Kníže, v ženské podobě kněžna, je označení vysokého šlechtického titulu. Nositelé tohoto titulu mohou být vládci suverénního knížectví (v současnosti např. Lichtenštejnsko nebo Monako) jako panující, či „zemská knížata“, nebo je chápán jako osobní titul nevládnoucího šlechtice v knížecí hodnosti. Ve většině případů se knížecí tituly dědily v mužské (agnatické) primogenituře.

Ve Svaté říši římské byl udělován titul říšského knížete pro označení hodnosti vládců bezprostředně říšských knížectví. Povýšení do knížecí hodnosti („okněžnění“) uděloval římsko-německý císař.

V obecné a historické rovině se výrazu kníže užívá pro označení vládnoucích kmenových panovníků (např. česká knížata).

Původ

Slovo kníže pochází ze slovanského výrazu кънѧꙃь - kňaz, které má etymologický základ ve starogermánském kuningaz (pán, vladař), pokračujího v germánských jazycích jako kuning, könig nebo king jako označení pro krále. Historickým vývojem však začal být užíván v několika rozličných významech – jako člen vznešené/panující rodiny resp panovníkova leníka nejvyšší úrovně. Jeho synonymy se tak v mnoha jazycích staly pojmy vévoda a princ.

Panstvím či suverénním územím knížat, ovšem nikoli všech, je knížectví.

V zásadě rozlišujeme:

1. Knížete panovníka (vládne svému knížectví)
   1. Obecný výraz pro panovníka bez ohledu na titul („knížetem“ může být např. i císař)
   2. Panující kníže jako konkrétní titul vládce knížectví (např. Hans Adam II. v Lichtenštejnsku)

1. Knížete titulárního (je pouhým šlechticem)

Současnost

Nyní se zpravidla termín kníže užívá zejména jako

• generický název pro jakéhokoli suverénního panovníka bez ohledu na jeho oficiální titul
• samostatný (v nynější Evropě nejnižší) titul suverénního panovníka vládnoucího v knížectví;
• vysoký šlechtický titul v rámci vyšší šlechty
• hodnostně obdobné jsou mimoevropské tituly např.: emír, šajch, imám, wang

Soudobá knížata

V Evropě jsou dnes knížaty panovníci Monaka a Lichtenštejnska. Zvláštním případem je spoluknížectví Andorra, kde se o knížecí titul jako formální představitelé státu dělí francouzský prezident a španělský biskup ze Sao de Urgel.

Mimo Evropu je knížecí hodnost uznávána panujícím emírům Kataru a Kuvajtu, stejně jako všem sedmi emírům Spojených arabských emirátů.

Šlechtická knížata jsou, bez nějakých zvláštních privilegií, oficiálně uznávána již jen v Belgickém království (v jednom případě taktéž v Nizozemsku). V Německu jsou šlechtické tituly (v tomto případě Fürst a častěji Prinz) od roku 1919 součástí příjmení, aniž by z nich vyplývala jakákoli přednostní práva (z právního hlediska jde o příjmení, nikoli titul). Šlechtické tituly jako součást jména v Německu nezrušila ani vláda bývalé NDR.^[1]

Knížecí titul nebo hodnost je i v současnosti výsadou několika málo duchovních hodnostářů (viz níže).

Oslovení

Knížeti přísluší oslovení Jasnost (dříve Knížecí Milost), ostatním členům rodiny pak dle titulu Jasnost či Excelence. Nejstarší syn knížete je většinou dědičný princ (Erbprinz) nebo dědičný hrabě (Erbgraf). Ostatní děti knížete jsou u vládnoucích rodů: princové (princezny) a u šlechtických rodů: hrabata (hraběnky), toto ale není pevně dané pravidlo.

Etymologie

Samotný výraz pochází ze staroslovanského kъnędzь (pravděpodobně převzato z pragermánského kuningaz, značícího vládce, krále – srov. něm. könig, ang. king), má tedy společný základ s výrazem kněz, s nímž byl zejména ve starších zápisech nezřídka zaměňován. Ve slovanských jazycích (čeština, polština) je synonymem pro vévodu. V Čechách je tento titul spojen s vládcem Čechů do konce 12. století, fakticky stejné úrovně, jako pozdější titul král, který se odlišoval potvrzením, udělením úřadu od vyšší autority – římské říše osobou císaře nebo římské církve osobou papeže. Společné je také jejich volenost, zejména po vymření královského rodu po meči (bez mužského potomka), případně i po přeslici (bez potomka včetně ženského). Váha volby, svévole a udělení úřadu se ovšem v dějinách často proměňovala – u knížat i u králů.

V moderní češtině tak bez rozlišení a většinou nevědomky používáme termín kníže jak pro staroslovanského panovníka s titulem kňaz (např. staří Přemyslovci), tak pro knížete (drobnějšího panovníka či šlechtice) „západního původu“, jehož titul vychází z latinského Princeps. Konečně se výraz kníže souhrnně používá, a to v mnoha evropských jazycích, pro drobnější vládce v mimoevropském světě s vlastními tituly a pro drobné panovníky a kmenové vůdce v pravěku a starověku.

Etymologický původ ekvivalentních titulů v jiných jazycích je poněkud odlišný a vychází z latinského princeps, což znamená „přední“. Toto slovo bylo používáno původně pro hlavy římského senátu, ve smyslu první mezi sobě rovnými. V češtině se z tohoto slova odvozuje také titul princ, který má ale význam spíše pro zdvořilé oslovování potomků vyšších šlechticů.

V několika jazycích tento rozdíl není rozlišen tak jako v češtině. Na druhé straně například v němčině jsou tyto dva tituly rozlišeny, pro knížete Fürst a pro prince Prinz, a přesto vychází ze stejného významového základu „první“ – germánského (něm. erst(e), ang. first, snad jako germánská napodobenina latinského slova) a latinského.

Ve staré češtině byl kníže středního rodu (např. Karel z Lichtenštejna, kníže opavské...), což přetrvalo v čísle množném (knížata).

V jiných jazycích

Jazyk	Mužský titul	Ženský titul / získaný sňatkem od manžela	území
Latinsky (středověkou, nikoli klasickou latinou)	Princeps	Principessa	Principatus
Italsky	Principe (sovrano)[2]	Principessa	Principato
Francouzsky	Prince (souverain)[2]	Princesse	Principauté
Španělsky	Príncipe	Príncesa	Principado
Rétorománsky	Prinzi	Prinzessa	Principadi
Rumunsky	Prinț	Prințesă	Principat
Okcitánsky	Prince	Princessa	Principat
Anglicky	(Sovereign) Prince[2]	Princess	Principality
Německy	Fürst	Fürstin	Fürstentum/Hochstift[3]
Nizozemsky	Vorst/Prins	Vorstin/Prinses	Vorstendom/Prinsdom
Dánsky	Fyrste	Fyrstinde	Fyrstendømme
Švédsky	Furste	Furstinna	Furstendöme
Faersky	Fúrsti	Fúrstafrúa	Fúrstadømi
Frísky	Foarst	Foarstinne	Foarstedom
Staroanglicky	Ǣðeling	Hlæfdiġe	Þēodenrīce
Slovensky	Knieža	Kňažná	Kniežatstvo
Polsky	Książę	Księżna	Księstwo
Chorvatsky	Knez	Kneginja	Kneževina
Lotyšsky	Firsts	Firstienne	Firstiste
Litevsky	Kunigaikštis	Kunigaikštienė	Kunigaikštystė
Rusky	Князь (Kňaz)	Княгиня (Kňagiňa)	Княжествo (Kňažestvo)
Maďarsky	Fejedelem/Herceg	Fejedelemasszony/Hercegnő	Fejedelemség/Hercsegség
Finsky	Ruhtinas	Ruhtinatur	Ruhtinaskunta
Turecky	Prens	Prenses/Şehzade	Prensliği
Albánsky	Princ	Princeshë	Principata
Irsky	Flaith	Banflaith	Prionsacht
Velšsky	Tywysog	Tywysoges	Tywysogaeth
Novořecky	Πρίγκηπας (Prigkipas)	Πριγκήπισσα (Prigkipissa)	Πριγκιπάτο (Prigkipáto)

Translatologické komplikace

Terminologie evropských jazyků se vyvíjela v závislosti na historicko-politických poměrech dané jazykové oblasti. To je určující například pro počet homonym a terminologickou šíři konkrétního jazyka. Zvláštní výraz pro knížete se tak vytvořil většinou jen v jazycích těch zemí, kde se tento titul v minulosti vyskytoval. Zvláštní termín pro knížete tak obvykle existuje v jazycích slovanských, germánských (s výjimkou angličtiny) a některých evropských jazycích neindoevropského původu (např. ve finštině). Latina, románské jazyky a angličtina užívají stejný tvar pro knížete i prince, založený na latinském starověkém termínu Princeps. Naproti tomu některé slovanské jazyky, např. ruština či polština, užívají pro knížete i prince také totožné slovo, vycházející ale z označení pro knížete (kňaz). Některé jazyky, slovanské i jiné, zase nerozlišují mezi knížetem a vévodou (např. polština nebo maďarština). Germánské jazyky mají obvykle dostatečné terminologické bohatství. Přesto ovšem nizozemština jako germánský jazyk zná sice termín Vorst pro knížete a Prins pro prince, v praxi jsou však šlechtická i mnohá panující knížata v nizozemštině označována termínem Prins, zatímco termín Vorst značí spíše panovníka v obecném smyslu (tento termín se dostal např. i do nizozemského textu belgické státní hymny jako označení pro krále). Také ugrofinská maďarština nerozlišuje důsledně mezi výrazy Fejedelem (kníže) a Herceg (vévoda). V praxi je jako Fejedelem označován především panující kníže. Zejména v období středověku jde často synonymum pro vojvodu (maďarsky jinak též Vajda) a novověký titulární kníže bývá nazýván termínem Herceg. Specifika jednotlivých evropských jazyků tak prakticky znemožňují bez znalosti kontextu přesně porozumět titulatuře, což zejména při překladech vede k častým chybám a nepřesnostem.

Odvozené termíny v češtině

• Zemský kníže/Kníže země – vladař, zeměpán
• Knížecí hrob – termín z archeologie, označující mimořádně bohatě vybavený prehistorický hrob některého předáka, vojevůdce či kmenového náčelníka
• Knížecí okrsek/akropole – termín z archeologie, označení pro opevněný palácový a kostelní okrsek v centru raně středověkého hradiska
• Knížecí rodové patrimonium – termín pro jádrové panství Přemyslovců
• Knížecí stolec – starší forma knížecího trůnu, např. na Pražském hradě poblíž pahorku Žiži
• Knížecí hrobka/Knížecí krypta – hrobka knížecí rodiny, v ČR např. v Třeboni (Schwarzenberkové) či Mikulově (Ditrichštejnové)
• Knížecí oratoř – uzavřená oratoř sloužící knížecí/vladařské rodině
• Knížecí stát – domorodá monarchie v Indii, mediatizovaná Brity do Indického císařství
• Knížecí rebelie (Fürstenrebellion) – svévolné spolčení některých říšských knížat kolem kurfiřta Mořice s Francií a proti císaři v l. 1552–53
• Velkokníže – titul panovníka Kyjevské a Moskevské Rusi, Litvy, Finska či Sedmihradska i titul princů Ruského impéria, obdobně velkoknížectví
• Arcikníže – nepříliš šťastný překladový výraz užívaný občas v češtině pro arcivévodu
• Titulární kníže – kníže bez vlastního knížectví, nevládne
• Údělný kníže – kníže s vlastním územím, které drží jako závislé léno, ne vždy toto léno (údělné knížectví) bývalo dědičné (např. moravské přemyslovské úděly)
• Duchovní kníže – duchovní hodnostář s knížecím titulem (Viz níže), např. kníže-biskup
• Kníže-volitel – alternativní výraz pro kurfiřta
• Okněžněné hrabství/lankrabství/purkrabství – hrabství/lankrabství/purkrabství ve Svaté říši římské postavené na roveň knížectví
• Okněžněné opatství/proboštství – opatství/proboštství, jehož opat/probošt/abatyše náleží ke knížecímu stavu
• Dědičné knížectví (Erbfürstentum) – označení slezských knížectví pod přímou správou Koruny, dále též označení bývalých duchovních knížectví, získaných po říšském recesu Pruskem
• Mediátní knížectví (Mediatfürstentum) – „bezprostřední knížectví“, variantní označení slezských korunních knížectví, protiklad je immediátní knížectví (mělo vlastního lenního knížete)
• Údělné knížectví – ne zcela nezávislé knížectví, udílené obvykle vrchním vládcem mladším synům nebo bratrům
• Knížecí rada – pejorativní označení pro radu pronesenou bez patřičného vhledu do problematiky (jinak též poradní sbor knížete)
• Knížecí reformace – termín zavedený německým dějepisectvím, označující reformační proces řízený či iniciovaný „svrchu“ panovníkem, nikoli vlivnými kazateli
• Spolek knížat (Fürstenbund) – spolek protestantských říšských knížat kolem Pruska, uzavřený r. 1785 a proticísařsky orientovaný
• Vyvlastnění knížat (Fürstenenteignung) – vyvlastnění části majetku německých, do roku 1918 vládnoucích rodů, provedené výmarskou vládou r. 1919
• Kněžic – staroslovanský titul syna, případně dědice panujícího knížete, v češtině dnes užíván zejména v pověstech a pohádkách

Kníže v toponymech

Zejména ve slovanském a německém prostředí se termín knížete promítl do toponym. Celá řada lokalit je pojmenována po knížeti, často proto, že byla knížetem založena. Lze uvést několik příkladů:

• Kněževes – název několika obcí v Česku
• Kněžice – celkem 8 lokalit v Česku
• Knížecí Pláně (německy Fürstenhut) – část obce Borová Lada
• Knížecí strom – hora v Českém lese
• Knížecí stolec – hora na Šumavě
• Knížecí studánky – lokalita v Brdech
• Knížecí – část obce Velký Šenov
• Na Knížecí – vlakové a autobusové nádraží na Smíchově a dalších 6 drobných lokalit v Česku, mylně též název hájenky v Brdech u Teslín
• Hrad a městečko Książ (německy Fürstenstein) v polském Slezsku – na knížete upomíná v obou jazycích
• Kneževo (jazykem Muslimů Skender Vakuf) – město v Bosně, jinak několik dalších menších obcí v Bosně a Chorvatsku
• Hercegszántó – obec v jižním Maďarsku
• Fürstenau – městečko v Dolním Sasku, zámek v Hesensku a dalších 5 lokalit v Německu, jedna ve Švýcarsku a historicky také 10 míst v dnešním Polsku
• Fürstenfeldbruck - město s klášterem Fürstenfeld  v Bavorsku
• Fürstenried – dříve ves, dnes součást 19. mnichovského obvodu
• Fürstenwalde – ves v Krušných horách
• Fürstenzell – městečko v Bavorsku
• Fürstenwerder – malá ves v severním Braniborsku, historicky také západopruské Żuławki v dnešním Polsku
• Fürstensee – jezero a ves v jižním Meklenbursku, pojmenované po tamních slovanských knížatech
• Fürst-Pückler-Weg – turistická cyklotrasa v okolí Bad Muskau a Chotěbuzi, pojmenovaná po knížeti Hermannovi von Pückler-Muskau
• Fürstlich Drehna – zámek, městečko a bývalé stavovské panství v Dolní Lužici náležející do r. 1945 knížecímu rodu Lynarů

Stručné dějiny knížecího titulu

V Čechách byl původně knížecí titul shodný se slovenským výrazem kňaz, zatímco západní prameny jmenují českého panovníka v dobách prvních Přemyslovců nejčastěji jako vévodu (Dux) a „pouhý“ knížecí titul (Princeps) někdy přiznávají údělným knížatům na Moravě. Po vzniku Českého království a nástupu Lucemburků se v Čechách objevují i knížata nepanovnického původu. Jde o polosuverénní panovníky slezských knížectví poté, co bylo Slezsko roku 1335 inkorporováno do českého státu. Knížecí titul náležel i několika církevním hodnostářům, např. pražskému arcibiskupovi či abatyši kláštera Svatého Jiří. Mezi česká knížata patřila také markrabata moravská (pokud nebyla totožná s panujícím králem) a vévodové opavští – nelegitimní větev Přemyslovců. Po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 začaly v Čechách platit šlechtické tituly ze zemí Svaté říše římské a navíc začali čeští králové tyto tituly udílet i z pravomoci českých panovníků (říšský kníže mohl většinou požádat doplňkově o udělení českého titulu), což pokračovalo až do počátku 19. století, kdy byl český knížecí titul nahrazen jednotným rakouským.

Od vydání korunovačního řádu Karla IV. až do bitvy na Bílé hoře byl následník českého královského trůnu těsně před korunovací nazýván knížetem.^[4]

Ve střední Evropě a v zemích Svaté říše římské původně knížecí titul jako takový prakticky neexistoval. Hodnost říšského knížete (Princeps Imperii, Reichsfürst) náležela nejpřednějším hodnostářům a vládcům světským i duchovním, kteří byli podle svého titulu např. biskupy, opaty, vévody, markrabaty, lankrabaty, purkrabími a podobně. Ti byli přímými leníky císaře a jejich léna nebyla zpočátku (zhruba do 11. století) dědičná. Oproti ostatním říšským stavům se odlišovali prestižnějším postavením a v počátcích také lenní svrchovaností nad hrabaty a svobodnými pány. Knížata na sebe postupně strhávala větší podíl na moci na úkor slábnoucích císařů, nedokázala ale zabránit emancipaci nižších stavů. Zlatá bula Karla IV. definitivně potvrdila výlučné právo sedmi nejvýznamnějších říšských knížat, včetně českého krále, volit římského krále a potenciální císaře, čímž se kodifikovalo postavení kurfiřtů. V 15. a 16. století narůstal počet světských knížat oproti duchovním, mnohá duchovní knížectví zanikla za reformace. V 16. století se upevnil politický význam titulu říšského knížete, když byl přesně stanoven počet knížectví na říšském sněmu, kde knížecí hodnost představovala podmínku účasti. Zhruba od počátku 17. století se ve větší míře začíná kníže objevovat jako titul, naopak staré tituly markrabích, falckrabích a podobně již nově udělovány nejsou. Prudce narůstá počet nových světských knížat. Oproti dosavadním dvěma či třem desítkám získalo říšský knížecí titul v l. 1582–1806 zhruba 160 rodů a osob. Oproti situaci do konce 16. století ale jen malá část z nich (19 rodů) opravdu usedla na knížecí sněmovní lavici. Tak se knížecí titul odpoutal od svého původního politického významu a stal se spíše čestným vyznamenáním a dokladem vysokého postavení i bohatství nositele. Tyto nové tituly byly také poměrně často udíleny jen hlavám rodu s dědičností vždy pro nejstaršího syna, zatímco dříve patřil ke knížecímu stavu vždy celý rod. Napoleonské války přinesly mediatizaci drobných říšských knížat, z nichž svou svrchovanost udrželo jen několik (např. Lichtenštejnsko nebo Lippe). Knížecí tituly ve střední Evropě byly udíleny i po zániku říše r. 1806 panovníky některých německých států (knížata byla kreována vladaři všech království mimo Sasko a Hannoversko a taktéž panovníky dvou hesenských států: kurfiřtství a velkovévodství), ovšem oproti předcházejícímu období, kdy knížata povyšoval římský císař, byly knížecí tituly udíleny podstatně méně často (větší počet knížat byl povýšen jen v Prusku). Knížecí tituly 19. století získali mnohdy za zásluhy státníci nebo vojevůdci. Prestiž těchto mladých, čistě titulárních knížat, byla však v porovnání s knížaty dřívějšími mnohem menší. Prominentním příkladem „nového“ knížete je kancléř Otto von Bismarck.

Mediatizovaná knížata

Říšská knížata, která přišla o svá suverénní panství mediatizací říšských území za Napoleona I. a která nezískala suverenitu při jednáních Vídeňského kongresu, si až do zániku monarchie udržela zvláštní privilegia. Byla i nadále považována za rovnocenná vládnoucím panovnickým domům. Jejich hlavou je kníže, ostatní členové mají titul „princ“ či „princezna“. Knížecí rody, které získaly titul pouze jako šlechtickou hodnost během 19. a 20. století (tedy po mediatizaci drobných říšských států, tj. nikdy fakticky nevládly), se liší i označením svých potomků – knížetem je pouze hlava rodu, ostatní členové jsou hrabata a hraběnky (v českých zemích například Kinští). K mediatizovaným rodům patří Lobkovicové, Schwarzenbergové, Fürstenbergové, Thurn-Taxisové, z Hohenlohe.

Duchovní knížata

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Kníže
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

---