Ruská literatura je označení pro veškerou literaturu psanou v ruském jazyce obyvateli Ruska nebo ruskými emigranty. Do ruské literatury se zahrnují i neruští spisovatelé z menších národů žijících na území Ruska nebo bývalého Sovětského svazu. V období od středověku do konce období klasicismu se o rozkvět ruské literatury starali hlavně ruští básníci a méně celosvětově známí spisovatelé. Od 30. let 19. století zaznamenala ruská literatura nebývalý rozmach a vstoupila do svého zlatého věku, který pokračoval až do počátku století dvacátého.

Počátky ruské literatury (do roku 1700)

Více informací naleznete v článku Středověká literatura.

Ruská literatura se začala vyvíjet vlastně už v době, kdy Rusové ještě neznali písmo, formou lidové slovesnosti. Témata lidových básní byla buď mytologická (hlavně Slovanská mytologie), hrdinská a historická. Později přišlo na území Ruska křesťanství a to mělo na vývoj ruské literatury značný vliv, hlavně zavedením písma cyrilice. Přes příchod křesťanské víry se v ruské literatuře dodnes udržely vlivy starých slovanských mýtů, hlavně v ruských pohádkách.

Nejstarší díla ruské literatury byla sepsána kolem 12. století ve staroruském jazyce. Mezi ně patří například epos Slovo o pluku Igorově, náboženské dílo Život svatých (жития святых), soubor hrdinských epických básní Byliny. Byliny vlastně sjednocují starou pohanskou mytologii s křesťanskou věrouku a jsou sbírkou epických básní do té doby šířených mezi lidem pouze ústně. Později od 14. do 16. století vznikala další významná díla jako válečný příběh Zádonština a Život Alexandra Něvského, historické dílo Kyjevská synopsis a cestopis Putování ruského kupce Afanasije Nikitina přes tři moře v 15. století do Indie.

V období středověku nabírá ruská literatura také silně náboženský charakter a přebírá některé elementy staroslověnské literatury. Klade přitom důraz kromě spirituality i na jednotu ruského národa a tvorbu jeho národní identity. Koncem 17. století se kromě staroruštiny začíná v písemnostech užívat i hovorové ruštiny a prvním dílem psaným hovorově rusky se stala autobiografie kněze Avvaka Petrova Život protopopa Avvakuma jím samým sepsaný, kde popisuje svůj život a také protestuje proti reformám Ruské církve z roku 1652.

Literatura v době osvícenství (1700–1830)

S nástupem Petra Velikého na ruský trůn začíná modernizace celého Ruska a stejně tak i ruské literatury, která podobně jako celá země značně zaostávala za zbytkem Evropy a modernizace byla již naprostou nutností. Došlo k reformě ruské abecedy a byla zavedena svoboda užívání písma i v ostatních oblastech literatury, než jen v náboženství. S tím a s otevřením Ruska Evropě přichází do ruské literatury i zahraniční vlivy rozvinutějších literatur, hlavně francouzské. Průkopníky osvícenské literatury byli počátkem 18. století v Rusku Antioch Dmitrijevič Kantemir, Vasilij Tredjakovskij a Michail Lomonosov.

Jejich pokračovateli byli básník Gavrila Romanovič Děržavin, dramatici Alexandr Petrovič Sumarokov a Denis Ivanovič Fonvizin a prozaici Alexandr Nikolajevič Radiščev či Nikolaj Michajlovič Karamzin. Ti bývají považováni za tvůrce moderního ruského spisovného jazyka, který v ruské literatuře nahrazuje hovorovou ruštinu i zbytky vlivu staroruštiny. Všichni výše jmenovaní spisovatelé předznamenávají příchod zlatého věku ruské literatury, v níž vznikají vrcholná díla a ruská literatura začíná pronikat významně i do světové literatury.

Zlatý věk ruské literatury (1830–1900)

Prakticky celé 19. století je dnes nazýváno „Zlatým věkem“ ruské literatury. V tomto období dostává spisovná ruština svou definitivní podobu. Za vlády cara Alexandra I. přichází do Ruska romantismus a s ním i první generace talentovaných básníků v čele s Vasilem Žukovským a Alexandrem Sergejevičem Puškinem, který vlastně udal směr dalšího vývoje ruské literatury. Jeho nejvýznamnějším dílem byl veršovaný román Evžen Oněgin.

S Žukovským a Puškinem se objevili i tito romantičtí básníci: Michail Jurjevič Lermontov, Jevgenij Abramovič Baratynskij a Konstantin Nikolajevič Baťuškov. Po nich přichází další generace básníků, kterou tvoří Nikolaj Alexejevič Někrasov, Fjodor Ivanovič Ťutčev, Afanasij Fet a Alexej Konstantinovič Tolstoj. Všichni následovali Puškinův příklad. Období bylo literárně velice plodné i přes to, že docházelo k omezování svobody tisku a posilování cenzury. Hrdinové v dílech této éry nemívají jednoduchý život a mívají pocit, že do této doby ani nepatří. Jiní autoři zase přidávají do svých děl satiru a hodnoty morální.

V období romantismu se kromě poezie též rozmohla i próza a drama. Nikolaj Vasiljevič Gogol se stal prvním světově proslulým ruským prozaikem a dramatikem. Do této doby spadají i Nikolaj Leskov, Ivan Sergejevič Turgeněv a Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin, tvůrci krátkých příběhů a novel. Jejich slavnější kolegové Ivan Alexandrovič Gončarov s Lvem Nikolajevičem Tolstým dokonce dosáhli mezinárodního uznání a jejich romány byly prohlášeny za jedny z nejlepších, co byly do té doby napsané. Značný krok vpřed zaznamenalo také ruské drama. O Gogolovi již byla zmínka, ale od poloviny 19. století začíná psát dramata Anton Pavlovič Čechov, který po zbytek období diktuje nejen ruský, ale i celosvětový vývoj dramatu. Dalšími dramatiky byli Alexander Nikolajevič Ostrovskij a Alexandr Sergejevič Gribojedov. Ivan Andrejevič Krylov se oproti ostatním zaměřil spíše na tvorbu bajek a navazoval ve svých dílech na Ezopa a La Fontaina.

Od 60. let 19. století je romantismus postupně nahrazen realismem, což znamená tematický posun k sociálním otázkám a životem společnosti. Asi nejznámějším představitelem tohoto období byl Fjodor Michajlovič Dostojevskij, který byl zároveň předchůdcem moderní psychologické prózy. Do tohoto období spadá literární kritik Vissarion Grigorjevič Bělinskij, který kritizoval autory za příliš velké přizpůsobování svých děl západu. Jeho kolega Alexandr Ivanovič Gercen naproti tomu psal hlavně pro-západní literaturu a stal se v Rusku vůbec prvním literárním průkopníkem socialismu v Rusku a jeho díla byla přejímána pozdějšími radikály jakými byli socialisté-revolucionáři, Narodnici nebo Trudovici.

Předrevoluční (Stříbrný) věk (1900–1922)

Literatura se na začátku 20. století přesunula ze zlatého období do takzvaného „Stříbrného věku“ poezie. Toto období je ve znamení posunu vnímání života a dochází k postupné radikalizaci společnosti spojené s nárůstem hlavně levicového extrémismu. Uplatňuje se symbolismus a částečně se do ruské poezie vrací romantismus. Mezi významné básníky této epochy patří Alexander Alexandrovič Blok, Sergej Alexandrovič Jesenin, Valerij Brjusov, Konstantin Balmont, Michail Alexejevič Kuzmin, Igor Severjanin, Saša Čornij, Nikolaj Stěpanovič Gumiljov, Maxmilián Alexandrovič Kirjenko-Vološin, Innokentij Fjodorovič Anněnskij, Zinaida Nikolajevna Gippiusová.

Do tohoto období spadají i tito básníci, přestože jsou spjati spíše se sovětskou érou: Anna Andrejevna Achmatovová, Marina Cvatajevová, Osip Mandelštam a nositel Nobelovy ceny za literaturu Boris Pasternak.

Kromě výše zmiňovaných „oficiálních“ básníků se objevila ještě skupina avantgardních básníků, kterým šlo o odvrácení od tradičního vývoje ruské literatury. Mezi ně patřili futuristé Velemir Chlebnikov, David Burliuk, Alexej Kručonych a Vladimír Vladimirovič Majakovskij.

Mimo poezii, která tvořila v této éře většinu tvorby ruské literatury, pokračují někteří spisovatelé i v psaní prózy. Mezi ně se řadí Alexandr Ivanovič Kuprin, nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivan Alexejevič Bunin, Leonid Nikolajevič Andrejev, Fjodor Sologub, Alexej Michajlovič Remizov, Jevgenij Zamjatin, Dmitrij Sergejevič Merežkovskij, Andrej Bělyj. Většina z nich psala prózu i poezii.

Sovětská literatura (1922–1991)

Řada představitelů avantgardy revoluci přivítala (Blok v poémě Dvanáct, Majakovskij ve Správné věci), vznikly novátorské spisovatelské skupiny OBERIU (Sdružení skutečného umění), jejímiž členy byli Daniil Charms nebo Alexandr Vveděnskij, nebo Serapionovi bratři (Konstantin Fedin, Venjamin Kaverin). Na téma revoluce a občanské války vznikly knihy Rudá jízda (Isaak Babel), Tichý Don (Michail Šolochov), Bílá garda (Michail Bulgakov). V roce 1934 se konal první sjezd Svazu sovětských spisovatelů, na kterém byl přijat socialistický realismus jako obecně závazná doktrína. Jejími představiteli byli Maxim Gorkij, Nikolaj Ostrovskij, který popsal svoji účast v budování země navzdory fyzickému handicapu v autobiografii Jak se kalila ocel, Vasilij Ažajev (Daleko od Moskvy), nebo básník Sergej Michalkov, autor textu sovětské hymny. Upevňování Stalinovy moci vedlo k potlačování tvorby satiriků jako Andrej Platonov nebo Michail Zoščenko. Někteří spisovatelé byli popraveni (Isaak Babel, Arťom Vesjolyj), jiní zemřeli v nápravném táboře (básník Osip Mandelštam), další nemohli publikovat (Michail Bulgakov).

Druhá světová válka byla důležitým tématem, které ztvárnili např. Valentin Katajev (Syn pluku), Konstantin Simonov (Živí a mrtví), Boris Polevoj (Příběh opravdového člověka) nebo Boris Vasiljev (…a jitra jsou zde tichá). Dlouholetý předseda svazu spisovatelů Alexandr Fadějev popsal odbojové hnutí na okupovaných územích v románu Mladá garda. Michail Šolochov, laureát Nobelovy ceny za literaturu, věnoval údělu válečných zajatců knihu Osud člověka.

Po nástupu Chruščova nastala epocha uvolnění, kterou Ilja Erenburg označil jako „tání“. Debutovali básníci Jevgenij Jevtušenko, Andrej Vozněsenskij nebo Bella Achmadulinová, životní pocity nové generace vyjadřovali Vladimir Vojnovič nebo Vasilij Aksjonov. Důležitou roli hrál časopis Novyj mir, vedený Alexandrem Tvardovským, v němž vyšla vzpomínka Alexandra Solženicyna na gulag Jeden den Ivana Děnisoviče. Nesmělo však zdaleka vyjít všechno: zakázán byl román Vasilije Grossmana Život a osud, historická kronika Borise Pasternaka o osudech ruské inteligence v době okolo revoluce Doktor Živago byla vydána v Itálii a oceněna Nobelovou cenou, proti autorovi však byla vedena tvrdá propagandistická kampaň a byl donucen cenu odmítnout. V době brežněvovské stagnace opět zesílila cenzura, stále více autorů publikovalo v samizdatu. Důležitým proudem tohoto období byla venkovská próza, udržující si důraz na tradiční hodnoty: Valentin Rasputin, Vasilij Šukšin, Boris Možajev. S nástupem perestrojky začala vycházet díla účtující s obdobím stalinismu: Děti Arbatu (Anatolij Rybakov), Na hrudi obra obláček zlatý (Anatolij Pristavkin), vznikala nezávislá nakladatelství a literární časopisy.

Po revoluci odešlo mnoho ruských intelektuálů do emigrace. Významnými představiteli exilové literatury byli prozaici Vladimir Nabokov (i když své nejznámější knihy napsal anglicky) a Mark Aldanov nebo básníci Vladislav Chodasevič a Marina Cvětajevová, která pobývala i v Československu, roku 1937 se vrátila do SSSR, kde však záhy zemřela. Ivan Bunin obdržel za svoji lyrickou autobiografii Život Alexeje Arseňjeva roku 1933 jako první Rus Nobelovu cenu za literaturu. Za Brežněvovy vlády, kdy už nepohodlní intelektuálové nebyli zatýkáni a popravováni, ale spíše nuceni k odchodu ze země, následovala další emigrační vlna, do níž patřili Solženicyn, petrohradský básník Josif Brodskij, oceněný Nobelovou cenou, satirici a provokatéři Saša Sokolov, Eduard Limonov a Sergej Dovlatov, esejista Andrej Amalrik nebo Vasilij Aksjonov, vypovězený z vlasti za účast na ineditním almanachu Metropol.

Vzhledem k tvrdé cenzuře v oficiálních nakladatelstvích se od šedesátých let rozvíjela samizdatová literatura. Výraznými představiteli byli Venědikt Vasiljevič Jerofejev, sarkasticky popisují odvrácenou tvář sovětského způsobu života, Varlam Šalamov, popisující v knize Kolymské povídky šestnáct let strávených v sibiřských lágrech, disidentka a vydavatelka Natalja Gorbaněvská nebo experimentální básníci Jevgenij Rejn, Genrich Sapgir, Dmitrij Prigov, Konstantin Kedrov nebo Gennadij Ajgi.

Vzhledem ke snaze režimu indoktrinovat obyvatelstvo od nejútlejšího věku byl kladen velký důraz na dětskou literaturu. Povinnou četbou byly básně Samuila Maršaka nebo knihy Arkadije Gajdara Timur a jeho parta a Čuk a Gek. Dalšími představiteli sovětské dětské literatury byli Lev Kassil (Švambránie), Jurij Oleša (Tři tlouštíci), Nikolaj Nosov (série o Neználkovi) nebo autor didaktických příběhů o zvířatech Vitalij Bianki. V poválečném období vynikli Eduard Uspenskij, autor později zfilmovaných příběhů krokodýla Geni, a Kir Bulyčov s humornými vědeckofantastickými příběhy určenými starším dětem.

Vědeckofantastická literatura se v Sovětském svazu objevila už ve dvacátých letech: Aelita Alexeje Nikolajeviče Tolstého nebo Bulgakovovo Psí srdce. Rozvoj však zaznamenala až po druhé světové válce, kdy navíc umožňovala alegorické vyjádření jinak nepublikovatelných komentářů ke společenské situaci. Představiteli žánru byli Arkadij a Boris Strugačtí, Jeremej Parnov, Ivan Antonovič Jefremov, Vladislav Krapivin nebo Gennadij Samojlovič Gor.

Vzhledem k tomu, že ruština byla nejrozšířenějším jazykem v SSSR, psali v ní i autoři, kteří nebyli ruského původu, např. Abchazové Bulat Okudžava a Fazyl Abdulovič Iskander, čukčský spisovatel Jurij Rytcheu nebo Kyrgyz Čingiz Ajtmatov.

Ruská literatura po roce 1991

Po pádu komunistického režimu a zrušení cenzury se vůdčím směrem v ruské literatuře stal postmodernismus, odrážející chaotické poměry v zemi. Jeho průkopníky byli Andrej Bitov (Puškinův dům), Viktor Jerofejev (Ruská krasavice) a Jevgenij Popov (Duše vlastencova), dalšímu výraznými představiteli se stali Vladimir Sorokin (Třicátá Marinina láska, Den opričníka) nebo Viktor Pelevin (Omon Ra, Čapajev a prázdnota). Ženskou tematikou se zabývají Ljudmila Ulická nebo Ljudmila Petruševská, životní styl mladé generace popisuje Irina Děněžkinová. Rostla poptávka po komerční literatuře, jíž vyšli vstříc detektivkáři Boris Akunin a Darja Doncovová či autoři fantasy Sergej Lukjaněnko a Nick Perumov. Představiteli tzv. nového realismu, kriticky reagujícího na současné poměry v zemi, jsou Zachar Prilepin, Alexandr Karasjov nebo Oleg Jermakov. Na tradici ruské lyrické poezie v kulisách nové doby navazují Dmitrij Voděnnikov nebo Andrej Nitčenko, volným veršem píše organizátor literárních akcí a občanský aktivista Dmitrij Kuzmin.

Otevřené hranice vedly k tomu, že řada rusky píšících spisovatelů žije v zahraničí, např. Dina Rubinová a Linor Goraliková v Izraeli nebo Michail Šiškin ve Švýcarsku.

Související články

• Seznam ruských spisovatelů

Literatura

• Zahrádka, Miroslav: Ruská literatura XX. století; 238 str.; 2003 nakl. Periplum; ISBN 80-86624-08-0
• Honzík, Jiří. – Parolek, Radegast.: Ruská klasická literatura: 1789-1917, 1. vyd., 629 str. , Praha : Svoboda 1977
• Šklovskij, V.: Poznámky o próze ruských klasiků: o dílech Puškina, Gogola, Lermontova, Turgeněva, Gončarova, Tolstého a Čechova, z rus. orig. přel. Jiřina Zumrová, 1.vyd., 370 str. Praha 1958 nakl. Československý spisovatel
• Slovník ruských spisovatelů, Lidové nakladatelství, Praha 1977
• Pospíšil, Ivo: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, 680 s., Libri, 2001 ISBN 80-7277-068-3
• Bolšuchin, Leonid: Po výbuchu. Doslov k Antologii ruských povídek, Host, Brno 2007
• Glanc, Tomáš: Souostroví Rusko: ikony postsovětské kultury. Praha, Revolver Revue, 2011, ISBN 978-80-87037-40-9
• Panoráma ruské literatury. Boskovice: Albert, 1995. ISBN 80-85834-04-9.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu ruská literatura na Wikimedia Commons
• (anglicky) russia-ic.com - Shrnutí historie ruské literatury
• (anglicky) Wikisource: Russian Language and Literature („Ruský jazyk a literatura“), Catholic Encyclopedia, New York: Robert Appleton Company. 1913.