De natura deorum
Autor	Marcus Tullius Cicero
Původní název	De natura deorum
Země	Římská republika
Jazyk	klasická latina
Žánr	esej
Předchozí a následující dílo
Tusculanae Disputationes De Divinatione
Některá data mohou pocházet z datové položky.

De natura deorum (zkratka De nat. deor., česky O přirozenosti bohů) je Ciceronův filosofický spis z roku 45 př. n. l. Dělí se na tři samostatné knihy. V českém překladu vyšlo dílo v roce 1948 v Laichterově nakladatelství.

Stejně jako v ostatních filosofických spisech předkládá zde Cicero záměr obeznámit s filosofií římskou veřejnost, která neměla možnost číst tehdy již klasická díla v řečtině. „Velmi záleží ke cti a chvále obce na tom,“ píše dále Cicero, „aby i latinské písemnictví obsahovalo věci tak důležité a slavné.“

Spis má formu fiktivního dialogu, který se odehrává v domě Ciceronova přítele a akademického (skeptického) filosofa Gaia Kotty, kromě nějž v rozhovoru vystupují ještě epikúrovec Gaius Velleius a stoik Quintus Lucilius Balbus. Tito zde střídavě prezentují pojetí boha, resp. bohů dle stanovisek svých škol a zároveň kritizují názory svých protivníků. Cicero sám zde své názory nepředkládá.

I. kniha

Po Ciceronově úvodu (viz výše) se ujímá slova epikúrovec Velleius: podává zde přehled theologických názorů 27 starověkých filosofů a podrobuje je ostré kritice, zejména Platóna, ale také stoiky a jejich pojetí heimarmené (Prozřetelnosti). Poté vykládá theologickou nauku Epikúrovu. Na to reaguje Kotta tvrdou kritikou ze skeptických pozic.

II. kniha

Velleius uznává kvality Kottovy řeči a žádá ho, aby tedy nastolil své bohy; to Kotta odmítá, neboť se to neslučuje se skeptickým stanoviskem. Proto se ujímá slova Balbus a představuje stoickou theologii: nejprve důkazy jsoucnosti bohů dle Zénóna, Kleantha a Chrýsippa, dále podoby bohů, božskou Prozřetelnost, účelné uspořádání přírody a pro nás již úsměvnou etymologii božích jmen.

III. kniha

Po Balbovi se ujímá slova opět Kotta a byť jeví k Balbově učení větší náklonnost než k Velleiově epikureismu, přednese kritiku stoické theologie, během čehož si vydatně pomáhá příběhy z řecké mytologie. Balbus by rád reagoval, již se však stmívá, a proto rozhovory končí. Při odchodu se „Velliovi zdál pravdivější výklad Kottův, kdežto mně (Ciceronovi) výklad Balbův.“