Rámcová úmluva OSN o změně klimatu
Data
Vypracováno	19920509a9. května 1992
Podepsáno	19920604a4. června 1992
Místo podepsání	New York, Spojené státy americké
V platnosti od	19940321a21. března 1994
Podmínky účinnosti	ratifikace/podepsání 50 zeměmi
Strany
Podepsané země	198 subjektů/států (všechny členské státy OSN, Niue, Stát Palestina, Cookovy ostrovy a EU)[1]
Obsah
Jazyk	angličtina arabština čínština francouzština ruština španělština
Depozitář	Generální tajemník OSN
Web	unfccc.int

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (anglicky United Nations Framework Convention on Climate Change, zkráceně UNFCCC) je mnohostranná úmluva o ochraně klimatického systému Země a omezení globálního oteplování.^[2] Byla podepsána 154 státy v červnu 1992 na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru. Její původní sekretariát se nacházel v Ženevě, ale v roce 1996 se přestěhoval do Bonnu.^[3]  Vstoupila v platnost dne 21. března 1994.

Smlouva vyzvala k průběžnému vědeckému výzkumu a k pravidelným schůzkám, jednáním a budoucím politickým dohodám, jejichž cílem je umožnit ekosystémům přirozenou adaptaci na změnu klimatu, zajistit, aby nebyla ohrožena produkce potravin, a umožnit udržitelný hospodářský rozvoj.^[4]

Kjótský protokol, který byl podepsán v roce 1997 a platil od roku 2005 do roku 2020, byl prvním prováděcím opatřením v rámci UNFCCC. Kjótský protokol byl nahrazen Pařížskou dohodou, která vstoupila v platnost v roce 2016.^[5][6] V roce 2022 měla UNFCCC 198 stran. Její nejvyšší rozhodovací orgán, Konference smluvních stran (COP), se schází každoročně, aby posoudila pokrok při řešení změny klimatu.^[7][8] Vzhledem k tomu, že klíčové signatářské státy nedodržují své individuální závazky, je UNFCCC kritizována za to, že se jí od jejího přijetí nedaří snižovat emise oxidu uhličitého.^[9]

Smlouva stanovila rozdílné povinnosti pro tři kategorie signatářských států. Těmito kategoriemi jsou rozvinuté země, rozvinuté země se zvláštní finanční odpovědností a rozvojové země.^[4]  Rozvinuté země, nazývané také země přílohy 1, se původně skládaly z 38 států, z nichž 13 byly východoevropské státy na přechodu k demokracii a tržnímu hospodářství a Evropská unie. Všechny patří k Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Země uvedené v příloze I se vyzývají, aby přijaly vnitrostátní politiky a přijaly odpovídající opatření ke zmírnění změny klimatu omezením svých antropogenních emisí skleníkových plynů, jakož i aby podaly zprávu o krocích přijatých s cílem individuálně nebo společně se vrátit na úroveň emisí z roku 1990.^[4] Rozvinuté země se zvláštní finanční odpovědností se nazývají země přílohy II. Zahrnují všechny země uvedené v příloze I s výjimkou zemí, které přecházejí k demokracii a tržnímu hospodářství. Země podle přílohy II se vyzývají, aby poskytly nové a dodatečné finanční zdroje na pokrytí nákladů, které vzniknou rozvojovým zemím při plnění jejich povinnosti vypracovávat národní inventury svých emisí ze zdrojů a jejich odstraňování pomocí propadů pro všechny skleníkové plyny, které nejsou kontrolovány Montrealským protokolem.^[4] Rozvojové země jsou pak povinny předložit své soupisy emisí skleníkových plynů sekretariátu UNFCCC.^[4]

Vznik Rámcové úmluvy

Změna klimatu, na níž se podílejí i antropogenní emise skleníkových plynů, se objevila nejprve jako téma vědecké diskuse na první Světové klimatické konferenci (Ženeva 1979), kterou sponzorovala Světová meteorologická organizace a která vyzvala průmyslově vyspělé země, aby do roku 2005 snížily své emise oxidu uhličitého vztažené k roku 1988 o 20 %.

V roce 1989 se změna klimatu stala tématem Valného shromáždění OSN, které na svém 45. zasedání rozhodlo o jeho zařazení na pořad Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (označované také jako Summit Země) v Rio de Janeiru v roce 1992. V únoru 1991 zahájil činnost Mezivládní vyjednávací výbor, který měl do začátku Summitu Země sestavit návrh mezinárodní úmluvy. Vyjednávání výboru se účastnilo kolem 150 států.

Proces vyjednávání textu Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu byl velmi komplikovaný. Nejprve bylo nutno rozhodnout, zda její text bude obsahovat stanovené cíle a závazky stran Úmluvy (emisní limity a časové termíny) a nebo jen základní principy a obecně formulované závazky. Druhá, realističtější varianta posléze získala podporu většiny delegací a proto se jedná o „rámcovou úmluvu“, která může být opatřena dodatky a protokoly. Konečného textu úmluvy bylo dosaženo 9. května 1992, tj. necelý měsíc před Summitem Země.

Podpis Rámcové úmluvy

Konference OSN o životním prostředí v Rio de Janeiru, Brazílie

Konference OSN o životním prostředí, zvaná také Summit Země, se konala 3. – 14. června 1992 a v průběhu jejího konání byly přijaty tři hlavní dohody usilující o změnu tradičního přístupu k rozvoji. Byly to Agenda 21, Deklarace Konference OSN o životním prostředí a rozvoji a Zásady obhospodařování lesů.

K nim navíc byly připraveny i dvě právně závazné úmluvy mající za cíl zastavení úbytku biodiverzity živočišných druhů a předejití globální klimatické změně.^[10] Jednalo se o Úmluvu o biologické rozmanitosti a právě o Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu.

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu byla podepsána hned druhý den Summitu Země a to 4. června 1992. V platnost poté vstoupila 21. března 1994. Do konce roku 2015 se k Úmluvě připojil prakticky celý svět. Úmluvu ratifikovalo 196 zemí a EU^[1], ty jsou poté nazývány jako smluvní strany.

K těmto dvěma Úmluvám přibyla v roce 1994 třetí Úmluva a to a Úmluva OSN o boji proti desertifikaci. Rámcová úmluva OSN o změně klimatu je tedy pouze jednou ze tří „Úmluv z Ria”, které byly přijaty během a na základě Summitu Země. Do těchto tří přirozeně propojených úmluv byla také zahrnuta již dříve podepsaná Ramsarská úmluva o mokřadech.^[11]

Cíl a principy úmluvy

Cílem úmluvy je, podle článku 2, "...stabilizovat atmosférické koncentrace skleníkových plynů na takové hladině, která předejde nebezpečnému antropogennímu narušení klimatického systému". Taková hladina by měla být dosažena v čase dostatečném k zajištění:

• přirozené adaptace ekosystémů na změnu klimatu;
• stálé produkce potravin;
• ekonomického rozvoje trvalého charakteru.

Základní principy úmluvy

Základní principy, na kterých je úmluva postavena, jsou proto následující:

• Princip předběžné opatrnosti (který má kořeny ve 30. letech 20. století v Německu – Vorsorgeprinzip^[12]), tedy vědomí, že s preventivní akcí nelze čekat až na výsledek definitivní vědecké analýzy rizik.
• Princip mezigenerační odpovědnosti (základní podmínka tzv. trvale udržitelného rozvoje), který stanoví, že současný ekonomický rozvoj může probíhat jen za okolností, které neohrozí potřeby příštích generací.
• Princip společné, avšak diferencované odpovědnosti, který v případě Rámcové úmluvy říká, že „rozvinuté země“ nesou hlavní odpovědnost za rostoucí koncentrace skleníkových plynů v atmosféře.

Závazky stran úmluvy

Dle čl. 4 Úmluvy jsou závazky všech stran Úmluvy formulovány obecně, přičemž se berou v úvahu „národní a regionální podmínky“. Strany Úmluvy se zavazují podle čl. 4.1.(a) až 4.1.(e):

• inventarizovat své emise skleníkových plynů;
• sestavit a realizovat národní programy zaměřené na redukci emisí a posílení „propadů“ skleníkových plynů;
• podporovat rozvoj relevantních technologií;
• podporovat vědecký výzkum, veřejnou osvětu, výměnu informací;
• vzájemně komunikovat a spolupracovat.

Závazky zemí Dodatku I

Úmluva je opatřena Dodatkem I, který zahrnuje průmyslově rozvinuté země a země s transformující se ekonomikou. Státy Dodatku I, mezi které patří i Česká republika, se především zavazují:

• Přijmout národní strategii a z ní vyplývající opatření, která omezí antropogenní emise skleníkových plynů a povedou k ochraně propadů a přirozených rezervoárů těchto plynů. Při tom by měl vzít v úvahu, že návrat k dřívějším hladinám antropogenních emisí dosažený koncem tohoto století přispěje k dosažení cíle Úmluvy.
• Šest měsíců po vstupu Úmluvy v platnost připravit Národní sdělení, které bude obsahovat zejména inventuru skleníkových plynů, předpokládané trendy a přijatá opatření (strategii).

Čl. 4.6. umožňuje zemím s transformující se ekonomikou, které jsou zahrnuty v Dodatku I, „jiný stupeň flexibility“, a to s ohledem na jejich historické hladiny emisí.

Závazky zemí Dodatku II

Dodatek II tvoří země OECD bez Turecka a samotná EU. Tyto země mají podporovat rozvojové země.

Závazky zemí mimo Dodatek I

Do této skupiny patří převážně země Afriky, Jižní a Střední Ameriky a velké části Asie (včetně vyspělých zemí jako je například Jižní Korea či Čína). Tyto země nemusejí snižovat emise, ale je požadováno, že je budou udávat.^[13] To však změnila Pařížská dohoda.

Konference smluvních stran (COP)

Konference OSN o změně klimatu jsou každoroční konference, které se konají v rámci UNFCCC. Slouží jako formální zasedání smluvních stran UNFCCC (Konference smluvních stran – COP), aby se zhodnotil pokrok v řešení změny klimatu. Od poloviny 90. let 20. století sloužily také k vyjednávání o Kjótském protokolu, který stanovil právně závazné závazky pro rozvinuté země snížit emise skleníkových plynů.^[14]  Od roku 2005 slouží konference také jako zasedání smluvních stran Kjótského protokolu (CMP) a od roku 2016 slouží konference také jako zasedání smluvních stran Pařížské dohody (CMA).

První konference (COP1) se konala v roce 1995 v Berlíně. 3. konference (COP3) se konala v Kjótu a jejím výsledkem byl Kjótský protokol, který byl pozměněn během konference v Dauhá v roce 2012 (COP18, CMP 8). Konference COP21 (CMP11) se konala v Paříži a vyústila v přijetí Pařížské dohody. Konference COP26 (CMA3) se konala v Glasgow ve Skotsku ve Spojeném království. COP28 se koná ve Spojených arabských emirátech a předsedá ji sultán al-Džábir.^[15]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku United Nations Framework Convention on Climate Change na anglické Wikipedii.

Související článkyeditovat | editovat zdroj

• Kjótský protokol
• Globální stmívání
• Mezivládní panel pro změnu klimatu

Externí odkazyeditovat | editovat zdroj

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Rámcová úmluva OSN o změně klimatu na Wikimedia Commons

• Sekretariát Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (francouzsky, španělsky, anglicky)
• Český text Úmluvy