Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Zkouška tvrdosti podle Knoopa je metoda měření mikrotvrdosti – zkouška mechanické tvrdosti, která se používá především u velmi křehkých materiálů nebo tenkých desek, kde lze pro zkušební účely udělat jen malý vroubek. Do vyleštěného povrchu materiálu se po určenou dobu vtlačuje špička diamantového jehlanu s poměrem úhlopříček 7:1, úhly 130° a 172,5°.^[1] Zátěžová síla na tento indentor se pohybuje v rozmezí 25 – 3600 gf.^[1] Poměr délky úhlopříčky k hloubce je 1/30 Výsledek testu, tedy hloubka vytvořeného otisku, se měří pomocí mikroskopu.^[2]

Tvrdost podle Knoopa (HK) je pak dána vzorcem:

${\displaystyle HK={{{\textrm {load}}({\mbox{kgf}})} \over {{\textrm {impression\ area}}({\mbox{mm}}^{2})}}={P \over {C_{p}L^{2}}}}$

kde:

L = délka delší úhlopříčky vtisku

C_p = korekční faktor daný tvarem indentoru, ideálně 0.070279

P = zátěžová síla

anebo bezrozměrně:

HK = (1,4509 . F) / l2

F – zatížení (působící síla) ,

l – délka delší úhlopříčky vtisku .

Otisky při použití Koopovy metody jsou při stejném zatížení téměř trojnásobně delší a mělčí než u zkoušky podle Vickerse.^[1]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Knoop hardness test na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu zkouška tvrdosti podle Knoopa na Wikimedia Commons
• Zkouška tvrdosti dle Knoopa
• efunda (anglicky)
• Dental hardness tables (anglicky)