Helénismus je novodobé označení období starověkých dějin antického Středomoří a území Blízkého východu ovládaných řecko-makedonskými dynastiemi přibližně od poloviny 4. století př. n. l. do konce 1. století př. n. l. V širším smyslu také označuje pro tuto dobu nejcharakterističtější kulturní fenomén, jímž bylo pronikání řečtiny a řecké kultury do kultur orientálních a jejich vzájemné ovlivňování.

Helénistická epocha byla významným způsobem spojena s osobností Alexandra Velikého a jeho politickým dědictvím, jak je v jednotlivých částech říše rozpadlé po Alexandrově smrti v roce 323 př. n. l. rozvíjeli diadochové. Svým vlivem ovšem helénismus zasáhl i území, na něž se politická moc diadochů nevztahovala nebo která se z ní postupně vymanila. Na západě to bylo západní Středomoří, a to nejen oblast sicilských a jihoitalských Řeků, ale také Kartágo a Řím,^[1] jehož kultura byla od 2. století př. n. l. na kultuře helénistické v mnoha ohledech přímo závislá.^[2] Na východě pak oblast řecko-baktrijského a indo-řeckého království.

Za první z helénistických států, přestože její území nikdy nebylo ovládnuto Alexandrem, bývá pokládána Bosporská říše.^[3] Nejvýznamnějšími helénistickými říšemi ovšem byla říše Seleukovců, ptolemaiovský Egypt a antigonovská Makedonie, jejichž mocenské střetávání a s ním spojená koaliční politika bylo určujícím prvkem dějin tehdejšího Středomoří; ve svých důsledcích však umožnilo zvýšení vlivu Říma a nakonec jeho mocenskou dominanci. Z tohoto důvodu dříve bývala helénistická epocha, a to už v tradici antického dějepisectví, pokládána za období úpadku mezi klasickou řeckou dobou a nastolením „římského míru“; ve skutečnosti ji však lze pokládat za „jedno z nejdůležitějších období v dějinách lidstva, … z nějž prostřednictvím Říma čerpáme i my.“^[4]

Charakteristickým znakem helénistické doby se stala expanze řecké kultury včetně nové podoby obecného řeckého jazyka (koiné) daleko na východ a její střetávání s kulturami okolních starověkých národů, přičemž docházelo k jejich vzájemnému ovlivňování a přizpůsobování v duchu synkretismu a univerzalismu. Helenizací, jejímiž středisky se stala na ovládnutých územích programově zakládaná města zcela řeckého charakteru (např. egyptská Alexandrie), a s ní spojeným prolnutím řeckých a orientálních tradic došlo ke vzniku zcela nových forem politiky, vědy, umění a náboženství, které postupně zasáhly všechny oblasti každodenního života a které svou odezvu posléze nalezly i v rámci římského císařství. Vytvořila se tak „komunikační a kulturní pouta, která spojovala celé Středomoří a Blízký východ v jednu civilizační oblast.“^[5]

Obsah pojmu

Pojem „helénismus“ poprvé v novodobé historiografii použil v 1. polovině 19. století německý historik Johann Gustav Droysen ve své třísvazkové Geschichte des Hellenismus vydané v letech 1836–1843, který jím chtěl označit proces asimilace, jemuž byli vystaveni Řekové žijící v Orientu. Vycházel přitom z řeckého slova ἑλληνίσται – hellénistai použitém v 6. kapitole Skutků apoštolů^[6] v opozitu k výrazu ἑδραιοι – hebraioi. Podobně jako jiní badatelé před ním se totiž Droysen chybně domníval, že tak jsou v kontrastu k rodilým Židům označeni orientalizovaní Řekové, kteří přijali orientální zvyklosti a způsob života a obrátili se k judaismu. Ve skutečnosti ovšem tato dvojice slov nemá obecný význam a postihuje spor dvou skupin obyvatel Jeruzaléma v rámci vznikajícího křesťanství: hellénistai jsou ti, kteří užívali řečtinu jako liturgický jazyk,^[6] protože „vyrostli mezi Řeky“, tedy pořečtění Židé, zatímco hebraioi pocházeli „z židovského prostředí“.^[7] V křesťanské řečtině byl později jako ἑλληνος – Hellénos označován jinověrec zatížený homérskou mytologií.^[8] Oproti tomu výraz ἑλληνίσμος – hellénismos ve starověku označoval správné užívání řečtiny ve smyslu nikoli běžné mluvy, ale vytříbeného literárního jazyka,^[9] a tedy spíše výlučnost řecké kultury a Řeků vůbec,^[7] tedy pravý opak toho, jak jej použil Droysen. V návaznosti na to měl za císaře Juliana, který usiloval o obnovu antického tradičního náboženství založenou na soudobé novoplatonské filozofii, vyjadřovat kulturní identitu tradicionalistických Řeků a Římanů v protikladu ke křesťanům, takže v pozdní antice byl ztotožňován s pohanstvím.^[10]

Bez ohledu na své významové proměny je termín v historické literatuře obecně přijímán. Nejběžněji je jím časově vymezováno období tři staletí mezi smrtí Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. a ovládnutím poslední helénistické říše – ptolemaiovského Egypta – Augustem v roce 31 př. n. l. po bitvě u Actia. Počátek helénistické epochy nicméně někteří autoři spojují s jinými událostmi. Např. Hermann Bengtson jej shledává už v době úsilí makedonského krále Filipa II. o ovládnutí řeckých států, tj. v 50. letech 4. století př. n. l., zatímco Claire Préaux jej klade teprve do období válek mezi diadochy.^[7] Obdobně tomu pro určení konce helénistické doby je z kulturního hlediska nesporné, že helénistická kultura i po konečném mocenském vítězství Říma nad řeckými monarchiemi přežívala ještě přinejmenším jedno následující století.^[5]

Kultura helénistického období

Helénistická kultura vznikla mísením řecké kultury a kultur orientálních. Díky štědré podpoře Ptolemaiovců vládnoucích v Egyptě se jejím střediskem stala Alexandrie. Tam byl z podnětu Ptolemaia I. vybudován vědecký ústav nazývaný Músaion (chrám Múz). Jednalo se o jakousi akademii, ve které bydleli a pracovali učenci a umělci, aniž by se museli zabývat starostmi o své hmotné zabezpečení. Měli k dispozici rozsáhlou knihovnu (Bibliotéku), v níž byla v originálech nebo alespoň v opisech soustředěna všechna významná díla té doby. Čítala přes půl milionu svitků. Není divu, že se Museión stal záhy centrem vzdělanosti.

Helénem (Hellas = Řecko) se cítil být každý vzdělaný člověk, který mluvil řeckým jazykem, bez ohledu na svůj původ či třeba barvu pleti. Měřítkem hodnoty člověka se stalo jeho bohatství, vzdělání nebo postavení (formou úřadu).

Literatura

Toto období se v literatuře vyznačovalo některými prvky, které se objevily již v Euripidově díle. Je to zejména obrat k vnitřnímu životu člověka – k psychice. Projevilo se to také zvýrazněním emocionality a snahou věrohodně přitom zachytit detaily každodenního všedního života.

Próza

• V této době se vytvořila zábavná próza, román, novela a dobrodružný román. U většiny příběhů převažovaly milostné náměty.
• Rozvoj naukové prózy – hlavními osobnostmi tohoto vědeckého ruchu byli Eratosthenés (správce alexandrijské knihovny ve 3. století př. n. l.), Zénodotos (zakladatel řečnické gramatické školy v Alexandrii, Archimédés (matematik) a Aristarchos ze Samu (matematik a astronom).
• Polybios – nejlepší dějepisec helénského období. Sepsal rozsáhlé dílo Dějiny (40 knih, zachovalo se 5). Zpracoval v nich dějiny řecko-římského světa a zvláště Říma od 1. punské války (264–241 př. n. l.) do roku 144 př. n. l.
• Nejvýznamnějším z helenistických filozofů, kteří hleděli především k morálce, byl Epikúros.

Poezie

• Nejrozšířenějším lyrickým druhem se stal epigram. Elegie se plnila epickým obsahem a stávala se výpravnou. Co se týče epického básnictví, znamením doby byla epická báseň menšího rozsahu = epyllion (eposek), v němž byla popisována nějaká epizoda z řeckého bájesloví. Epyllion vznikl z nechuti k rozvláčným eposům.
• Bukolická poezie (búkolis = pastýř) čerpala náměty z přírody a ze života na venkově. Navazovala na starou lidovou pastýřskou píseň doprovázenou hrou na flétnu. Žánrové typy byla idyla, ekloga a pastorála.
• Theokritos ze Syrákús (300–260 př. n. l.), poslední velký básník řecké antiky, literárně zpracoval motivy pastýřských písní v bukolských básních. Psal epigramy a epylia. Jeho dílem jsou Pastýřské idyly, sbírka 30 idyl, v nichž líčí výjevy ze života pastýřů a rolníků, které však idealizuje. V některých idylách předvádí pod maskou pastýřů své přátele a sebe.
• Kallimachos z Kyrény byl básník a učenec. Byl nejvýznamnějším představitelem tzv. Alexandrijské moderny. Doporučoval skládat básně menšího rozsahu a sám tvořil epylia, epigramy, elegie a hymny. Zabýval se katalogizováním alexandrijské knihovny. Jeho nejdůležitějším dílem jsou Příčiny (pověsti o vzniku různých slavností, obřadů, názvů, měst a svatyní).
• Apollonios z Rhodu – řecký učenec a správce alexandrijské knihovny. Vedle básní o původu měst je jeho hlavním dílem epos Argonautika, jímž chtěl oživit tradici homérského eposu, prostředky helénistického učeného básnictví. Zejména detailním líčením psychologických procesů.

Drama

• Nová komedie – Tragédie nevytvořila nic nového, pokračovala ve svém úpadku. Komedie se obrátila k látkám ze všedního života a stala se kosmopolitní. Vytvořily se ustálené veseloherní typy (zamilovaný mladík, chytrý otrok, hetéra, vychloubavý voják…). Okruh témat se zaměřil na soukromý život (osobní, milostné a rodinné problémy). Zakladatelem nové komedie byl Menandros. Hlavními představiteli jsou Menandros, Filemón a Dífilos.

• Menandros (342–293 př. n. l.) napsal přes 100 komedií, které byly psány pro tři herce. Jeho díla měla jednoduchý děj ze všedního života s milostnými a majetkovými zápletkami. V jeho komediích hrají obyčejní lidé a mají dobrý konec. Menandros chtěl nejen bavit, ale i vychovávat. Většinou idealizuje skutečnost. Jeho hry volně zpracovali Plautus a Terentius. Jeho díla jsou: Hledá se otec, Komedie pro všední den, Ostříhaná (Ustřižená kštice), Spor o dítě (Čí je to dítě?), Škarohlíd, Takový protiva (Dědek), Zmýlená neplatí a Smírčí soud.
  • Ve Sporu o dítě říká ústy otroka, že nikoli bozi, nýbrž povaha člověka je strůjcem jeho osudu.Tento příběh je vybudován na motivu odloženého a znovu nalezeného dítěte.
  • Dědek zase ukazuje příběh nerudného starce a nalezení jeho pozitivního vztahu k lidem.
  • Ve Smírčím soudu hrdina podezřívá ženu, že mu zatajila, když se brali, že už není panna. Zjišťuje, kdo je otcem dítěte, ale nakonec zjistí, že je jím on, protože před 9 měsíci znásilnil mladou dívku, svoji ženu.

Filozofie

Centra filozofie

• Athény – Akademie, Peripatetická škola
• Alexandrie – knihovna (tisíce svazků, shořela)

Směry helénistické filozofie

• kynismus
• stoicismus
• skepticismus
• epikureismus
• eklekticismus
• novoplatonismus

Reference

Literatura

• MARTIN, Luther H. Helénistická náboženství. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 161 s. ISBN 80-210-1702-3. 
• POKORNÝ, Petr. Řecké dědictví v Orientu: (helénismus v Egyptě a Sýrii). Praha: ISE, 1993. 377 s. ISBN 80-85241-50-1. 
• OLIVA, Pavel. Svět helénismu. Praha: Arista, 2001. 151 s. ISBN 80-86410-09-9. 
• ŚWIDERKOVÁ, Anna. Tvář helénistického světa : od Alexandra Velikého do císaře Augusta. Praha: Panorama, 1983. 403 s. 
• ŚWIDERKOVÁ, Anna. Helada králů. Praha: Orbis, 1972. 391 s. 

Související články

• Dějiny Řecka
• Helenizace
• Hermetismus

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu helénismus na Wikimedia Commons

Dějiny Řecka
Starověké Řecko	Egejská kultura Heladská civilizace • Kykladská civilizace • Mínojská civilizace • Mykénská civilizace Formování řecké civilizace Temné období • Archaické Řecko • Řecká kolonizace • Achájové • Aiólové • Dórové • Iónové Klasické Řecko Polis (Athény • Sparta) • Tyrannis • Řecko-perské války • Peloponéská válka Helénistická epocha Makedonské království • Alexandr Veliký • Diadochové (Antigonovci • Ptolemaiovci • Seleukovci) • Války diadochů • Makedonské války Římské období Achaia • Macedonia
Byzantská říše	Pozdní antika • Herakleiovci • Syrská dynastie • Amorejská dynastie • Makedonská dynastie • Komnenovci • Angelovci • Čtvrtá křížová výprava (nástupnické státy: Nikájské císařství • Trapezuntské císařství • Epirský despotát; křižácké státy: Latinské císařství • Soluňské království • Athénské vévodství • Achajské knížectví) • Palaiologové • Pád Konstantinopole • Morejský despotát
Osmanská nadvláda	Armatolové • Kleftové • Kodžabašijové • Fanarioté • Válka za nezávislost
Moderní řecký stát	První Helénská republika • Řecké království • Druhá helénská republika • Režim 4. srpna • Okupace (ELAS • EDES) • Občanská válka • Řecká vojenská junta • Třetí helénská republika (Nová demokracie • PASOK)