Itálie - Biblioteka.sk

Upozornenie: Prezeranie týchto stránok je určené len pre návštevníkov nad 18 rokov!
Zásady ochrany osobných údajov.
Používaním tohto webu súhlasíte s uchovávaním cookies, ktoré slúžia na poskytovanie služieb, nastavenie reklám a analýzu návštevnosti. OK, súhlasím


Panta Rhei Doprava Zadarmo
...
...


A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9

Itálie
 ...
Italská republika
Repubblica Italiana
vlajka Itálie
vlajka
znak Itálie
znak
Hymna
Il Canto degli Italiani
Geografie

Poloha Itálie
Poloha Itálie

Hlavní městoŘím (Roma)
Rozloha301 338 km² (71. na světě)
z toho 2,04 % vodní plochy
Nejvyšší bodMont Blanc (Monte Bianco) (4808 m n. m.)
Časové pásmo+1
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel 58 729 342 (2024)
Hustota zalidnění 194,90 ob. / km²
HDI 0,895 (velmi vysoký) (30. na světě, 2021)
Jazykitalština, regionálně také němčina, francouzština, ladinština, slovinština a další jazyky
Náboženství83,3 % křesťané, převážně katolíci
12,4 % bez vyznání
3,7 % muslimové
0,2 % buddhisté
0,1 % hinduisté
0,3 % jiná vyznání
Státní útvar
Státní zřízeníparlamentní republika
Vznik17. března 1861 (sjednocení Itálie)
PrezidentSergio Mattarella
Předseda vládyGiorgia Meloni
Měnaeuro, švýcarský frank (na území exklávy Campione d'Italia) (EUR, CHF)
HDP/obyv. (PPP)54 258[1] USD (30. na světě, 2023)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1380 ITA IT
MPZI
Telefonní předvolba+39
Národní TLD.it
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Itálie (italsky Italia), plným názvem Italská republika (italsky Repubblica Italiana), je stát ležící v jižní[2][3][4] a západní[5][pozn. 1] Evropě.[6][7] Nachází se uprostřed Středozemního moře, tvoří ji Apeninský poloostrov ohraničený Alpami a obklopený několika ostrovy.[8] Itálie sousedí s Francií, Švýcarskem, Rakouskem, Slovinskem a enklávami mikrostátů Vatikán a San Marino. Má územní exklávu ve Švýcarsku (Campione) a souostroví na Africké desce (Pelagické ostrovy). Itálie má rozlohu 301 340 km²[9] a žije v ní téměř 60 milionů obyvatel;[10] je desátou největší zemí evropského kontinentu podle rozlohy a třetím nejlidnatějším členským státem Evropské unie. Jeho hlavním a největším městem je Řím.

Apeninský poloostrov byl historicky domovem a místem pobytu mnoha starověkých národů.[11] Latinské město Řím ve střední Itálii, založené jako království, se stalo republikou, která si podmanila středomoří a po staletí mu vládla jako říše.[12][13] S rozšířením křesťanství se Řím stal sídlem katolické církve a papežství. Během raného středověku zažila Itálie pád Západořímské říše a stěhování národů germánských kmenů. Do 11. století se italské městské státy a námořní republiky rozšířily, což přineslo obnovenou prosperitu díky obchodu a položilo základy moderního kapitalismu.[9][14] Italská renesance vzkvétala v 15. a 16. století ve Florencii a rozšířila se do zbytku Evropy. Italští objevitelé také objevili nové cesty na Dálný východ a do Nového světa, čímž pomohli nastolit evropský věk objevů. Staletí rivality a bojů mezi italskými městskými státy však mimo jiné způsobila, že poloostrov byl až do pozdního novověku rozdělen do mnoha států.[15][16] V průběhu 17. a 18. století italský hospodářský a obchodní význam výrazně poklesl.[17]

Po staletích politického a územního rozdělení byla Itálie v roce 1861 po válkách o nezávislost a Expedici tisíce téměř zcela sjednocena a vzniklo Italské království.[18] Od konce 19. století do začátku 20. století se Itálie rychle industrializovala, hlavně na severu, a vytvořila koloniální říši,[19] zatímco jih zůstal z velké části chudý a vyloučený z industrializace, což podpořilo velkou diasporu přistěhovalců.[20] V letech 1915–1918 se Itálie účastnila první světové války na straně Států dohody a proti Ústředním mocnostem. V roce 1922 byla po období krize a zmatků nastolena italská fašistická diktatura. Během druhé světové války byla Itálie nejprve součástí Osy, dokud se nevzdala spojeneckým mocnostem (1940–1943), a poté, protože část jejího území okupovalo nacistické Německo za kolaborace fašistů, spolubojovníkem Spojenců během italského odboje a osvobození Itálie (1943–1945). Po skončení války země na základě referenda nahradila monarchii republikou a zažívala dlouhotrvající hospodářský rozmach, až se stala významnou vyspělou ekonomikou.[21]

Itálie má osmé největší nominální HDP na světě, druhý největší zpracovatelský průmysl v Evropě (sedmý největší na světě)[22] a hraje významnou roli v regionálních[23][24] a globálních[25][26] hospodářských, vojenských, kulturních a diplomatických záležitostech. Itálie je zakládajícím a předním členem Evropské unie a je členem mnoha mezinárodních institucí včetně NATO, G7, Unie pro Středomoří, Latinské unie a mnoha dalších. Je domovem mnoha vynálezů a objevů, je považována za kulturní velmoc a dlouhodobě je světovým centrem umění, hudby, literatury, kuchyně, vědy a techniky a módy.[27] Má největší počet památek světového dědictví na světě (58) a je pátou nejnavštěvovanější zemí světa.

Etymologie

V Itálii lze vysledovat původ kmene Vitali, jehož jméno je spojováno s latinským slovem "vitulus", což v překladu znamená "tele". Slovo "Itálie" lze přeložit jako "synové býka".[28]

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Itálie.

Pravěk a antika

Skalní kresby ve Val Camonica

Nedaleko města Forlì byly objeveny tisíce artefaktů z paleolitu, jejich stáří bylo odhadnuto na 850 000 let, což z nich činí nejstarší důkaz lidského osídlení na Apeninském poloostrově.[29] Vykopávky rovněž prokázaly neandrtálské osídlení po celé Itálii, zhruba z doby před 200 000 lety. Moderní lidé se tu objevili asi před 40 000 lety, nálezy z Riparo Mochi jsou nejstarším důkazem přítomnosti tohoto typu lidí v Evropě.[30]

V počátcích starověku byla Itálie osídlena různými kmeny. Ve středu Itálie to byly Umbrové, Latinové, Sabinové, Volskové a Picenové, na severu Keltové, Ligurové, Venetové a Etruskové, na jihu pak Oskové, Samnité a Messapiové. Většina z těchto kmenů byli Italikové, indoevropská skupina, která na Apeninský poloostrov přišla ve 2. tisíciletí př. n. l.[31] Jiný původ mají patrně Etruskové (a jim blízcí Rétové), stále však zůstává záhadný.[32] Neitalické kořeny měli také Keltové a kmeny na Sicílii a Sardinii (kde vznikla dokonce osobitá civilizace zvaná Nuragská).[33] V lombardském údolí Val Camonica žil také kmen záhadného původu zvaný Kamunové, který je autorem největší starověké sbírky petroglyfů na světě (až 300 000 obrazců).[34] Semitského původu byli Féničané, kteří osídlili Sicílii a Sardinii a vytvořili zde první významná města.[35][36] Ještě větší vliv měla Mykénská civilizace, která se s jihem Itálie dostala do kontaktu možná již v 17. století př. n. l.[37] Od 8. století př. n. l. začali od jihu italské území silně ovlivňovat Řekové, jejichž civilizace na Peloponésu rychle mohutněla. Řecké kolonie na území Itálie a Sicílie se nazývají Velké Řecko.[38]

Koloseum, jedna z nejznámějších starořímských staveb
Zavraždění Julia Caesara na obraze Vincenza Camucciniho
Rozsah Římské říše na sklonku Traianovy vlády (117)

Navzdory řeckému iniciačnímu vlivu se ústředním civilizačním centrem nestalo některé ze sídel na jihu, ale město ve středu poloostrova, Řím. Město, podle legend založené roku 753 př. n. l., které ovládali nejprve Latinové a Sabinové, posléze Etruskové. Řím nakonec ovládl italické, keltské, etruské, fénické i řecké kmeny na poloostrově a posléze vytvořil civilizaci známou jako Starověký Řím. Expandovala na západ (provincie Hispánie, Galie a Británie), na sever (Raetie, Panonie, Noricum), východ (Dalmácie, Dácie, Makedonie, Thrákie a dále až k Babylónii) i na sever Afriky (Numidie), včetně Egypta (Aegyptus). Starověký Řím je jednou z nejvýznamnějších zaniklých civilizací dějin a v dějinách Evropy sehrál naprosto zásadní roli (například latina se stala základem řady evropských jazyků, pochopitelně včetně italštiny).[39] Roku 509 př. n. l. Řím odvrhl monarchické zřízení a stal se republikou. Ta zažila vrchol moci za Julia Caesara a jeho bezprostředních nástupců, kteří se prohlásili císaři: Augusta (vládl 27 př. n. l. – 14), Tiberia (14–37), Caliguly (37–41), Claudia (41–54) a Nera (54–68). Největší územní rozmach měla říše za Traiana (vládl 98–117), kdy plocha impéria dosáhla 5 miliónů čtverečních kilometrů.[40] Od 3. století v Římě stále větší roli začalo sehrávat křesťanství, císař Konstantin z křesťanství učinil dokonce státní náboženství.[41] To byla ovšem také již doba úpadku římské moci. Roku 395 byl Řím rozdělen na Západořímskou a Východořímskou říši (později zvanou Byzantská). Zatímco východní říše trvala ještě tisíc let, západní, jejímž jádrem byla dnešní Itálie, byla rychle rozvrácena germánskými kmeny.

Pád Starověkého Říma bývá dnes spojován s rokem 476, kdy císaře Romula Augusta sesadil germánský vůdce z kmene Skirů Odoaker.[42] Ten pak jako první v historii získal titul "král Itálie". Poté do Itálie vpadli Ostrogóti.[43] Jim vládu načas vyrvala Byzanc[44], ale další germánský vpád, Langobardů, na konci 6. století, definitivně rozbil nejen sny o obnově římské říše, ale i jednotu poloostrova.[45] Ten ztratil politickou kohezi na příštích 1300 let.

Středověk

Středověká Itálie byla rozdrobena na mnoho menších nezávislých států

Kulturně nejvýznamnějšími oblastmi dnešní Itálie se v raném středověku staly její severní regiony, které byly od 8. století součástí Franské říše, následně Středofranské říše (Lotharingie) a poté Svaté říše římské. V Římě sídlil katolický papež, který ovládal Papežský stát (mnohem větší a silnější než je dnešní Vatikán, jež je jeho pozůstatkem). Ten se zformoval v 8. století.[46] Mocenské boje mezi německými knížaty a knížaty podléhajícími papeži pak naplnily značnou část raně a vrcholně středověkých italských dějin, tato etapa je známa jako éra guelfů a ghibellinů.[47]

V této situaci mocenského chaosu se objevil nový fenomén – suverenitu a vliv začaly získávat některé městské státy, většinou pobřežní, žijící z námořního obchodu. Ty se staly pozoruhodnými centry kultury. O jejich síle svědčí, že když se sdružily do tzv. Lombardské ligy (Lega Lombarda), dokázaly roku 1176 porazit německého císaře Fridricha Barbarossu v bitvě u Legnana. Čtyřmi nejvýznamnějšími z těchto tzv. námořních republik byly Benátská republika, Janovská republika, Pisánská republika a Republika Amalfi.[48] Časem se k nim přidala Florentská republika, kterou pozdvihl rod Medicejských, a Milánské vévodství ovládané Sforzy.[49][50] Obchod ve Středomoří po porážce svých soupeřů z Pisy a Janova nakonec ovládla zejména Benátská republika, která opanovala pobřeží Dalmácie a středomořské ostrovy jako Kypr nebo Krétu.[51][52]

Benátky, centrum obchodu

Systém vlády v těchto státech bývá označován jako signorie.[53] Soubor těchto městských států představoval ohromnou sílu, která začala ovlivňovat i evropský vývoj. Někdy se uvádí, že vnesly do evropských dějin kapitalismus.[54] Měly značný vliv i politický – financovaly křížové výpravy, Benátky porazily Byzanc, stejně jako financovaly objevitelskou cestu Marca Pola. Právě v této oblasti vznikly první evropské univerzity, bohaté obchodnické rody financovaly vrcholné umění, není také náhoda, že mnozí navigátoři a objevitelé, byť většinou v cizích službách, byli Italové – Janované Kryštof Kolumbus a John Cabot (rodným jménem Giovanni Caboto), Florenťané Amerigo Vespucci a Giovanni da Verrazzano. Přičteme-li umění římské placené papeži, stala se ve vrcholném středověku Itálie – byť rozbitá do mnoha jednotek – znovu kulturním epicentrem Evropy.

Jih Itálie ovšem zažíval jiný osud. Ten byl v 9. století ovládnut muslimy (Sicilský emirát), potom ho ovládli Normani (potomci Vikingů), posléze Štaufové, Anjouovci a Barcelonská dynastie.

Italská renesance

Lorenzo I. Medicejský

Roku 1348 pandemie moru vyhladila třetinu italského obyvatelstva, poloostrov se z této rány však pozoruhodně rychle zotavil a pokračoval v kulturním rozkvětu, který je znám jako italská renesance, jíž se Itálie vrátila ke svým antickým kořenům (mj. i díky příchodu řecky mluvících učenců po pádu Konstantinopole, tedy po ovládnutí Byzance Turky).[55]

Italská renesance se obvykle dělí na trecento (14. století), quattrocento (1420–1500) a cinquecento (16. století), jež značí vrcholnou renesanci a pozvolný přechod k manýrismu. V oblasti myšlení se italská renesance projevila humanismem (Francesco Petrarca), novou lehkostí a hravostí (Giovanni Boccaccio) ale i pragmatickými úvahami o správě věcí veřejných (Niccolò Machiavelli). V literatuře vznikla spisovná italština, zejména díky Dante Alighierimu. Počátky přírodních věd propátrával zejména Leonardo da Vinci. Zdaleka největší vliv měla italská renesance na malířství (Fra Angelico, Sandro Botticelli, Masaccio, Michelangelo Buonarroti, Piero della Francesca, Raffael Santi, Tizian, Tintoretto, Paolo Veronese), sochařství (Donatello) a architekturu (Donato Bramante a jeho Bazilika svatého Petra v Římě, vila La Rotonda Andrea Palladia, katedrála Santa Maria del Fiore ve Florencii). Jako mecenáši a podporovatelé vědy a umění vynikli Cosimo Medicejský a jeho vnuk Lorenzo I. Medicejský.[56]

Císař a Španělé roku 1530 obléhají Florencii. Obraz od Giorgia Vasariho.

Renesanční rozkvět, kulturní i obchodní, vyvrcholil v 16. století, načež dostal několik ran – nejprve vzestup Osmanské říše a portugalský objev nové námořní cesty do Asie narušily obchodní hegemonii námořních republik – Benátek a Janova. Nakonec smrtelnou ránu rozkvětu zasadily italské války (1494–1559), v nichž sváděly boj o nadvládu nad Itálií Španělsko a Francie.[57] Španělští Habsburkové postupně ovládli Sardinii, Sicílii, Neapolsko a Milánsko. Po válce o španělské dědictví připadly jejich državy v Itálii rakouské větvi Habsburků a Bourbonům. V Toskánsku dlouho vládl rod Medici, který však v 18. století rovněž vystřídali rakouští Habsburkové. Výsledkem byla periferizace a zaostávání jak severu Itálie, tak zvláště jejího jihu.

Novověk a sjednocení Itálie

Související informace naleznete také v článku Italské království.
Sjednotitel Itálie Giuseppe Garibaldi se během Expedice tisíce vyloďuje roku 1860 na Sicílii

Během napoleonských válek Itálii načas ovládli Francouzi.[58] Byli rychle poraženi, ale ideály francouzské revoluce měly silný vliv na rodící se italský nacionalismus. Ten začal sehrávat klíčovou roli od počátku 19. století. Boj za sjednocení Itálie, tzv. Risorgimento, vedli republikáni z hnutí Mladá Itálie Giuseppe Garibaldi a Giuseppe Mazzini, i monarchisté Viktor Emanuel II. (sardinský král ze savojské dynastie) a Camillo Benso Cavour.[59] Tito čtyři muži jsou dnes v Itálii nazýváni "čtyři otcové vlasti". Politické i vojenské kampaně (jako druhá italská válka za nezávislost z roku 1859 nebo expedice tisíce roku 1860) vedly k postupnému sjednocení země, pod vládou Viktora Emanuela. Garibaldi obětoval nakonec republikánské ideje a na slavném setkání v Teanu roku 1860 uvítal Viktora Emanuela jako krále Itálie. Italské království bylo vyhlášeno 17. března 1861. Nový stát ovšem zpočátku nezískal území Říma, proto byla jeho hlavním městem Florencie. Díky spojení s Pruskem se Itálii podařilo během rakousko-italské války roku 1866 dobýt rakouské Benátsko. Roku 1870 konečně dobyla i Řím a Papežský stát. Řím byl prohlášen vzápětí novým hlavním městem.

Italsko-turecká válka o Libyi

Nový stát byl zmítán značnými rozpory. Sardinské zákonodárství, které bylo v novém státě, vzhledem ke králi, aplikováno, bylo poměrně konzervativní a vylučovalo z politiky nemajetné, zatímco politické elity, zejména na severu, byly poměrně liberální, ba radikální. Velkým problémem (existujícím dodnes) byl rozpor industrializovaného a rozvinutého severu a zaostalého jihu, který byl ovládán archaickými klanovými vazbami, v nichž se dařilo zločinu (mafie), korupci a klientelismu. Klíčovou politickou osobností konce 19. století a začátku 20. století byl liberál Giovanni Giolitti, který prosadil mnoho modernizačních projektů.[60] Všeobecné volební právo (pro muže) bylo ale zavedeno až roku 1913.

Itálie se také snažila vyrovnat svým konkurentům založením vlastní koloniální říše a vpadla na území dnešního Somálska a Eritreje a roku 1911 po vítězství v italsko-turecké válce obsadila Libyi a některé řecké ostrovy (Dodekany).[61]

Od 1914 po současnost

Benito Mussolini řeční (1930)

Do první světové války vstupovala Itálie jako člen Trojspolku, tedy na straně Německa a Rakousko-Uherska. Roku 1915 ale přeběhla na stranu Trojdohody, od čehož si slibovala územní zisky na úkor Rakouska na Balkáně. Italové skutečně porazili rakouskou armádu na italské frontě (za cenu 650 000 padlých vojáků a stejného počtu mrtvých civilistů). Za toto krvavé vítězství se však nacionalisté po válce od spojenců necítili dostatečně odměněni. To hrálo do karet nové síle, italským fašistům vedeným Benitem Mussolinim.[62] Druhý motor, který získali, byl strach středních vrstev z poválečného vzestupu radikální levice toužící po sovětizaci země dle ruského vzoru. Výsledkem bylo, že ač puč, který zprvu malá Mussoliniho strana roku 1922 provedla (Pochod na Řím), nebyl úspěšný, král Viktor Emanuel III. Mussoliniho stejně raději jmenoval premiérem.[63] Během příštích několika let Mussolini zakázal všechny politické strany a vytvořil diktaturu. Inspiroval tím podobné diktatury a hnutí – německé nacisty a španělské frankisty.

Mussolini a spol. popravení partyzány

Roku 1936 po vítězství v druhé italsko-etiopské válce Mussoliniho Italská říše obsadila Habeš (Etiopii), poté vojensky podpořila Francisca Franca ve španělské občanské válce a roku 1939 anektovala Albánii.[64] Mussolini vytvořil alianci s nacistickým Německem a Japonskem zvanou Osa Berlín–Řím–Tokio a jako její součást vstoupil roku 1940 do druhé světové války. V ní však italská vojska utrpěla drtivé a potupné porážky, jak v Africe, tak na východní frontě. V červenci 1943 se na Sicílii vylodili Spojenci. Král Viktor Emanuel III. nechal Mussoliniho vzápětí zatknout a jeho režim se zhroutil. 8. září král podepsal příměří se Spojenci. Nicméně Němci provedli do severní a střední Itálie invazi, během níž vysvobodili i Mussoliniho ze zajetí. Postavili ho do čela loutkového státu, jejž na severu Itálie zřídili, a jež je nazýván obvykle republika Saló (oficiálně Italská sociální republika).[65] Italská armáda věrná králi se postavila na stranu Spojenců, její část věrná Mussolinimu na stranu Němců, navíc na území republiky Saló vzniklo mohutné partyzánské hnutí bojující proti fašistům (Resistenza). Právě partyzáni nakonec Mussoliniho dopadli a popravili.[66] Německé síly v Itálii se vzdaly 29. dubna 1945. Válka stála Itálii půl milionu životů.

Fiat 500, symbol italského hospodářského zázraku 50. a 60. let 20. století

Mírová smlouva posléze Itálii vzala koloniální území a i některé oblasti v Evropě na úkor Jugoslávie. Přestože si král svým postupem z roku 1943 zachránil reputaci, Italové se v referendu z roku 1946 rozhodli pro republiku.[67] Bylo to také první lidové hlasování v italské historii, jehož se zúčastnily ženy. Ačkoli bylo po válce v Itálii velmi silné komunistické hnutí a čekalo se, že se Itálie stane součástí sovětského bloku, volby v roce 1948 vyhráli překvapivě křesťanští demokraté vedení Alcide De Gasperim.[68] Itálie se tak v rámci studené války připojila k západnímu bloku, vstoupila do NATO a přijala americký Marshallův plán. Ten jí pomohl postavit na nohy ekonomiku, a to až tak, že se o 50. a 60. letech 20. století začalo hovořit jako o italském hospodářském zázraku.[69]

Unesený Aldo Moro

Od konce 60. let však přišly problémy – ekonomická krize, rostoucí zadlužení, rychle slábnoucí měna, mohutný nástup politického radikalismu, který v 70. letech přerostl v terorismus skupin jako byly levicové Rudé brigády, ale i některých neofašistických skupin. 70. a 80. léta jsou kvůli tomu nazývána "olověná".[70] Obětí rudých teroristů se stal dokonce i jeden z premiérů – Aldo Moro.[71] Hlavu také zdvihla znovu mafie. Na mezinárodním poli se Itálie stala velkým podporovatelem evropské integrace.

Ač byl italský politický systém zdánlivě nestabilní (střídání vlád se stalo pověstným, v letech 1945–1993 se jich vystřídalo 52), ve skutečnosti mu 40 poválečných let dominovaly dvě politické síly – křesťanští demokraté a socialisté. Tato relativní rovnováha se zhroutila na začátku 90. let, kdy propukla série korupčních skandálů, které odhalila akce Čisté ruce (Mani Pulite). To otevřelo prostor novým silám. Na pravici ho využil zejména miliardář a mediální podnikatel Silvio Berlusconi se svojí stranou Forza Italia.[72] Jeho oslabení ovšem nevedlo k obnově tradičních stran, ale dalo zrodit novým politickým hnutím (Hnutí pěti hvězd) či vedlo ke vzestupu starších, v minulosti celostátně neúspěšných (Liga severu, již pozdvihl Matteo Salvini). Tato hnutí, označovaná obvykle za populistická, posílená evropskou migrační krizí, se v roce 2018 chopila vlády.[73] Podobné síly (strana Bratři Itálie) sestavily vládu i v roce 2022.[74]

Státní symboly

Vlajka

Podrobnější informace naleznete v článku Italská vlajka.

Italská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se třemi svislými pruhy v barvě zelené, bílé a červené.

Znak

Podrobnější informace naleznete v článku Státní znak Itálie.

Italský státní znak je emblém, který tvoří červeně lemovaná bílá pěticípá hvězda položená do středu šedého ozubeného kola. Po stranách jsou olivová a dubová ratolest. Ty jsou dole převázány červenou stuhou nesoucí nápis REPVBBLICA ITALIANA (česky Italská republika).

Hymna

Podrobnější informace naleznete v článku Italská hymna.

Italská hymna je píseň Fratelli d'Italia (česky Bratři Itálie). Slova hymny napsal italský básník Goffredo Mameli, hudbu složil Michele Novaro.

Geografie

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Itálie.
Satelitní snímek Itálie

Pobřeží je na západě členité se zálivy, na východě ploché. Celková délka pobřeží je asi 7600 km. Povrch převážně hornatý. Dominují Západní a Východní Alpy, na severu přesahující 4000 m n. m. včetně nejvyšší hory Mont Blanc 4808 m n. m.(Monte Bianco). V nich jsou častá jezera (Gardské, Lago Maggiore, Comské jezero) vzniklá ústupem pleistocenních ledovců. Celý Apeninský a Kalabrijský poloostrov (Calabria) a největší středomořský ostrov Sicílii (Sicilia) vyplňuje pohoří Apeniny dosahující téměř 3000 m n. m. Pásmo Apenin je seismicky velmi aktivní. Častá jsou zemětřeseníerupce sopek Vesuv (Vesuvio), Etna (nejvyšší činná sopka Evropy, 3323 m n. m.) a sopek v souostroví Lipari. Hospodářsky významná je Pádská nížina v okolí řeky Pád (Po). Druhým největším ostrovem Středozemního moře je Sardinie (Sardegna).

Itálie je obklopená mořem a má poloostrovní charakter. Středozemní moře (původně Mare Nostrum, naše moře, jak mu říkali Římané) je z historických důvodů rozděleno na čtyři části: Jaderské moře, Tyrhénské moře, Jónské moře a Ligurské moře. Na západ od Sardinie se nachází Sardské moře (Mar di Sardegna) a na jih od Sicílie Sicilský kanál (Canale di Sicilia) a Maltézský kanál (Canale di Malta). Sicílii od Kalábrie odděluje Messinská úžina (Stretto di Messina) a od Afriky Sicilský kanál.

Seznam geografických útvarů

Gardské jezero v severní Itálii

Podnebí

Alpy leží v mírném pásu s rozdíly mezi vrcholy hor a údolími. Pádská nížina má chladný vnitrozemský charakter. Zbytek území leží v Středozemním klima s typickým horkým suchým létem a mírnou zimou bohatou na srážky.

Politický systém

Související informace naleznete také v článku Politický systém Itálie.

Parlamentní demokracie

Pětice nejvyšších představitelů Italské republiky, 2. června 2018. Zleva: premiér Giuseppe Conte, předsedkyně Senátu Elisabetta Casellati, prezident Sergio Mattarella, předseda Parlamentu Roberto Fico a předseda Ústavního soudu Giorgio Lattanzi.

Italská republika je parlamentní demokracií. Prezident republiky je volen nepřímo oběma komorami parlamentu. Předseda vlády a vláda jako celek se zodpovídají oběma parlamentním komorám, Poslanecké sněmovně a Senátu republiky.

Nejvyšší instituce Italské republiky mají svá sídla v reprezentativních římských palácích (palazzi).

Italský prezident

Mezi pravomoci prezidenta Italské republiky patří, že může rozpustit jak horní tak dolní komoru italského parlamentu před uplynutím volebního období, pokud není žádná vláda schopna získat důvěru. Všechny legislativní kroky prezidenta musí kontrasignovat premiér.

Současným italským prezidentem je Sergio Mattarella. Jeho sídlem je Kvirinálský palác (Palazzo del Quirinale).

Senát republiky

Senát republiky (italsky: Senato della Repubblica) je horní komora Parlamentu Itálie (Parlamento della Repubblica Italiana). Sestává z 315 křesel pro zvolené senátory, nepočítaje doživotně jmenované politiky. 309 křesel se rozděluje podle výsledků regionálních voleb. Funkční období je pětileté. V ústavním systému Itálie je postavení Senátu rovnocenné dolní komoře, kterou je Poslanecká sněmovna, což je výjimečné v politických systémech demokratických států. Vláda musí o vyslovení důvěry požádat obě komory, jedná se o příklad tzv. dokonalého bikameralismu. Volby se do obou zastupitelských sborů uskutečňují současně. Naposledy tomu bylo 4. března 2018.

Ve své současné podobě byl Senát založen 8. května 1948. Existoval však již v Italském království pod názvem Senato del Regno (Senát království).

Sídlem Senátu je Palazzo Madama v Římě na Piazza Madama 11. Současnou předsedkyní Senátu je 71letá Elisabetta Caselatti (Forza Italia), která byla do tohoto druhého nejvyššího úřadu v Itálii zvolena 24. března 2018.[75] Jejím předchůdcem byl Pietro Grasso ze strany Svobodní a rovní. Předseda Senátu v případě uvolnění úřadu prezidenta republiky zastává jeho funkci.

Poslanecká sněmovna

Zasedací sál Poslanecké sněmovny

Poslanecká sněmovna (italsky: Camera dei Deputati) je dolní komora italského parlamentu, sestávající ze 630 poslaneckých mandátů. Funkční období je pětileté. V ústavním systému země je její postavení rovnocenné s horní komorou, kterou je Senát republiky. Volby do obou zastupitelských sborů se uskutečňují současně. Naposledy tomu bylo 4. března 2018.

Sídlem Sněmovny je Palazzo Montecitorio v Římě. Současným předsedou dolní komory je 43letý Roberto Fico, politik Hnutí pěti hvězd, který byl do této funkce zvolen 24. března 2018.[75] Jeho předchůdkyní byla Laura Boldriniová ze strany Levice Ekologie Svoboda.

Premiér a Vláda Italské republiky

Specifikou italského politického systému je, že předsedy vláda má omezenou možnost odvolat ministra z vlády. Může vyvíjet jen neformální tlak na jeho rezignaci. V minulosti kvůli tomu nezřídka premiéři podali demisi, aby je mohl prezident znovu jmenovat a oni mohli sestavit novou vládu bez ministrů, které již v kabinetu nechtěli mít. Byla to jedna z příčin rychlého střídání italských vlád. Záludnost tohoto systému ale spočívá v tom, že po demisi premiéra dostává značný prostor prezident, který může odmítnout stávajícího premiéra jmenovat znovu, zvláště je-li naladěn protivládně. Tato hrozba se omezuje tím, že prezident je volen parlamentem a nikoli přímo, bývá tedy, zejména zpočátku, spjat s vládnoucí politickou garniturou, avšak na druhou stranu je jeho mandát delší než parlamentní, sedmiletý, takže se po čase nezřídka otevírá prostor pro fázi střetávání prezidenta s vládou.

Současnou předsedkyní italské vlády je Giorgia Meloniová. Sídlem předsedy vlády je od roku 1961 Palazzo Chigi.

Parlamentní volby a vládní krize 2018

Parlamentní volby

Výsledky parlamentních voleb dne 4. března 2018 zásadním způsobem změnily rozložení politických sil v Itálii. V rámci dějin Italské republiky to není nijak nový jev. Ve volbách do dolní komory, Poslanecké sněmovny (Camera dei deputati), dosáhlo velkého úspěchu doposud opoziční Hnutí pěti hvězd (Movimento Cinque Stelle, M5S), které získalo 32,6 % hlasů (+ 6,8 % oproti volbám roku 2017). Toto hnutí založené komikem Beppem Grillem se tak stalo nejsilnější samostatnou politickou stranou země. Co se týče přírůstku hlasů oproti minulým volbám ji však předstihla Liga severu (Lega Nord) se ziskem 17,4 % hlasů (+ 13,3 %). K této straně se přiklonila velká část voličů z ekonomicky silných severních oblastí Itálie. Liga severu je ovšem součástí středopravicové koalice, v němž jako druhá velká formace figuruje Forza Italia vedená bývalým předsedou vlády Silviem Berlusconim. Tato strana naopak ztratila velkou část svých bývalých voličů; hlasovalo pro ni 14,0 % účastníků voleb (- 7,5 %). Na středopravou koalici čtyř stran připadlo celkově 37,0 % hlasů. Jak se posléze ukázalo, byla tato koalice politicky značně nesourodá a při vytváření vlády se rozpadla. Dosavadní vládní uskupení pod vedením Demokratické strany (Partito Democratico, PD) bývalého předsedy vlády Mattea Renziho naopak utrpělo značné ztráty. Připadlo na ně jen 22,9 % hlasů. Samotná strana PD získala 18,7 % hlasů (- 6,8 %). Sám Renzi poté odstoupil z funkce předsedy strany.[76]

Za politickým vzestupem a volebními výsledky Hnutí pěti hvězd stojí 42letý milánský mediální podnikatel Davide Casaleggio, který vlastní internetovou firmu Casaleggio Associati. Tuto firmu a vliv na M5S zdědil po svém otci Gianrobertovi Casaleggiovi, který zemřel v roce 2016 ve věku 61 let. Casaleggio senior byl spřátelen s formálním zakladatelem M5S Beppem Grillem, kterému dopomohl k úspěšnému vytvoření jeho velmi vyhledávaného blogu. Grillo se mezitím stáhl z každodenní práce v hnutí a přenechal vůdčí pozici tehdy 31letému Luigimu Di MaioNeapole. Davide Casaleggio založil po smrti svého otce nadaci, provozující internetový portál „Rousseau“ (pojmenovaný po Jeanu-Jacquesovi Rousseauovi, velkém francouzském filosofovi 18. století). Tento portál je nejdůležitějším nástrojem politické práce Hnutí pěti hvězd.[77]

Giorgia Meloniová, Matteo Salvini a Silvio Berlusconi v Palazzo del Quirinale 12. dubna 2018

Po volbách se očekávalo obtížné a déletrvající sestavování nové italské vlády. O funkci premiéra se zprvu ucházeli jak volební lídr M5S Luigi Di Maio, tak předseda Ligy Severu, 45letý Matteo Salvini.[78][79] Jak však uvedl jeden z vedoucích činitelů Hnutí pěti hvězd, Riccardo Fraccaro, „nebude nikdo schopen vládnout bez M5S“.[80]

Matteo Salvini vedl volební kampaň Ligy Severu pod heslem „Italové napřed“, tedy ve znamení odporu proti masovému přistěhovalectví, hlavně ze zemí Afriky na člunech přes Středozemní moře. Tím se dokonce postavil proti benevolentnímu přístupu biskupů římskokatolické církve a samotného papeže Františka k tomuto pro obyvatelstvo Itálie palčivému problému. Postoj katolické církve je podle německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung totiž takový, že je podle ní každý Ital, který by chtěl i jen uvažovat o navrácení „stovek tisíců ilegálních hospodářských migrantů“ do zemí jejich původu a o lepším zabezpečení italských státních hranic, vytlačován na okraj nebo již zcela mimo křesťanství.[81] Salvini takto získal tolik hlasů i v oblastech daleko na jih od původního územního ohraničení působnosti Legy Nord, že její podíl na odevzdaných hlasech vzrostl proti parlamentním volbám v roce 2013 na čtyřnásobek.[81] Po úspěchu ve volbách dostal Salvini příslib od Silvia Berlusconiho, že jej Forza Italia bude při jeho snaze získat křeslo předsedy vlády podporovat. Výsledek Berlusconiho strany byl totiž natolik neuspokojivý, že v rozporu s předvolebními prognózami skončila dokonce až za Ligou Severu.

Souběžně s volbami do Poslanecké sněmovny se konaly volby do Senátu republiky (Senato della Repubblica). Výsledky těchto voleb se nijak podstatně neliší od výsledků voleb do dolní komory parlamentu. Jsou následující:

Vládní krize a její rozuzlení

Vítězové parlamentních voleb ze dne 4. března 2018, Hnutí pěti hvězd a Liga severu, dlouho vyjednávali o možné koalici a jejím programu. Možnost jejich koalice byla dána teprve poté, co se Silvio Berlusconi a jeho Forza Italia pod dojmem odklonu Salviniho od jejich původního spojenectví vzdali jakékoliv účasti na vládě, která by vzešla z rozhovorů mezi oběma silnými uskupeními.[82] Tím se otevřela cesta pro požadavek Pěti hvězd, aby hnutí stanovilo kandidáta na místo předsedy vlády, kterým se stal profesor práv z Florencie Giuseppe Conte. 23. května 2018 jej do této funkce jmenoval prezident Italské republiky Sergio Mattarella.[83]

Lídr Pěti hvězd Luigi Di Maio si ve vznikající Conteho vládě pro sebe vyhradil post ministra práce a sociální politiky a další rezort, ministerstvo pro hospodářský rozvoj. Matteo Salvini z Ligy severu si vyžádal vlivné ministerstvo vnitra, aby mohl na tomto místě zostřit imigrační politiku. Obě strany se dohodly na společném politickém programu, který mj. obsahoval silnou kritiku politicko-hospodářských poměrů v Evropské unii. Tyto plány byly jen dočasně zastaveny prezidentem Mattarellou, který využil svého ústavou daného práva a odmítl jmenovat ministrem financí a hospodářství silně euroskeptického 81letého ekonoma Paola Savonu, kterého prosazoval Salvini. Bezprostředně poté vrátil Conte prezidentovi své pověření k sestavení nové vlády; obě potenciální vládní strany prezidentovo rozhodnutí ostře kritizovaly. Mattarella se však rozhodl pověřit sestavením vlády proevropského ekonoma a bývalého činitele Mezinárodního měnového fondu Carla Cottarelliho.[84] Cottarelli však nezískal potřebný souhlas Poslanecké sněmovny.

Situace byla rozuzlena 31. května 2018, když prezident Mattarella opět pověřil Giuseppe Conteho sestavením vlády, a den nato jej jmenoval předsedou vlády. Vláda Giuseppe Conteho byla složená ze zástupců Hnutí pěti hvězd a Ligy severu. Luigi Di Maio se stal ministrem sociálních věcí a Matteo Salvini ministrem vnitra. Euroskeptický ekonom Paolo Savona byl v této vládě ministrem pro evropské záležitosti. Obě vládní strany, jak Hnutí pěti hvězd tak Liga severu, jsou považovány za populistické, s tím rozdílem, že Hnutí pěti hvězd je zaměřeno levicově, zatímco Liga severu je spíše pravicová. Jejich spojením vznikla podle německého novináře Matthiase Rüba první panpopulistická vláda v Evropské unii.[82]

Zahraniční politika

Podrobnější informace naleznete v článku Zahraniční vztahy Itálie.
Představitelé G7 na 43. sjezdu G7, Taormina

Itálie je zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství (EEC), dnes Evropské unie (EU) a NATO. Do OSN byla Itálie přijata v roce 1955 a je členem a silným zástupcem širokého spektra mezinárodních organizací, např. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Všeobecné dohody o clech a obchodu/Světové obchodní organizace (GATT/WTO), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE), Rady Evropy a Středoevropské iniciativy. Mezi nedávné nebo nadcházející změny v rotujícím předsednictví mezinárodních organizací patří Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě v roce 2018, G7 v roce 2017 a od července do prosince 2014 Rada EU. Itálie je také opakujícím se nestálým členem Rady bezpečnosti OSN, naposledy v roce 2017.

Itálie silně podporuje mnohostrannou mezinárodní politiku, podporuje Organizaci spojených národů a její mezinárodní bezpečnostní aktivity. K roku 2013 bylo Itálií nasazeno 5 296 vojáků v zahraničí, kteří se podíleli na 33 misích OSN a NATO ve 25 zemích světa.[85] Itálie vyslala jednotky na podporu mírových misí OSN v Somálsku, Mosambiku a Východní Timor a poskytuje podporu operacím NATO a OSN v Bosně, Kosovu a Albánii. Od února 2003 vyslala Itálie více než 2 000 vojáků do Afghánistánu na podporu operace Trvalá svoboda (OEF).

Ozbrojené sílyeditovat | editovat zdroj

Letadlová loď MM Cavour

Italská armáda, námořnictvo, letectvo a karabiniéři společně tvoří Italské ozbrojené síly, pod vedením Nejvyšší rady obrany, které předsedá italský prezident. Od roku 2005 v Itálii neplatí branná povinnost.[86] V roce 2010 bylo v aktivní službě ozbrojených sil 293 202 členů,[87] ze kterých bylo 114 778 příslušníků jednotek Carabinieri.[88] Celkové italské armádní výdaje se v roce 2010 umístily na desátém místě na světě a dosáhly výše 35,8 miliardy USD, což odpovídá 1,7% národního HDP. Jako součást strategie NATO pro sdílení jaderných zbraní se v Itálii nachází také 90 jaderných pum B61, které jsou umístěny na leteckých základnách Ghedi a Aviano.[89]

Italská armáda je národní pozemní obrannou sílou, která měla v roce 2008 109 703 aktivních členů. Mezi její nejznámější vybavení patří bojové vozidlo pěchoty Dardo, stíhač tanků B1 Centauro a tank C1 Ariete. Mezi letadla patří bitevní vrtulník Mangusta, v posledních letech se účastnil misí EU, NATO a OSN. Armáda má také k dispozici velké množství obrněných vozidel Leopard 1 a M113.

Italské námořnictvo mělo v roce 2008 35 200 aktivních členů s 85 loděmi a 123 letadly.[90] Jde o oceánské neboli širokomořské námořnictvo (angl. Blue-water navy, tj. schopné operovat po celém světě). V moderní době se jako člen EU a NATO, zúčastnilo mnoha mírových operací na celém světě.

V Italském letectvu v roce 2008 sloužilo 43 882 členů a provozovalo 585 letadel, z toho 219 bojových proudových letounů a 114 vrtulníků. Transportní síly zajišťuje 27 letounů C-130J a C-27J Spartan.

Autonomní sbory armády – Carabinieri – jsou italské četnictvo a vojenská policie.

Administrativní rozděleníeditovat | editovat zdroj

Podrobnější informace naleznete v článcích Administrativní dělení Itálie, Regiony v Itálii a Provincie v Itálii.
Administrativní rozdělení

Území státu se člení na 20 krajů (regione), které představují správní jednotky nejvyšší úrovně. Ty se člení na 103 územně-správních celků druhé úrovně a dále na obce, které jsou seskupeny v oblasti pod jednu větší zvanou comune.[91] Z toho má pět regionů autonomní status.

Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Itálie
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.


Úmrtí v roce 2022
Čína
Čínsko-indická válka
Čarodějnictví
Časová osa ruské invaze na Ukrajinu (2022)
Česká televize
Česká Wikipedie
Česko
Československo
Řád železné koruny
Řád Albrechtův
Řád Britského impéria
Řád Fridrichův
Říšská marka
Říjen
Římské číslice
Řecká osvobozenecká válka
Šáhruch
Šimon Szathmáry
Španělsko
Švédsko
Železný kříž
1. říjen
1. březen
1. duben
1. srpen
10. říjen
10. duben
11. červenec
11. říjen
11. listopad
11. září
12. únor
12. červen
12. říjen
12. květen
12. leden
13. únor
13. říjen
13. březen
13. prosinec
14. únor
14. červen
14. říjen
14. listopad
14. srpen
1471
1486
1492
15. červenec
15. říjen
15. duben
1515
1532
1533
1540
1561
1571
1576
16. únor
16. červenec
16. říjen
16. leden
16. listopad
16. století
1634
1649
1653
1659
1664
1668
1669
1670
1671
1682
1684
1685
1697
17. červen
17. červenec
17. říjen
17. leden
17. prosinec
17. století
1714
1724
1730
1731
1732
1733
1734
1735
1736
1737
1738
1739
1744
1747
1748
1754
1768
1769
1773
1774
1777
1781
1782
1785
1786
1787
1790
1793
1794
1796
1797
18. únor
18. říjen
18. duben
18. prosinec
18. století
1801
1802
1804
1806
1808
1809
1810
1812
1815
1816
1818
1827
1829
1831
1841
1847
1848
1849
1853
1854
1855
1858
1861
1864
1865
1866
1869
1870
1871
1873
1877
1880
1882
1884
1885
1886
1892
1896
1897
1899
19. říjen
19. duben
19. století
1900
1901
1902
1903
1907
1909
1912
1913
1914
1917
1918
1919
1921
1922
1923
1925
1926
1927
1928
1930
1932
1933
1934
1935
1936
1937
1939
1940
1941
1942
1944
1945
1946
1947
1948
1949
1950
1951
1952
1953
1957
1959
1962
1964
1965
1966
1971
1972
1973
1974
1975
1977
1978
1982
1983
1985
1989
1991
1992
1996
2. říjen
2. březen
2. SS-Panzer Division „Das Reich“
2. tisíciletí
20. únor
20. červen
20. červenec
20. říjen
20. leden
20. prosinec
20. srpen
20. století
20. září
2003
2004
2006
2008
2012
2016
2021
2022
2023
21. únor
21. červenec
21. říjen
21. březen
21. duben
21. květen
21. prosinec
21. srpen
22. červenec
22. říjen
23. červenec
23. říjen
23. květen
23. leden
23. prosinec
23. září
24. únor
24. říjen
24. březen
24. květen
25. únor
25. červen
25. říjen
25. duben
25. listopad
25. prosinec
26. únor
26. červenec
26. říjen
26. březen
26. květen
27. říjen
27. prosinec
28. únor
28. říjen
28. březen
28. prosinec
28. srpen
29. říjen
29. října
3. říjen
3. duben
3. září
30. říjen
30. květen
30. leden
30. prosinec
30. září
31. říjen
4. červen
4. červenec
4. říjen
4. srpen
5. únor
5. červenec
5. říjen
5. březen
5. leden
5. září
6. říjen
6. březen
7. únor
7. červenec
7. říjen
7. armáda (Německo)
7. březen
7. leden
8. červen
8. říjen
8. září
9. červenec
9. říjen
9. listopad
9. září
Abbás III.
Achille Lauro
Adrian Zingg
Albena Denkova
Ales Bjaljacki
Alexandrova rozhledna
Alma mater
Americká okupační zóna Německa
Andrea Pavlincová
Angela Lansburyová
Anna Göldi
Anna Ivanovna
Anna Politkovská
Antoine Nicolas Duchesne
Antonín Švehla
Arnold Schwarzenegger
Augusta Württemberská (1734–1787)
Auschwitz
Austrálie (kontinent)
Australská národní knihovna
Autoritní kontrola
Bádensko-Württembersko
Bělgorodská oblast
Bělorusko
Břetislav Pojar
Babylon 5: I’ve Found Her
Bad Tölz
Baltské moře
Banksie osténkatá
Benátky
Ben Bernanke
Berlín
BIBSYS
Bitva o Británii
Bitva o Francii
Bitva u Latakie
Bitva u Lepanta
Bitva u Navarina
Bitva v Kurském oblouku
Brandenburg an der Havel
Braniborsko
Bratři a sestry (seriál)
Bratislava
Braunschweig
Brian Schatz
Brigadeführer
Britská okupační zóna Německa
Brno
Bulharsko
Cena Thálie
Centrum občanských svobod
Ceny Thálie 2022
Charles Alexandre de Calonne
Christopher Dean
CiNii
Claude de Villars
Commons:Featured pictures/cs
Dějiny Francie
Dachau
Der Stahlhelm
Desmond Tutu
Dmitrij Aleničev
Dněpr
Dolní Sasko
Domenico Trezzini
Druhá světová válka
Durynsko
Economia
Eduard Portugalský, vévoda z Guimarães
Egypt
Elijah Williams
Elizabeth Taylorová
Emanuel Swedenborg
Emil Holub
Encyklopedie
Eva Romanová
Federální shromáždění
Federální služba bezpečnosti
Federace
Fedor von Bock
Felix Steiner
Ferdinando Orlandi
Filipína Alžběta Orleánská
Filip V. Španělský
Filmový horor
FK Spartak Moskva
Florida
François-Joseph Gossec
Francie
Francie na Zimních olympijských hrách 2002
Francisco Zeno
Francouzská národní knihovna
Francouzská okupační zóna Německa
Francouzské království
František Jaroslav Rypáček
František Kutnar
František Linhart
František Martin Pelcl
František Salesius Šubíř z Chobyně
František Smolka
Franz Anton Mesmer
Frederik I. Švédský
Frederik I. Dánský
FreeSpace
Fridrich Vilém I.
Friedemann Götze
Götingen
Günther von Kluge
Gabriella Papadakisová
Gemeinsame Normdatei
Generálmajor
Generálplukovník
Generálporučík
Georg Stahl
Giovanni Antonio Canal
Gregoriánský kalendář
Gruppenführer
Guillaume Cizeron
Gunther Jakob
Gustáv Husák
Gustav Eim
Gwendal Peizerat
Habsburská monarchie
Hans Jüttner
Harlow Shapley
Heinrich Himmler
Heinrich von Vietinghoff-Scheel
Heinz Guderian
Henry Ford
Herec
Hermann Hoth
HFC Haarlem
Himálaj
Hlavní město
Hlavní strana
Hlohov
Hospodářské noviny
Ichtyologie
Indické námořnictvo
Indie
Infarkt
Internet Archive
Invaze do Normandie
Invaze do Polska (1939)
István Burián
Itálie
Ivan Jirko
Józef Unrug
Jaderná triáda
Jakub II. Stuart
James Cook
James Fitzjames, vévoda z Berwicku
Jana Dítětová
Jan Čermák (letec)
Jan Antonín Otto Minquitz z Minquitzburgu
Jan Chvála
Jan Josef z Vrtby
Jan Suchý
Jan V. Portugalský
Jan Vaněček
Japonsko
Jaroslav Čejka
Jayne Torvillová
Jazyk (lingvistika)
Jean-Baptiste Rey
Jiří II.
Jiří II. (britský král)
Jiří Markovič
Johann Heinrich Blasius
John Marston
Josef Štefan Kubín
Josef František
Josef Kohout (1734)
Josef Palivec
Josef Somr
Joseph Wright of Derby
Jurij Kerpatenko
Kříž cti
Kříž Fridrichův
Kalifornie
Kambodža
Kanada
Kanada na Zimních olympijských hrách 2010
Kanada na Zimních olympijských hrách 2018
Kapitán (vojenství)
Karel August Pácalt
Karel II. Stuart
Karel Kníže
Karel VI.
Karel XIII.
Kategorie:Čas
Kategorie:Články podle témat
Kategorie:Život
Kategorie:Dorozumívání
Kategorie:Geografie
Kategorie:Historie
Kategorie:Hlavní kategorie
Kategorie:Informace
Kategorie:Kultura
Kategorie:Lidé
Kategorie:Matematika
Kategorie:Narození v roce 1734
Kategorie:Příroda
Kategorie:Politika
Kategorie:Právo
Kategorie:Rekordy
Kategorie:Seznamy
Kategorie:Společnost
Kategorie:Sport
Kategorie:Technika
Kategorie:Umění
Kategorie:Věda
Kategorie:Vojenství
Kategorie:Vzdělávání
Kategorie:Zdravotnictví
Kerčský průliv
Klement XII.
Klingon Academy
Koncentrační tábor
Koncentrační tábor Mauthausen
Koszalin
Královský hohenzollernský domácí řád
Království Velké Británie
Krásná pokojská
Krasobruslení
Krasobruslení na olympijských hrách
Krasobruslení na Zimních olympijských hrách 1984
Krasobruslení na Zimních olympijských hrách 1994
Krasobruslení na Zimních olympijských hrách 2010 – taneční páry
Krasobruslení na Zimních olympijských hrách 2018 – taneční páry
Kryštof Karel Gayer
Kryštof Kolumbus
Krymský most
Krymský most#Výbuch 2022
Květen
Láďa Novák
Lady Diana Beauclerk
Lehká atletika
Letecké eso
LGBT
Library of Congress Control Number
Listopad
Liz Trussová
Ljudmila Turiščevová
Louise de Keroual
Louis Lully
Lužniki
Ludvík XV.
Ludvík XVI.
Ludwigsburg
Luis-Joseph Papineau
Luna 3
Münsingen
Měna
Měsíc
Maďarsko
Mafia III
Mahmud I.
Major
Maltézský řád
Manuel I. Portugalský
Marianna Benti Bulgarelli
Marie I. Portugalská
Marina Anissinová
Maurice Ravel
Maxim Staviski
Meklenbursko-Přední Pomořansko
Memorial
Mezinárodní standardní identifikátor jména
Michal Bedřich z Althanu
Milan Michal Harminc
Miroslav Plavec
Mistrovství Evropy v krasobruslení
Mistrovství světa v krasobruslení
Mistrovství světa v krasobruslení 1993
Mistrovství světa v krasobruslení 2007
Mistrovství světa v krasobruslení 2008
Mistrovství světa v krasobruslení 2010
Mistrovství světa v krasobruslení 2011
Mistrovství světa v krasobruslení 2012
Mistrovství světa v krasobruslení 2013
Mistrovství světa v krasobruslení 2014
Mlhovinová hypotéza
Mnichov
Moskva
MTV
Nápověda:Úvod
Nápověda:Úvod pro nováčky
Nápověda:Obsah
Národní divadlo
Národní knihovna České republiky
Národní knihovna Izraele
Národně socialistická německá dělnická strana
Němčina
Němci
Německá demokratická republika
Německé císařství
Německo
Nacistické Německo
Nadace Wikimedia
Nadporučík
Nakamikado
National Archives and Records Administration
Na Západ
Nicolaas Laurens Burman
Niels Bohr
Nikola I. Petrović-Njegoš
Nizozemská královská knihovna
Nobelova cena
Nobelova cena za mír
Nobelova pamětní cena za ekonomii
Norimberk
Norodom Sihanuk
Norsko
Nottingham
Nový Zéland
Oberführer
Obergruppenführer
Oberstgruppenführer
Oberursel
Odznak za zranění
Okupační zóny Německa
Okupační zóny Rakouska
Operace Barbarossa
Orientační běh
Osmanská říše
Ota z Windisch-Graetze
Pátek
Pětiletý plán
Paavo Nurmi
Panovník
Papež
Papežský stát
Parodie
Paul Hausser
Pavel Roman
Peter Faber
Peter Perez Burdett
Plukovník
Podplukovník
Polička
Polská národní knihovna
Polské království
Polsko
Pomořansko
Portál:Aktuality
Portál:Doprava
Portál:Geografie
Portál:Historie
Portál:Kultura
Portál:Lidé
Portál:Náboženství
Portál:Obsah
Portál:Příroda
Portál:Sport
Portugalsko
Poručík
Postupimská konference
Poznaň
Pranas Eidukevičius
Protesty v Íránu (2022)
Pruské království
Prusko
První světová válka
Q257750
Q257750#identifiers
Q257750#identifiers|Editovat na Wikidatech
Q55300#identifiers
Q55300#identifiers|Editovat na Wikidatech
Q57181#identifiers
Q57181#identifiers|Editovat na Wikidatech
Růžena Čechová
Rachel McAdams
Ralf Wolter
Ralph Abercromby
Reichsheer (armáda Německého císařství)
Reichswehr
Robbie Coltrane
Robert Roy MacGregor
Rok
Rosa Smith Eigenmann
Ruština
Ruská invaze na Ukrajinu (2022)
Ruské impérium
Rusko
Rusko na Zimních olympijských hrách 1994
Rusko na Zimních olympijských hrách 1998
Rusko na Zimních olympijských hrách 2006
Rychle a zběsile: Závodníci v utajení
Rytířský kříž Železného kříže
Safíovci
Sam Querrey
Santa Monica
Sarajevo
Sasko
Sasko-Anhaltsko
Satirické divadlo Večerní Brno
Scary Movie 5
Schutzstaffel
Scott Moir
Severní Korea
Seznam forem vlády
Seznam medailistů na mistrovství světa v krasobruslení – taneční páry
Seznam olympijských medailistů v krasobruslení#Taneční páry
Seznam premiérů Spojeného království
Seznam závislých území
Signe Hornborgová
Simon Cowell
Sjednocený tým na Zimních olympijských hrách 1992
Skupina armád B
SLBM
Slezsko
Slovensko
Soběslav Pinkas
Sonderkommando
Soubor:436px ribbon bar of Albert Order.svg
Soubor:Archbishop-Tutu-medium.jpg
Soubor:AUT KuK Kriegsbande BAR.svg
Soubor:Banksia spinulosa - flowers, Christchurch Botanic Gardens, Canterbury, New Zealand.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 101III-Zschaeckel-198-19, Russland, bei Charkow, Heinrich Himmler.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 146-1973-122-16, Paul Hausser.jpg
Soubor:Bundesarchiv Bild 192-305, KZ-Mauthausen, Himmlervisite.jpg
Soubor:Christopher Dean + Jayne Torvill (4552363389).jpg
Soubor:D-PRU EK 1914 1 Klasse BAR.svg
Soubor:D-PRU EK 1914 2 Klasse BAR.svg
Soubor:D-PRU Princely Hohenzollern Order swords BAR.svg
Soubor:Deutschland Besatzungszonen 8 Jun 1947 - 22 Apr 1949 sowjetisch.svg
Soubor:DEU Ehrenkreuz des Weltkrieges Frontkaempfer BAR.svg
Soubor:DEU EK 1Kl 1939Clasp BAR.svg
Soubor:DEU EK 2Kl 1939Clasp BAR.svg
Soubor:DEU EK Ritter BAR.svg
Soubor:Emil Holub.jpg
Soubor:Flag of Germany (1867–1918).svg
Soubor:Flag of Germany (1935–1945).svg
Soubor:Flag of German Empire (merchant+cross).svg
Soubor:Flag of the German Democratic Republic.svg
Soubor:Flag of the Schutzstaffel.svg
Soubor:Flag of the USSR (1936-1955).svg
Soubor:Flag of Weimar Republic (defence minister 1921).svg
Soubor:FriedrichKreutz-mil.png
Soubor:Friedrich Order.png
Soubor:HausserPaulGrave1.JPG
Soubor:Jayne Torvill.jpg
Soubor:Navarino.jpg
Soubor:Olympic rings without rims.svg
Soubor:Ord.Merit.Mil.Bavaria.PNG
Soubor:Ordine imperiale della corona di ferro, austria.png
Soubor:Querrey WM16 (11) (28385612826).jpg
Soubor:Rachel McAdams 3.jpg
Soubor:Ribbon of Knight's Cross of the Iron Cross With Oak Leaves.svg
Soubor:Ribbon of Knight's Cross of the Iron Cross With Oak Leaves and Swords.svg
Soubor:Signe-Hornborg-1878.jpg
Soubor:Simon Cowell.jpg
Soubor:SS-Brigadeführer Collar Rank.svg
Soubor:SS-Ehrendegen img 0482-b.jpg
Soubor:SS-Gruppenführer Collar Rank.svg
Soubor:SS-Oberführer Collar Rank.svg
Soubor:SS-Obergruppenführer Collar Rank.svg
Soubor:SS-Oberst-Gruppenführer collar.svg
Soubor:SS-Standartenführer Collar Rank.svg
Soubor:Toni Braxton 2013.jpg
Soubor:Totenkopfring.jpg
Soubor:Tourischeva cortada.JPG
Soubor:Tyler Posey by Gage Skidmore.jpg
Soubor:War Ensign of Germany (1921–1933).svg
Soubor:WMacht H OF6 GenMaj h 1945.jpg
Soubor:WMacht H OF7 GenLt h 1945.jpg
Sovětská okupační zóna Německa
Sovětský svaz
Sovětský svaz na Zimních olympijských hrách 1976
Sovětský svaz na Zimních olympijských hrách 1980
Sovětský svaz na Zimních olympijských hrách 1988
Speciální:Kategorie
Speciální:Nové stránky
Speciální:Statistika
Spojené království
Spojené státy americké
Spojené státy americké na Zimních olympijských hrách 2014
Spojenci (druhá světová válka)
Spojenecká okupace Japonska
Společenství nezávislých států
SS-Führungshauptamt
SS (nacizmus)
Střelba v Bělgorodské oblasti
Střelecký útok v Bratislavě 12. října 2022
Standartenführer
Stanislav I. Leszczyński
Starobní důchod
Stephan Rautenstrauch
Steven Spielberg
Sturmabteilung
Svijonožci
Třída Arihant
Třetí bitva o Charkov
Tanková divize Kempf (Německo)
Teen Choice Awards
Tessa Virtueová
Thursday October Christian
Toni Braxton
Totenkopfring
Trove
Tyler Posey
Uhlový papír
Ukrajina
Univerzitní systém dokumentace
Václav Sochor
Václav Stratil
Válka o polské následnictví
Vánoce
Východní Berlín
Východoněmecká marka
Výmarská republika
Valentina Thielová
Velká Británie na Zimních olympijských hrách 1984
Viceadmirál
Victor Barrucand
Viera Husáková
Vilém Amort
Virtual International Authority File
Vlčí mládě
Vlajka Organizace spojených národů
Vojenská okupace
Vojenská vláda
Vojenský záslužný řád (Bavorsko)
Vojenský záslužný kříž (Rakousko)
Vojtěch Kubašta
Vojtěch z Pernštejna
Vznik a vývoj sluneční soustavy
Włodzimierz Ledóchowski
Waffen-SS
Wiki
Wikicitáty:Hlavní strana
Wikidata:Hlavní strana
Wikiknihy:Hlavní strana
Wikimedia Česká republika
Wikimedia Commons
Wikipedie:Údržba
Wikipedie:Časté chyby
Wikipedie:Často kladené otázky
Wikipedie:Článek týdne
Wikipedie:Článek týdne/2022
Wikipedie:Citování Wikipedie
Wikipedie:Dobré články
Wikipedie:Dobré články#Portály
Wikipedie:Kontakt
Wikipedie:Nejlepší články
Wikipedie:Obrázek týdne
Wikipedie:Obrázek týdne/2022
Wikipedie:Požadované články
Wikipedie:Pod lípou
Wikipedie:Portál Wikipedie
Wikipedie:Potřebuji pomoc
Wikipedie:Průvodce
Wikipedie:Seznam jazyků Wikipedie
Wikipedie:Velvyslanectví
Wikipedie:Vybraná výročí dne/říjen
Wikipedie:WikiProjekt Kvalita/Články k rozšíření
Wikipedie:Zajímavosti
Wikipedie:Zajímavosti/2022
Wikipedie:Zdroje informací
Wikislovník:Hlavní strana
Wikiverzita:Hlavní strana
Wikizdroje:Hlavní strana
Wikizprávy:Hlavní strana
Wilhelm Bittrich
Wilhelm Müller (básník)
Wolfgang von Kempelen
WorldCat
Young Artist Awards
Yves-Joseph Kerguélen-Trémarec
Září
Západní Berlín
Zdeněk Janík
Zell am See
Zimní olympijské hry
Zimní olympijské hry 1980
Zimní olympijské hry 1984
Zimní olympijské hry 1994
Zlatý stranický odznak
Zločin z nenávisti
Zuzana Čaputová




Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

Your browser doesn’t support the object tag.

www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk


Region Hlavní město Obyvatel (2011)[92]
Abruzzo L'Aquila &0000000001303335.0000001 303 335
Apulie (Puglia) Bari &0000000004042843.0000004 042 843
Basilicata Potenza &0000000000576420.000000576 420
Benátsko (Veneto) Benátky (Venezia) &0000000004817382.0000004 817 382
Kampánie (Campania) Neapol (Napoli) &0000000005753564.0000005 753 564
Emilia-Romagna Bologna &0000000004317113.0000004 317 113
Furlansko-Julské Benátsko (Friuli-Venezia Giulia) Terst (Trieste) &0000000001208411.0000001 208 411
Kalábrie (Calabria) Catanzaro &0000000001953284.0000001 953 284
Lazio Řím (Roma) &0000000005474327.0000005 474 327
Ligurie (Liguria) Janov (Genova) &0000000001560180.0000001 560 180
Lombardie (Lombardia) Milán (Milano) &0000000009648023.0000009 648 023
Marche Ancona &0000000001534536.0000001 534 536
Molise Campobasso &0000000000312530.000000312 530
Piemont (Piemonte) Turín (Torino) &0000000004330669.0000004 330 669
Sardinie (Sardegna) Cagliari &0000000001633414.0000001 633 414
Sicílie (Sicilia) Palermo &0000000004986669.0000004 986 669
Toskánsko (Toscana) Florencie (Firenze)