiálu a Volavkovy galerijní instalace tvořily protějšek Kramářových prezentací českého umění. Byl autorem katalogu (1927) a průvodců po Moderní galerii (1932, 1934, 1936) a také katalogu Lobkowiczké zámecké obrazárny v Mělníku. Zabýval se českým uměním 19. a přelomu 19. a 20. století, moderním francouzským uměním a díly svých současníků, jako byli František Tichý, Max Švabinský, Jan Zrzavý, Willi Nowak a Emil Filla. Vytvořil soupis díla J. V. Myslbeka a roku 1929 uspořádal ve spolupráci s VO Umělecké besedy jeho soubornou výstavu. Roku 1930 byl spoluautorem výstavy 100 let českého umění 1830–1930, kterou zahajovala svou činnost výstavní síň Mánes. O rok později připravil spolu s výtvarným odborem Umělecké besedy velkou výstavu francouzského umění École de Paris.[3]
Zajímaly ho technické a technologické předpoklady a okolnosti vzniku uměleckého díla, zejména malířský a sochařský rukopis.[8] Díky předválečnému pobytu v laboratořích Musea Louvre měl možnost důkladně studovat tamní sbírky. Jeho souborné dílo Malba a malířský rukopis – Úvod do studia malířského rukopisu (1939), které vyšlo i cizojazyčně, sleduje problematiku malířského rukopisu v rámci evropské malby a ovlivnilo i cizí odbornou literaturu.[3] Volavkovo podrobné studium malířského rukopisu ukázalo, že nejde pouze o záležitost techniky a znalectví, ale důležitý prvek formální a výraz slohového cítění.[9] Volavka byl rovněž autorem teoretické práce Jak vzniká socha – Technika a tvůrčí proces v průběhu věků (1956). Jeho další práce Rukopis sochařův (1957) si všímá vztahu sochařského a malířského rukopisu, technologie sochařství, významu obsahu a historickosociální a genetické podmíněnosti rukopisu. Dílo nevnímá jako abstraktní formu, ale celou jeho hmotnou podstatu jako jednotu struktury hmoty, techniky, formy a obsahu ve smyslu osobního i dobového výrazu.[9] Jeho příspěvek k metodologii obecného dějezpytu umění byl díky překladům uznáván i na Západě.[4]
Sbíral materiál pro publikaci o barokním sochařství, který se spolu s obsáhlým článkem Barokní princip, určeným pro neuskutečněný sborník k šedesátinám Vojtěcha Birnbauma, ztratil během války.[3] Ve válečných letech vydal monografie Karla Purkyně a Josefa Václava Myslbeka a Sochařství devatenáctého století. Jako vlastenec se obracel k Národnímu obrození, ale pouze první svazek Umění národního obrození vyšel roku 1941 a další až po válce roku 1948. V edici Česká malba 19. století v Grafické unii měly vycházet Volavkovy studie o nejvýznamnějších dílech české malby s dokonalými reprodukcemi, ale vyšel pouze první díl roku 1942 a další se za války ztratily. Jeho osobním koníčkem byla uměleckohistorická topografie. Psal knihu o Praze a jejích památkách, která byla vydána roku 1959 v němčině (Kunstwanderungen durch Prag) a teprve roku 1967 česky (Pouť Prahou (Dějiny a umění)). Kromě toho napsal texty k fotografické publikaci Jaromíra Funkeho Pražské kostely (1946). Materiály, které shromáždil k souborné publikaci o umělecké topografii Čech, se nepodařilo vydat knižně. Soubor jeho statí O moderním umění vyšel roku 1961 v Nakladatelství československých výtvarných umělců.
Bibliografie (výběr)
- Malířský rukopis ve francouzském obraze nové doby, Státní grafická škola / Střední průmyslová škola grafická / Vyšší škola uměleckého průmyslu, Praha 1934
- Willi Nowak, František Venera, Brno 1935
- Josef Václav Myslbek, Melantrich, Praha 1936
- Malba a malířský rukopis (Úvod do studia malířského rukopisu), Státní grafická škola / Střední průmyslová škola grafická / Vyšší škola uměleckého průmyslu, Praha 1939
- Josef Navrátil, Melantrich, Praha 1940
- František Tichý, František Topič, Praha 1941
- Sochařství devatenáctého století, Výtvarný odbor Umělecké besedy, Praha 1941
- Malířství devatenáctého století (Umění národního obrození – I), Výtvarný odbor Umělecké besedy, Praha 1941
- Josef Václav Myslbek, vyd. Václav Neubert, Praha 1942 (s Josefem Ehmem)
- Z náčrtníku Angelo Zeyera. Katalog výstavy Galerie Jos. R. Vilímek, Praha 1942
- Karel Purkyně, Spolek výtvarných umělců Mánes, Praha 1942
- Sochařství devatenáctého století (Umění národního obrození – II), Výtvarný odbor Umělecké besedy, Praha 1948
- Malířství devatenáctého století (Umění národního obrození – I), Umělecká beseda, Praha 1948
- Česká kresba XIX. století, Družstevní práce, Praha 1949
- Karel Purkyně, Orbis, Praha 1950
- Jak vzniká socha (Technika a tvůrčí proces v průběhu věků), Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1956
- Die Handschrift des Malers, Artia, podnik pro zahraniční obchod, Praha 1956
- Die handschrift des bildhauers, Artia, podnik pro zahraniční obchod, Praha 1958
- O soše (Úvod do historické technologie a teorie sochařství – 1. díl), SNKLHU, Praha 1959
- Kunstwanderungen durch Prag, 1959, Artia, Praha 1966 (česky 1967)
- O moderním umění, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1961
- Ján Želibský (Obrazy a kresby), Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry (SVKL), Bratislava 1961
- Karel Purkyně, SNKLU, Praha 1962
- Michelangelo, SNKLU, Praha 1965
- Pouť Prahou (Dějiny a umění), Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1967
- František Tichý: Kresby, Odeon, Praha 1968
- České malířství a sochařství 19. století, Státní pedagogické nakladatelství, n. p., Praha 1968
Reference
- ↑ NUDZ: prof. Jan Vojtěch Volavka, MD, PhD
- ↑ Pražská policejní přihláška rodiny
- ↑ a b c d e f Bohumír Mráz, Sedmdesát let Vojtěcha Volavky, Umění 17, 1969, s. 400-403
- ↑ a b Bohumír Mráz, Pětašedesátiny Vojtěcha Volavky, Výtvarná práce 12, 1964, č. 16-17, s. 3
- ↑ Prof. MUDr. Jan Volavka (* 1934), Paměť národa
- ↑ Václav Zykmund, Nepochopitelná historie, Výtvarná práce 16, 1968, č. 12-13, s. 6-7
- ↑ V. Vlnas, NEČVU, 1995, s. 913
- ↑ Horová A, Slavíček L, in: Slavíček L (ed.), 2016, s. 1631
- ↑ a b Albert Kutal, Vojtěch Volavka šedesátiletý, Výtvarná práce 7, 1959, č. 16, s. 7
Literatura
- Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 2, s. 1631–1633, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
- Josef Tomeš (ed.), Český biografický slovník XX. století, II. díl, Q–Ž, Paseka, Petr Meissner, 1999, ISBN 80-7185-247-3, s. 480
- Almanach: Sedmdesát let Semináře dějin umění Masarykovy univerzity v Brně 1927–1997, Masarykova univerzita v Brně 1997, ISBN 80-210-1703-1
- Vít Vlnas: Vojtěch Volavka, in: Horová Anděla (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění 2, Academia Praha 1995, s. 913
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Vojtěch Volavka na Wikimedia Commons
- Vojtěch Volavka v informačním systému abART
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vojtěch Volavka
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antropológia
Aplikované vedy
Bibliometria
Dejiny vedy
Encyklopédie
Filozofia vedy
Forenzné vedy
Humanitné vedy
Knižničná veda
Kryogenika
Kryptológia
Kulturológia
Literárna veda
Medzidisciplinárne oblasti
Metódy kvantitatívnej analýzy
Metavedy
Metodika
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk