Paleoklimatologie je vědní disciplína studující klimatické změny a kolísání klimatu Země. Studium změn klimatu v geologické historii Země se opírá o nepřímé indikátory přírodních podmínek, tzv. proxy data. Při jejich analýze se vychází z tzv. principu aktuálnosti, který předpokládá, že spojitost mezi klimatickými podmínkami a různými přírodními jevy byla v geologické historii stejná jako v současnosti. Metody rekonstrukce paleoklimatu ale mohou dát značně rozdílné výsledky a nelze vyloučit žádnou z nich.^[1] Pro paleoklimatický výzkum jsou rovněž velmi důležité poznatky paleomagnetismu.

Příklady

Dendrochronologie využívá letokruhů (roční periody klimatu) ke stanovení časově stupnice. Podobně se i led ukládá ve vrstvách, které se počítají. Teplotu, která panovala v minulosti, lze odvodit např. z izotopických metod dané vrstvy. Využívá se k tomu poměr izotopu 18 kyslíku, ovšem předpokládané historické koncentrace mohou systematicky ovlivnit výsledné rekonstrukce.^[2] Izotop 10 berylia zase vypovídá o kosmickém záření. Informace o historickém vývoji složení atmosféry (například koncentraci oxidu uhličitého) lze získat například z bublin v ledu.

Reference

Literatura

NETOPIL a kol. (1984): Fyzická geografie I. SPN, Praha, 272 s.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu paleoklimatologie na Wikimedia Commons